2. neděle v čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Gn 22,1-2.9-18; Ř 8,31b-34; Mk 9,2-10
Datum: 25. 2. 2018
Nejprve připomenu, že my hříšníci jsme zváni beránkem na slavnost jeho přátelství s námi. Toho Beránka, který je dodneška námi trápen. Jeho přátelství je silnější než všechna naše bída. Jeho přátelství znovu při bohoslužbě zakoušíme.

A teď řeknu, že je nám nabízen text (který by měl být mládeži nepřístupný) o zkoušce Abraháma (o Velikonocích jej budeme opět slyšet). Podle mého mínění je to nejhrůznější biblický text.
Proč jím máme projít? Protože se stále děje. Je naší vinou, že od něj stále utíkáme. 
Kolikrát jsme jej slyšeli? Co o něm říkáme dětem?
Nic?
To by bylo málo.

Kolikrát jsme se ptali: Jak může být zavražděn nevinný?
Můžeme poslechnout rozkaz ke zločinu?   
Může taková slova Bůh vyslovit?
Spravedlivý Bůh?
Milosrdný Bůh?
Bůh se přece zavázal, že on první bude dodržovat „přikázání“, která dává svým dětem. „Nezavraždíš!“, patří mezi nejdůležitější.  

Nevydával se za Boha ďábel?
Mohl to Abrahám rozpoznat?
Proč nic neřekl? Sodomských se odvážně zastával …

Naše skvělá maminka ten příběh nechtěla slyšet, protože nikde nepotkala žádné východisko.
Říkala: „Já bych neudělala to, co Abrahám.“ Stačilo jí, že byla za války dvakrát v Malé pevnosti Terezín navštívit svého manžela, který tam byl ve vyšetřovací vazbě a čekal na popravu za odboj. [1]

Nacisté někdy dali dvěma židům klacky a řekli: „Zabij toho druhého, nebo budeš zastřelen.“
Rozkaz: „Zabij svého syna!“ si vůbec nedovedeme představit. [2]

Židé pokládají Boha za Tátu-Mámu, proto vědí, že mu mohou beztrestně klást otázky. K obětování Izáka shromáždili mnoho důležitých otázek (na biblické hodině si řadu z nich čteme). Otázek je vždy více než odpovědí, ale ti, kteří se umí ptát a hledají, mohou na něco důležitého přijít. (Lenoši a zbabělci, když neumí odpovědět, prohlásí: „To je tajemství.“ Lékař by si to k nemocnému nedovolil. Když si lékaři s nemocí nevědí rady, přiznají to.)
K dobré odpovědi někdy vede dlouhá cesta (třeba k objevu léků na rakovinu), ale ti, kteří se neptají – nevydávají se na cestu – nic neobjeví.

Dobrý učitel neřekne studentům vždy hned výsledek. Papouškovat výsledek je málo, hledáním se učíme. [3] 

Proč v tom příběhu mlčí Bůh, Abrahám i Izák?
Možná proto, abychom my sami kladli otázky a hledali odpovědi. Dobrý učitel nebo rodič nepíše úkoly za studenta. Dobrý učitel rád vede své svěřence k ptaní i objevování. Ale je třeba, aby učedníci za učitelem přišli a měli zájem. [4]

Bůh nechce, abychom mu dělali advokáta. Laciné odpovědi: „Nemám pochybnosti, „Bůh“, vrchnost, (velekněz, strana, vůdce …), ví, co dělá, má více informací (případně milostí) než my dole,“ mu nemusejí být po chuti. 

K čemu je nám milost daná Izákovi? [5]

Můžeme my doufat v zázrak v našich případech, kdy je nevinný odsouzen na smrt?

Větší děti, mladí lidé a pár dalších lidí se ptají. Ale, nepozval-li je někdo k hledání odpovědí, nepotkají-li autoritu, která přizná, že nezná odpověď na každou otázku – často od „nespravedlivého a nepochopitelného Boha“ odcházejí.

Má vůbec smysl se ptát? „Komu tím pomůžeme?“
Říkali jsme si, co znamená: „plačte s plačícími“. Solidarita nás může vyburcovat k činům. Nevyznáváme nirvánu.
Kolikrát jsme se těšili, že už byl objeven nový lék na rakovinu?
Kolika lékařům, kteří věnují tisíce hodin hledání na nové léky, umřel někdo z jejich blízkých právě na chorobu, proti které bojují?
Ježíš pouhý sentimentální soucit odmítá (srv. Lk 23,28).

Nebudu dnes připomínat, k jaké odpovědi jsem sám došel (už jsem to někdy říkal).
Postižený se nevyhne bolesti, ani mučivým myšlenkám, že mu jeho trápení nedáví žádný smysl.

Příběh z evangelia ukazuje, jak některým trápením předejít.

Pokaždé připomínám, že nelze přeskočit 1. část vyučovací lekce, jinak nepochopíme smysl setkání s Mojžíšem a Eliášem. Kdo si nepřečte vyprávění ostatních apoštolů, ošidí se.

Nenechme se zmást lacinými řečmi kazatelů o kráse, kterou učedníci zažili.
Omyl. Tři nejlepší apoštolové Ježíše svým nezájmem velice zarmoutili. Znovu mu bylo smutno ze stejného důvodu jako v Olivetské zahradě. (Co jsme se z těchto chyb učedníků naučili? Nemůžeme vyloučit, že naše zbožná provolání: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět,“ jsou Ježíšovi protivná.

Apoštolové na hoře Tábor nevyužili jednu z příležitostí, jak Ježíšovi porozumět.
(Kolik jsem jich promarnil já, neumím spočítat.)

Už se vás někdo ptal, co znamená „vstát z mrtvých“? [6]

Jak se ptali Ježíše apoštolové?
Chtěli se něco dozvědět, nebo Ježíšovi oponovali?
Je rozdíl mezi odpovědí a námitkou. U obojího je na konci napsán otazník.
Jak má ten, kdo čte, tu větu přečíst?
Chtějí se učedníci dozvědět něco o vzkříšení nebo Ježíše napomínají – ve smyslu, co to meleš, v náboženství se přece učíme, že mesiáš nezemře, proč by měl vstávat z mrtvých. Nebylo by to poprvé, co mu něco vytýkají. Stojí při Ježíši nebo při učení rabínů?
Pomohlo „proměnění na hoře“ apoštolům při Ježíšově ukřižování?
Přišel někdo z nich k Ježíšovu hrobu, aby byl očitým svědkem jeho zmrtvýchvstání?
K čemu „proměnění Páně“ posloužilo? K čemu slouží nám? 

Ponechám dnes jen otázky.
Vydržme jejich palčivost. A vlastní neznalost. (Dobrý učitel učedníky neponižuje.)

Bez hledání (a bez některých omylů) se nedostaneme dál. Ani v porozumění Ježíšovým Velikonocům. 
[1] Pamatuji, že maminka vždy, když slyšela zprávy o nějakém násilí, nespala. Babička si asi uhnala válečným utrpením druhých rakovinu. Naši rodiče se po převratu každý den s vděčností radovali ze svobody. Teta jednou říkala: „Máme hloupou povahu.“ „Myslím si,“ řekl jsem jí na to, „že se ale umíme také silně radovat z dobrého.“

[2] Nedávno v rozhovoru skoro stoletý Prof. MUDr. Beneš řekl: „Proč chcete tahat k eutanazii doktory? Lékař nikdy nemůže někoho zabít, jestli chce někdo skončit svůj život, ať to udělá sám.“
Četli jste o jelenovi „Standovi“? Potrkal turistu a má být zastřelen. Nemá strach z lidí a může někoho napadnout. Petici proti zastřelení v pár dnech podepsalo pře 20.000 lidí. Nic nemám proti petici, jen se hrozím, že proti zabíjení lidí na Ukrajině nevystupujeme důrazně ani my, ani naše knížata kněžská a světská. Teď se odehrává další obrovský masakr v Sýrii. Co bude s námi, když mlčíme?    

[3] Občas je ještě v ČT diskusní pořad, nedávno Fokus Václava Moravce.
Ale jen málo lidí diskuze sleduje. Myšlení bolí. Pohodlnější je laciná zábava nebo sportovní zápas. Pak se divíme, že lidé neumí rozlišovat dobro od zla a lež od pravdy.
Když je hodně a hodně zle, lezeme ke křížku téměř všichni, ale mnohdy už bývá pozdě. Vzpomínáte, jak si Karel Čapek v r. 1938 vyčítal, že dělal málo proti fašismu a nacismu (on, který nemlčel).  

[4] Představte si, že by nám v kostele někdo rozdal lístky a řekl: „Když vrcholí napínavý sportovní zápas, nikdo u televize nesmí ani špitnout, nechcete přijít o jediné slovo komentáře. Napiš mi odpověď na otázku, proč ty jsi při bohoslužbě nesoustředěný?“
Možná tu otázku dostaneme v nebeské bráně … Dnes je ještě čas něco v sobě změnit.   

[5] Stačí vám kazatelská alegorie o Izákovi, jako předobrazu Ježíše?
Ježíš se sám rozhodl dát život. Ptal se někdo Izáka? Chytrý adolescent nás usvědčí z laciných tvrzení.    

[6] Spokojil by se s tím, kdybychom mu jen odrecitovali modlitbu: „Věřím v Boha“?
Člověka, který věří, že existuje UFO, bychom se mohli zeptat: „Už jsi je viděl?“
On se nás může ptát podobně: „Už jsi viděl někoho vzkříšeného?“
Co říkáme dětem?