13. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 11,29 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 1,13-15; Mdr 2,23-24; 2 K 8,7.9.13-15; Mk 5,21-43
Datum: 1. 7. 2018
Minule jsem mluvil o důležitém slovu: „Nevím“, a neuvedl jsem přímý odkaz na Jana Baptistu: „A já jsem stále nevěděl, kdo je Mesiáš …“ (J 1,33)  
Někdo neví. (Někdo neví, že neví. Někdo ví, že neví.)
Někdo ví. (Někdo neví, že ví. Někdo ví, že ví.)  

K prvnímu čtení. (Úryvek je jen nabídkou k ochutnávce, jen takovou jednohubkou. Ale v knize samé je prostřený celý stůl moudrosti.)
Oceňuji, že téma života, smrti a boží péče o náš život nám biblické texty liturgie předkládají v létě a ne třeba v listopadu. Teď, v létě, si máme všímat a zakoušet krásu stvoření a našeho přebývání v pozemském těle. Máme odkrýt, že všechna krása světa a života je osobním darem Tvůrce člověku. Je nám ochutnávkou, předehrou, předzpěvem, předsíní k životu nebeskému. (Kdo si osvojí odpovědné, pečlivé a spravedlivé jednání, ten může být přijat do příbytků věčných. (Srv. Mt 25,21-23; Lk 12,42; Lk 16,10) [1]

Bůh je dárcem života, pečuje o náš život. Dar života a vděčnost k dárci nás vede k odpovědnosti za zdraví a život. Bůh je proti smrti. To původně neměli lidé umírat?
Písmo odpovídá: Měli být vzati do nebe jako Henoch bez strachu z budoucna, bez ponížení nemoci, chátrání a smrti těla, natěšení na vrcholnou krásu. (Srv. Gn 5,22-24).

Ježíš nás vyvádí ze strachu ze smrti. „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ (Mt 10,28
Ježíš nám přislíbil, že nás probudí ze spánku smrti. Uchrání nás „druhé smrti“. [2]

Bůh je proti zbytečné, předčasné, natož násilné smrti.

Víc jak sto let se v naší společnosti o smrti nemluvilo. Už se to lepší. Ale často jen spíše na úrovni psychologie, málo z naděje evangelia.
Učíme se v rodinách i nemocnicích mluvit o závažných nemocech. Máme právo znát svůj zdravotní stav.
Už nemluvíme o posledním pomazání, ale o slavení svátosti nemocných - tu často slavíme při farní bohoslužbě. Ujištění, že Bůh přeje nemocnému život, je pro nás důležité, stejně jako solidarita, pomoc a modlitby farního a bohoslužebného společenství.
Nikdo se u mě nezpovídal: „Zanedbal jsem zdravotní vyšetření“. „Nebyla jsem na gynekologické prohlídce“. „Podceňoval jsem příznaky nemoci, nepečoval jsem o své tělo a zdraví“. „Nebojoval jsem se svým strachem a nehledal jsem lékařskou a boží pomoc“. „Z falešné ohleduplnosti vůči nejbližším jsem jim tajil svou nemoc“. „Nedbám na bolest a huntuji se dál.“
(Lékaře se snažíme vybírat podle jejich umu, ale dávejme si bedlivý pozor na léčitele - je třeba je pečlivě rozlišovat - ti, kteří dostali od Boha dar k léčení, neberou peníze. Mnohokráte jsem viděl, jak zavrhují klasickou medicínu, lžou nemocným, nebo je klamou, nabízí jim svou pomoc a z nemocných bezostyšně tahají velké peníze. Mohu o tom vyprávět.)    

Nepěstujeme si dostatečnou důvěru v Boha a pak se smrti bojíme.
Jedni lacině prohlašují: „Bůh je láska“, jiní se hrozí Božího soudu.
Jen někteří se těší do nebe jako apoštol Pavel: „V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána“. (2 K 5,8) Takové bohatství ducha je ovšem ovocem spolupráce s Božím vyučováním.

Neučíme se číst řeč svého těla, jsme v této věci negramotní. 
Necháváme ležet ladem důležité informace pro život pozemský i nebeský.
Málo hledáme pravý smysl života.[3]

Nedostatečně pracujeme s informací: „Ovocem hříchu je smrt“. [4]

Izraelité neznají křesťanskou část Bible, a přesto vyznávají: „K nám nepřijde zubaté strašidlo s kosou, ale pro nás si přijde Bůh, políbí nás na ústa (ne polibkem smrti, ale polibkem milujícího) a odvede si nás jako nevěstu do svého domu.“

Chybně mluvíme o Adamově dědičném hříchu. Hřích, vina se nedědí! (Srv. Ez 18. kap.)

Dalším generacím předáváme nedůvěru vůči Bohu. [5]  

Nedostatečně pracujeme s velkou zkušeností a přátelstvím Abraháma, Mojžíše a Ježíše s Bohem, 
a s dědictvím, které nám odkázali. Proč šidíme sebe i své děti?
I o nás mnohdy platí Ježíšova slova: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči.“ (J 10,8)

Náš strach ze smrti jako prázdnoty nebo strašného soudu vychází z malého zakoušení Boží blízkosti a jeho milující náruče. Málo Boha známe, a proto nedůvěřujeme jeho příslibům.

Ježíš nám svým přístupem k životu ukazuje: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ (Mt 10,28)

I při umírání nás přivádí k důvěře Otci: „Dokonáno jest“. „Do tvých rukou se odevzdávám“. [6]

Máme přemýšlet o příčinách našich neštěstí (i válkám předcházela různá, konkrétní zanedbání a hříchy).
Někdy si nemoc uženeme, někdy nás někdo svou neláskou oslabí tak, že onemocníme. Někdy na nás 
dopadnou následky bezohledného jednání s životním prostředím. [7]

Některá neštěstí jsou tragická (války, smrt maminek a tátů …).
Po „Osvětimi“ se už vůbec neodvažujeme říkat: „Bůh je všemohoucí“, bylo by to přinejmenším nesrozumitelné.
Některé neštěstí můžeme využít. (Otužování je prospěšné. Stromy získávají svou pevnost a pružnost ve větru, ocel se kalí v ohni. Nemoc člena rodiny může rodinu stmelit nebo rozložit - podle úrovně členů rodiny).
Někdy ale neštěstí někoho zničí. Možná byl málo vybavený do života, možná jej lidé měli málo rádi, nikdo mu nepomohl … [8]
Když jsme byli nemocní, maminka nám projevovala zvýšenou péči a lásku. To, co jsme se od ní naučili, pak předáváme dál.  
Znám řadu lidí, kteří „přežili svou smrt“. „Raduji se života, jako nikdy před tím“, říkají, „Každé ráno děkuji Bohu, že jsem se probudil“.  Někteří lidé se už při léčení obracejí k lepšímu.

Každá kultura připravovala své lidi na smrt.
I my se připravujeme na smrt - na přechod od věčnosti (a na život mezi nebešťany). [9]

K evangeliu jen stručné opakování a něco málo navíc.  
Ježíš nám přišel ukázat Otcovo přátelství (trvající navždy) a jeho péči. Proto Ježíš - vedle vyučování - uzdravoval a vzkřísil několik mrtvých (na znamení, že přichází od Boha a je Pánem nad životem i smrtí). 

Ježíš začal učit o Bohu. Mnoho vzdělaných Izraelitů (od rabínů až po kněze) Ježíšem pohrdlo. Jairos se obrátil na Ježíše s prosbou a Ježíš na jeho prosbu přikývl.
Ženou „krvotokou“, ale Ježíš pochválil!
(Nechme stranou ty pokřtěné, kteří zůstali v pohanském myšlení.) [10]

Nás zajímá, za co se ženě dostalo pochvaly. Láska k Ježíši nás vede k hledání toho, co se Ježíši líbí a za co chválí.
Nemocná paní zřejmě o Ježíši slyšela. Věděla, čemu ji kultická nečistota (způsobená krvácením) zabraňuje. Nemohla chodit mezi lidi, ale zaslechla, že se Ježíš při uzdravování dotýká nemocných míst na těle - bylo jí jasné, že v jejím případě to není možné. Ale přemýšlela a hledala dál!
Měla izraelské myšlení, zřejmě znala Námanovo uzdravení a jeho pohanskou představu o technologii magického uzdravování - z kterého byl generál vyveden. Došla k podstatnému - Ježíš neuzdravuje rukama, stačí, aby jej „zatahala za šaty“ a on už bude vědět, proč se na něj obrací a co ji trápí a bude-li chtít, uzdraví ji. Správně usoudila - a byla odměněna uzdravením.
Víme, proč Ježíš často uzdravoval bez diváků. I zde mohl na uzdravenou spiklenecky mrknout, že ji rozumí a proč je uzdravena.

(Nejvíce Ježíš chválí pohanského setníka, který prosil za uzdravení svého služebníka - chválí jej za jeho myšlení!)     
Hledáme, co podle evangelií znamená „víra“. 
Co pokládáme za víru? Čemu věřím? Komu věřím? V co věřím?
Víra je běžně pokládána za souhlas bez pochybností. (Ve zpovědních zrcadlech byl takový hřích: Měl jsem pochybnosti o víře.)  
Prohlásit: „Věřím, že Ježíš je Syn Boží“, ještě nemusí mnoho znamenat. Ďábel nepochybuje, že Ježíš je Synem božím. „Víra podle Ježíše znamená přitakat mu svým způsobem života. Důvěřovat Ježíši a  
„ následovat jej“, stávat se Ježíšovým učedníkem. [11]
Důvěřování Bohu, Ježíši i člověku nepřichází samo od sebe a nemůžeme si ho poručit.
Naši důvěru předchází přejícnost, pravdivost - důvěryhodnost Boha (rodiče, přítele). V tom je „víra“ darem, ale pak přichází náš nutný podíl na budování vztahu - to vyžaduje naši práci, odvahu a hledání moudrosti k rozlišování důvěryhodného od podvodníka (naivita je nebezpečná).
Bůh nás svými dary nepoutá, my sami přijímáme odpovědnost za jeho dary.

Ježíš se ptal: „Kdo na mě sáhl?“
Žena všechno vyznala, přesto, že riskovala lynč davu, který by ji potrestal za rituální znečištění.  
Ježíš ji ale ochránil svou pochvalou. Tak jsme všichni poučení, že se Ježíšovi líbí promýšlení toho, jak s námi jedná, k čemu nás zve a co „víra“ znamená a obnáší. 
[1] Pokaždé, když vidíme housenku (jsou velice zajímavé a některé jsou vyparáděné) můžeme si vzpomenout na podivuhodné a krásné „podobenství housenky a motýla“, a můžeme je znovu vyprávět dětem. Zatím žijeme životem „housenky“, ale čeká nás život „motýla“.  (Motýlů je prý 170 000 druhů. Kolik jich znáte?)
Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1 K 2,9)
[2] Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let. (srv. Zj 20,1-6)
Zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. (Zj 21,8)
Ježíš nám navíc přislíbil pomoc, abychom i po smrti svého těla mohli dorůstat do krásy nebešťanů.

[3] Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo. (Dt 30,19)  
Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země. (Iz 25,8)
Bůh Ježíše vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. (Sk 2,24)
Byli jsme ponořeni (pokřtěni) do Ježíšova způsobu života a s ním také do údělu smrti, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. (Ř 6,4)  
Víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. (Ř 6,9)  
Jsem si jist, … že ani smrt ani … co jiného nás nedokáže odloučit od lásky Boží … (srv. Ř 8,31-39)
Jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání (1 K 15,21)

[4] Hospodin člověka varoval (nikoliv přikázal): „Z každého stromu zahrady smíš jíst.
Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
(Gn 2,16-17) Ale had ujišťoval ženu: „Nikoli, nepropadnete smrti, prohlédnete, dostane se vám božského poznání.“ (Srv. Gn 3,4-5)  Jedli, ale zůstali naživu. Kdo měl pravdu, Bůh nebo had?
Máme projít smrtí svých těl, ale - my provinilci - můžeme být Pánem života být zachráněni od „druhé smrti“.

[5] Říkáme např.: „Bůh vyhnal lidi z ráje. Bůh tě potrestá. Stíhá vinu do čtvrtého pokolení. Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje ...“

[6] Věta: „Bože, proč jsi mě opustil“ je mylně uváděna jako Ježíšova krize „víry“ - důvěry.
Ta slova jsou nejen prvními slovy žalmu (který se pravděpodobně Ježíš modlil celý, aby nás navedl, jak si v úzkosti počínat), ale jsou i názvem žalmu. Židé neměli očíslované žalmy, podobně i my říkáme: Zazpívejme si: „Kolíne, Kolíne“, nemáme písně očíslované.  
Žalm 22 je modlitbou člověka, který je ve velké nouzi a který se ubezpečuje Boží věrností a pomocí. Žalm končí velikým odevzdáním do náruče Boha.
V originále navíc stojí: „Bože k čemu jsi mě opustil“. Rabíni Ježíšova doby ta slova vykládali na příkladu královny Ester. Byla se svým národem vydána na smrt, ale nakonec se izraelitům dostalo velkého povýšení. I Ježíše nakonec povýšil na svůj trůn.

[7] Např. před 40 roky mě známý zvěrolékař řekl: „Od doby požívání jaru je 5x víc rakoviny psů“. Kamarádky v laboratoři mi říkaly: „Umyli jsme nádobu v jaru a pětkrát ji znovu pečlivě opláchli a utřeli. Do nádoby jsme znovu napustily vodu a udělali chemický rozbor. Ve vodě jsme zjistily JAR.“ To, co jar udělá v nádobí, to způsobí ve střevech.

[8] Nesoudíme ty, kteří se dostali do tak strašného tlaku, že si vzali život … 

[9] Už pro Izraelity je noc připomenutím smrti. Izraelita každý den dobrořečí za to, že se dožil nového dne. I my se učíme všímat si boží štědrosti, nechceme cokoliv brát jako samozřejmost.
Před spaním se Simeonem dobrořečíme Bohu:
„Nyní můžeš, Bože, propustit v pokoji svého služebníka, podle svého slova,
neboť mé oči viděly tvou záchranu, kterou jsi připravil přede všemi národy -
světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ (Lk 2,29-32)

[10] Kde není dostatečná důvěra Bohu, tam nastupuje pověra. Pověrčiví lidé sází na moc ostatků, relikvií, zázračných, posvěcených a dotýkaných předmětů. Pověrečný náboženský průmysl stále kvete, nejen mezi pohany.
Písmo nás přivádí v důvěřování Bohu a staví se proti pověrám. Např. „Kdo se dotkne zesnulého, něčeho, co se zemřelým přišlo do styku, kdo se potřísnil krví, atd. je kulticky znečištěn. Nesmí mezi lidi a do bohoslužebného shromáždění - ke společné modlitbě. Nejprve se musí rituálně očistit. Smyslem rituálu očišťování bylo odvracení se od zla, od pokušení pověr - pokusů magicky manipulovat s božským.)
„Kultickou nečistotou“ byli izraelité vedeni k poznání, že se nejen hříchy vylučujeme z božího lidu. I určitý postoj, který není hříchem, nás vyřazuje z jednání s lidmi. Jak to, že nemluvíme o „novozákonní“ nečistotě, která nás vyřazuje z dobrého přístupu k setkávání s druhými? (Např. Mt 5,23n; Mt 8,15). Tato nečistota nám brání být tvůrci Ježíšova pokoje.
[11] Podobně - prohlašovat: „Věřím, že Ježíš je přítomen v Nejsvětější Svátosti Oltářní“ (ach, ta formulace), ještě nemusí mnoho znamenat. Pokud nevíš, proč a k čemu tě Ježíš zve ke své Hostině, pokud s ním nespolupracuješ a jen „zbožně přijímáš“, může ti to být důvodem k odsouzení a zavržení. Viz 1 K 11,29.