23. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 35,4-7a; Jk 2,1-5; Mk 7,31-37
Datum: 9. 9. 2018
Co znamená: „Otevřou se oči slepých, odemknou se uši slepých“?

Před sto lety bylo mnoho slepých (šedý a zelený zákal), mnoho hluchých, bezzubých, chromých …
Dnes – díky naší medicíně – se nám dostává ohromné pomoci. Potřebný ji vítá a vděčně přijímá.

V sobotu navečer jsem jel na bohoslužby. U cesty pod ořešákem „lovci a sběrači“ sbírali ořechy – na cizím! Vzpomínáte, jak se líný a drzý podnikatel z Ježíšova podobenství o hřivnách, vymlouval, proč zakopal svěřenou hřivnu a nespravedlivě obviňoval hospodáře, že je tvrdý k lidem a sbírá, kde nerozsypal a sklízí, kde nesel? My – díky boží přejícnosti – můžeme zadarmo čerpat z boží štědrosti a moudrosti.

Čteme boží slovo (např. o uzdravení hluchoněmého) jako příběhy minulosti, nebo si je s vděčností vztáhneme na sebe? 

Ale nejprve se zamysleme nad stavem našeho slyšení. Kdo netrpíme poruchou neslyšení toho, co nechceme slyšet?

Víte, jaké kázání máme nejraději? To o našem sousedovi. [1]

Jeden významný rabi několik hodin mluvil ke svým žákům. Jeden z nich pak pravil: „Učitel celou dobu mluvil ke mně.“
„Ne, mluvil ke mně!“ pravil druhý. „Mluvil ke mně,“ řekl pak další a další. 

Objevíme-li, že Nazaretský Učitel mluví ke každému z nás, mohou se otevřít naše oči a uši. Ježíš nám chce ukázat nové obzory, chce nás osvobodit od slepoty, hluchoty a všeho, co nás ohrožuje, ochromuje a poutá.
Ale k tomu je třeba si nejprve přiznat, že jsem slepý, hluchý, chromý …, že jsem nebezpečný a mohu snadno ubližovat sobě i druhým. (Mám-li zbraň, mohu bránit druhého i sebe, ale také mohu postřelit sebe nebo druhého – nejen nechtěně).
Dar svobody, rozumu, svých smyslů, mohu využívat k dobrému nebo ke zlému. To platí i o daru řeči – mohu druhého potěšit, povzbudit, uzdravovat, upozornit na nebezpečí … nebo zranit, či ponížit.

Před týdnem v neděli večer jsem se znovu vrátil k  biblickým textům (včetně 15. žalmu), kterým jsme naslouchali při bohoslužbě, a přemýšlel jsem nad Ježíšovými slovy: „Co člověka znečišťuje“. Ptal jsem se, co mě ohrožuje a čím mohu ubližovat druhým.
Sami na to většinou nepřijdeme, je třeba se ptát nejbližších.

A také slabších (Židé nám řeknou, že jsme antisemité, Rómové, že jsme rasisté, homosexuálové, že jsme pyšní a nesnášenliví, muslimové, že jsme nevzdělaní a nábožensky nesnášenliví, zvířata, že jsme bezohlední a krutí (nejen při našich ohňostrojích) … 

„S hluchým se nedomluvíš,“ říkáme. „Jak s kterým,“ říká Ježíš příběhem z dnešního úryvku evangelia.
Ježíš se snažil s hluchoněmým domluvit posunky: „Chceš být uzdraven?“ (neboť k uzdravení je třeba spolupráce pacienta s lékařem).
Podobně se Ježíš snaží domluvit s námi: „Stojíš o pomoc? Chceš správně vidět? Naslouchat? Chceš správně mluvit, přemýšlet, žít, dobře jednat?
Chceš se naučit moudrosti?“

„Bez práce nejsou koláče.“ Vy víte lépe než já, jak tenistka Kvitová vytrvale rozcvičila zraněnou ruku a jakých vítězství dosáhla … 
(Židovský vtip říká, co je drzost: Když otcovrah žádá o sirotčí důchod.)
A my bychom nechtěli ze života s Bohem (bez drzosti) co nejvíce získat?  

Zmínil jsem se o našem rasismu, antisemitismu, nesnášenlivosti vůči menšinám, bezohlednosti ke zvířatům a přírodě … A přidám k tomu naše primitivní představy o Bohu. Kdybychom opravdu stáli o boží moudrost, kdybychom slyšeli, co nám Ježíš říká, pak bychom se chovali jinak. Ale my si často myslíme, že uvažujeme dobře.
Na druhých jejich špatné myšlení vidíme, ale o svých chybách nevíme. [2]
Kdo naslouchá evangeliu, ví, že církvi nestačí reforma (změna formy), potřebujeme zásadní obrácení a nápravu. To platí i o každém z nás, chceme-li patřit do lidu božího.

V pátek na pohřbu jsem četl úryvek z evangelia o vzkříšení Lazara. Odhaduji, že většina lidí jej neznala. Co mám na pohřbech z Písma číst? Mluvit dobře o nebožtíkovi je na křesťanském pohřbu málo ... [3]

Naše společnost už nezná moudrost biblických příběhů. Jak by bez nich mohli lidé objevit krásu božího přátelství. Pak se nemůžeme divit, jak mnoho je lidí, kteří chodí na radu k věštcům a kartářkám?
Kde se ale mohou se slovem božím potkat?

My jim můžeme moudrost slova božího ukázat. Pokud ale nejprve sami objevíme její závratnou krásu. Pak nebude těžké někomu říci: „Četl jsem v evangeliu o vzkříšení Lazara. Zkoumám, zda se to stalo. Co si o tom myslíš? Můžeme si něco z toho ověřit?“ …
Třeba z toho s někým vyplyne rozprava. Jenže toho se neodvážíme dříve, než se naučíme obhájit důvody naší naděje …
Pak ani u umírajícího nebo na pohřbu nemusíme stát bezradně. 

Je pohodlnější se klanět Ježíšovi a ujišťovat jej o své víře (ač nás o to nežádá), než promýšlet jeho slova – tím bychom mu udělali radost.

K druhému čtení.
Slova apoštola Jakuba neslyšíme? Prsteny, šperky a hodnosti jsou stále i v církvi důležité pro naše hodnostáře i pro světské celebrity. Při poutích a jiných slavnostech usazujeme přítomné politické papaláše na čestná místa. [4]
Krása, hodnosti, tituly a bohatství všeho druhu mají svou přitažlivost. Jsou účinně používány k získání moci. Všimněme si, jak nás slovo boží chrání proti různému očarovávání.
Je např. známé, že krásným lidem samočinně přisuzujeme (neoprávněně) více inteligence a dáváme jim přednost (např. na místo sekretářek). Vidím-li krásnou ženu, řeknu: „Bože, jsi nejlepší designér.“
A pak: „Jestlipak je moudrá?
A jestlipak je hodná?“ [5]  

Židé se svými vtipy umějí vysmát sami sobě, svým sklonům k nabubřelosti a světské slávě.

Jeden hluchoněmý stál Ježíšovi za cestu do pohanského kraje, kam by zbožný Judejec nešel, aby se kulticky neznečistil. Přečtěme si ještě jednou celý úryvek evangelia z tohoto pohledu.

Třeba pak před Ježíšovou obětavostí smekneme a pak se třeba odhodláme Ježíši otevřít a poprosit ho, aby nás
Uzdravil.
[1] V jedné farnosti trápila lidi svými drby vyhlášená drbna. Pan farář několikráte v kázání obecně mluvil o hříchu nactiutrhání, ale drbna si – jak už to u lidí určitého typu bývá – nic na sebe nevztáhla. Tak jí farář udělal kázání na míru, aniž by jí pochopitelně jmenoval. Bába hned po mši hnala do sakristie: „Velebný pane, to jste to dnes té Novákové nandal!“
Kdybych nekázal především sám o sobě, bylo by to podlé.

[2] Při výročí „68.“ se zase ukázalo, kdo kde stojí. Proti bolševické propagandě je třeba dětem stále opakovat: 1. září 1939 vpadl Hitler do Polska a 17. září 1939 vtrhla do Polska sovětská vojska (podle Ribbentropova-Molotovova paktu). Sovětská vojska zůstala ve svých evropských koloniích půl století a násilně v nich zasahovala. Sověti povraždili polskou elitu v Katyni, a skrze své poradce v justičních procesech v 50. letech likvidovali elitu v ostatních národech. Okupace Krymu je stejná jako okupace Sudet. Naparování ruských veteránů z „68.“ – že nás zachraňovali – je stejné, jako popírání nacistických veteránů že by někoho ve válce zabili.

[3] Požádám děti, aby mně ukázaly své školní učebnice. Zajímají mě také čítanky. Zdalipak se v nich najdou biblická vyprávění např. „o Josefovi a bratřích“ nebo „o vzkříšení Lazara“?
Kdo to nezná, nepozná v galeriích obrazy na toto téma, je cizincem ve vlastní kultuře a až půjde na pohřeb a uslyší úryvek o vzkříšení Lazara, bude neoslovitelný, jako spadlý z nebe. Kdysi jsem v televizi sledoval rozhovor presidenta V. Klause s panem kardinálem. President pana kardinála dost brousil, a ten prezidentovi dost podlézal. Divil jsem se, že třeba panu prezidentovi nenavrhl některé biblické texty (které jsou literárními i náboženskými perlami) do dětských čítanek.

[4] Nenutíme mocné a celebrity, aby se křižovali a odříkávali modlitby, ale při pozdravení pokoje k nim preláti s širokým úsměvem horlivě běží – jakoby to nebyl liturgický rituál zavazující obě strany k budování Kristova pokoje (tak snižujeme modlitební gesta, mezi něž pozdravení pokoje patří, na „lepší“ pozdrav než je přání „dobrého dne“).
To bylo nadbíhání – zdůvodňované „budováním dobrých sousedských vztahů“ (na Hradě seděl i R. Heydrich i Gottwald) i poklonkování, stafáží na pochybných politických parádách, mlčení ke lžím a podvodům, dokonce výzvám, abychom volili V. Klauze nebo M. Zemana. Každý vesničan zná pořekadlo: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí.“
Slyšeli jsme prohlášení M. Z. o hrabivosti církve. Jako by restituce nebyly jen částečným odškodněním toho, co bylo ukradeno a zdevastováno. Devastace myšlení pokračuje a my často svou podlézavostí mocným přispíváme k nerozlišování spravedlnosti od nespravedlnosti. A navíc dáváme špatný příklad (nejen dětem), že slovo Písma nemusíme brát vážně.
Ježíš nikomu nepoklonkoval a nepodbízel se.

[5] Byli jsme v Praze na koncertu. O přestávce jsem si všimnul jakési dámy (Jana mi řekla, že je to nějaká modelka, manželka syna jakési bývalé političky). Opakovala stále po sobě jakési tři figury (jak to mají ta děvčata naučená, když je fotografují – nožku přes nožku, ruku k hlavě, pak se to malinko změní): 1., 2., 3., 1., 2., 3. … a koukala, zda ji lidé pozorují.