5. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 16,23-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 7,1-4.6-7; 1 Kor 9,16-19.22-23; Mk 1,29-39
Datum: 4. 2. 2018
Snad jsme v biblickém vyučování už trochu pokročilí. K získání další moudrosti je opět nutné samostudium.

Kniha Jób patří mezi biblické mudroslovné knihy. Posunula tehdejší myšlení izraelitů, kteří měli za to, že každé neštěstí je trestem od Boha. [1]

Apoštol Pavel prokázal svou důvěryhodnost znameními (o této legitimitě jsme opět mluvili před týdnem).

Ježíš přišel obrátit izraelity – i nás – k Otci.
Potřetí chci mluvit o nutném obrácení se k Ježíši a nápravě. [2]
Ujišťujeme Boha o své víře a lásce. Ptejme se, kam jsme v Ježíšově vyučování došli a jak Ježíši rozumíme. 
V našich školách učitelé děti zkoušejí a známkují. V jiných typech škol to není třeba.
I ve škole, natož v kostele, se učíme pro sebe. Ve vyučování Bohem jde ještě o víc než v našich školách. V kostele nepíšeme prověrky, jsme dospělí, ale kontrolní otázky jsou pro nás důležité, známe pravidlo: „Dvakrát měř a jednou řež.“
V r. 1966 jsme na Strojní fakultě měli programová skripta na chemii. Na konci každé lekce byly otázky. Kdo odpověděl dobře, dostal doporučení: „Pokračuj na straně X.“  
Kdo špatně, byl vyzván: „Vrať se na stranu Y.“

Položím otázku: „Jakou největší chybu udělali lidé v Ráji?“

Odpověď není nějakou teoretickou spekulací, selhání v Ráji patří mezi základní čtyři typy hříchu, které stále opakujeme. Vícekrát jsme o tom spolu mluvili.

Jedním z našich úkolů je naučit se přemýšlet a vzdělávat se u co nejlepších učitelů.
Soužití s lidmi je trenažérem na společnost s Bohem a nebešťany. 

Když naříkám, že některé církevní formulace nejsou dobře přeloženy, někteří se mi posmívají, jiní se pohoršují, že otravuji.
O nesrozumitelných slovech Modlitby Páně začal mluvit i římský biskup František.

Jak jsme se dosud Modlitbu Páně modlili? [3]
Co jsme mínili slovy: „Otče, neuveď nás do pokušení?“ O co jsme v těchto slovech prosili?
(Opět se nad tím zamýšlíme v biblických hodinách.)

Bůh nám daroval svobodu – a tu se máme naučit používat.
Bůh po nás nežádá bezhříšnost.
Chybám se nevyhneme, ale máme se z nich poučit a snažit se jejich počet co nejvíce snížit. [4]

Bez předježíšovského biblického vyučování (Starého zákona) neporozumíme Ježíšovu vyučování!
Ani Modlitbě Páně a prosbě: „Otče, neuveď nás do pokušení.“

Bible nás už v příběhu o selhání lidí v Ráji vede k rozpoznávání příčiny selhání Adama a Evy. [5]

Každá naše chyba a hřích nás upozorňují, že něco ještě neumíme nebo jsme v něčem selhali.
Biblické vyučování nás na to mnohokráte upozorňuje a ukazuje cestu k pokroku. [6]

Dnes opět připomenu selhání Saula, Davida a Jidáše. A opět prosím o samostudium, každý si je můžeme v Písmu přečíst a promyslet, co jen krátce zopakuji.  
Když si Izraelité prosadili krále, Hospodin jim vybral tehdejší největší osobnost – Saula („převyšoval ostatní od ramen“). Byl tak otevřený Duchu božímu, že i prorokoval. Ale také se nechal ovládnout mocí a jednal svévolně … (a žárlil na Davida).
Často svého zločinného jednání litoval (např. při pronásledování Davida až na smrt, se zapřísahal, že se polepší), ale spoléhal jen na sebe, nehledal příčinu svého jednání a neprosil Hospodina o pomoc.
Zkoumali jsme význam slov: „Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina.“ (1 S 16,14)
Je důležité si na vyprávění o Saulovi pečlivě všímat, kolikrát v něm působil Duch Boží a kolikrát se jej zmocňoval zlý duch od Hospodina. (Znovu si to celé pročtěte, prosím.) 

Saul ve svém paláci řádil jako posedlý (1 S 18,10n ), když „vystřízlivěl“, měl Boha úpěnlivě prosit o pomoc: „Hospodine, byl jsem otevřený tvému Duchu, uměl jsem s ním spolupracovat, ale teď mě ovládá duch zlý, jednám jako pomatený a ubližuji druhým. Už nejsem pánem sebe, prosím tě, můžeš mi pomoci?“

Saul nehledal příčinu svých selhání, nebudoval vztah s Hospodinem, proto nedošel k obrácení. [7]

David se dopustil strašných zločinů, ale přiznal je a obrátil se. [8]

O rozdílu mezi jednáním Jidáše a Petra častěji podrobně mluvíme. Jen stručně připomenu: Jidáš byl jeden z nejschopnějších učedníků Ježíše. (Mistr si jej nevybral ke zradě, ale k apoštolátu).
Ježíš věděl, že jeho slabostí jsou peníze a pýcha. Proto mu svěřil společnou pokladnu. Jidáš si z ní přikrádal ...
Jidáš si své svědomí pečlivě pěstoval – po každé krádeži činu upřímně litoval a vzbudil opravdové přesvědčení se už vícekrát této špatnosti nedopustit. Ale neobrátil se o pomoc k Ježíši, myslel si, že svou nápravu zvládne sám. Nebudoval s Mistrem pravdivý a upřímný vztah, jako Petr. [9]

Ježíši na Jidášovi mnoho záleželo. [10]
Aby se mohl zhrozit své bídy a začal toužit po nápravě, přestal ho Ježíš na chvíli chránit před Zlým.
O polehčující okolnosti Jidášovy zrady jsme už mluvili. Vzpomínáte? (Viz Lk 22,3)
Jidáš byl oslabený a nebyl při zradě Ježíše úplně příčetný. Když „vystřízlivěl“, vyděsil se svého činu, litoval toho, a šel se udat. Vyzpovídal se a vrátil peníze. Ale narazil na špatného zpovědníka, který se mu vysmál. Sám nad sebou tedy vynesl tvrdý rozsudek a vlastní rukou se popravil. [11]

Vraťme se k prosbě: „Otče, neuveď nás do pokušení.“ Uvidíme, k jaké lepší formulaci teologové dojdou.
Vždy jsem učil, o co v této prosbě prosím: „Bože, prosím tě, pomoz mi nacházet příčiny mých selhání a dluhů, abys mě na jejich nebezpečí nemusel upozorňovat drastičtějším způsobem“ (jako Saula nebo Jidáše). [12]

Už jen doplním:
Za své mluvnické chyby se právem stydíme, víme, že matematické chyby v životě mohou být tragické, stejně jako selhání v medicíně, farmacii nebo v dopravním provozu.
Jak je možné, že vůči božímu vyučování jsme tolik nepřesní a neuctiví?
Proč se nezajímáme o to, čemu v Písmu nerozumíme? Přece s  Bohem máme ty nejlepší vztahy a zkušenosti. To on nám ukazuje jak vytvářet pěkné mezilidské soužití a pomáhá nám k tomu.

Kdyby někdo nepřesně citoval naše slova, vadilo by nám to. Kdyby nás někdo ošidil, dožadovali bychom se nápravy. Tak proč se slovem božím nakládáme nepečlivě?
Každou chvíli na tyto na hrubé chyby upozorňuji. [13]

Před třemi týdny jsem řekl, že nám reforma církve nepomůže, potřebujeme základní nápravu – pečlivě se vrátit k Ježíšovi a jeho slovům.
Uděláme-li to, pak budeme schopni se modlit v Ježíšově jménu – v jeho milujícím a pečlivém postoji k Otci. [14]
Pak nám Ježíš velice rád uzdraví nejen naše tchyně.
Ale potřebujeme mít jasno, jak to je s naší modlitbou – jak a za co máme Boha prosit (a co Bůh očekává od nás).

Nepřehlédněme, prosím, důležitá Ježíšova slova: „Přišel jsem především učit a obracet vás k Otci.“ (Mk 1,38)
[1] Ovšem Boha, který by nás zkoušel, kolik vydržíme, bychom těžko měli rádi.
Nám se dostalo útěšného vyučování o Bohu od Ježíše.  

[2] Přiznat se k selhání je náročné, hrozí trest. Přesto se někteří provinilci přiznají nebo udají. Bůh nám přiznání velice ulehčuje, neukládá trest.

[3] Někteří namítají, že rituály jsou dostatečně silné sami o sobě a není třeba je vysvětlovat. (V jiných oborech naší činnosti bychom si takové tvrzení nedovolili. Šamani svými rituály také některé lidi uzdravují, a přesto jsme zvolili cestu medicíny.) Modlitba Páně je naším společným velikým rituálem. Kam jsme tedy v této modlitbě, s tímto rituálem došli?    
Malé děti slovům Modlitby Páně pochopitelně nerozumí. Jak větším dětem doma vysvětlujete slova Modlitby Páně? 
Modlitba Páně je více návodem k rozhovoru s Bohem než vlastní modlitbou. (Říkávám, že je jako „obsah kapitol“ knihy. Knihu máme prostudovat a něco se naučit – to nelze nahradit odříkáváním názvů kapitol.)

[4] I rodiče počítají s tím, že děti budou někdy zlobit, udělají jim ostudu nebo škodu. Snoubencům neříkáme, že se nesmí hádat, ale ukazujeme jim, jak své hádky a spory řešit.
Jsme Bohu vděční za jeho milosrdenství; on sám nám poskytuje pomoc a odpuštění (ujímá se postiženého i viníka) a učí nás, jak dojít k nápravě.
Už děti z „náboženství“ umějí říci, za jakých podmínek by mohli lidé v Ráji zůstat, a proč se tak nestalo, co lidé zanedbali. Jenže my, faráři, jsme v kostele neučili lidi přemýšlet. Místo toho jsme říkali, že víra je dar a že o tento dar máme prosit. Kdyby si tak někdo počínal, např. v manželství – neučil se řešit hádky a spory a jen se modlil za dobré manželství, daleko by nedošel. Vždy platí: „Modli se a pracuj.“
Rodiče, učitelé i Bůh nás vedou k hledání příčin našich selhání. Léta si říkáme, že k obrácení a nápravě patří úsilí najít příčiny našich chyb a selhání. Tak jednáme i v běžném životě, bez toho by nebylo žádného pokroku.

[5] Adam s Evou nejedli dostatečně ze „stromu života“ – zanedbali budování vztahů se svým Tvůrcem a Dobrodincem a pak se nechali svést pokušením a svůdcem. (Tak se to se stává i manželům, zanedbají-li budování vzájemného vztahu, lehko podlehnou svodům …
Manželé, kteří spolu nestolují, netěší se ze sexu, nemluví spolu, zanedbávají společný vztah. Naopak ti, kteří se radují a dobrořečí Bohu za jeho dary, v manželství prospívají.  
Mudrc Rav (3. století) ke slovům: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě a tvému domu“ (Dt 26,11), řekl: „V budoucím světě budeme souzeni pro každé oprávněné potěšení, které jsme si odepřeli v tomto životě.“   

[6] Nejen v typech hříchů, které stále opakujeme: „bratrovražda“, „potopa“ a „budování města a věže“. (Vícekrát jsme o tom spolu mluvili.)

[7] Podobně a ještě hůř, než Saul, dopadli přední muži Izraele, neobrátili se a zavraždili Mesiáše.

[8] Je nutné si znovu přečíst Davidovy příběhy. Čím byl David sváděn, jak toužil mít ještě víc (území i žen). Jak svůj hřích zahlazoval ještě větším zločinem.
A jak se – na rozdíl od Saula – napravil, a mohl zůstat králem.
Všechny židovské děti se učí o Davidových zločinech i o jeho nápravě. (České děti Davidovo obrácení neznají a přiznání chyb se od V. Klause a M. Zemana nedočkají.)      

[9] Vyhledejte si Lk 5,8 a porovnejte upřímnost Petrovu s Jidášem. Petr svou hříšnost nepopíral.

[10] Ježíš se o Jidáše do poslední chvíle ucházel.
Kolik pozorností prokázaných Jidášovi Ježíšem od začátku Poslední večeře jste napočítali? Vezněte k tomu děti nebo vnoučata, bude to pro ně zajímavé.

[11] Dětem každý rok převypravuji Jidášův příběh a pak porovnáme jeho jednání s jednáním Petra. Říkám dětem: „Bůh je milosrdný jako nikdo jiný, každý hřích je ochoten nám odpustit. Nabízí nám pomoc k nápravě.“
„Jakou chybu, děti, Jidáš udělal?“ A pak spolu hledáme odpověď.
„Škoda, že Jidáš nešel za Ježíšem, aby jej poprosil o odpuštění a o pomoc. Mohli jsme mít svatého Jidáše. Děti, je třeba si vytvořit návyk obracet se se svými chybami na Ježíše (to také patří do oleje, který nelze koupit.“ Srv. Mt 25,1-13)

[12] Kdysi jsme si říkali příklad o profesoru a premiantovi třídy. Když premiant gymnázia začne být přehnaně sebevědomý, dobrý učitel, který má studenty rád, mu dá v hodině matematiky příklad, který student nemůže spočítat. Možná to studentovi pomůže. Možná uzná, že neví vše. Možná profesoru poděkuje (třeba za deset let), že mu to pomohlo. Druhou možností je, že si student bude stěžovat. Vyšetřující komise prohlásí, že mu učitel dal příklad, který v hodinách matematiky v třídě neprobíral, a kluk bude „na koni“ …
Jeden člověk pil, ale – jak to bývá – nic s tím nedělal. Na jedné rodové slavnosti se opět opil a fyzicky napadl svou dceru, která byla v pokročilém těhotenství. Ani to s ním neotřáslo. Pil dál, až od něj manželka odešla.       
Juda (syn Jakubův) se ze svých bratrů nejvíce obrátil a napravil se. Proto je dalším patriarchou Izraele (po Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.)
David je svatým králem, přestože se dopustil strašných zločinů, ale na rozdíl od Saula své viny nezapíral a polepšil se.
Petr je prvním z Dvanácti, protože svých chyb nejvíce litoval a využil Ježíšovy pomoci k nápravě. 
Starší Izrael (židé) i jeho mladší bratr (kristovci) jsou hříšným lidem tvrdého srdce. Potřebujeme předáky poctivě si přiznávající své viny a prosící Boha o pomoc při nápravě. Ty, kteří nás převyšují, nesnášíme a pronásledujeme (Josefa, syna Jakubova, Ježíše. I Miláček Páně je nám vzdálen).

[13] Místo obrácení používáme chybně pokání.
Proč se ve chvalozpěvu Gloria šidíme, když říkáme: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle“? Proč Bohu křivdíme? V Písmu stojí: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem – v nich (ve všech) má Bůh zalíbení.“
V evangeliu stojí: „Odpusť nám naše dluhy, nikoliv naše viny“ (Nepřesný překlad Modlitby Páně je několik set let starý.)
Věřím v Boha je zavádějící, máme podle smyslu říkat: Bože, chci tě stále poznávat, abych ti mohl čím dál víc důvěřovat.  
Ježíš nesestoupil do pekel, ale do říše zesnulých.
Bohu nemůžeme žehnat, máme mu dobrořečit.   
Nerozlišujeme ponoření Janovo od ponoření do Jména Ježíšova (Boží Trojice).
Jan není Křtitelem, nýbrž Baptistou (Ponořovatelem), nekřtil, ale ponořoval do Jordánu. 
Ježíš nebyl pokřtěn, ale ponořen do vody Jordánu.
Příprava na Velikonoce (čtyřicetidenní) není postní dobou.
Josef je manželem ne snoubencem Marie.
Takových chyb je více. Stěžují si na ně i tři kněží v teologické revui Salve 1/17, v „Rozhovoru o situaci kněží v Čechách“, ale zatím se u nás nic nehnulo. 

[14] „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. Milujete-li mne, budete zachovávat má slova.“ (J 14,12-15);
„V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.  Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. (J 16,23-24

Také vás překvapuje, že Ježíš na konci svého života řekl apoštolům: „Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu“?  
Potřebujeme mít jasno, jak to je s naší modlitbou. Jak a za co máme Boha prosit (a co Bůh očekává od nás).