1. neděle v čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 9,1-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 9,8-15; 1 Petr 3,18-22; Mk 1,12-15
Datum: 18. 2. 2018
(Místo „postní doba“ používáme označení „čtyřicetidenní“, podle římského misálu. Můžeme být o krok napřed, ale ne pozadu.)

Bůh na nás ale neútočí (už kdyby se na nás pouze zamračil, zahyneme). Duha – „bojovný luk“ je povždy pověšená na oblacích.
Ale Bůh k našemu páchání zla nemlčí, stačí, aby od nás odtáhl svou pečující ruku, a zlo, které jsme rozpoutali, na nás dopadne (potopa, válka …). [1]

Izraeli (staršímu – židům, i mladšímu – kristovcům) se od Boha dostává velikého vyučování k dobrému životu ... Ale všichni lidé jsou jeho dětmi (pečuje o všechny své tvory; ovšem my lidé se mu vzpíráme).   I v pohanských náboženstvích Bůh svým duchem usiluje o povznesení lidí. Do každého člověka vdechl svého ducha (ruach) „a (jak krásně říká Jan Helller) rozdýchal nás do rytmu svého srdce“. I v pohanech působí ruach svou silou a pozvedá člověka výš a výš. I pohané tak došli k cenným zásadám a dosáhli často obdivuhodné životní kultury. 

Izrael říká, že smlouva Hospodina s lidmi po potopě zavazuje všechny lidi, kteří dospějí k poznání „noachidských“ zásad. [2]

Text druhého čtení je tak těžkopádně přeložen, že se ho pokusím popsat jen ústně.

I hříšníkům, kteří se nesetkali s evangeliem, Ježíš přináší možnost obrácení – když sestoupil do říše mrtvých (nikoliv „do pekel“, jak říkáme my v modlitbě „Věřím v Boha“). To jim přejeme!

Markovo evangelium je nejstručnější.
V pár větách dnešního úryvku je mnoho řečeno (z ostatních evangelií si můžeme připomenout podrobnosti).

Ježíš po ponoření do Jordánu znovu slyšel vyznání a pochvalu Otce: „Ty jsi můj milovaný Syn!“
Unešen Otcovým Duchem se vydal do pustiny k promyšlení vyučování (osnovy) těm, které si předsevzal přivést k Otci. Vyučování je pro něj hlavním úkolem (nedává přednost uzdravování, naopak). Místo, abychom si všimli, jaké úsilí a jakou péči Ježíš vyučování věnoval, rozptylujeme se v podružných okolnostech. 

I Ježíš byl pokoušen. 
Nejen na poušti – srv. Lk 4,13.
To další pokušení bylo náročnější.[3]
Ježíš nám ukázal, jak lze satanovi odolat.

Satan neříká: „Věřím v Boha“, má o Bohu jistotu, ale nedůvěřuje mu. Povyšuje se nad něj, myslí si, že je chytřejší než Bůh – podobně jednají satanovi učedníci.
Satan – i jeho učedníci mívají před druhými plnou pusu Pánaboha.

Ježíšova slova: „Obraťte se,“ nejsou do větru.
Ti, kteří už dříve nechtěli slyšet, že Mesiáš bude říkat i nepříjemné věci (srv. Ml 33:2-3), se brzy proti Ježíšovi postaví. 
Vzpomeňme, co se stalo s jistým posedlým (Mk 1,21n). Možná předtím chodil do synagógy jako ostatní. Lidé si o něm mohli myslet, že je v pořádku, že je zbožný. Možná ani on netušil, do jaké míry je v osidlech démona jako moucha opletená pavučinou. Jak slyšel Ježíšova slova, ihned se ukázalo, že má silnou alergii na Mesiáše.   
My si myslíme, že nás se to netýká, „my přece nesnášenlivostí vůči Mesiáši netrpíme!“
Test si můžeme udělat sami …

Ale nejprve se ještě vrátím k Ježíšovu vyučování. Vyhlašoval: „Bůh vám milosrdně nabízí novou příležitost – naplnil se čas.
Bůh je ochoten o vás pečovat, jeho uspořádání vaší společnosti a života  – boží království je nablízku. Ale je třeba, abyste se k Bohu obrátili a věřili jeho dobré zprávě.“

Víme, co se pak dělo, ti, kteří se obrátili, se stali Ježíšovými učedníky.
Ti, kteří se neobrátili, dostali alergii na Ježíše. Byl jim protivný. Stali se jeho protivníky.  

Na otázku: „Věříš evangeliu?“ – odpovídáme: „Věřím!“
(„Obrať se a věř evangeliu“, jsme možná slyšeli na popeleční středu v kostele.) 
Jenže podle Ježíše „věřit“, znamená dát mu svým životem za pravdu.

To znamená vedle „Desatera“ přijmout do svého života vyučování „Mojžíše“ a pak od Ježíše přijmout „blahoslavenství“ a celé „vyučování na hoře“ („bylo řečeno otcům …, ale já vám říkám …“).
Vedle izraelského umění setkávání se s Hospodinem („Hospodin mluvil s Mojžíšem jako přítel s přítelem,“ (Ex 33,11) si my smíme a máme osvojit Ježíšův způsob setkávání a rozhovoru s Bohem.

Buď to pravdivě přiznám: „To a to jsem do svého života přijal, a to a to ještě neumím, ale vím, že mi je toho třeba.“

Jestli nejsem ochoten naslouchat Ježíšovým slovům nebo jsem dokonce alergický na to, co mně Ježíš vzkazuje – pak se Bohu vzdaluji. Nepřiznám-li si, že já sám bráním Bohu, aby se mohl se mnou setkat, lehko mě uloví satan ke spolupráci.

Satan lže a nás svádí ke zlému.
Bůh nelže, ale moudře, laskavě a trpělivě nás učí, vede a vychovává.

Už se pouze zeptám, zda o něco více rozumíme slovům: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého,“ v čem jsme pokročili? 

PŘÍLOHA

Růžena Vacková byla nacisty za odboj odsouzena k trestu smrti (bratr a švagr byli popraveni, otec věznění přežil). Komunisté ji věznili 15 let. Podepsala Chartu 77. V komunistickém vězení mnohokráte s ostatními přítelkyněmi protestovala za práva vězněných. Pokaždé skončily v „díře“.  
 
Dovnitř, do té naprosté tmy, ji strčí nahou. Bosá chodidla málem přimrzají k betonové podlaze, na zdech nahmátne jinovatku. Za chvilku ji roztřese zima. Zima hodně bolí. Snaží se ji zahnat chůzí – pět kroků dopředu, pět zpátky. Čtyři kroky vlevo, čtyři vpravo. Nesmí zakopnout o kbelík. I jeho obsah k ránu zmrzne.
Tělo si na zimu po čase trochu zvykne. Ztuhne. Je cizí, jako by jí už nepatřilo. Když se dotkne kůže na stehnech, cítí jen led. I oči přivyknou tmě, už dokonce rozezná nepatrnou škvíru u dveří, kudy občas pronikne paprsek světla z chodby. Je však den, nebo noc? Bůhví. Čas v díře neplatí. Platí jen nádech a výdech, kroky, hrnek vody, chvilka spánku z naprostého vyčerpání, usnula snad za chůze. Jednou za tři dny cosi k jídlu, nechutná šlichta, ale aspoň vlažná. Nevidí ji, jen ji rychle polyká. Má průjem. Nemá se kde umýt...
„Tak co? Mělas tohle zapotřebí?” našeptává jí přitom ten Svůdce, který tu čeká snad na každou. „Víš, jak je venku krásně? Jak tam umí hřát slunce? Pamatuješ, jak voní vítr? Jak v parku na Petříně kvetou třešně? A jak by ti k tomu chutnala cigareta?!”
Aspoň jeden šluk!
„A stačilo tak málo! Tak málo…,” pronásleduje ji Svůdce na každém kroku. „Stačilo mlčet! Co by ti to udělalo? Dělají to tak všichni! Tak se to přece dá přežít, ne? K čemu ti je ten tvůj věčný vzdor? Co z toho máš?”
„Odstup,” zastaví se Růžena, když to dojde až sem. Celá se roztřásla.
„A ták,” zasměje se Svůdce. „Ty si myslíš, že On tě z téhle díry vytáhne? Že ocení tvou statečnost, věrnost a oddanost!? No to si počkáš! Nechá tě tu shnít zaživa, pro větší slávu Boží! Takový On je, abys věděla…”
„Odstup!!”
„Víš, kolikrát jsem už tohle zažil? Kolik z vás sem přišlo odhodlaných a pak si tu málem rozbily hlavu o zeď? Kolik z vás tu propadlo zoufalství a kousalo si prsty až do krve? Kolik z vás tu přišlo o rozum? Tebe to taky čeká, nemysli si. Tomu neutečeš! Dobře ti radím: sekej dobrotu. Poslechni mě a přestaň vzdorovat! A dám ti slunce. Dám ti jarní vítr. Dám ti tu cigaretu!”
„Odstup!!!”
„A vůbec,” nedá se však odbýt Svůdce. “Co ti tvoji tam venku? Co táta? Je starý, třeba ho už nikdy neuvidíš? A sestra! Víš, že zůstala na kluky docela sama? Nechala jsi ji ve štychu! A ona tě přitom tolik potřebuje. To je ale ta tvoje pýcha! Chceš si hrát na svatou, že?! Tak už to konečně vzdej!”
Zdrávas, začala nahlas…
Bylo to pořád dokola.
Vydržela.
Po deseti dnech zarachotil zámek a v rámu dveří se objevila čúza. Růžena si musela rychle zakrýt oči, to světlo zvenčí ji do nich řezalo jak střepy.
„Oblíct,” zařvala na ni čúza a hodila jí dovnitř vězeňský mundúr. Růženě se třásly ruce, sotva si dokázala zavázat tkaničku od pánských podvlíkaček.
„Tak zas příště!” šklebil se za ní s díry Svůdce. Ještě dlouho slyšela jeho smích.
[1]             Vyprávění o potopě patří mezi čtyři typy hříchů, které stále opakujeme (Gn 3. – 11. kap.). 

[2]          Izrael o noachických zásadách říká: „Ti, kteří neuctívají modly, nevraždí, nedopouští se sexuálních zvráceností (např. incestu), nepojídají maso z ještě živého tvora, neproklínají Boha, nekradou a ustanovují soudy (srv. Kniha Jubileí 7:20, Sk 15,29), si zaslouží úctu nejen v tomto životě, ale budou mít podíl na světě budoucím. Jsou hodni označení „zbožní mezi národy světa.“
Podle Talmudu byl svět zničen potopou kvůli porušování prvních třech výše uvedených zásad. Na základě toho Talmud (Sanhedrin 74a) uvádí, že kvůli záchraně života může žid porušit jakýkoliv pokyn (přikázání) Tóry, kromě těchto tří pokynů.
Noachidské zásady lze zevšeobecnit a přeformulovat kladně:
1.   Věř v Boha
2.   Cti lidský život
3.   Cti rodinu
4.   Cti práva ostatních i jejich majetek
5.   Cti všechna stvoření
6.   Cti a chval Boha
7.   Cti zřízení soudního systému

[3]             Doporučuji místo jedné pobožnosti křížové cesty si přečíst např. knihu Dagmar Šimkové: „Byly jsme tam také“ (o vězněných v 20. letech). V příloze nabízím 
úryvek z knihy Mileny Štráfeldové: „Trestankyně“ (příběh Růženy Vackové).