Zelený čtvrtek

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 12,3-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-8.11-14; 1 K 11,23-26; J 13,1-15
Datum: 29. 3. 2018
Po 42. povedu velikonoční bohoslužby. [1]

Co znamená Pesach? [2]

Zbožní židé pracují na porozumění smyslu slavení Velikonoc. Neopakují mechanicky tisíciletý rituál jen jako historickou památku, ale dobrořečí Hospodinu za dar svobody a trvalou ochranu před zlem. [3]

Ježíš slavil židovské Velikonoce.  
Ta jsou velkým dobrořečením za Velkou noc vysvobození z otroctví. 
Bůh se snížil k otrokům. Ježíš při svých posledních Velikonocích také projevil svým nejbližším (k nim smíme patřit i my!) „svou láskou už do krajnosti“ (přesto, že někdy otročíme hříchu).
Je pozoruhodné, že úzkost z umučení, smrti a smutek z tvrdohlavého odmítání lidmi, nepřevážily jeho pozornost a službu lidem.

Každý rok si na Zelený čtvrtek připomínáme, co znamenalo „Ježíšovo mytí nohou“. [4]

Židovská modlitba, slavení a vztah k Hospodinu, vycházejí z pozornosti k druhému, žasnutí a vděčnosti - proto se nazývají dobrořečení (beracha, eucharistie).
Jejich Velikonoce patří k vrcholnému dobrořečení.
Také Ježíš nejprve dobrořečil Otci nad chlebem a pohárem vína jako každý, kdo předsedal hostině.
My rychle spěcháme a říkáme: „Pán Ježíš ustanovil Nejsvětější svátost Oltářní (a říkáme to zpředmětněným způsobem). Kdo spěchá, ošidí se.

Není těžké si domyslet, že Ježíš s vědomím, že to jsou jeho poslední Velikonoce, vložil do svého dobrořečení všechnu vděčnost svého srdce.
My se k jeho dobrořečení smíme přidávat. [5]

Při našem slavení Večeře Páně, v úvodu k Ježíšovým slovům: „Vezměte a jezte, … pijte“, říkáme:    
„(Ježíš) vzal chléb, vzdal ti díky, lámal a dával …
Vzal kalich, znovu ti vzdal díky a dal svým učedníkům“. 
Bylo by ale škoda, kdybychom ta slova říkali „jedním dechem“ jako popisnou zprávu.
Po slovech „vzdal ti díky“ potřebujeme pauzu, chvilku ticha, abychom se mohli k Ježíšovu dobrořečení přidat (není větší modlitby).   
Slavíme-li se svým Pánem, přidáváme se (smíme se přidávat) k jeho dobrořečení.
Židovské dobrořečení nad chlebem a pohárem vína má dodneška svou formu. Máme ji znát (vícekrát jsem ji uváděl). Nemusíme ji v duchu opakovat, ale máme se k Ježíšově vrcholné modlitbě Otci připojit, souznít s ním. Stačí nad chlebem přikývnout k vděčnosti Otci za život, za boží dary a jeho péči a přidat svou vděčnost (proto se na bohoslužbu a dobrořečené připravujeme).  
Nad pohárem vína s Ježíšem děkujeme za krásu světa, za přátelství Boha i lidí, za dar naší schopnosti mít rád druhé, za pozornosti, které si vzájemně prokazujeme …
Dobrořečení s Ježíšem je závratné …
Představme si, že by nás nejlepší a nejslavnější houslista pozval, abychom s ním hráli „druhé housle“.  Byla by to pro nás veliká čest …
Ježíšovo pozvání s ním dobrořečit Otci je pro nás velikou ctí a my se snažíme o co největší souznění, porozumění a krásu …
Kdo má niternou potřebu z vděčnosti děkovat, ten tomu rozumí.

Dobrořečení je určeno Otci. Je prvním Ježíšovým činem, aktem.
 
Druhým Ježíšovým činem je hostina pro přátele.
Dokonce pro nás (hříšné!).
 
Jako Ježíš vložil do dobrořečení všechnu svou lásku k Otci, tak i nám (nejbližším) projevuje svou lásku až do krajnosti.

K tomu si opět něco víc povíme v příštích dnech.
Příloha

1. čtení  Velkého pátku   z knihy proroka Izaiáše.     (Iz 52,13-53,12  )
překlad:  Radivoj Jakovljevič

Čtení  z knihy proroka Izaiáše.    
Hle, můj služebník (otrok) nakonec uspěje,                                          
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.

Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země. 

Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením.
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.

On však nesl naše trápení
Obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.

Jenže on byl proklán naší nevěrností,   
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.

Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.

Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest? 
Byl vyťat ze země živých
raněn nevěrností mého lidu.   
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.

Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých. 

Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.

Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.

Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.          
[1] Nořit se hlouběji a hlouběji k porozumění toho, co slavíme, je krásné. Vyučování a provázení druhých je dalším důvodem hledání smyslu. Přemýšlím, jak se za dobu mé služby změnila moje představa o Bohu …
Vypravuje-li táta dostatečně dítěti prvních 12 let, položil s manželkou základ pro setkávání rodiny, pro naslouchání a společné hledání. Bez těchto prvků se neobejde umění slavit. 
O smyslu velikonoční pomlázky se dlouho nemluvilo, proto často upadla do pokleslých a bezduchých projevů.
Ptal jsem se současné generace snoubenců: „Proč se na svatbě rozbijí talíř? Proč nevěsta a ženich jedí polévku z jednoho talíře? Proč vítáme vzácné návštěvy chlebem a solí?“ Nevědí, ani jejich rodiče. 
Pokud se rituály neprovázejí slovem, stávají se nesrozumitelnou šifrou. To platí i o slavení Večeře Páně.

[2] Pesach znamená přeskočení. Hospodin po Mojžíšovi vzkázal faraónovi: „Propusť můj lid!“
Až 10. rána se zatvrzelým králem hnula ... Domy izraelitů (kteří se nebáli označit veřeje beránkovou krví) anděl smrti přeskočil.

[3] Židé umějí do slavení vtáhnout i děti. I Ježíš - jako všichni židovští kluci - položil tátovi čtyři otázky:   „Proč musíme zabít velikonočního beránka?
Proč nám maminka dala na talíř hořké byliny? …“
Tátové na otázky dětí čekají a rádi jim odpovídají: „Děti Hospodin naším předkům (skrze Mojžíše) slavnostně prohlásil: ,Jste navždy mým milovaným lidem. Dejte na mé pokyny pro dobrý život, budu při vás stát v ohrožení zlem.´ Svoboda je božím darem, není samozřejmá. O všechny dary je nutné pečovat, i svobodu je třeba stále chránit, jinak o ni přijdeme. Teď jsme svobodní a máme se dobře, ale naším předkům se několikráte stalo, že byli zotročeni a z hladu jedli trávu. Takové ponížení a bídu už nesmíme nikdy dopustit! Velikonoce jsou pro nás svátkem dobrořečení za Boží milosrdenství a svobodu.“

[4] Žid nesměl ani židovskému otroku poručit, aby mu umyl nohy nebo vyčistil boty.
„Dal jsem vám příklad, i vy jeden druhému služte.“
Vysvětlíme-li dětem rozdíl mezi služebníkem (zaměstnancem) a otrokem a zeptáme-li se, zda mají doma otroka, odpovědí: „Aha, tak maminka je naším otrokem“. – „Ano, pracuje pro nás zadarmo. Ale ne z rozkazu otrokáře, ale z lásky, protože nás má ráda. (Tu ochotu si ale až časem osvojila, nenarodila se s ní.)“

[5] Naším cílem a smyslem našeho života je sjednocení s Ježíšem, ve způsobu, práce, v modlitbě - ve vztahu k Otci, k lidem i u jeho Hostiny.