20. neděle v mezidobí

Snadno přijdeme na důvod prvního dnešního čtení z knihy Přísloví (v evangeliu čteme o Ježíšově Hostině). [1]

Proč poslední slova úryvku v evangeliu minulé neděle opakujeme v dnešním úryvku? („Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“)
Protože platí pro předešlá Ježíšova slova i pro ta následující.
„Tati, proč v Modlitbě Páně prosíme o chléb, já mám raději rohlíky?“ ptá se klouček. [2]
Neobejdeme se bez Ježíšových slov (a komunikace obecně) [3]
a bez lásky (bez Ježíšovy hostiny). 

V následujících verších Ježíš mluví o Stolu své hostiny (o „eucharistii“).

Sám sebe dává pro náš život.
Zbožní lidé nesnesli, jak Ježíš mluvil a konal, a proto jej zavraždili. Zemřel i pro svá slova! [4]

V Ježíši k nám přichází Bůh, abychom mohli srozumitelněji porozumět jeho lásce.
Ježíš i po své smrti navždy zůstává člověkem. Dále nám mnoha slovy i skutky vypráví o nás, o Bohu i o sobě). Proto nám také vymyslel a daroval jedinečnou Hostinu. Ježíš - i jako člověk - má potřebu nás obdarovávat a vyživovat svým slovem i svým Tělem a svou Krví (dost často o tom mluvíme).
Ježíš má potřebu se nás dotýkat, pohladit, touží nás znovu a znovu obejmout, políbit, prostoupit, proměňovat ...
Nemáme dostatek slov, jak popsat velikost a hloubku jeho lásky.

Chce nás svým přátelstvím ovlivňovat, přebývat v nás, a uprostřed nás (uprostřed naší vzájemné lásky) …
Má nás víc rád než my jeho (a nestrádá tím). Také touží po našem porozumění a přijetí.
(Rodiče také žijí pro své děti, snaží se jim předat to, co pokládají za nejdůležitější pro život a očekávají, že jim děti porozumí a přijmou hodnoty, které se rodičům osvědčily.)

Jídlo má své jedinečné kouzlo.
Přitakáváme slovům: „Láska prochází žaludkem“.
Učíme se umění stolovat - to patří k naší kultuře. (Snad žádné naše slavení se neobejde bez jídla.)
Snažíme si osvojit „řeč“ společného jídla.
Kdo neumí stolovat, neporozumí liturgii. Umění stolování nespočívá jen v etiketě, a honosnosti prostředí (neprostíráme na stříbře), ale v pozornosti vůči hostitelům a hostům; snažíme se být jeden pro druhého. [5] 

Velice se nám hodí to, co jsme se naučili v rozhovoru, při čtení Písma a při jeho vyučování. [6]

Kdo neobjeví moudrost Boha a krásu jeho přátelství, tomu se nebude líbit v nebi. [7]
Na pohřbu faráře chytrý klouček pravil: „Hlavně aby se panu faráři v nebi líbilo.“

Je dobré si v evangeliích všímat, s jakými lidmi Ježíš stoloval, ke komu chodil a ke komu nikdy nevkročil. Kde se rád zdržel a ke komu opětovně zašel. (Zpytujeme se, zda by zašel k nám.)    

Stále se učíme porozumět Ježíšově hostině. Promýšlíme, co nám Ježíš svou pohostinností vyjadřuje, k čemu je chléb - jeho Tělo a k čemu slouží víno - jeho Krev. (Častěji o tom mluvíme.)
Ptáme se, co od nás Ježíš očekává. [8]

Velice nás zajímá Ježíšův záměr jeho Hostiny. Chce přebývat v nás a uprostřed nás (uprostřed našeho vzájemného porozumění). Chce nás sjednocovat, dávat nás dohromady, budovat nové přátelství.  
Chce nás „vyživovat“ pro nový způsob života (který se nám na něm líbí a po jehož osvojení toužíme a usilujeme).

Víme, jak si naše tělo vezme z potravy potřebné živiny a ostatního se zbaví. 
Podobně si ukládáme do vědomí i do podvědomí zážitek z porozumění s Ježíšem a jeho Hostině.
Běžné jídlo je nutným prostředkem pro život. Jíme, abychom mohli žít a sloužit. Ježíšovo Slovo a jeho Hostina je nutným prostředkem pro „život věčný“.
Chceme nejen přijímat lásku jednoho stolu (lásku Ježíše a jeho přátel), chceme k ní také přispívat, budovat ji. Na lásku, chceme odpovídat láskou.
Ježíš je pro nás novým „Stromem života“, jeho slovo je „kamenem moudrosti“, „pramenem vody živé“,
Jeho Hostina je „elixírem života“.
Kdo objeví krásu Ježíšovy hostiny, je jí uchvácen. (Kdo ji neobjevuje, nudí se.)
Přátelé a přátelství nás ovlivňují. S přáteli se ovlivňujeme navzájem oni nás a my je.
I Bůh očekává, že přijmeme a oceníme jeho moudrost, jeho dary (pohostinství) i jeho samého. 

Kdo má zkušenost s náručí milujících lidí, snadněji porozumí Náruči boží.

V síle Ježíšova slova a jeho Hostiny můžeme dojít až do věčnosti.
[1] I u nás v neděli ve dvou kostelích slavíme Slavnost Nanebevzetí Ježíšovy Matky.
Křesťané dlouho nečetli pořádně Písmo a Boha si představovali (a
přes přísný zákaz malovali) jako starého a přísného muže (v otrokářské době jako nejvyššího Pána (otrokáře), za feudalismu za vladaře všech vladařů. Nevšimli si, že Bůh je mnohem lepší než jejich představy o něm, nevšimli si, že Bůh má v Písmu v řadě míst mateřské rysy. (Používáme-li o něm obraz Otce, máme vědět také o obrazu Matky.) Katolíci a pravoslavní opominutou mateřskou tvář Boha zaplnili postavou Ježíšovy Matky.
Moudrost v knize přísloví je od vždy připisována Kristu - druhé božské osobě, ta je od věčnosti, ta spoluvytvářela kosmos a Hostinu. (Marie je stará jen dva tisíce let.) Lidová zbožnost a neukázněná teologie připisovaly Ježíšově Matce kde co. Marie to nemá zapotřebí. Je jedinečná i ve své pokoře - pravdivosti. Nikdy neumenšovala velikost Boha a svého Syna, nemá to ani zapotřebí.
Žena oděná sluncem, ozdobená ofirským zlatem je lid Boží. Ano, Marie je první dcera Izraele.
Neprohlašujme za mystiku kdeco. Vzdělání od Ježíše máme po ruce., nemusíme se uchylovat k alegorickému výkladu Písma, svádí k náboženské nekázni.
Umím říci, proč je Marie např. královnou apoštolů, nepoužívám to jen jako honosný titul.
Češi nazývají Ježíšovu Matku „Pannou“, Francouzi „Naši Paní“ - to je rytířský titul o dámě svého srdce. …  
Mám za to, že Poslední večeře účastnila i Ježíšova matka (ne jako hostitelka) a rodiny apoštolů.  

[2] „Chléb je obrazem pro naše životní potřeby“, odpovídá táta.
(„Jaké máme základní potřeby“, klade táta otázku dětem, a ty odpovídají …)
„V mnoha krajinách je chléb základní potravou.

[3] Nikdo nespadl moudrý z nebe. Bez učení, naslouchání a vzdělávání se nedojdeme k vyšší moudrosti. Celoživotně se u Ježíše vzděláváme; nepatříme mezi ty, kteří vychodili školu, hodili „školní tašku“ do kouta a pokládají se za chytré.

[4] Umíme dětem říci, jak rodiče žijí pro své děti, jak někteří pečují o dítě s postižením, jak někdo položí život za svobodu, za druhého (nedávno francouzský četník, Maxm. Kolbe), jak  někteří lékaři a další lidé onemocněli při službě nemocných (nejen P. Damián de Veuster, „otec malomocných“). Atd.
Ježíš se přestal bránit a skrývat a nechal se ukřižovat, abychom poznali, že jsme schopni likvidovat spravedlivé a abychom se včas obrátili o pomoc k Bohu. Ježíš nebyl ukřižován pro to, že Bůh k odpuštění našich hříchů potřeboval krvavé zadostiučinění (opusťme pohanské představy dob otrokářů a feudálů).
Slova druhých vážíme podle míry jejich moudrosti a obětavosti. Pravdivost a použitelnost (v životě) Ježíšových slov si ověřujeme. Jeho slova jsou podložena jeho obětavostí (i terorista dokáže zemřít za svou věc, ale ta není spravedlivá).

[5] Rozumíme slovům:
„Vážím si vašeho pozvání ke stolu.
Dovedu si představit, jak dlouho jsi jídlo vařila.
Ty, úžasné koláče nestály stokorunu ...
Krásně jste vyzdobili stůl.
Takové jídlo bychom v žádné restauraci neměli. Prezident má dobré kuchaře, ale naše maminka dává do vaření víc, než nejlepší kuchař, vaří ráda a s láskou.
Nečti u jídla. (U jídla neběží televize.)
Nevíš, co jíš?
Jí se u stolu a ne u televize.
Vychutnávám barvy, vůně a chutě jídla, které jste nám připravili. Jsme vám vděční za vaše přátelství, za pozornosti, velkorysost a štědrost …“

[6] Neskáčeme druhému do řeči, pozorně nasloucháme druhým, neutíkáme od řeči mluvícího, nemyslíme na něco jiného …  - to vše by bylo neúctou a povrchností. Naopak zajímat se o druhého, snažit se jej pochopit, umět ocenit, pochválit, poděkovat … - to vše patří do umění dobrořečení (dobrého mluvení o druhých). Na setkání s druhým se připravujeme: snažíme se přispět k přípravě jídla doma, vymyslet a přinést dárek hostům, mít v záloze dobré téma k hovoru, (abychom netlachali) …

[7] Na pohřbu faráře chytrý klouček pravil: „Hlavně aby se panu faráři v nebi líbilo.“

[8] Rodiče se také snaží dětem předat to nejdůležitější pro život. Právem očekávají, že děti hodnoty a zásady života přijmou, aby co nejvíce v životě prospívaly.