Narození Jana Baptisty

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 49,1-6; Sk 13,22-36; Lk 1,57-66.80
Datum: 24. 6. 2018
Drobné poznámky k jednotlivým čtením.
1.   čtení: Slova o služebníku (otroku) božím: „…Dám tě národům jako světlo“ platí i o Janovi: „…byl lampou hořící a zářící …“ (srv. J 5,35).
2.   čtení: „Jan všemu izraelskému lidu hlásal ponoření do metanoia - to není jen vyznání hříchů, ale i obrácení se od rabínských názorů k biblické výpovědi o Hospodinu a jeho Mesiáši. 
Evangelium. Otázka: „Byl Zachariáš němý nebo hluchoněmý?“

Dnešní texty ukazují velikost rodičů Jana Baptisty. Poznáváme, z jakých kořenů Jan vyšel - rodiče mohou nasměrovat dítě nejvíce tím, jakými jsou osobnostmi. [1]

Texty jsou velmi bohaté a přínosné (už jsme o nic mluvili dříve), ale podívejme se dál, v jakou osobnost Jan vyrostl a co pro Mesiáše a boží království vykonal.     

„Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan; avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší, nežli on,“ řekl o Janovi Učitel (Lk 7,28). To je nejlepší a nejdůraznější doporučení Jana naší pozornosti. [2]

Jan se narodil zřejmě v dost zámožné rodině (v tehdejší době bohoslužba v Jeruzalémské svatyni kvetla a kněží byli dost bohatí).
Janovi rodiče patřili do „svatého zbytku Izraele“, který připravoval (ne jen očekával) Mesiášův příchod. Zachariáš a Alžběta byli otevření Duchu božímu. Syna výtečně vychovali a ten toto bohatství velice rozhojnil. Ne jen pro sebe, ale i pro nás.

Jan se nemusel vypořádávat s chudobou nebo s ponižující bídou, ale s bohatstvím.
Bohatství (nejen materiální) má být ovocem požehnání, ale je také - pro nás nepevné - v mnohem svůdné ... (např. často otupuje sociální citlivost - „bohatý hladovému nevěří“).

Janovo rozhodnutí pro skromný život nebylo asketickou volbou, ale cíleným způsobem života, který umí rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným. Jan toužil po porozumění moudrosti Ducha v Tóře a Prorocích, a kvůli tomu odložil vše, co by jej zdržovalo. Bibli věnoval všechnu pozornost a úsilí.
(Nikdo se nebudeme moci vymlouvat, že je slovo boží nesrozumitelné, Jan by se proti stěžovateli zastal pedagogiky boží.)

I duchovní bohatství má svá úskalí.
„Bohatý těžko vejde do království nebeského“ (Mt 19,23-24).
Ctnostní se často nad hříšníky povyšují (viz např. Ježíšovo vyprávění „o farizeu a celníkovi“).
Vzdělaní si často zakládají na svých informacích a „všechno vědí správně“, na vše mají odpověď, už neříkají: „Nevím“. [3]

(Říkali jsme si, proč Jan odešel do ústraní.) [4]

Jan byl velice otevřený Duchu božímu.

Všiml si podstatného rysu Boha - Bůh netrůní na nebesích, ale sestupuje k člověku, dokonce vyhledává hříšníka. To jej nasměřovalo - uvědomil si, že ho Bůh posílá k lidem (ne do nějako poustevny nebo klauzury).
(Později mu to bude potvrzeno - při sestoupení Ježíše do Jordánu viděl, že na Ježíše sestupuje Duch z nebe jako holubice.)

Jan sestoupil z kněžské rodiny a „kněžského semináře“ do „pouště“, dal přednost vyučování slovu božímu před kariérou kněze v jeruzalémské svatyni.     
I Ježíš pak odešel na poušť.
Oba, Ježíš i jeho posel, se věnovali hříšníkům (Ježíš se zařadil i mezi hříšníky u Jordánu).
Ani jeden ani druhý nevyhledávali mocné a jejich lesk, neúčastnili se jejich recepcí, politických šachů a diplomacie. Nemysleli si, že by na tomto poli něco uhráli. Žili a pracovali pro boží království.    

Jan se neucházel o přízeň vládců ani kněžstva, nechal se živit „z nebe“ - slovem božím, medem včel a sarančaty (to je závažný biblický obraz podstatného životního přístupu).

Jan i Ježíš se do kriminálu dostali ne jako vězeňští kaplani, ale jako muklové. [5]
Oba byli také popraveni ze stejné příčiny - svědčili o Bohu a neklaněli se mocným. 

Už Janova pravdivost a skromnost je ohromující a pro nás příkladná (J 1,19-34). 
Jeho pokora není předstíraná, měl zdravé sebevědomí a tak neměl zapotřebí si na někoho hrát.

Někteří o Janovi říkají, že přestřelil, že hlásal tvrdého Mesiáše. [6]
Ale čteme-li pozorně evangelia dál, vidíme, že se Janův slovník od Ježíšova neliší. [7]

Máme silný sklon samolibosti ve své zbožnosti a ohrožujeme druhé. Proto potřebujeme, aby nás v našem sklonu hledat snadnější cestu a v našem nečestném pokřivení Ježíš čistil ohněm svého průzračného přátelství. [8]
Uhýbáme. Ale jako oheň čistí drahé kovy do ryzí ušlechtilosti a nespálí je a jako louh bělí šedavé lněné plátno do krásné bělosti, aniž by je zničil, tak nás Ježíš tříbí k dokonalejšímu soužití.
Copak my - Ježíšův lid boží - nejsme?  

Jan byl skvělým pedagogem, naváděl své učedníky k jejich vlastnímu přemýšlení. Neřekl: Nazaretský rabi je Mesiášem, ale svým nejlepším učedníkům jen řekl: „ Hle, beránek boží …“, 
Podobně postupoval, když z vězení poslal své učedníky za Ježíšem, to nebylo pro jeho pochybnosti, ale aby se učedníci sami naučili hledat, přemýšlet a porovnávat. 

K „beránku božímu“ řeknu: Když my slyšíme o beránku, myslíme pohansky, máme za to, že se někdo musí vydat nahoru a usmířit rozhněvaného Boha. Ale Jan byl izraelita, věděl - a to jej životně fascinovalo - že Bůh sestupuje k lidem (hříšným). Beránek je zabíjen, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst. I při dobrořečení posloužilo náboženské zabití beránka hostině (Hospodin je hostitelem, který přijal díkůvzdání lidí a na znamení přátelství je zve k hostině). Celopaly (spálení celého obětního zvířete) byly méně časté a i při nich nešlo o usmíření Boha (Hospodin se neživí masem ani nepije krev), ale o názorné znamení, že hřích zasahuje nevinné, ničí život.
Připomenu, že ještě než Jan přirovnal Ježíše k beránkovi, viděl, jak na Ježíše sestupuje Duch jako holubice. Holub je také v Izraeli živočich používaný k rituálu (my hned říkáme „obětní“). Pozoruhodné je, že Duch sestupoval na člověka (Ježíše). Nevznášel se nad ním.
Slova „Hle beránek boží, který snímá hřích světa“ byl izraelitům podobným znamením jako našim předkům obraz pelikána. Středověk měl za to, že pelikán živí své mladé svým masem. Ježíše přirovnávali k božskému pelikánovi.
Ježíš sám pak o sobě nemluví jako beránkovi, ale volí obraz chleba a vína (chléb je potravou a víno je určené ke slavení). 

Jan nazval Ježíše Ženichem (nevěsty Izraele). Kdo jiný se ve své výpovědi o Mesiáši tak přesně trefil?  
Sám sebe měl Jan za svatebního družbu (družba organizuje svatební slavnost, pracuje).

Jan je krásnou a pro nás důležitou osobností, ukazující, co znamená obrácení se k Mesiáši, k jeho dílu.  

Sestupováním do vody lidé reagovali na Janovu výzvu u Jordánu k metanoia (sestupování do vody a ponoření se do vody bylo viditelným znamením vyznáním jejich hříchů a prosbu o smilování, o odpuštění).

My přijímáme Janovu výzvu k obrácení jako celoživotní proces - stále si máme a smíme porovnávat své jednání, mluvení a myšlení s Ježíšovým životem. To je náš životní přístup k následování Krista.   
Jsme za tuto možnost vděční!

Mesiáš nás ponořuje do svého (a Otcova) Ducha (přivádí nás do Náruče boží).

(Opět připomenu - nazývat Janovo ponořování do vody křtem - stejným výrazem jako Ježíšovo ponořování do Ducha - je nejen nepečlivé a vůči Ježíšovi neuctivé, ale navíc zavádějící. [9]

Jako Janovo ponoření do vody, tak i Ježíšovo noření lidí do Ducha není jen věcí jednorázového rituálu, které lze zapsat do matriky, ale celoživotním procesem, otevíráním se nabídce boží pomoci.  
„Byl jsi pokřtěn? Biřmován?“, ptáme se lidí (třeba snoubenců před svatbou) . [10]
Sami sebe se ptáme: necháváme do sebe vstupovat Ducha božího? Jsme jím prostoupeni a naplňování?    
Tu možnost jsem zdarma dostali.

Jan učil lidi přemýšlet, vracel je k biblickému myšlení, aby sami dokázali rozpoznat Mesiáše.
Bez porozumění Mojžíšovi a Janu Baptistovi neporozumíme Ježíšovi. [11]

Láska je náklonnost k někomu nebo něčemu - k partnerovi, dětem, Bohu (k jeho pravdě) a život pro druhého a jeho věc.
[1] Zachariáš a Alžběta nesměli synovi říci, kdo je Mesiáš. Celým svým postojem klukovi ukazovali: „Hledej, objevuj, kdo je Mesiáš“. My svým dětem nedobře předkládáme „katechismové - hotové“ odpovědi (ale pak je vztah k Bohu netěší a nebaví).

[2] Zmařili bychom Ježíšova slova, kdybychom Jana pouze zařadili do litanie svatých mezi „naše přímluvce“. Bůh nepotřebuje být přemlouván, to nás(!) Jan vybízí: „Obraťte se, k Bohu, aby se k vám dostal. Odstraňte ze svého srdce své dosavadní představy o Bohu, udělejte místo novému poznávání a dejte se Bohu k dispozici.“
Jan je s Mojžíšem a Eliášem větší osobností než apoštolové.

[3] Slovo „nevím“, je jedním z velkých bohatství hledajícího člověka. („Kdo se ptá, ten se dozví.“ „Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“ Mt 7,8)
Ježíš blahopřeje „chudým v duchu“ (Mt 5,3); ti hledají moudrost Ducha, ptají se, vědí, že zatím poznali jen trošku.

[4] Kněžství bylo dědičné, Jan se měl stát knězem, ale odešel „ze semináře a teologické fakulty“ – nechtěl poslouchat zkreslené učení rabínů o Hospodinu a Mesiáši a stále se přít s učiteli.  Rozhodl se promyslet celé Písmo, aby rozpoznal Mesiáše a mohl mu sloužit a pracovat pro jeho království.  

[5] Mukl je české pojmenování vězně „jehož návrat byl nežádoucí“ - „muže, určeného k likvidaci“.
(Vězením prošel kdekdo, i Hitler, Husák, i někteří duchovní, kteří se později spřáhli s mocnými.) 

[6] Když Jan spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?
Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
Já vás ponořuji do vody k obrácení; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude ponořovat do Ducha a do ohně. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm." (Mt 3,7-12)  

[7] Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. (Mt 12,34)   „Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?“ (Mt 23,33)
Majitel vinice řekl vinaři: „Už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?“ On mu odpověděl: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.“ (Lk 13,7-9)
Nemluvil Ježíš vícekráte o lidech spějících k „zavržení“?

[8] Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.
Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu … (Mal 3,1-3)

[9] Často mícháme do jednoho „hrušky a jablka“.
Jan ponořoval jen do vody, Mesiáš nás (stále) ponořuje do Ducha a ohně. Jan není Křtitelem a Ježíš nebyl pokřtěn (je plný Ducha od počátku).
Tóru (Učení) a Smlouvu (manželskou) špatně překládáme jako „Zákon“.   

[10] V náboženských dokumentech vyplňujeme kolonku: „Jsi pokřtěn, obřezán?
Obřezán byl Kaifáš i ti, kteří pronásledovali proroky, rituálem křtu prošel i kdekterý president (Hitler byl i biřmován, Stalin dokonce pobyl nějaký čas v semináři.)

[11] Co to je platné, že se někdo stal papežem, když schválil mučení nebo zakázal lidem přijímání z kalicha. (Omlouvám se za tu zkratku.) Kdo by zrušil jediné písmeno ze slov božích, bude v království nebeském nejmenší (srv. Mt 5,17-20)