Slavnost Ježíšovy Matky

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 1,1-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 6,22-27; Gal 4,4-7; J 1,1-18
Datum: 1. 1. 2018
Do nového občanského roku vstupujeme obohaceni vánočními svátky.

O důležitosti rodičovského požehnání jsme vícekrát mluvili. Škoda, že náš překlad požehnání je těžkopádný, požehnání nerozumíme (vydáváme za ně kde co), nepřirostlo nám k srdci a tak šidíme sebe i své děti.   

K evangelijnímu čtení jsem zvolil Prolog z evangelia Janova (o letošních Vánocích jsem se k tomuto zásadnímu textu nedostal).

Následující řádky nabízím jako poděkování Bohu za jeho vyučování a za zapsání jeho slov.[1]

Tóra znamená vyučování.

Evangelium říká: „Slovo se v Kristu stalo tělem – abychom se my (každý člověk) mohli stát obrazem božím.“

Díky Bohu jsme došli k úžasnému poznání.

Marie i Josef byli lidmi jedinečně otevřenými božímu poselství. (Josef byl zřejmě gramotný. Možná naučil číst i svou manželku. Moje prabába se sama naučila číst, psát neuměla.)

Síla, bohatství a vědění (informace) mají velkou moc.

Někdy v 4. tisíciletí př. Kr. bylo objeveno písmo. Tím ohromně narostla moc vědění a přispěla ke vzniku starověkých kultur. Jejich panovníci mohli díky písmu ovládat a spravovat obrovské říše. Prohlašovali se za bohy, boží syny nebo vyslance. Pod vládcem stála vzdělaná elita – výkonná moc spravující zemi. A úplně dole masa pracujících, otroků a vojáků. Jedinec se do tohoto hierarchického upořádání rodil a nemohl se z něj vymanit. 

V lidu božím to je ale jinak. Izrael neměl šlechtu. Jen Bůh je jejich Otcem a Králem a Izraelité jsou jeho svobodným lidem.

Když Egypťané zotročili Izraelity, Hospodin po Mojžíšovi vzkázal faraonovi: „Propusť můj lid!“

Hospodin ale nemluví jen s vládci, už od Abraháma mluví se svým lidem.

Izraeli nabídl přátelskou smlouvu a jako první se zavázal k plnění svých příslibů. [2]

Objevujeme, k jak jedinečné kultuře života nás poznání Hospodina („každý člověk je stvořen k obrazu a podobě boží“) vede. 

Izraelitům Hospodin prohlašuje: „Vy všichni mi budete královstvím kněží.“ (Ex 19,3-8)

To má obrovský a zásadní význam.

Ve velkých starověkých říších uměli číst a psát především kněží. Ale v Izraeli je samotným Hospodinem vzděláván každý Izraelita, aby věděl kým je, a v čem spočívá jeho důstojnost: „Až mě poznáš (mou péči), zamiluješ si mě celou svou bytostí. A každý budete učitelem: „Budeš o mně vyprávět svým dětem.“ [3]

Ve všech kulturách se vědomosti a dovednosti původně předávali vyprávěním, ale písmo umožnilo poznání předávat a šířit ohromným způsobem. Přispělo i k vyučování Boží moudrosti. [4] 

Izraelité byli nepočetným a nebohatým společenstvím uprostřed velikých, bohatých a mocných říší (s velikými architektonickými a uměleckými díly). Rozhodli se: „My se nebudeme věnovat stavbám, ale stavitelům budoucnosti – dětem. Nepotřebujeme zobrazovat Hospodina, dostali jsme mnohem větší dar – Slovo od Boha.“

Už v babylonském zajetí začaly vznikat synagogy (vzdělávací instituce), nejen jako modlitebny, jako místo k veřejnému čtení Tóry a jejímu vysvětlování a studování). [5]

V Talmudu Hospodin říká: „Kdo studuje Písmo (aby mně porozuměl), jako by mě korunoval svým králem. [6]

Odedávna byl hrdinou silný a šikovný bojovník (antičtí hrdinové byli zařazeni mezi polobohy).

Ale v lidu božím se od Ezdraše novým hrdinou stává učitel.

Izraelité se učili číst, aby mohli studovat Tóru (ne aby si „přečetli noviny“). Biblické vzdělání jim umožňovalo dosažení důstojnosti božích synů a královského kněžstva.    

Proto se dospělí už ve starém Izraeli celoživotně vzdělávali. Znalost boží moudrosti pokládali za největší bohatství. Svým dětem se snažili dopřát co nejlepšího vzdělání v Tóře. [7]

Jonathan Sacks říká: „Kniha Soudců vydává svědectví, že v Izraeli tisíc let př. n l. uměla velká část, dokonce většina židovské populace, číst a psát. Před koncem 1. stol. př. n. l. už fungoval ucelený školský systém základního a středního vzdělávání.“

Již ve 3. století vydali rabíni rozhodnutí, jímž mělo být exkomunikováno každé židovské společenství, které by nezřídilo školu. 

Valladolinský (židovský) synod v r. 1432 zavedl zvláštní daně na maso a víno, společně s poplatky za svatby, obřízky a pohřby, jejichž výtěžek financoval školní výuku. Shromáždění synodu nařídilo, že každé společenství, čítající nejméně patnáct vlastníků domů, má povinnost zajistit komunitě kvalifikovaného učitele základního stupně pro vyučování dětí Písmu. Rodiče jsou povinni posílat své děti k učiteli a každý mu musí zaplatit podle svých možností. Pokud by celkový příjem od rodičů nepostačoval k dostatečnému příjmu učitele, má společenství povinnost doplatit potřebnou částku tak, aby byly pokryty náklady učitele na jeho živobytí, jak je zvykem v daném čase a místě.

Knihtisk se stal dalším převratným vynálezem a dobrodiním k poznávání.

I k poznávání Boha.

(Ročně psaná a iluminovaná Bible měla ve středověku cenu vesnice. V Lutherově době měla tištěná Bible, nejprve cenu krávy, ale časem se její cena snižovala.)

Díky Izraeli, díky naší křesťanské kultuře a naší gramotnosti jsme se i my dozvěděli, v čem spočívá naše důstojnost – jsme z božího, královského rodu.

Je pro nás ctí, že smíme být Ježíšovými učedníky a prvními učiteli svých dětí. 

Každému z Vás přeji (nejen v novém roce) další poznávání Písma. Neznám větší bohatství. 



[1] Inspirovala mě k tomu kniha Jonathana Sackse (britského rabína a nositele Templetonovy ceny): „Důstojnost v rozdílnosti“. Pokládám ji za nejdůležitější knihu mnoha posledních let. Sacks nabízí možnost jak se vyhnout střetu civilizací.

[2] Navíc má k lidem takovou úctu, že k uzavření smlouvy dává lidu možnost souhlasu; nenařizuje, neporoučí, ale zve.  

[3] Já tě učím rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od spravedlnosti a jak budovat vztahy.

   Proto mě miluješ celou svou bytostí a bližního jako sebe sama.

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“ (jedinečný).

A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci

a v celé své duši celou svou silou.

A tato slova, která ti dnes říkám, máš v srdci

a opakuješ je svým synům a mluvíš o nich, když sedíš v domě

a když chodíš na cestách a když ležíš nebo vstáváš,

a uvazuješ si je jako znamení na ruku

a jsou jako skvost (drahokam) mezi tvýma očima

a píšeš je na veřeje svého domu a na své brány.          (Dt 6,4-9)        

[4] Písmo bylo nejprve obrázkové a později klínové.

Čínský slovník Kchang-si c´tien z r. 1716 obsahuje 4.545 znaků, naučit se číst trvalo dvacet let.  Vynález abecedy pochází z počátku 2. tisíciletí př. Kr., zřejmě od semitských národů. 20–30 znaků abecedy popíše vše. Naučit se je může každý.

[5] Synagogy bývají dodneška prosté, ale každá měla velkou cennost – biblické svitky (a později knihy biblických komentářů).

My, křesťané jsme nezačali evangelizaci všeobecným vzděláváním, ale stavěním velkých kostelů a obrovských katedrál. Ustrnuli jsme v pohanství a kostel prohlásili za dům boží (proto mívají kostely krásnou architekturu a co nejbohatší výzdobu – „nábytek“). Neposlechli jsme boží vyučování (srv. Ex 20,4) a obrazy a sochy jsme prohlásili za ctnost („písmo chudých“).

[6] My, katolíci dodneška korunujeme sošky a obrazy.

Izrael se tak stal „lidem knihy“.

„Kdy zavedeme slavnost „Radost z Tóry“?, ptal jsem se před léty jednoho významného biskupa (byl svého času novozákonním asistentem na teologické fakultě). „Václave, s tím nepočítej,“ odpověděl pan biskup. 

[7] Ve třinácti letech chlapci při slavnosti „bar micva“ – zkoušce dospělosti, nejen prokazovali, že umí číst, ale byli zkoušeni ze znalosti a porozumění „božím pokynům“, umění rozeznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti a jak budovat a udržovat dobré vztahy s lidmi a Hospodinem.