2. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Kaz 3,7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Sam 3,3b-10.19; 1 Kor 6,13c-15a.17-20; J 1,35-42
Datum: 14. 1. 2018
Příběh o mladičkém Samuelovi známe tak, že jej umíme vyprávět možná doslovně.
Objevíme něco dalšího než to, co už známe?
Synové Élího o Hospodinova slova neměli zájem a své postavení zneužívali ve svůj prospěch. [1]
Mladík Samuel je naopak lačný po slyšení slova božího. [2]
Samuel, i když ležel, hned jak zaslechl své jméno, běžel … [3]
Samuelova slova: „Mluv, Bože, tvůj služební (otrok) poslouchá“, předcházejí svým významem slova, která říkáme my: „Pane, řekni mi své slovo a má duše bude uzdravena“. 

Co znamenají slova: „Hospodin nedopustil, aby některé jeho slovo přišlo nazmar“? - Ta slova je důležité promyslet.
U jiného snad Bůh dopustí, aby jeho slovo nepřineslo své ovoce?
Při vyučování vždy záleží na úrovni Mistra (vyučujícího) i na úrovni učedníka (vyučovaného).

Velká většina učedníků (i prvních učedníků Ježíše), něco přeslechne, ale dobrý učitel vyučovací látku opakuje. Ale nad učedníkem, který zájem nemá, nebo jej ztratí, nebude ani Bůh „házet perly sviním“
- tento Ježíšův výrok si dohledejte. [4]

Přidám příklad k touze poznávat a k otevřenosti učit se.
Někomu je bohoslužba (nebo kázání) dlouhá. [5]
U rodinného oběda kluk poprosí o 12 knedlíků. Jeho sestra si dá jen 3 knedlíky, ale neodchází od stolu, neběží k počítači a nenapomíná bratra, aby s jídlem spěchal. Společné jídlo je přece setkáním rodiny - nejbližších přátel. Při stolování nejde jen o nasycení těla, ale o slavení - to má svou vysokou hodnotu.  
Podobně je to při slavení Večeře Páně, nikomu nevyčítáme, že z kázání využije jen „dva knedlíky“, ale dopřejme jiným „knedlíků dvanáct“.
Ze svatby, výletu, koncertu, tance … mají také různí účastníci různý užitek. Na koncertu někteří posluchači tleskáním prosí muzikanty o přídavek a slušný posluchač nikomu nemá za zlé, že bude koncert delší.
Nebuďme my sami rozhodující mírou pro druhé.

Izraelité si nadevše cení toho, že s nimi Bůh mluví.
Proto se snaží svým dětem dopřát co největší náboženské vzdělání -poznání Boha (nejen co největší vzdělání pozemské). Líbají nejen schránky svitků biblických „knih“, ale někdy líbají i ruce rabínů (to není polibek nadřízeným, ale projev vděčnosti za vyučování rabínů).
Modlitba: „Slyš, Izraeli“, je jejich prvním a zásadním postojem při setkávání s Bohem. [6]

K druhému čtení nabízím jen jednu poznámku. V Bibli má tělo jedinečnou důstojnost - smí a má být chrámem božím. Bůh se za lidské tělo nestydí (včetně vtělení).
Společné jídlo není přízemní záležitostí, má veliké kouzlo, je setkáním přátel a navíc, i u našeho stolování chce Bůh být s námi (ne jako host, u Boha jsem doma). Ježíš se k vrcholnému setkání se svými přáteli nestydí použít rodinnou slavnost u stolu.
Sexualita je dalším božím darem člověku.
(Někteří lidé tělesnost odmítají, pokládají ji za nízkost. Jiní zůstávají jen u tělesnosti, oddělují ji od lásky.)
Lidská sexualita má sloužit k vrcholnému setkání manželů. Krása těla a sexuální slast mají také velikou hodnostu, mají také své veliké kouzlo (je škoda v ní jít pod biblickou míru).
Zážitek při tomto setkání milujícího a milovaného může být také bytostným setkáním s Bohem (modlitbou těla a ducha).      

Jan vracel lidi k Hospodinu Mojžíše a proroků (Ježíš pak pokračoval v ještě ve větší míře).
Nejlepší učedníci Janovi přecházeli k Ježíšovi.

Jan o Ježíši pronesl: „Hle, beránek boží!“
V jaké míře tomu označení Janovi učedníci rozuměli, nevíme, ale Jan nepoužíval koány („hádanky“), jako buddhističtí Mistři. (Že svým učedníkům vykládal Písmo, je jisté - i den před tím nejen citoval z Iz 40. kap.).
Nejbystřejší Janovi učedníci o tom „beránkovi“ něco věděli, ale chtěli vědět víc, proto šli za Ježíšem.
(„Buď chytrej, kluku hloupej“, říkali staří a znamenalo to, ptej se, kdo se ptá, ten se dozví.)
(Více o beránkovi nestihnu, to je na biblickou hodinu.)

Ježíš učedníky překvapil, když se k nim nečekaně otočil („jakoby viděl za sebe“). Vyhrkli: „Kde bydlíš“?  
Nešlo o místnost, ve které žil „v podnájmu“. Ti dva učedníci poznali, porozuměli a užasli v jak velké míře s Ježíšem „bydlí Bůh“, byli ohromeni a nadšení tím, co jim Ježíš ze slova Božího objasnil (porozumění božímu slovu bylo jejich největším zájem).

Opakuji, to, čemu my velmi povrchně říkáme „víra“, evangelia popisují: „dát Ježíšovi za pravdu“ (v životě, přijmout Ježíšův životní styl).
„Víra“ není sázkou do loterie.  Je důvěřujícím vztahem. Ten nelze zdědil, koupit nebo vyhrát. Nelze jej nikomu vyprosit (nelze druhému vyprosit např. dobré manželství).
Naše důvěra rodičům stojí na pádných důvodech a mnoha dobrých zkušenostech.

Dosažení krásného vztahu je pracné.
Vyžaduje:  -  naslouchat (jako naslouchal Samuel, Jan Baptista, Janovi a Ježíšovi učedníci …)
-  vydat se na cestu, hledat moudrost a učitele (jako Abrahám, Mojžíš, … Marie,
Janovi a Ježíšovi učedníci …)
-  snažit se porozumět tomu, co druhý říká
-  hledat, ptát se, prosit Ducha o pomoc při rozlišování
-  ověřovat si, zda je nová informace pravdivá a v čem je přínosná
-  počítat s tím, že se poznání boží moudrosti často vzpíráme,
-  nenechat se odradit nedůvěrou k novému, nesympatiemi k tomu, kdo nám informace přináší.
K tomu všemu je třeba poctivosti a vytrvalosti.
A pak je třeba dát poznanému za pravdu - přijmout je, zabudovat do svého života. Získat a osvojit si nový návyk.

Škoda, že nevedeme druhé k Bohu biblickým způsobem (jeho krásu a genialitu objevily i některé nové vyučovací metody). My hned vše dětem vše prozradíme a chceme, aby naše slova opakovaly. [7]

Je rozdíl mezi fanouškem něčeho (např. sportu) a někým, kdo si nějako dovednost, nebo způsob života osvojí.
Fanoušci se mohou dostat až do transu, k fanatismu, závislosti …
Např. T.G. Masaryk měl mnoho fanoušků (byl i pěkný mužský), ale v Hilsneriádě a v boji proti Rukopisům, mnoho z fanoušků ztratil.
Po r. 1990 se objevily havlovky, dinsbírovky a klauzovky.
Ježíše měl také fanoušky (nejprve volali: „Hosana“, pak „Ukřižuj“).     
Dokonce i nemalá část učedníků (kteří jej kus cesty následovali), jej časem opustila.
To vše se stále opakuje.     
Fanoušci hledají zážitek, přihřívají se v záři svého idolu.
Učedníci hledají „poznání“ (to je mnohem vír než „ratio“ (rozumové poznání), osvojení si nových dovedností a vztah.
Už malé děti kladou otázky, chtějí poznávat, učit se, napodobovat (nejen v práci), touží po čím dál hlubším vztahu …
Velké dětí pak v pubertě si potřebují vše znovu ověřit, osahat jako dospělí.

Ježíš vyžadoval, aby si každý ověřoval, zda je pravdou to, co říká.
Nikomu neřekl: „Já jsem Mesiáš“ (to my nemoudře učíme „náboženství“). Chodil v civilu, pracoval, neměl žádný „odznak“, žádné privilegium.
Ten, kdo v něm rozeznal dobrého učitele (biblistu), mohl se dozvědět něco nového a časem mnoho nového. Vytrval-li a byl-li Ježíšem přijat mezi učedníky, mohl se mnoho nového naučit.
Ti, kterým nebyl sympatický, měli jej za provokatéra a bourače „pravověrné víry“ Ježíše nesnesli. Nesnášejí Boha ani jeho lidi.    Ale pokud říkáme: Mluv, tvůj služebník naslouchá, a chce poslouchat, následovat Ježíše, zažije velikou krásu a jedinečné přátelství.         
[1] Za přečtení stojí 1 Sam 2,11-34. Všimneme-li si v. 30., pochopíme, jak fungují přísliby boží a požehnání. Ten, komu je žehnáno, je odpovědný za nabídku boží. Boží požehnání není orákulem, magickými slovy, která působí sama od sebe.

[2] Rod Samuelův byl původně nehebrejský, ale pak se rozhodl pro Hospodina. Bůh stojí o každého - proto k jeho lidu smí patřit každý, kdo s ním chce pracovat pro druhé.
Patřit do lidu božího není automatickým privilegiem. Pracovat pro boží věc je pro nás ctí.
Modlitba Samuelovy matky je pozoruhodná.

[3] Nestačí nám jen v kostele prohlašovat: „Slyšeli jsme slovo boží“.
Bratři protestanté při naslouchání Písmu stojí (stání je postojem vyjadřujícím pohotovost k jednání). Škoda, že my stojíme jen při čtení evangelia, copak ostatní knihy Písma nevolají po naší plné pozornosti a ochotě pustit se do práce?

[4] Opakuji, že v božím vyučování nejde jen o otázku rozumu - intelektu, ale o touhu porozumět celým svým srdcem - říká Bible, to není jen otázku emocí.
Dnešní společnost klade důraz na zážitky, pocity a emoce. Oproti tomu uvedu příklad z našich životů: zamilovaný pár může mít mnoho krásných emocí a zážitků (zvláště ti bohatí), ale v krizích, kterými nutně procházejí, je podrží tvrdá práce na sobě, na budování vztahu a věrnost slovům manželského slibu - „manželské smlouvě“ a příslibu božímu: „Žehnám ti a ty se staneš požehnáním pro druhé“ (srv. Gn 12,2-3).  

[5] „Pane faráři, chci krátký pohřeb pro svou maminku.“ - „Dobrá“, odpověděl kněz, „pohřeb trvá dvě a půl hodiny, ale chcete-li krátký, samozřejmě vám vyhovím, bude trvat jen půldruhé hodiny“.
[6] I Ježíš později řekl: Boha o sobě nemusíte informovat, ví o vás vše. (Srv. Mt 6,7-8
Kdy se podle toho začneme chovat?
Kdy přestaneme někomu něco u Boha vyprošovat?  
Mystik sv. Jan od Kříže (1542-1591) k umění modlitby doporučuje: „Je třeba mlčet, aby Bůh mohl mluvit“.
Jen málo lidí je přesvědčených o tom, že mlčení se může stát nejvhodnějším jazykem modlitby. Stále je mnoho těch, kteří se naučili modlit slovy, pouze slovy, a nedovedou se modlit mlčením.
„Je čas k mlčení i čas k mluvení" (Kaz 3,7). Někdo ale opravdu nedokáže v modlitbě odhadnout chvíli vhodnou k mlčení, protože je mimo jiné příliš zatížen výchovou (přesnější by bylo říci deformován výchovou). Přesto jeden kontemplativní autor dnešní doby, mnich Thomas Merton říká: „mlčení je základem života modlitby“. A laik Saint-Exupéry ujišťuje, že „modlitba je cvičením v mlčení".
Církevní otcové ostatně s obvyklou stručností říkávali: „Čím více se tě zmocňuje jeho Slovo, tím méně slov ti přichází na jazyk“. Tento výrok bychom mohli parafrázovat takto: „Modlitba v tobě „roste“ v nepřímé úměrnosti ke slovům. Čili: Pokrok v modlitbě je přímo úměrný pokroku v mlčení.
Voda padající do prázdného džbánu dělá velký hluk. Postupně, jak se hladina vody zvedá, hluk stále slábne, až úplně utichne, když se džbán naplní.
Pro mnoho lidí je ale mlčení při modlitbě nepříjemné, téměř trapné. Necítí se v tichu dobře. Mají za to, že ticho je známkou prázdnoty. A neuvědomují si, že prázdno je v nich, nikoli v modlitbě.
Položme si poněkud nepříjemnou otázku: Není to náhodou tak, že chceme naším neustálým řečněním při modlitbě Bohu zavřít ústa, zabránit mu, aby nám sdělil svoje plány s námi, svoji vůli, svá přání? Opakujeme: „Prosíme tě, vyslyš nás.“ A nevšímáme si, že on nás jednotlivě vyzývá: „Konečně mne poslouchej!"
                                                                                                               Alessandro Pronzato

[7] Vícekrát jsme o tom mluvili. Ježíš neučil náboženství jako my: „Bůh je duch, jeden a je ve třech osobách“. Každý se může podívat, jak Ježíš učil. Neříkal: „Bůh je ve třech osobách, já jsem ta druhá a moje matka byla panna.“ Koho to může bavit?