Svátek Svaté rodiny

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sir 3,3-7.14-17a; Kol 3,12-21; Lk 2,22-40
Datum: 31. 12. 2017
Letos vyšel na poslední den občanského roku Svátek Svaté rodiny (tento církevní svátek není ani 100 let starý). Izraelité od počátku vědí, že rodina je základem společnosti. Vědí, že sobota (pro nás neděle – Den Páně) nám je dána k budování vztahů v rodině a že moudrost boží nám na celý život svítí jedinečným způsobem.

Mnoho živočichů dostalo od Tvůrce do svého rodičovského programu obětavou péči o své potomky.

My, lidé, jsme dostali do Boha vrchovaté dary pro vztahy v rodině.

V rodině se zakládají zkušenosti s druhými, aby nám pak umožňovaly otevřenost pro další a širší vztahy – až k poznání, že celé lidstvo je zváno do rodiny Boží. [1]  

Život s nejbližšími je nejen krásným, ale náročným úkolem, proto nám slovo boží připomíná, nad čím máme v rodině bdít.

Druhé čtení bychom měli umět nazpaměť jako pravidla pro vztahy v rodině.

Úsilí o Kristův Pokoj nemůžeme odbýt jen „pozdravením pokoje“ při bohoslužbě.  

Škoda, že se nepečlivostí v překladech božího slova šidíme. (Budu o tom brzy znovu mluvit.)

Teď jen opět upozorním, že i v dnešním úryvku evangelia je mimo jiné nepřesně použité slovo velebit. Simeon i Anna dobrořečili Bohu, ne velebili. (Vícekráte jsem vysvětloval, co znamená dobrořečit, ale v životě se slovem božím, jsme příliš pohodlní, mnoho nás ten rozdíl nezajímá.)

K modelu rodiny (podle moudrosti boží – na celý život a na věčnosti) zdaleka nevyužíváme boží dary. Pak je to na našem soužití znát. Neuvidí-li děti na nás dospělých životadárnost Božího slova, z jakých pramenů budou děti čerpat?

Vidíme, jak dopadlo 20. století – úsilí o humanismus a demokracii nás v náporech a tragediích západní společnosti nepodrželo, nestačilo na to.

K porozumění názvu „svatá rodina“ připomínám, že se Bůh zasvětil nám!

Náš překlad Písma nám říká: „Bůh nás posvěcuje svými přikázáními.“ To znamená, že nás uvádí, zasvěcuje do svého způsobu života – žít pro druhé. Na Ježíšově životě to názorně vidíme.

Díky božímu vedení postupně objevujeme, že všichni lidé, všichni hříšní: my, i cizinci a nepřátelé patří do rodiny božích děti. Bůh nás chce dovést k vzájemnému naslouchání, porozumění, smíření a pokojnému soužití.

Proto náboženská úcta ke Svaté Rodině obnáší víc než „církevní obdiv“ a klanění se. Zve nás k porozumění božím záměrům. [2]

Ale příliš pomalu objevujeme a přijímáme, že všichni patříme do rodiny Boží.

O Vánocích jsme četli Ježíšův rodokmen. V mém dětství mě nudil, většina uvedených jmen mi nic neříkala. Izraelité své osobnosti znají a čerpají z nich obrovské poučení pro svůj život. Pro biblického začátečníka je překvapením, že se evangelia hlásí např. i k Támar a Rachab, o chlapech, kteří selhávali ani nemluvě.    

I my při svatbě nepřijímáme jen svého partnera, ale i jeho rodinu a příbuzenstvo. Přijímáme nejen to dobré z jejich života, ale v určité odpovědnosti i jejich selhání („ponesu s tebou dobré i zlé“), abychom z toho všeho (s boží pomocí) usilovali o lepší a dobré.

Nejen Mesiáš, i Izrael (nejen starý), má být světlem pro ostatní národy.

Simeon (nejen on) to pochopil už před dvěma tisíci lety. Bůh nemá žádné nevlastní děti. Ale my se už dopředu bojíme těch, které neznáme, nebo kteří mají v něčem jiný názor. Už sice s nekatolickými křesťany neválčíme, ale stále je za plnohodnotné křesťany nepokládáme ...

Teď se místo mezináboženského dialogu necháváme děsit strachem před muslimy. Nenasloucháme příslibům Boha. Ani v této věci Bohu nerozumíme. Dokonce se mu vzpíráme!

K čemu nám tedy Svátek Svaté Rodiny slouží? Pouze k vlastnímu sebepotvrzení a povýšenosti?

Ježíš prohlásil: „Mou matkou a mými bratřími je každý, kdo žije podle vůle mého Otce v nebesích!“

(srv. Mt 12,47-50)  

Co ta slova znamenají a jakým objevem a přínosem jsou pro naše životní směřování? Kde a jak si stojíme před těmito slovy? Klaněním se Ježíši to nespravíme.

Simeon nebyl katolík, neříká: „Bože, dobrořečím ti ta to, že jsem si mohl malého Mesiáše pochovat v náručí, ale …

Neslyšel ani jedno slovo Mesiáše.

Jsme dál v porozumění Ježíšovi než tento dědeček, žijící před dvěma tisíci lety?

My se rádi dojímáme „hudlaj dudlaj“ a nalháváme si, že my bychom s pastuškami přinesli Ježíškovi do Betléma kožíšek a trochu mlíčka.

Přijali jsme např. fakt, že „Svatá rodina“ také emigrovala a žila uprostřed pohanů? A pak mezi svými.

(Mesiáše ukřižovali lidé stejného náboženství, vyznávající stejného Boha.)

Kdy si přiznáme, že jsme nebezpeční svým nejbližším (dokážeme na ně útočit, někdy rozbít i vlastní rodinu, že jsme nebezpeční božímu království (Ježíš do něj zve hříšníky ze všech národů a náboženství) a že jsme nebezpeční sami sobě (své spáse).

Kdy objevíme, že jen Ježíš je naší záchranou (a začneme se řídit jeho slovy)?

Ve státku sv. Štěpána (je starším svátkem než Vánoce) si jen někteří znovu četli varující slova prvního mučedníka z Ježíšových učedníků pravověrným: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.“ (Srv. Skt 7:51-53) [3]



[1] Lidským rodičům Bůh svěřuje to nejcennější co má – děti. A žehná jim – obdarovává je svými královskými dary. Vkládá jim do srdce svou lásku, aby rodiče mohli být svým dětem prvními anděly (jeho posly). Zároveň rodiče učí, jak mají své děti vychovávat a vést k poznávání Boha.

Častěji mluvíme o základní modlitbě „Slyš, Izraeli, (budeš svým dětem vyprávět o Bohu)“

a o rodičovském požehnání dětem (zítra je znovu uslyšíme).

Při svatbě rodiče vyznávají, že své děti budou vychovávat podle Boží moudrosti. A při křtu svých děti tento závazek znovu potvrzují.

(Kdekdo si dělá právo mít děti, ale už méně lidí se ptá a hledá, jak děti dobře vychovat.)

[2] „Kdybych měla za muže světce,“ pravila kdysi studentka, „a dítě bylo synem božím, to by se mi také líbilo.“ Dostal-li někdo více darů, neznamená to, že nemusí pracovat, naopak.

[3] Ostatní se spokojili se Štěpánovou prosbou: „Pane, odpusť jim tento hřích!“

 – a dál vedou své náboženské půtky a války, nebo vybízejí k všeobecnému objímání.