5. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jer 31,32-34 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34; Žid 5,7-9; J 12,20-34
Datum: 18. 3. 2018
První čtení je jedním z vrcholných textů Bible před Ježíšem. Vyžadují pečlivou práci.

Když my primitivně používáme pojem Zákon, židé se shovívavě usmívají. Oni řeknou Smlouva.
Jenže nám smlouva nezní přitažlivě.
Izraelci vědí, že Hospodinova smlouva s nimi stojí na závratném vztahu Boha k lidem. Smlouvu s nimi Bůh uzavřel, aby věděli, s čím mohou najisto od Boha počítat. Protože vychází z lásky boží, je přirovnána k manželské smlouvě. Ale k zvláštní manželské smlouvě - nerovnoměrné, pro lidi nesmírně výhodné. [1]

Láska Boží, jeho vztah k nám (jeho Smlouva), je stále stejný (neměnný, neslábnoucí, věrný). Už na počátku stvoření se Hospodin představuje jako vrcholně pečující, odpovědný, milosrdný a věrný - i když neuzavírá se svým tvorstvem právní smlouvu. (Rodiče také pečují o dítě bez právní smlouvy.)
Neříkáme dítěti: „Když ses narodil, měl jsem tě méně rád než dnes“.     
Přejeme si, aby náš vztah k druhému i k Bohu rostl. Bůh je vrcholně milující „od začátku“.

Nová smlouva - Hospodin svou smlouvu uzavírá s každým novým pokolením. Obsah smlouvy je stejný, jen lidé jsou noví. Smlouva - přátelství, milující vztah je něčím živým.
Podle míry porozumění a ochoty spolupracovat s Bohem můžeme od Boha dostávat další a další dary. (Umí-li děcko jezdit na koloběžce, dáme mu kolo. Chirurg měl dříve jen skalpel, dnes má
i laparoskopické zařízení. „Kdo má, bude mu dáno a přidáno.“)

Jeremiáš novou smlouvou myslí především obnovení smlouvy Hospodina s Izraelem. Nevěrný Izrael opustil Hospodina, ale věrný Hospodin zve svůj Izrael znovu do svého přátelství.

Naše formulace: „Vložím jim svůj zákon do srdce“, je opět sucharská. Nejde o zákon, ale o přátelství, o důvěrný a důvěřující vztah k Bohu.
Bůh vyvede izraelské otroky z babylonského koncentráku. Na vlastní oči uvidí a na vlastní kůži zažijí osvobozující boží přátelství: „Poznáš mě a zamiluješ si mě celou svou bytostí, přilneš ke mně celým svým srdcem“. [2]

Kdo zakusí („pozná“) Boží lásku, tomu bude odpuštěno (i velkému hříšníkovi), protože bude ze srdce usilovat o nápravu svou i porušeného světa.

Zkušenost je nepřenosná.
Ale o zkušenosti s Bohem máme usilovat a máme o ni pečovat, abychom ji nepotratili.
Máme o ní vyprávět svým dětem a ukazovat jim, kde a jak lze boží přátelství zakusit.

V Ježíšově „nové smlouvě“, je Hospodin opět ten vrcholný a stálý partner, ale do jeho přátelství jsme Ježíšem pozváni i my, původně z pohanů a my stálí hříšnici v tom je ty smlouva „nová“. 

Přátelství (smlouva) je živým vztahem, který je třeba budovat, udržovat, čistit - a slavit. [3]
Při Večeři Páně Ježíš pokaždé potvrzuje své přátelství (manželskou smlouvu) k nám a my s nadšením přitakáváme. (Přátelských projevů si vážíme, nikdy nám nezevšední. S vděčností je přijímáme, pozvedají nás a posilují.)

Druhé čtení je těžkopádně přeložené. Alespoň poznámku: „Ježíš byl pro svou bázeň před Bohem vyslyšen - zachráněn vzkříšením od druhé smrti.
Naučil se (prokázal) i v utrpení dostát svému poslání přivést lidi k Otci.
Nejde o poslušnost k autoritě, mezi Otcem a Syn je dokonalá harmonie. (Rozlišujeme „konat z poslušnosti“ nebo „z lásky“.)

Událost z evangelia si umíme zařadit. [4]
K úryvku si připojme alespoň v. 34: „Zástup Ježíšovi odpověděl: ,My jsme slyšeli z Písma, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?´“

Do Jeruzaléma a jeho svatyně přišli i „pohanští“ poutníci. [5]
Slyšeli o Ježíšovi a chtěli jej poznat.
Ale Ježíš na to už neměl čas.
Mluví o svém konci, o násilné smrti, ale nikdo mu nerozumí.
Nikdo mu pozorně nenaslouchá a tak ani nemůže porozumět. Obraz zasetého zrna si lidé nespojili s Ježíšovou smrtí, slova „o vyvýšení ze země“ odsunuli stranou jako nesrozumitelná. [6]

Před týdnem jsme promýšleli Ježíšova slova: „Mesiáš nebude poznán, naopak bude označen za největšího nepřítele, kterého je třeba zabít jako odporného a jedovatého hada“.
Stalo se tak. Ježíš byl odstraněn, protože odhaluje (dodneška) mocné. Vzbouřil se proti mnoha zavedeným pořádkům utiskujícím člověka. Slouží (dodneška) nepatrným a hříšníkům. Vyzývá nás k následování.

Proč selhali zbožní Ježíšovy doby a mnoho lidí všech dob? Z jaké příčiny?

Např. někdo je nedůvěřivý, někdo je příliš důvěřivý až naivní. [7]
Mnoho lidí se neučí přemýšlet, pracně si ověřovat pravdivost zpráv a důvěryhodnost hlasatelů.
Učedníci Janovi i Ježíšovi byli „blahoslavenými čistého srdce“, vydali se na cestu nejprve s Janem a pak s Ježíšem. Rozpoznali jejich poctivost a ověřovali si pravdivost toho, co od nich slyšeli.
(Boží moudrost a důvěryhodnost je ověřitelná. Kdo se jí začne řídit, zakusí dobré ovoce.
Bůh je hodnověrný i tím, že po nás nechce slepou poslušnost.)

Dalším nebezpečím, do kterého se sami dostáváme, je představa světce i zločince, kterou si sami vytváříme. Setkáme-li se pak světcem, snadno jej mineme (a často se velmi ošidíme).
Židé si vytvořili svou představu Mesiáše, ale skutečného Mesiáše nepoznali.
Nejsme na tom o mnoho lépe. [8]
Podobně a často nerozpoznáváme ani zločince. [9]
(Jako bychom neslyšeli Ježíšovu radu k rozpoznávání dobrých od zlých, srv. Mt 7,15-23).

Potřebuje porozumět Ježíšovým slovům: „Nepadne-li zrno do země, nepřinese užitek“.
Ježíš se snažil zachránit Jeruzalém, své souvěrce a skrze ně (dnes skrze nás), další lidi. Přišel o život, jednu z největších hodnot. O život máme velice pečovat, ale pro záchranu druhých smíme svůj život obětovat. (Výraz „kdo svůj život nenávidí“, je orientálním způsobem vyjádření velkého důrazu.)   

„Kde jsem já, tam bude i můj učedník“.
„Chce-li mě někdo sloužit“, říká Ježíš, „bude se se mnou nasazovat pro záchranu světa“.
Takového Otec ocení.

Jsme rádi, že Ježíš neglorifikuje utrpení, chce nás co nejvíce utrpení uchránit. Nevolá nás k utrpení, ale k obětavosti a službě potřebným. 

Naše zkušenosti se zlem (nejen za posledních sto let) nás vyburcovaly k otázkám, jak je možné,
že se slušní lidí přidali (nejen mlčením) ke zlu. Potřebujeme porozumět tomu, jak se to stane, že slušný člověk selže. [10]

Víme, že v nás spí rakovina zla, kterou si máme hlídat.
Ježíšovo ukřižování nám odrývá, že v sobě máme nejen světlo, ale i temné stránky svých povah.
S Boží pomocí můžeme zlu odolat.   

Ne málo „obyčejných lidí“ v kritických okolnostech obstálo, odmítlo přidat se ke zlu a pomohlo k záchraně pronásledovaných. To jsou ti, o kterých platí Ježíšova slova: „Kde jsem já, tam bude i můj učedník“. Tito lidé projevili svou lidskost, riskovali nebo dali svůj život - a přinesli velikou úrodu (jako Ježíš). Tito lidé nás zajímají. Chtěli bychom se zachovat jako oni.
Jak k tomu dospět?
Máme-li my zachraňovat lidi ze zla (srv. Mt 4,19), potřebujeme umět „plavat“: Ježíšův učedník nezavírá oči před zlem, vzdělává se, učí se rozpoznávat zlo od dobra, ví, že nemůže být kamarád se všemi, hledá příčiny a strategie zla, učí se postupně přemáhat strach, otužuje se, nepodceňuje ani zlo v sobě a vlastní slabost, připravuje se, aby byl schopen se postavit zlu a obstál v náročných situacích jako milosrdný samaritán a neminul zraněného u cesty. 

Nejen křesťané se v každé době, v mnoha případech, snažili a snaží pomáhat potřebným, trpícím a pronásledovaným. Tak, jako oni máme prohlédnout lež nejrůznějších vládců, hlásajících poddaným poslušnost a „pokorné“ snášení utrpení. (Mocní žijí v palácích a přepychu, druhým „káží vodu a sami pijí víno“.)
Ježíš nevyhledává kříž, utrpení (to je následkem zla, hříchu) a neposílá nás na popraviště. Přišel sloužit a zaplatil za to životem.
Volá ochotné, soucitné, statečné a obětavé lidi, s ním se můžeme stavět proti zlu. To má smysl.  

Bylo by naprosto zbytečné se bičovat nebo si dávat kamínek do boty, život je sám o sobě tvrdý a přináší nám dost utrpení, které není v našich silách odstranit.

Ježíšovi učedníci nebyli dokonalí, ale mnoho se od Ježíše krok za krokem naučili. Když jim jednou řekl: „Jeden z vás mě zradí!“ - ptali se: „Jsem to snad já, Pane?“
(Jen Petr se zapřísahal, že nikdy nezapře.) 

Ale až po Ježíšově umučení dali učedníci svému Mistrovi úplně za pravdu.
A stali se velkými dobrodinci lidstva.
Velké osobnosti Bible si přiznali svou bídu a svědčí nám o velikém smilování Boha nad hříšníky.

Ježíš říká, že poslední slovo má Bůh, ne zlo. S jeho pomocí chceme zlo přemáhat a sloužit životu.
Ježíš nám pomohl objevit větší hodnoty než je zachování pozemského života za každou cenu. [11]
Vím, co je strach a že je třeba jej celý život přemáhat.

Ježíš nás nezachránil utrpením, ale svou láskou a obětavostí. Ustál všechno strašné pronásledování i mučení. Nesla jej láska Otce. I nás přivádí do boží Náruče, k prameni vody živé a učí nás z něj čerpat. Přitahuje nás, získal si naše srdce.

Čím víc bude obětavých a odvážných, tím více bude spravedlnosti ve světě.
 
Ještě poznámečka. „Z nebe se ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Někteří slyšeli, co zaznělo, jiní si mysleli, že jen zahřmělo.
Jen malé přirovnání - jedni byli nadšení z inauguračního projevu prezidenta, jiní byli smutní. Zaleží na tom, k čemu a pro co je člověk nastaven a do jaké míry je otevřen.
Kam je strom nachýlen, tam padne. Každý je strůjcem svého štěstí.

Příloha je z „Příručky k Biblické dějepravy pro školy obecné a občanské“. Autoři: Dr. Josef Miklík C.Ss.R. a Dr. Jan Hejčl
Praha, r. vydání 1927  



Do ambitů a prvního nádvoří mohli vstoupit všichni, včetně žen, děti a proselytů. V tomto prostoru byly pokladnice, prodávala se zvířata k „obětování“, měnily se peníze. V tomto prostoru Ježíš několikráte učil.
Druhé nádvoří bylo uprostřed prvního nádvoří a bylo odděleno malou zdí. Mohli do něj vstoupit jen obřezaní muži a „bohabojní proselyté“. Po obou stranách každého vchodu, který odděloval nádvoří mužů od prvního nádvoří, stály varovné kameny s nápisem: „Žádný cizinec nesmí vkročit za tuto zeď. Kdo zákaz poruší, sám nad sebou vynese trest smrti.“
Apoštol Pavel byl nařčen z uvedení Trofima (pokřtěného pohana) do nádvoří mužů. (Sk 21,15n)

(Třeba si přílohu okopírujete do své Bible.)
[1] Hospodin svůj vztah se svým lidem přirovnává k zásnubám a manželství. „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina. (Oz 2,21-22)
(Manželství je rovnoměrným vztahem. Vztah rodičů k dětem, a Boha s námi, je nerovnoměrný.)

[2] Poznat, znamená ochutnat, zažít, porozumět (manžel poznává svou manželku“, jsou „jedno tělo a jedna duše“), vzájemně si důvěřovat a spolu důvěřovat Bohu, jít jedním směrem, usilovat o stejné hodnoty. Škoda, že my tento hluboký a bytostný vztah k Bohu nahrazujeme plochým, často povrchním vyjádřením: „věřit v Boha“.   
Židé říkají o Bohu, že je sladký. Tak jej zkušenostně poznávají.
Ke slovům: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě a tvému domu“ (Dt 26,11), řekl Mudrc Rav (3. století): „V budoucím světě budeme souzeni pro každé oprávněné potěšení, které jsme si odepřeli v tomto životě.“   
Pokřivená a hojně rozšířená forma křesťanství často spojuje potěšení s hříchem.
(„Ty koláčky, jsou tak dobré“, pravil pan biskup, „že neodolám a ještě zhřeším“.)
Bůh nám nabízí mnoho darů, ale někteří hlásají, že je nejvíce spokojený, když jeho dary pokorně odmítneme. (Ti hlasatelé jsou buď lakomými hostiteli, nebo jsou lepší než Bůh, kterého propagují.

[3] Křest a svatba nejsou cílem. Křest je branou k novému způsobu života s Ježíšem. Svatba je přístavem, ze kterého se vyplouvá. O společnou plavbu se pečuje.

[4] Ježíš vjel do Jeruzaléma vítán svými příznivci a davem, ale ke zklamání mnohých nepřevzal moc v Davidově paláci; je možné, že to učedníci měli za zmarněnou příležitost.
Ježíš dobře ví, že jen vnější svoboda nám lidem nepomůže. Nebudeme-li vnitřně svobodní a nebudeme-li svobodu hájit a budovat, přijdeme o ní – tak, jako už mnohokráte.

[5] Tito „pohané“ („Řekové“) byli proselyté (konvertité). Narodili se jako pohané, ale později objevili Hospodina jako jediného Boha. Někteří úplně přijali smlouvu Hospodina s dodržováním všech jejích pokynů a vstoupili do smlouvy s ním obřízkou - ti byli označováni jako „proselyté bohabojní“. Jiní se odřekli modlářství, přijali Hospodina, dodržovali sobotu a hlavní pokyny Tóry, ale nebyli obřezaní, ti byli nazýváni „bohabojní“. Směli přinášet do jeruzalémské svatyně dary díkůvzdání („oběti“).
V příloze nabízím model Jeruzalémské svatyně.  

[6] Tak to často děláme; když nějakým slovům nerozumíme, odsuneme je ze své pozornosti a myslíme si, že jim porozumíme z dalších slov. To se nemusí podařit. Právník nesmí ve smlouvě přehlédnout žádné slovo. Lékař by neměl přehlédnout jediný příznak nemoci. Nepozorné přehlédnutí nebezpečí může mít i tragické následky.

[7] Mnoho lidí se nechá podvést nejrůznějšími šejdíři, ještě více lidí se nechá zmanipulovat falešnými mesiáši. Mnozí slepě důvěřují lidským autoritám.
(Teď, po otrávení ruského špiona a jeho dcery v Anglii pravil Edward Lucas Angličanům: „Nevěřili jste zkušenostem Václava Havla a Poláků se sovětskými komunisty, nevěřili jste zkušenostem Ukrajinců s Putinem.“
Řada „hodných“ biskupů kryla pedofilii svých kněží, aby nebyl poskvrněn obraz církve.
Mnoho biskupů zbaběle mlčí k odvolání arcibiskupa Bezáka. Nad Ježíše nadřazují autoritu církve.)

[8] Evangelický farář mně smutně vyprávěl, jak jeho dva sousedé katoličtí kněží jsou znechucení Františkem. „Co řekl papež“, pravili, „se vždy tesalo do mramoru, ale nynější papež hlásá, že rozvedení mohou ke svatému přijímání“.
Rozumíte tomu? Jak se ti kněží v semináři vyučili? Nevědí, že i papežové jsou hříšníci? Že někteří schválili inkvizici a mučení vězňů?

[9] Zločinci umějí působit na lidi a hlásají líbivou politiku (vydávají se za dobrodince (srv. Lk 22,25). Občas někomu pomohou nebo někomu udělí milost (tím klamou naivní poddané nebo si umlčují své svědomí, pokud ještě zbytek svědomí mají). Naučili se velice dobře ideologicky pracovat; propagandisticky někoho označí za nepřítele lidu a společnosti (známe karikatury, kacířů, čarodějnic, Židů, imperialistů, vykořisťovatelů …), aby je mohli snadno likvidovat.

[10] Jako se učíme předcházet nemocem, neštěstí, válkám a nepřátelství s druhými lidmi, tak potřebujeme znát experimenty psychologů Zimbarda a Milgrama, abychom věděli, jak obstát v náročných situacích a tlacích od nadřízených a mocipánů. V určitých tlacích většina normálních lidí neobstojí.
Šest psychologů vyšetřujících válečného zločince Adolfa Eichmana prohlásilo, že jde o normálního člověka. „Pouze jsem plnil rozkazy“, vypovídal Eichmann. Při návštěvě koncentráku v Birkenau prý plakal. „Ale před soudem prohlásil, že by měl špatné svědomí, kdyby neudělal to, co mu bylo nařízeno - s velkou horlivostí a s co nejúzkostlivější péčí odeslat miliony mužů, žen a dětí na smrt“, říká H. Arendtová.
Zlo nepůsobili jen vojáci, mučitelé a udavači, ale i řadoví občané (např. za války strojvedoucí vlaků, kteří vozili židy do koncentračních táborů, úředníci, dělníci ve zbrojovkách …) Každý, kdo se nepostavil proti zlu, měl nějaký podíl na všech těch zločinech. („Otázku viny“ K. Jasperse by měl znát každý vzdělanější člověk.)
Potřebujeme hájit svobodu a lidskost včas; když zvrhlý režim už zkrvavuje hlavy, je odpor obtížnější.

[11] Vyprávěl jsem kdesi, jak mě kníže kněžské poučovalo, že je třeba diplomacie s mocnými. Podotkl jsem, že Ježíš nebyl diplomatem, nestoloval s Kaifášem ani s Pilátem, nestal se jejich rádcem. „Však ho také ukřižovali!“ vzkřikla Jeho Milost. 
Naše knížata kněžská se modlila s prezidentem a žehnala mu při jeho inauguraci. Škoda, že ve svatováclavské kapli v katedrále nezazněla slova, že my všichni se budeme jednou zodpovídat za svá slova a činy.