16. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Jer 23,1-6; Ef 2,13-18; Mk 6,30-34
Datum: 22. 7. 2018
Při bohoslužbě, už před biblickými čteními říkáme chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“. S přáteli z „Ekumenického setkání nad Biblí a umění“ jsme také navštívili Ratibořice. Myslel jsem opět na Boženu Němcovou … Také na velikou touhu jejího srdce, kterou ji lidé nenaplnili a její smutný život. Dost jsem se kvůli tomu trápíval. Jsem Bohu vděčný za budoucnost v nebeském království. Tam Božena Němcová a všichni lidé, kteří kdy byli tady na zemi odstrčeni a poníženi, došli ocenění. Tam žijí s velkými osobnostmi nebešťanů v porozumění a v obdarovávání jeden druhého - před boží Tváří.  
Od života B. Němcové se lidem podařilo velice zlepšit svět ...
Naše babičky vypadají úplně jinak než babičky tenkráte.
Máme proč a zač Bohu dobrořečit a děkovat.

Třetí týden přemýšlíme nad proroky. Před týdnem nás první čtení přilákalo ke knize proroka Ámose.[1]
Jeremiáš v dnešním čtení mluví o špatných a dobrých pastýřích. Koho má za špatné pastýře?
Především krále a kněžstvo. Proč si ani my (po Kristově vyučování) neumíme vybrat dobré pastýře? [2]

Ale Jeremiášova slova se týkají i nás. (Budeme se ptát, nakolik přijímáme Mesiáše my.) Každý z nás - pokřtěných - přijímá službu kněžskou, prorockou a pastýřskou (královskou). [3]

Ježíš je největším prorokem v Izraeli.  
Víme, proč si Hospodin do svých služeb vybral Hebreje (Izrael). [4]

Mesiášův příchod po staletí(!) připravovali proroci. [5]
A pak Jan Baptista a apoštolové. [6]

Lidé jásali: „Mesiáš je tady!
Kdo je Mesiášem nevěděli (Ježíš se jim nedal poznat), ale byli nadšení: „Už někde mezi námi chodí. Žijeme v krásné době!“ - blahopřáli si navzájem.

„Ježíš s apoštoly neměli ani čas k jídlu“ - jsme slyšeli v evangeliu.

Ale kdo z nich si připustil, že je schopen Mesiáše pomlouvat, natož řvát:  „Ukřižovat!“ [7]
Židé Ježíšovy doby mají svůj střet s Mesiášem už za sebou. 
Naše konfrontace s ním se právě odehrává.
Mesiáš tenkráte nepřišel v rouchu vládce nebo velekněze. Ani dnes tak nepřichází. Potkáváme jej jako pana Nováka nebo paní Novákovou. Ať už v potřebném člověku, nebo v tom, kdo nám přináší boží moudrost. [8]

Nemusíme se ptát, kolik otázek bychom v Kafarnau Ježíšovi položili my, a kolik Ježíšových otázek bychom přijali? Ptejme se přímo - jak s Ježíšovým slovem zacházíme.
Proti dávným židům máme velikou výhodu - známe jméno Mesiáše a jeho slova pro nás mají největší váhu (přinejmenším to tak říkáme). Jinak ovšem trpíme stejnou povýšeností jako oni - ve vztahu s Bohem přeceňujme sami sebe a podceňujeme nebezpečí, že se s ním mineme.

Nejvíce chyb se dopouštíme v komunikaci. Proto se ptejme na míru své ochoty naslouchat druhému.
Na rozumném domlouvání stojí společný život (v rodině pokrevní i v rodině dcer a synů božích).
Celá Bible i sám Ježíš nás umění komunikace vyučují. [9]

Zkoumat: „Komu jsem otevřen?“, je rozhodující.
Nezáleží tolik na tom, kdo něco říká, ale zda ten druhý má pravdu. [10]
Poměřujeme své názory Ježíšovou moudrostí?
Posuzujeme názory jiných podle evangelia?
Komu lze důvěřovat a komu ne?
Kdy mám odpovídat a kdy nemám odpovídat?  
Kolik Ježíšových otázek jsem ochoten přijmout a hledat na ně odpovědi.

Prosme Boha o pomoc k porozumění prorokům a ke správnému rozlišování.[11]

Kdyby si židé chlubili: „My máme nejvíce proroků“, ptali bychom se jich a je vám to něco platné?
V cizině se k nám lidé hlásí, připomínají J. A. Komenského, T. G. Masaryka, V. Havla!
Co jsme od nich četli? Co jsme od nich převzali do svého života. (Naopak ti, kteří tyto osobnosti kritizují, od nich také většinou nic nečetli.)  

Mnoho katolíků jásá, že G. T. Chesterton bude snad svatořečen. Zas se budeme mít kým chlubit.
Jakou moudrost jsi od něj přijal?

Kdosi se Chestertona zeptal: „Pane, co by se mělo ve světě změnit?“
„JÁ!“
„Ach, to je moudré!“ řekneme. Kdo to přijmeme za své? 

Novomanželé na svatbě děkují za blahopřání k sňatku. Kdo jsme ochotní připustit, že největším nebezpečím našeho manželství a rodiny jsme my sami? (Ne homosexuálové, ne gender.)

Soužití s druhými je pro nás trenažérem v soužití s Ježíšem.
Hodně lidí na některé otázky svých nejbližších neodpovídá. Některé věci nechtějí slyšet. Někdo mlčí, někdo se uráží.
Proč?
V jaké míře neodpovídáme Ježíšovi? Proč od něj další slova nepřijímáme?

Křtem jsme se přihlásili za Ježíšovy učedníky.
Ježíš nám vždy věnuje svou pozornost. Od něj se můžeme učit myslet i komunikovat.
Milovaný touží porozumět milujícímu.
[1] Více jsme se s Ámosem seznámili a více si jej vážíme. Jeho jméno nosil i náš Komenský - a byl tím ovlivněn. Můžeme tedy i J. A. K. více rozumět. 

[2] Nejvíce Němců v celých svých dějinách příliš dlouho holdovalo Hitlerovi. Jaké politiky si volíme my? V prvotní církvi si lidé volili své biskupy. O tuto praxi jsme byli připraveni.
Od politiků ani od biskupů nevyžadujeme konkurz. Biskupové jsou jmenováni Římem bez předložení vlastního programu. Rozhodující je poslušnost vatikánské kurii.

[3] Každý z dospělých o někoho a o něco pečuje. Bůh nám svěřil svět a jednoho druhému. S tímto bohatstvím máme hospodařit a střežit jej.

[4] Uměli nejvíce přemýšlet a ptát se. Váží si toho, že s lidmi Bůh mluví.
My jsme Bohu vděční, že do Nového Izraele smíme patřit i my a že i my smíme dalším lidem ukazovat jeho pečující a laskavou tvář.
Ze všech pozemských tvorů jsme dostali nádhernou výbavu intelektu: schopnost přemýšlet, hledat a ptát se. Bůh nám svým slovem klade otázky a pomáhá nám hledat odpovědi: „Adame, kde jsi? Za koho mě pokládáte? Co je pro život nejdůležitější („které přikázání“)? Kdo vejde do božího království? Kdo je náš bližní? …“ (Bible není napsána jako Korán nebo starý Katechismus, které přinášejí hotové odpovědi a nařízení.)

[5] Proč tak dlouho? Podobali se „věčným“ studentům, nebyli pilní, žili svévolně. Mesiáš mohl přijít dříve.  

[6] Zatímco v Nazaretě Ježíše vypískali, dokonce ho chtěli zavraždit, v „pohanské“ Galilei (u Genezaretského jezera) o něj byl zprvu veliký zájem. Proto Ježíš poslal dvojice apoštolů do okolí Kafarnaa probrat s lidmi první vyučovací hodinu o metanoia - obrácení. „Více si přijďte poslechnout nazaretského rabího“, řekli učedníci.

[7] Nejen v prvním kázání se Ježíš ptal zbožných, zda se poučili z chyb svých předků pronásledujících proroky a zda Mesiáše nezabijí. (Srv. Lk 4,24-30)
V Galileii Ježíše nejprve přijali (na rozdíl od nazaretských, ale pak rabíni a církevní hodnostáři prohlašovali: „Nazaretskému nevěřte, je to podvodník!“  Jak to dopadlo, víme: „A ty, Kafarnaum, budeš vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš!“ (Lk 10,15)   Mesiáše ukřižovali slušní, hodní a zbožní lidé (ne pohané, celníci a nevěstky).

[8] Příliš dlouho jsme papouškovali slova apoštola Pavla: „Žena ať v církvi mlčí“ bez porovnávání s názory Ježíše. Velice jsme se ošidili! 

[9] „Nebudete-li se ptát jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Srv. Mt 18,3)
Nikodéme, přesto, že jsi profesor Mojžíšovy školy, u Mesiáše se zapiš do první třídy. (Srv. J 3,3)

[10] Proč si o někom myslíme: „Je to blbec, provokatér, povýšenec, nespokojenec, kacíř.“
Církevní kariéristé povýšeně odsuzovali Tomáše Halíka jen proto, že jej měli za laika. Ježíš vystupoval jako obyčejný „laik“.  Názory Tomáše Akvinského byly přijaty a ž 60 let po jeho smrti.

[11] Učíme se vyhrávat i prohrávat („Sláva vítězi, čest poraženému“). I prohra nás může něčemu cennému naučit. Jsme teprve na cestě, vše se teprve osvojujeme. Bůh z našich selhání nedělá tragedii. Staví nás na nohy a nabízí nám pomoc k nápravě.
V našich modlitbách mají důležité místo slova: „Bože, dělám-li v následování Krista chyby, pomoz mi je poznat. Budu vděčný každému, kdo mně na ně upozorní.“