15. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Am 7,12-15; Ef 1,3-14; Mk 6,7-13
Datum: 15. 7. 2018
Po tři neděle, minulou počínajíc, nás budou vést texty prvních čtení k zamýšlení se nad proroky.
Protože jsme po staletí nenaslouchali biblickým prorokům a zanedbali mnohé, potřebujeme i v této věci nápravu. 

Jako jednotlivci, i coby společenství, s povděkem přijímáme někoho, kdo nad námi laskavě a spravedlivě bdí, od rodičů, učitelů, vychovatelů … přes supervizi až po proroky a Boha, abychom nesešli z dobré cesty. Abychom nežili jen pro vlastní blaho, bohatství, spokojenost na svou výjimečnost a „zbožnost“ a byli „solí a světlem“.
Neposloucháme-li boží moudrost, neprosíme-li druhé, aby nám říkali pravdu o nás samých, nestojíme-li o „opozici“, Bůh nám milosrdně posílá proroky, aby nás varovali před katastrofou, kterou si svou povýšeností připravujeme.

Izraelské království a později křesťanská království a církve se často namyšleně vydávaly za království boží (tvrzení nemohou prohlašovat hodnostáři, nýbrž pouze Bůh). [1]

Židé a křesťané (jako poslaní od Boha) v mnohém přispěli k bohatství světa. Přesto vyznáváme, že jsme mohli dát mnohem více. Nezakrýváme si, že jsem pod míru.
Málo jsme se řídili Ježíšovým programem a málo jsme využívali darů, kterými nás vybavil na cestu. (Viz např. dnešní evangelium.)
Po staletí jsme se povýšeně prohlašovali za Ježíšovy lidi nepotřebující proroky („ti byli přece posílání k věrolomným židům!“).  
Mimo jiné jsme nemálo zanedbali biblické sociální učení. [2]

V přípravě na biblické liturgické texty si každý může přečíst úvod k té, které biblické knize. U knih prorockých např., ve které době prorok mluví, co kárá a k čemu vybízí. (Tím se nebudu zdržovat.)

Před týdnem jsem řekl, že pro Hospodina není snadné získat proroka, neboť jej posílá proti těm, jež zneužívají svou moc (i náboženskou). Prorok si potřebuje osvojit svobodu božích synů a pěstovat odvahu (jen psychopati nemají strach).
Urození, vzdělaní a výše postavení nebývají svobodní, často si svá bohatství velice chrání. [3]

Ámos neměl význačné předky, ani významné postavení ve společnosti, byl jen pastýřem ovcí a sadařem, dokonce byl snad původně pohanským věštcem - drobopravcem (ti věštili z vnitřností ptáků). Ale uchoval si svou nezávislost na mocných a byl ochotný k prorocké službě.  
Pocházel z Judska, ale protestoval v Izraelském království proti králi, proti sociální nespravedlnosti, proti státní svatyni v Bét-elu, proti utlačovatelům i proti nejvyšším kněžským hodnostářům ideologicky sloužícím panovníkovi, mocným a majetným, kteří utlačovali chudé. [4]

Ámos neměl majetek, nepatřil mezi duchovenstvo, ani mezi proroky pověřené oficiální náboženskou autoritou. Pouze prohlásil, že je poslán Hospodinem (to bylo jeho bohatství a zázemí).
Neprokazoval se znameními od Boha. Izraelité té doby přece už natolik znali boží moudrost, že byli schopni rozpoznat oprávněnost Ámosových (Hospodinových) výtek. Nemohli se na nic vymlouvat. [5]

Jméno Ámos by se dalo vyložit jako nosič, který nese břímě utlačovaných, a který je v tomto údělu nesen Bohem. 

Možná vás zarazil už druhý verš knihy: „Hospodin řve ze Sijónu“ (Am 1,2).
Řvát na někoho je pro nás přece nepřijatelné!?

To je dobře, že tato nás formulace provokuje.

Ámos ta slova vysvětluje: „Řve v divočině lev, nemá-li úlovek? Ozve se lvíče ze svého doupěte, kdyby nic nelapilo? (Am 3,4) „Lev řve, kdo by se nebál? Panovník Hospodin mluví, kdo by neprorokoval?  (Am 3,8)  (Rozdrážděný nebo zraněný lev řve, je připraven zaútočit. Jeho řev budí hrůzu.)

Kdy naše řvaní nebo řev jiného jsou přijatelné, si doplňte sami. [6]

Musí-li na nás Bůh zařvat, pak je chyba na naší straně. Kdyby na nás jen zvýšil hlas, jeho slova bychom - my otrlí vůči jeho slovu - přešli.

Zacpávali jsme si uši před mnoha křivdami ve společnosti i v církvi (i v církvi existuje více druhů „domácí násilí“). Nesnášíme kritiky a okřikujeme oběti, aby mlčely - a osočujeme je, že si vymýšlejí. [7]

Kněz Amasjáh chtěl Ámose vyhostit, ale tvářil se jako Ámosův „zachránce“: „Vrať se domů - do Judské země, bylo by tě škoda - u nás ti hrozí pronásledování“. [8]

K úryvku evangelia.
Ježíš nás - své učedníky - posílá k potřebným. Vysvětluje nám, proč a k čemu nás posílá.
Obdarovává a vybavuje nás, abychom měli druhé z čeho obdarovávat.
V sousedním evangeliu čteme, že máme adresátům přinášet šalom. Ale nemáme „házet perly sviním“ – pokud „váš šalom nepřijmou, se vrátí k vám“. 

K druhému čtení.
„Bůh si nás vyvolil ke svatosti“ (v. 4). „Bůh je svatý, proto i vy buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (stojí mnohokráte v Písmu) - to znamená: Bůh se nám (svým životem) zasvětil (žije pro nás) a my se smíme a máme zasvětit jemu a jeho programu, jeho plánům (způsobem svého života).
„V Ježíši jsme zachráněni jeho krví“ (v. 7). - až když vytekla Ježíšova krev, nahlédli jsme svou vinu na smrti nevinného. [9]
[1] Království je určitým typem uspořádání společnosti.

[2] Příliš dlouho trvalo otroctví, poddanství (byli byste raději poddaným u křesťanské vrchnosti nebo otrokem u žida? (Židovští otroci v Izraeli sloužili nejvýše 7 roků, pak měli být propuštěni.)
V mnohém nám ujížděl jeden vlak za druhým, nejen v sociální otázce dělníků, nejen v pomalém vzdělávání lidí.
V Izraeli tisíc let před Kristem většina mužů uměla číst (učili se, aby mohli číst Bibli, ne noviny). Pak jiní místo nás zvedali náš prapor hodnot (rovnosti - důstojnosti před Bohem, bratrstvím všech kristovců a svobody dětí božích a svobody svědomí) a prosazovali je násilím, když my jsme boží věc neprosadili Ježíšovou cestou a jeho Pokojem.   

[3] Všiml jsem si, jak povýšení, odměna, ale i vyznamenání láká (nejen do Vladislavského sálu) a svazuje mnohé k vděčnosti (jen pár jedinců dokáže svou pozici opustit, vyznamenání odmítnout nebo vrátit). „Bohatý těžko vejde do království nebeského.“ (Mt 19,23)  

[4] Severoizraelský král Jarobeám II. byl schopný, politicky a ekonomicky úspěšný král, nazývaný „spasitel, zachránce“. Jeho vláda přispěla k hospodářskému vzestupu. Ti, kteří získali majetek (včetně střední třídy), své bohatství prohlašovali za požehnání Hospodina a nedbali na sociální spravedlnost (na povinnosti pečovat o chudé (podle Tóry) a utiskovali je.
Ámos vystupoval proti utiskovatelům i proti falešné představě „vyvoleného národa“, který je nadřazen nad ostatní národy. Vyvolení přece znamená oddělení Izraele ke službě. Vzpomínáte, jak jsme mluvili o kvasu, který je oddělen, „opečován“, aby mohl sloužit těstu, a přispěl k nové kvalitě potravy.)

[5] Jan Baptista také neměl zapotřebí váhu svých slov dokazovat božími znameními („zázraky“). 
Izraelitům se dostalo jedinečného vzdělání a poznání ve „škole Mojžíšově“.
Proroky přirovnávám ke „střední škole“ a Ježíšovo vyučování k „vysoké škole“. 

[6] Oběti, mučení lidé, ale i znásilněná země nebo i prolitá krev řve bolestí („… prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země“ (Gn 4,10).  
Hospodin slyší nářek ponížených a utiskovaných, vidí slzy zarmoucených a nešťastných a má právo od nás milosrdenství požadovat.
Bůh nás soucitně pečuje a smilovává se nad námi. (Kdo si toho všímá a je za to vděčný, ten je soucitný k potřebným.) Bůh nás svým milosrdenství vede k milosrdenství vůči potřebným. (Tak rosteme do jeho obrazu.)
Srv. např.: Pravidla o milostivém létu …
Nebo: „Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý.“ (Srv. Ex 22,25-26)
V podobenství o nemilosrdném služebníku: „Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ (Mt 18,21-35
„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (Lk 6,36)  

[7] Starost o „dobrou pověst církve“ (častý argument mocných a jejich lokajů) nesmí převážit nad mým přiznáním vlastních spáchaných vin a nad přiznáním vin jiných křesťanů. „Pravda nás osvobodí“. 
Kníže o sobě nemá sebejistě tvrdit, že je laskavost sama, nechť vypovídají poddaní, zda kníže je nebo není laskavý. Podřízení mají spravedlivě chválit dobrého šéfa, ale„sebechvála smrdí“. Ať většina netvrdí, že menšinám nic nechybí.

[8] Podobně jako Amasjáh jednali a mluvili i estébáci, když chtěli chartisty vyhostit ze země.
(Do Sovětského svazu neutíkal nikdo, ale ty, kteří chtěli odejít do svobodného světa, nechávali komunisté na hranicích střílet.) 

[9] Pokud se budeme s Ježíšovou pomocí chránit nesnášenlivosti a nenávisti (včetně nesnášenlivosti a nenávisti náboženské), vyhneme se tomu strašlivému hříchu - v tom je naše záchrana. Řada Ježíšových současníků Ježíšovi nevěřila, že by tak odporného hříchu byla schopna. Nepřijali Ježíšovo varování a jeho pomoc …
Mnoho Evropanů bylo před válkou přesvědčeno, že nejsou antisemity nebo lidmi tvrdého případně studeného srdce. A pak se to s Židy stalo … (a mnoho zemí odmítlo přijmout lodě s židovskými uprchlíky …)
Pokud nebudeme lepší než naši předkové, pak krev židů a jejich dým z krematorií nás neuchrání před naší lhostejnosti k lidem, kteří utíkají před smrtí.
Neuposlechneme-li varování největšího židovského Proroka, je možné, že se proviníme strašným hříchem.