2. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 20,22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 4,32-35; 1 J 5,1-6; J 20,19-31
Datum: 8. 4. 2018
Velikonoční doba trvá 50 dní, v ní chceme více porozumět tomu, co nám Ježíšovo vzkříšení přináší.  
Slavnost Seslání Ducha svatého patří k velikonoční události - jí Velikonoce vrcholí.

Včera u silnic mnoho dobrovolníků uklízelo odpadky, které neukáznění občané vyhodili z auta.
Kdosi přijel s autem se závěsným vozíkem a odvážel starou pohovku. 
Ochotní lidé udržují naši kulturu, jiní ti poškozují. Některé věci lze za jiné udělat …

V jedné naší rodině byl o Velikonocích na návštěvě mladík z Nigerie. Účastnil se velikonočních obřadů. Divil se, že se v neděli v rodině po návratu z kostela o Vzkříšení Ježíše nemluvilo: „U nás, v Nigerii, po celý den doma debatujeme, co pro nás vzkříšení znamená.“

K 1. čtení.
Obec věřících (lid boží) je pozván k manželství s Bohem.
Program našeho manželství je nám srozumitelným příkladem našeho vztahu s Bohem. [1]
První křesťané se o tento ideál snažili, věděli, že jsou Beránkovou nevěstou. Pečovali o sebe navzájem, věděli, že jejich život je povýšen do nového smyslu: „Cokoliv jste prokázali druhému, mně jste prokázali“.

K 2. čtení.
Ježíšovým slovům: „Je třeba se znovu narodit“, už rozumíme víc než Nikodém.
„Bůh je původcem našeho života, kdo miluje Otce, miluje každou jeho dceru a syna.“ [2]

O vyznání Boha: „Jsi můj milovaný syn nebo dcera navždy“, je třeba pečovat.
Na boží přátelství se učíme odpovídat svým přátelstvím. Kdo Boha poznává, ví, že být jeho dospělým dítětem znamená, snažit se jednat druhými tak, jako Bůh jedná s námi. Jinak bychom se mu nepodobali.
Říkáme si, že si nás Bůh získal svou láskou, milujícímu nikdo nemusí nic přikazovat (název „přikázání“ je nešikovný a zavádějící), milující je natolik obdarován Bohem, že se snaží (z lásky) velkoryse, obětavě a s potěšením sloužit druhým a životu. [3]

„Věřit“ - důvěřovat Synu božímu - znamená vědět, že jsme milovanými dětmi Boha a Ježíšovými sourozenci. V rodině přejeme jeden druhému to nejlepší - konáme pro něj, to, co je v naších možnostech.
Pochovávali jsme kamaráda, obětavého dětského kardiologa. Zemřel v 56 letech; tak pečoval o nemocné děti, že nešetřil sebe (zanedbával své zdraví). Jeho paní, dětská lékařka, pravila: „Kdyby byl lékařem v jiném oboru, neumřel by tak brzy. Při pohřebním obřadu jsem říkal: „Znám řadu obětavých lékařů, zachraňujících životy pacientů, kteří stravují sebe sama a „zanedbávající“ vlastní rodinu. Víme o jedné ze čtyř základních (kardinálních) ctností - uměřenost.“ Dvě ze tří dětí zesnulého lékaře studuji také medicínu. Jim jsem říkal: „Snažte se o vyváženost mezi službou nemocným a o péči sebe sama a o rodinu, kterou jednou založíte“.
Po obřadu mně jeden lékař pravil: „Nikdy této vyváženosti nedosáhneme. Mně také moje děti vyčítaly, že jsem se jim měl více věnovat. Syn je už také lékařem a jeho manželka mu také už vytýká, že se jí málo věnuje“. Vzpomněl jsem Polku Irenu Sendlerovou, která za války zachránila se svými kamarády přes 2.500 dětí z varšavského židovského ghetta. Po válce bylo v Polsku mnoho sirotků, tak se jim věnovala. Dcera Ireny - když byla malá - si stěžovala, že se jí máma málo věnuje. Až když dospěla, pochopila, že ty druhé děti byly v ohrožení života … Podobně lékaři a jiní obětavci slouží dětem ohroženým na životě a doufají, že jim jednou jejich vlastní děti odpustí …
Kdyby táta zahynul v horách, právem by mu jeho děti mohly vytýkat: „Táto, proč ses ženil? Proč jsi nebyl s maminkou a námi doma a nesmyslně jsi riskoval život. Co sis na horách dokazoval? Tys z nás udělal sirotky.“ Kdybys zahynul při záchraně druhých, byli bychom na tebe hrdí …“
V loňském roce se jeden kněz v horách smrtelně zranil, ale měl štěstí, byl zachráněn. Znovu se pak vydal slézat horské vrcholy - a zahynul.
Do odboje proti zlu se neodvažujeme, ale v adrenalinových sportech se honíme za zbytečnými, pochybnými a riskantními zážitky … - a pak na pohřbech brečíme.
Mezi obětavci sloužícími druhým (za války, v odboji, lékaři na frontách nebo mezi „lékaři bez hranic“,  válečnými a investigativními novináři …) je mnoho lidí, kteří o možnosti vzkříšení nevědí, a přesto naprosto nezištně nastavují vlastní kůži. My křesťané jsme silnější nadějí ve Vzkříšení. Ti obětaví vědomě nebo nevědomě naplňují Ježíšův odkaz: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život (nebo slouží životu) za své přátele“ (Jan 15,13)  
Mnoho lidí to nechápe. Nechápou např. rodiče, kteří se věnují dětem s postižením místo zábavy.
Mnoho mladých lidí si jen „užívá“ života, žene se za „štěstím“ a neví, že mít děti může přinášet (vedle starostí) velkou radost a být smyslem života.

Co znamenají slova: „Ježíš přišel skrze vodu a krev“?
Ježíš prošel vodou - tato voda je symbolem zla, Ježíš prošel zlem a zvítězil nad ním (prošel náboženskou nenávistí, hříchem a smrtí). Stálo ho to život, prolil pro nás krev - prošel smrtí a dal za nás svůj život.
Duch boží dosvědčuje, že Ježíš nebyl zločinec (za jakého jej prohlásila nejvyšší náboženská autorita ze svého „učitelského úřadu“), ale že je Božím Synem vzkříšeným z mrtvých! [4]

K evangeliu.
Ukřižování otřáslo (suverénní) představou apoštolů o Mesiáši. Jejich „víra“ v Ježíše - Mesiáše, se zhroutila. Naříkali: „My už ničemu nerozumíme“.
Ale bez Ježíšova umučení nikdy před tím nepřipustili, že by jejich náboženští vůdci mohli tak strašně selhat. Bez Ježíšovy mrtvoly by si nepřipustili, že oni sami ze strachu zbaběle selžou a nezastanou se nevinného přítele.   
To otřesení jim umožnilo, aby jim Ježíš mohl „otevřít mysl“.
Konečně si už nemysleli (jako dříve): „Ježíši, vykládáš nám nesmysly o Mesiáši, ty tomu nerozumíš, rabíni nás přece učí, že nám Mesiáš na Římanech vybojuje svobodu“.
Už Ježíšovi neskákali do řeči a nechali si vysvětlit i to Ježíšovo učení, které před tím odmítali.

Učedníci se postupně - krok za krokem - učili poznávat svého vzkříšeného Učitele.
(Ne podle podoby, ta není důležitá, ale podle jednání.) Postupně objevovali, co znamená vzkříšení z mrtvých.
„Kdybychom na hoře „proměnění“ poslouchali, o čem jsi Ježíši tenkráte mluvil s Mojžíšem a Eliášem, bylo by to jiné. Místo abychom se tě, Ježíši, ptali, hloupě jsme teoretizovali „co znamená vzkříšení z mrtvých“. Byli jsme hloupí!“ (Srv. Mk 9,9-10)  

Připomínám, že je dobré porovnat jednání Ježíšových blízkých - kdo z nich se zachoval lépe a kdo hůře. [5]
(Za týden si porovnáme výsledky.)   

To se zase budou vést oslavné řeči o Tomášovi, jak jediný vyznal: „Pán můj a Bůh můj“.
A Tomáš bude smutný z toho, že se nám nechce přemýšlet, v čem udělal chybu, a že se od něj nic nenaučíme.

Kdo jsou blahoslavení,
Ďábel ví, že Ježíš vstal z mrtvých, nepopírá to, ale to mu není nic platné.
K čemu je naše víra v Mesiáše? Je naší zásluhou?   

Opět budeme říkat, jak Ježíš ustanovil svátost smíření …
Místo abychom si připomněli: „Otče, odpusť nám naše dluhy tak, jako my odpouštíme druhým“.
Zapomínáme, že bez přiznání vin, lítosti a snahy o nápravu nemůžeme nikdo odpuštění dostat (to známe nazpaměť, často o tom podrobně mluvíme).
Co všechno k možnosti odpuštění Ježíš řekl?
Proč v modlitbě před „Pozdravením pokoje“ pouze prosíme, aby nás naplnil svým pokojem, a už neprosíme o pomoc, abychom byli tvůrci jeho pokoje.
(Kde nás Ježíš vyučuje, co znamená jeho pokoj a co máme činit, abychom k jeho pokoji přispívali?
Mám to opět připomínat, nebo to už víme?)        
Co v této souvislosti znamenají slova: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“?

Dnešní biblické texty jsou opět nesmírně bohaté …

Na Vzkříšeném obdivujeme jeho věrné, obětavé a odvážné službě pro druhé.
Od něj čerpáme sílu k věrné, obětavé a odvážné službě pro druhé.

Je většího smyslu života?
Příloha.

Výzva ČBK ke sbírce na pomoc při obnově domovů
obyvatel zemí Středního a Blízkého východu

(přečtěte v závěru bohoslužeb v neděli 8. dubna 2018)

Drazí bratři a sestry,

stále jsme plni velikonoční radosti z Kristova vítězství. Jeho vítězné tažení dějinami pokračuje ve všech srdcích, která nechávají v sobě vítězit Krista nad zlem a hříchem. Zároveň vidíme, že jeho vykupitelské utrpení pokračuje v mnoha lidech, na které doléhá kříž.

„…Tvář samotného Krista objevujeme ve všech lidských osobách, zvláště v chudých, v trpících, v bezdomovcích a v těch, kdo jsou postiženi válkou a museli opustit svou vlast. Z tohoto důvodu navrhujeme konkrétní aktivitu našich biskupských konferencí pro pomoc uprchlíkům, kteří žijí na Blízkém východě a očekávají možnost návratu do svých vesnic a do svých měst. Zvláště solidární se cítíme být s těmi, kdo trpí násilím a pronásledováním pro svou křesťanskou víru. Jejich svědectví a věrnost je duchovní posilou i pro křesťany našich zemí.“ Těmito slovy vyjádřili koncem loňského roku zástupci biskupských konferencí střední Evropy společný postoj k situaci obyvatel válkou postižených zemí.

Proto jako výraz naší solidarity s těmito potřebnými vyhlašujeme na neděli 15. dubna celonárodní sbírku, jejíž výtěžek bude poukázán jako naše gesto pomoci těm obyvatelům zemí Středního a Blízkého východu, kteří po návratu začínají znovu budovat své domovy. Nemůžeme je v tom nechat samotné. Proto vás prosíme o velkorysé zapojení do sbírky, aby naši bratři a sestry, tak tvrdě zkoušeni, nezůstali bez projevu naší solidarity a konkrétní podpory.   

Každému z vás upřímně děkujeme a všem ze srdce žehnáme

Vaši čeští a moravští biskupové
[1] Křesťanští manželé se snaží být „jedním tělem a jednou duší“.
„Já se ti odevzdávám … Přijímám tě …“
Už neříkám: „Já, já“, ale „MY“
„Vše máme společné, jeden druhého, děti, majetek i čas …“ 
Budeme žít jeden pro druhého, budeme spolu pracovat, stolovat, slavit a milovat se, budeme spolu s Ježíšem budovat naší rodinu a pracovat pro lepší svět podle božích plánů. 

[2] Kdysi jsme nešikovně (a povýšeně) říkali: „Křtem se stáváme božími dětmi“.
Dnes říkáme: „Od křtu od Boha víme, že jsme milovanou dcerou, synem boží.
Ale i ti, kteří Boha neznají (některé děti nepoznaly rodiče) jsou božími dětmi.
I ti, kteří poznávají Boha jinak - např. muslimové - jsou božími dětmi. (A my je nemáme šmahem všechny zavrhovat.)

[3] Láska k bližnímu je něco bytostně jiného, než co za lásku pokládá dnešní svět.
Někdy se nám do něčeho nechce, ale to neznamená, že druhému neposloužíme - tak se láska projevuje.

[4] Hrozné ovšem je, když náboženská autorita nevinného prohlásí za zločince a odsoudí jej na smrt. Nejen Nejvyšší Velekněz, nejen ti, kteří vraždí ve jménu „milosrdného Alláha“. Pravoslavní Srbové a katoličtí Chorvati zabíjející se navzájem v Jugoslávii a pravoslavní Rusové - zdravící se o Velikonocích: CHRISTOS VOSKRES! - a vraždící Ukrajince nebo muslimy (nejen na Kavkaze).
Putin opět na Velikonoce přijde do chrámu, zapálí svíčičku a obejme se s patriarchou - a  mnoho křesťanů blaženě vydechne: „Eto naš čelavěk“.

[5] Jenže nám se do toho nechce, jsme spíše fanoušci než učedníci.
Nechceme se poučit z jednání druhých, nechceme si připomínat, když jsme sami podobně selhali.
Naši sportovní fanoušci nadávají na hráče, který minul branku, ale sami jen sedí u piva. Když „naši vyhráli“, řvou: „Vyhráli jsme! Kdo neskáče, není Čech!“