Slavnost Seslání Ducha svatého

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Sk 2,1-11; 1 K 12,3b-7.12-13; J 20,19-23
Datum: 20. 5. 2018
Slavíme Svatodušní svátek (nikoliv svátky; svatodušní vigilii neprožíváme, svatodušní pondělí zrušil Hitler a nám nijak nechybí).

Vládcové povětšinou s neurozenými lidmi nemluvili: „O čem se dá s nevzdělanci bavit“?
Oceňme, že Hospodin svůj lid vzdělává!

Použiji přirovnání: Mojžíšovo vyučování je jako základní vzdělávání,
Proroci a Mudroslovná část Bible je jako střední škola,
Ježíšovo vyučování je jako vysoká škola.

Ještě připomenu, že Duch boží nachází i některé pohany otevřené novému poznání a ochotné s Duchem božím spolupracovat (připomenu alespoň Melchisedecha, Bileáma, Rút, vdovu ze Sarepty, Kýra, Námana, mudrce od Východu …, ti z „Nového Zákona“ nám jsou známější).  

Duch svatý nám je dán jako Průvodce k doučování Ježíšovy nauky a jeho způsobu života.

Boží lid se loudá, v boží škole nemívá vyznamenání, naopak.
Jedna část lidu božího si myslí, že přijala Mojžíše (na jejich adresu Ježíš pravil: „Kdybyste byli lidmi Mojžíšovými, brzy bychom si porozuměli).
Druhá část lidu božího se hlásí k Ježíšovi (z „Mojžíše“ si vzala jen Desatero), ale o Duchu božím a o jeho nabídce skoro nic neví. [1]

První čtení je protipólem „stavění města bez Boha“ (jednoho ze čtyř typů hříchů, kterých se stále dopouštíme). Při stavbě bez Boha začal každý mluvit svým vlastním jazykem: „Já, Já, Já“.
V Jeruzalémě ale Petrovo kázání chytlo za srdce mnoho židů z různých zemí. Tak působí Duch v lidech otevřených, žíznících po porozumění Bohu. [2]  

K evangeliu.
Vzkříšený Ježíš vyhledal své učedníky, kteří si vyčítali, že se svého Učitele nezastali, aby nebyl církevními představiteli předhozen polické okupační moci k ukřižování. Ježíš přišel učedníkům doplnit nedostatek Ducha („dechl na ně“) a nabídl jim šalom a odpuštění. [3]

Abychom si ale připomněli, co Duch boží působí, k čemu nám byl dán a jak s ním máme spolupracovat, vraťme se Ježíšovým slovům o Duchu. Nechme si posloužit Ježíšovými slovy, jež lze při dnešní slavnosti také číst.
„Až přijde (nový) Průvodce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou
od začátku.
Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Průvodce k vám nepřijde.
Odejdu-li, pošlu ho k vám.
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli.
Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.
On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.
Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme
ode mne.“          (J 15,26-27; J 16,7.12-15 )

Duch nám je dán jako Průvodce k pochopení Ježíšovy nauky a osvojení si jeho způsobu života. [4]
Prosím vás, nepohoršeme se nad Ježíšovým tvrzením, že Duchu božímu odporujeme. Jinak se Bohu nepřiblížíme.
Ježíš nám říká:
„Je psáno v prorocích: ,Všichni budou vyučeni od Boha´. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně“. (J 6,45)  
Já oznamuji světu to, co jsem slyšel od svého Otce.   (Srv J 8,26)  
Já jsem mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha.   (Srv. J 8,40)
Dal jsem vám poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.   (Srv. J 15,15)  

To, co je na nebi je krásnější a lepší, než to, co si vytváříme my na zemi. To, s čím přicházeli učitelé pověření od Boha (od Mojžíše až po Ježíše) bylo vždy revoluční. Ti zakonzervovaní to těžko snášeli. Pokorný člověk ví, že je jen pozemšťan a touží po dalším a dalším poznání od Boha.
Nejen farizeové, nejen kněžstvo i apoštolové si mysleli, co všechno už od Boha znají. Každý v jiné míře, farizeové, kněží i velekněží Ježíše odmítli úplně. Apoštolové a učedníci Ježíše přijali jen zčásti. [5]

Týkají se Ježíšova slova: „Teď byste nesnesli, kdybych k vám ještě mluvil“, i nás?
Kdo si myslel, že on sám Duchu božímu neodporuje, nevzpírá se mu, nestaví se proti němu, už je silně napaden Zlým.

Proč jsme se my, křesťané řídili jen Desaterem (navíc pokrouceným) a ne ještě Ježíšovými slovy?
Jak jsme mohli zapomenout na jeho slova Petrovi: „Zastrč svůj meč do pochvy. (Nebudeme používat násilí, máme jiné účinné prostředky.)“ 
Jak dlouho nám trvalo, než jsme si všimli, že Ježíš u své Hostiny řekl také: „Vezměte a pijte“?
Dva tisíce let jsme odstrkovali v církvi ženy.
V uvádění dalších chyb zanedbání bych mohl dlouho pokračovat. [6]

Těšme se z toho, že jsme se dožili nových poměrů v církvi.
Ať je nám to povzbuzením k dalším krokům. Berme Ježíšova slova vážně. Ducha svatého nemusíme opakovaně prosit o přízeň, je nám naprosto nakloněn.

Známe slova: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!
Kdo mě důvěřuje, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´“. (J 7,37-38)
Příloha.

Minulý víkend se pět českých chlapů v Německu účastnilo mezinárodního setkání chlapů zapojených do mužské spirituality podle amerického františkána Richarda Rohra. Přijeli Němci, Angličané, Američané, Ir, Skot, Rakušan, Portugalec a my. Mluvili jsme o strašném a nesmyslném válčení 1. světové války - vládci vzájemně poslali naše předky jako zabijáky proti těm druhým, které neznali.
Jeden účastník setkání - Dán, žijící v Anglii čtrnáct dní objížděl na kole válečná pole (dodnes nezahojená) na severozápadě Evropy, kde ve strašných masakrech nesmyslně padly statisíce mužů. Přivezl hlínu z těchto míst a kusy dělových nábojnic, které roztrhaly mnoho těl. Četl úryvky z deníků bojujících. Krev na bojišti vytvořila s hlínou krvavé bahno, ve kterém zůstalo nespočetně mnoho těl padlých. Nebyli pohřbeni, nemají hrob ani pomník.
Západní Evropané na tuto hrůzu dodneška myslí ... Na padlé, kteří se nikdy nevrátili do svých rodin. Na hochy, kteří se nevrátili ke svým děvčatům, neměli svatbu, neměli děti, nikdy jim nebylo dopřáno houpat na kolenou vnoučky. Kolik manželek už nikdy nevidělo své muže a kolik dětí se už nikdy nesetkalo se svými otci? Evropské rodiny strádaly, na ženách zůstala všechna dřina doma a na polích. Válečným vdovám a manželkám invalidů pokračoval těžký úděl i po válce.
Ti, kteří se vrátili, něco tak příšerného se už nikdy nesmí opakovat. Že za 20 let přišla další hrozná katastrofa, víme. Proto vznikla Evropská unie - abychom už nikdy mezi sebou neválčili.
Je zvláštní, že se my, Češi a Moravané, k těmto hrůzám nevracíme. Myslím si, že to je částečně způsobené tím, že jsme nebyli válečným polem (na rozdíl od Francie, Německa nebo dalších evropských zemích). Vinu na tom nese také masírování propagandou o vítězství Sovětského svazu nad Hitlerem. A naše špatné svědomí - nepřipouštíme si, že jsme se v 1.světové válce nechali poslušně zneužít jako zabijáci těch druhých.
Mnoho Němců se kálo, my se stále jen cítíme jako oběti (i v EU). 
Neznal jsem přesnější program setkání mužů v Německu, ale jak jsem viděl, že v programu bude řeč o smíření a odpovědnosti na tato téma, řekl jsem si, jsem na správném místě.
Vyprávěl jsem chlapům, že městečko, ve kterém sloužím, mělo v r. 1910  4.189 obyvatel, z toho 2.012 mužů. 839 mužů narukovalo do války a 120 jich padlo. Pak jsem uvedl zkušenost našeho rodu, tři chlapi byli povolání do 1. války, jeden z nich padl, jeden děda si poničil zuby, aby nebyl odveden jako zabiják, druhý děda na frontě střílel do korun stromů a před útokem na bodáky se postřelil: „Nemohu zabíjet Srby“, a později z války zběhl. 
V 2. válce zachránili ameriští vojáci našeho tátu z koncentráku …
Jeden německý chlap řekl: „Budu ti vyprávět o mém tátovi. Oba dědové bojovali v 1. válce. Můj táta bojoval v 2. válce 6 let …“
Padli jsme si do náruče a plakali …
Slíbili jsem si, že budeme propagovat EU a podle svých možnosti pro EU pracovat . U nás je to zvláště nutné. Putin, naši komunisté a mnoho neinformovaných lidí jen Unii spílají.
Za dva roky bude v Praze velké mezinárodní setkání chlapů. K důležitému úkolu paměti o nebezpečí válek, o odpovědnosti a smíření se také vrátíme.
Na flanderských polích

Na polích flanderských vlčí máky kvetou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde hrob je náš. Však mezi červánky,
na nebi modrém slyšte skřivánky,
když dole kanóny tu svoji píseň řvou.
My mrtví zůstanem – a je to možná zdání,
že včera žili jsme a byli milováni,
když nyní ležíme na polích flanderských.
Náš boj teď jiní převezmou:
do vašich rukou vkládáme teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal.

Když rozkvétá lán máků červených,
my neměli jsme spát na polích flanderských.

                                                  John McCrae
                      český překlad Jindra Svitáková
 
John McCrae (30.11. 1872 - 28.1. 1918) byl kanadský chirurg z Ontaria sloužící v průběhu 1. světové války na západní frontě ve Flandrech v dnešní Belgii. Zde byl chirurgem kanadské armády v rámci armád Britského společenství národů. Byl otřesen a citově zasažen utrpením, které musel denně vídat, a proto v r. 1915 napsal svoji slavnou báseň - In Flanders fields (V polích flanderských). Tuto báseň psal pouze pro sebe a zahodil ji. Kolemjdoucí důstojník ji však zvedl a odeslal do Anglie, kde byla vydána 8.12. 1915 v časopise Punch.
Jeho báseň se stala jedním ze symbolů celé války a dodnes je připomínána tradicí vlčího máku na paměť padlých a válečných veteránů. Hlavně v Anglii a Francii je každoročně 11. listopadu v Den válečných veteránů zastaven téměř veškerý život a tento den je vzpomínkou na padlé z první světové války. John McCrae zahynul na pneumonii 28. ledna 1918.
[1] Na adresu těchto pokřtěných Ježíš řekl: „Otec poslal pracovat na pole své dva syny. Jeden řekl: ,Už běžím, tatínku´, ale nešel. Druhý pravil: ,Mně se nechce´, ale pak si to rozmyslel …  
Nemají ucelené náboženské vzdělání. V kostele toho mnoho nepochytnou, občas navštíví nějakou přednášku, přečtou si katechismus nebo zbožnou knížku. Podobají se absolventům University třetího věku prohlašujícím: „Už mám za sebou filosofii, psychologii a medicínu“. 

[2] V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!
Kdo mně důvěřuje, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.“
To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven. (J 7,37-39)

[3] Jedním z mocných působení Ducha je šalom a jeho ovocem je odpuštění.
(V „resortu“ Ducha jsou dobré vztahy podle božích pravidel.)
Ježíš je knížetem pokoje. On se sklání k nám hříšným, bere nás za ruku a pozvedá nás. A my, jako tvůrci Ježíšova pokoje, máme odpouštět těm, kteří se provinili proti nám a splňují podmínky k obdarování odpuštění.  
Znovu připomínám těm, kteří byli vedeni k tomu, aby odpouštěli každému v jakékoliv situaci: Ježíš se na kříži modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34) Bylo jim odpuštěno? To záleží na nich, pokud se obrátili - přiznali svou vinu, byli ochotni pracovat na nápravě … - dostalo se jim odpuštění. Příklad: terorista ukřižovaný po Ježíšově pravici.
O příkladu smíření jako ovoci Ducha, přidávám na konci Poznámek přílohu. 

[4] „Paraklétos“  znamená zastánce, obhájce, pomocník, nebo průvodce. V našich překladech evangelií je přeložen jako Přímluvce, ale to není úplně vystižné a svedlo nás to k představě, že potřebujeme přímluvce u Boha. Jakoby Hospodin nebyl dost milosrdný. Ale Bůh nemusí být přemlouván, my potřebujeme někoho, kdo nás přemlouvá, kdo nám připomíná, co nám Ježíš řekl a v čem a jak jej máme následovat. (Naše maminka nám připomínala, co máme dělat, co jsme už dříve slyšeli, ale do čeho se nám nechtělo.)

[5] Nedávno jsme znovu četli, jak Duch dovedl Petra ke Kornéliovi do Césareje a jak Petr odporoval Ježíšovi (i Duchu božímu). A apoštolové ještě víc než Petr.

[6] V pátek jsem shlédl rozhovor  Pavla Štruncla s panem kardinálem Dukou. Opět panu kardinálovi nerozumím. Pan kardinál se rozhořčoval nad divadlem, v kterém je naznačeno, jak křesťané znásilňují muslimku. Je možné, že ta divadelní hra je nevkusná, nikdo hru zatím neviděl. (Po té, co biskupská konference proti hře protestovala, se prý počet 16 koupených vstupenek zvýšil na „vyprodáno“.)
Pan kardinál prohlásil, že jsme v naší společnosti v nejhlubší krizi, že si něco podobného nedovolili ani nacisté, ani komunisté. Pokud vím, ti si dovolili ve velkém vraždit.
Nevím, jak to s tou divadelní hrou je, ale já do smrti nezapomenu na dlouhodobé záměrné znásilňování jugoslávských muslimek srbských vojáků (mnozí z nich byli pokřtění) v jugoslávské válce před pár roky. Kde jsme byli, co jsme měli udělat a neudělali jsme? (Někde dříve jsem se k tomu vyjadřoval.)
Pan kardinál poukazoval na Turky válčící po staletí v Evropě. Jenže mnohem více Evropanů zabili jiní pokřtění Evropané. (O dobyvačných válkách křesťanů na jiných kontinentech nemluvě).
Mohli bychom říci, co jiného od muslimů můžeme čekat? Ale proč se nám je nepodařilo získat pro křesťanství?
Pan kardinál se rád setkává s mocnými. Na krvácející Ukrajinu nejezdí. To on se cítí ohrožen. Proto má raději vojáky než lidi v nouzi.
Rozdává stejná teoretická prohlášení jako někteří politici, že se má pomáhat zemím, kde se válčí. Ale co s lidmi, kteří jsou na útěku a zoufale hledají pomoc?