Slavnost sv. Václava

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Mdr 6,9-12; 1 P 1,3-6; 1 P 2,21b-24; Mt 16,21-27
Datum: 28. 9. 2018
Slavíme slavnost sv. Václava. Na každý státní svátek se snažíme občanům nabídnout program ke slavení...
Václavova moudrost a odvaha jsou nám snad dostatečně známy (vyprávějme o ní dětem a vnukům), proto čerpejme ze slova božího - to bylo i pro Václava pramenem k životní moudrosti. [1]

K prvnímu čtení.
Čtení si každý můžeme vztáhnout na sebe, každý máme vládnout sebou a hospodařit s tím, co nám bylo svěřeno (i děcko má třeba domácí zvíře nebo plyšáka a učí se o něj starat …).
Touha po moudrosti je darem od Boha (někdo ten dar odloží). Není výsadou jen (některých) židů a křesťanů. I zbožní a ušlechtilí pohané ji hledali a Bůh jim vyšel naproti (Abram, Rachab, Eliáš, Náman … mudrci od Východu,…kananejská žena, setník, který vystavěl synagogu, …, naši první světci …, doplňte si další).    
Moudrost je uměním rozlišovat dobro od zla a uměním správně se v určité situaci rozhodnout.

K druhému čtení.
Apoštol Petr dobrořečí Bohu za nové postavení, které nám Kristus dopřává.
Ježíš nám ukázal svůj přístup k životu. Vidíme-li porušenost světa a trápení mnohých, přemýšlíme-li a učíme-li se odvaze, nehledáme-li jen vlastní užitek, ptáme-li se, co se pro potřebné dá dělat - můžeme se k Ježíši přidávat.
Boží moc nás chrání před „druhou smrtí“. 

K evangeliu.
Slovo Boží má nejvyšší váhu. (Kdo je Bohu vděčný za jeho autoritu, nemusí slovo Boží označovat za „přikázání“.)
„Nic nepřidáš a nic neubereš“ (Dt 13,1), říká navždy Hospodin. [2]
Ježíš samozřejmě dodržoval všechna Hospodinova slova („přikázání“ nepotřeboval); věděl, že Bůh na nic nezapomněl a nic neřekl zbytečně. „Tradici otců“ boural, protože ta neslouží životu, ale život škrtí. I kvůli tomu byl pronásledován až na smrt (od prvního kázání v Nazaretě, až po Golgotu).   

Apoštolové sice vyznávali, že Ježíš je Mesiášem, ale v něčem zůstali trčet v náboženských názorech rabínů. Úporně se bránili Ježíšovu názoru, že „bude mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen“ (Mt 16,21) Petr Ježíše za ta slova dokonce káral. (Ach, jak si často odporujeme slovu božímu.)
Ježíš rázně prohlásil: „Pánové, rozhodněte se, zda zůstanete učedníky rabínů nebo se budete učit u mě. Chceš-li být mým učedníkem (a ne učedníkem farizeů), vytrhni svůj kůl (stauros) z hradby, za kterou se schováváš, vyjdi z toho, čím se falešně chráníš a následuj mě ke službě životu.“

Ježíš nemohl říci: „Vezmi svůj kříž (přines si provaz, na kterém budeš oběšen)“, Izraelité nikoho nekřižovali, slova o kříži by byla naprosto nesrozumitelná. [3]

My - užívající si velikou hojnost a žijící sedmdesát let bez války - Ježíšovo odhodlání na život a na smrt mnoho nechápeme. [4]
Ježíš si nikdy oči před utrpením lidí nezakrýval. Nikomu neradil: „Mysli pozitivně!“
Ze všech svých sil se postavil zlu jedinečným způsobem. Na sebe nedbal. Beze zbytku se nám zasvětil.

Opakujeme jen náboženské fráze o důležitosti obětovat své utrpení Bohu, případně obětovat Ježíšovo utrpení Otci.  

Ježíšova slova: „Mesiáše budete mnoho trápit a nakonec jej odpravíte jako prašivého psa“, byla pro apoštoly šokující.
Ani my - po Ježíšově umučení a jeho vzkříšení - nebereme vážně Ježíšova slova:
-   Mesiáše zlikvidují - stejně jako dávné a budoucí proroky - zbožní lidé a představení církve.
-   Co dobrého nebo špatného jste prokázali tomu nejposlednějšímu - mně jste prokázali.
-   Někteří budete pronásledovat nevinné, jiní k tomu budete ze strachu mlčet a další odvrátíte hlavu, abyste neviděli.
-   Ty budeš hrobařem vašeho manželství.
-   Ty jsi nebezpečný druhým.

V mládí za komunistů jsem v kostele na svátek sv. Václava zpíval s ostatními píseň: „V zemi věrných Čechů“.  Později jsem se začal ptát, komu a čemu jsme kdy byli věrní. [5]
Máme svůj podíl na pronásledování Ježíše v jeho bratřích.

V čem se lišíme od nekostelových lidí?
Dobrý charakter se neobejde bez pěstování odvahy, k pěstování odvahy vedeme  i děti. 
Kéž by na nás děti viděli rozhodnost k zastávání se bližního.

Patří k bázni před Bohem obava z vlastního selhání a úpěnlivá modlitba o pomoc? [6]

Ježíš nás neposílá na popraviště (chce, aby krve a slz teklo co nejméně), ale posílá nás na pomoc potřebným, poníženým a pronásledovaným. Programem Ježíšova učedníka je přijetí výzvy: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře (záchranáře) lidí.“ (Mt 4,19)

Potřebujeme slovu křest vrátit původní význam. Nejen nám je už to slovo nesrozumitelné a matoucí. [7]
Řecké baptidzo znamená: potopit, namočit, ponořit. Jan Baptista ponořoval lidi do Jordánu. Nepřátelé s nenávistí ponořili Ježíše (hodili) do zla (a on se pustil do zápasu zlem).

Naše „křestní“ ponoření je znamením ponoření do lásky boží, je vložením do náruče Otce, Syna i Ducha, přijetím lásky boží. Tímto „ponořením“ jsme vstoupili na cestu růstu do podoby kristovců, byli jsme přijati mezi Ježíšovy učedníky.
Křest je z naší strany také znamením odhodlání jít i skrze nebezpečí a smrt cestou k novému životu, projít porodem k životu věčnému. (Ani porod, natož smrt nevypadají pěkně.)
Katechumena původně ponořili do vody (symbolu nebezpečí a zla) a čekali, zda „přežije“, věděli, že při stavění se proti zlu jsou také padlí. [8]

Láká nás manželství na celý život i boží přátelství. Obojí je ale - jako každá krása - pracné. 
Jako mladé lidi připravujeme na náročnost manželského soužití a podporujeme je k odvaze, věrnosti a pokoře - tak i my učedníci Ježíšovi se celý život učíme zachraňovat ohrožené lidi a vyprošťovat je z nebezpečí. Ježíšovo vítězství nad smrtí, zlem a hříchem a jeho příslib, že nás probudí ze spánku smrti do věčného života, nás posiluje v zápase proti zlu.
Při slavení Večeře Páně prosíme Otce, aby nás svým Duchem proměňoval na Nové Ježíšovo Tělo vydávající se na záchranu dnešního světa. Svými činy chceme připravovat Ježíšův druhý příchod. [9]
Jako nevěsta boží chceme být Ježíšovi k ruce při bránění slabých.

Snoubencům říkám: „Polovina manželství padne. Chcete-li vybudovat pěkné manželství, potřebujete si vybrat nadprůměrného partnera, sami potřebujete být nadprůměrní a je třeba nadprůměrné snahy a věrnosti obou pro vzájemné porozumění a spolupráci.“
Od křtu (a od svatby) nasloucháme slovu božímu a prosíme za sebe navzájem, abychom obstáli.

Letos slavíme 100 let našeho mladého státu a ukazujeme si na ty, kteří k tomu přispěli. Znovu se ptejme, zda potřebujeme hrdiny. Mohli bychom se bez nich v našem porušeném světě obejít?
Ne málo z našich předků se rozhodlo: „Nebudeme s rukama v klíně čekat, až nás nepřátelé zničí nebo až nás někdo osvobodí, Bůh nám přeje, postavme se na nohy, čelem proti zlu a udělejme to, co je na nás.“

Bible nemluví o hrdinech, ale ukazuje nám osobnosti, které nejsou ani antickými ani sovětskými hrdiny, nejsou dokonalí, ale v určitých situacích se zachovali správně bez ohledu na vlastní nebezpečí 
Jejich postoje jsou povzbuzením pro naši snahu jednat podobně. [10]
Znám lidi, kteří se nikdy za hrdiny nepokládali, jen o svém činu skromně řekli: „: „Bylo nutné to udělat, to by udělal každý“. 
Ani ti, kteří přišli o život, neprohráli.  

Vyprávějme o nich svým dětem a vnukům. (Jaké hrdiny mají naše děti a mládež?)
Máme ve svém rodu nebo obci nějaké hrdiny?

Uvidí na nás děti, že se držíme Ježíšových slov: „Nikdo nemá větší lásku, než ten kdo žije pro druhé a vydává se za druhé. Ten, kdo slouží životu - i kdyby přišel o život pozemský - dostane nový život, věčný.“
[1] Na začátku roku pan kardinál v komusi Biblického díla kritizoval faráře, že neznají Bibli a nekážou na biblické texty. Pravil jsem, že biskupové by měli jít příkladem. Nepamatuji, že by pak kardinál (mající se za biblistu) tak činil.

[2] Saduceové ze slova božího ubírali, z Tanachu uznávali jen Tóru (Pět knih Mojžíšových). Farizeové k Písmu přidávali - vybudovali hradbu okolo Tóry (z nedůvěry v moudrost boží, z falešných obav a pocitu vlastní důležitosti), přidávali další a další nařízení a zákazy (např. předpisy o sobotě, o rituální čistotě …) a tak vybudovali „tradici otců“.

[3] V římské říši bylo ukřižování - jako nekrutější a nejponíženější poprava - určeno otrokům a největším zločincům. Římský občan nemohl být ukřižován, byl by nesmírně ponížen (proto byl apoštol Pavel sťat).
Jeden římský císař prohlásil, že římský občan by slovo kříž a ukřižování neměl ani vyslovit to bylo vulgární, sprosté slovo. Slušný člověk také neříká slovo „kurva“ a „kurvit“. Ukřižovaný byl „zkurven“, už to nebyl člověk, ale červ svíjející se a řvoucí bolestí a spílající katům, aby jej dorazili.

[4] Proti zlu se máme ze všech sil bránit. V trápení, které nemůžeme změnit, se ale můžeme naučit něčemu novému …

[5] Po staletí jsme byli vychováváni, že poslušnost je první ctnost. Jeho Apoštolské Veličenstvo poručilo naším chlapům zabíjet v 1. světové válce jiné chlapy od rodin. Biskupové císaři odsouhlasili, že je to spravedlivá válka. Polní kuráti kázali vojákům na frontě: „Bůh to tak chce!“
Jak jsme se modlili před Ukřižovaným, když jsme poslechli rozkaz zabíjet?
Většina katolíků chodila na pobožnosti křížové cesty, ale současné utrpení neviděla nebo nezasáhla.  
Právem poukazujme na zločin Turků začátkem 20. století - mimo jiná vraždění ukřižovali 10 tisíc arménských žen. Ale nejsme ani schopni se podívat na film „Volyň“ ukazující, že křesťané strašným způsobem mučili jiné křesťany. 
Naši někteří preláti plamenně kážou o muslimech po staletí vraždící v Evropě křesťany, ale neumějí přiznat, že více evropských křesťanů bylo povražděno pokřtěnými Evropany. 

[6] Modlitba nemá sloužit k přemluvení Boha, má pohnout s námi. Říkáme si, že modlitba je činem -  pokud nás vede k dalšímu činu. Ptáme se Boha, co máme udělat pro dobro světa - v té které situaci - my: „Bože, co mohu a mám udělat já? Prosím tě, poraď mně a pomoz mi mé rozhodnutí vykonat.“

[7] I někteří duchovní křtí knihy a vše možné a nemožné. Křest neznamená na něco nalít trochu vody. Dříve hospodští „křili“ víno vodou.

[8] Křtíme děti a nic nás to nestojí. Někteří rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo pokřtěno, ne aby bylo zachráncem. Dožadují se křtu „v kruhu rodinném“ (ale na společné vítání občánků se svým děckem přijdou). Kristu osobně nedůvěřují a o společenství lidu božího nestojí. Zbožní faráři raději od rodičů nic nevyžadují, spoléhají jen na účinnost „milosti svátosti“. Zapomínáme, že Ježíš některým zájemcům rozmlouval, aby se stali jeho učedníky. Křest se omezí na pár roztomilých fotografií. Zeptám-li se rodičů, zda jim byl někdy křest užitečný, neumějí odpovědět.    

[9] Liturgická slova: „Na tvůj příchod (Ježíši) čekáme“, jsou příliš pasivní.

[10] Není snadné překonat strach a odvážit se riskantního jednání. Přivedl-li za války manžel domů žida a manželka nesouhlasila: „Jsi blázen, zastřelí nás a naše děti, odveď ho pryč!“ - nedalo se nic dělat, manžel nemohl jednat proti vůli své ženy.