30. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Jer 31,7-9; Žid 5,1-6; Mk 10,46-52
Datum: 28. 10. 2018
Možná nám dnešní čtení poslouží k dnešnímu výročí sta let republiky.

K prvnímu čtení.

Některým dobrým rodičům se nevyvedou děti (co se s tím natrápí) podobně se i Bohu mnoho lidí nevyvede – co se s námi natrápí (mohl bych mluvit, jak se trápí se mnou).

Kdyby byl Bůh rváč, nespravedlivý nebo lhostejný, pomstychtivý a šikanující …, nic bychom nesvedli.

Pochvalujeme si jeho laskavost, milosrdenství a věrnost, nesmírné bohatství, které v něm máme.

Kolik námahy Boha stojíme? Stále se ujímá ukřivděných, postižených, i obětí vlastní hlouposti. Dokonce přichází na pomoc i pachatelům bezpráví. To je obrovská práce. Nesmírně pro nás žije a vydává se.

Ze své lásky nejen k Izraeleli, ale i z lásky k lidem ostatních národů, byli synové Abraháma, Izáka a Jákoba odděleni (vyvoleni) a opečováváni, aby – přes všechna svá selhání – obohatili i nás (původně pohany). Celá Bible je od izraelitů. Abraháma, Mojžíše, proroky i apoštoly uznáváme i my za významné učitelské pomocníky Největšího. Od nich a pak od Ježíše se nám dostává největšího a podstatného vzdělávání. Ježíš (coby žid) je naším bratrem, proto se tolik k židům hlásíme (Pavel VI. jednou řekl: „Duchovně jsme semité.“) Dobrořečíme Bohu, ale i židům (synům Jákoba).

Bůh je Otcem a Matkou všech lidí. To určuje náš život, vztahy a jednání s druhými lidmi.

K porozumění druhému čtení potřebujeme vědět, kdo je kněz a velekněz (jaký rozdíl je mezi pohanským knězem a knězem v Izraeli, co znamená, že jsme skrze křest „královstvím kněží“ a vědět, že první křesťané kněze neměli). Jinak jsou naše úvahy příliš amatérské. (Nestačím to opět zopakovat.)

Evangelia jsou napsána stručně, s jejich zprávami máme ovšem pracovat.

Hned mě zaujala Ježíšova pochvala slepce. Koho by nezajímalo, co se Ježíšovi líbí? Kdo z nás by jím nebyl rád oceněn? Ale nebudeme pospíchat.

Abych mohl slova evangelia už jen dobře přečíst, potřebuji porozumět souvislostem a pak jednotlivým aktérům.

Jak a proč slepce lidé okřikovali? A jakým způsobem přednést: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“

Pokusím se k tomu povědět svůj pohled.

O Jerichu si každý může nějaké informace získat.

Ježíš je na „cestě do Jeruzaléma“ vrchol jeho života se blíží, učedníci se těší na ministerská křesla. Lidé jsou plni očekáváni Mesiáše, dohadují se, kdo to asi bude. [1]

Ve velkém zástupu jsou nejen Ježíšovi příznivci, ale také jeho odpůrci a debatéři (vidíme, kdo vše se zapojuje do závažných církevních i politických debat) a zřejmě i špiclové – možná z různých mocných stran.

Není těžké si představit, jak těžký život slepci tenkráte měli. Cítili se Bohem odmítnuti a přečasto odstrkováni lidmi (uhni, nepleť se, …). Jakou práci mohli vykonávat, s čím modli pomáhat? … Dopřejte si doma rozpravu o životě slepců tenkráte.

Lehko se vžijeme do pocitů postiženého člověka. I do otázek, která si Bartimaios možná kladl: „Proč já? Některé potřebné Bůh uzdravil. Čeho je k tomu z mé strany potřeba …?“

Slepci se mimo jiné nemohli naučit číst. Byli odkázáni na to, co slyšeli od druhých.

U nás se tisíc let říká: „Ježíš je Mesiáš,“ ale v době slepce tomu tak nebylo. Nikdo nevěděl, kdo Mesiášem je. Apoštolové, když na to přišli, měli od Ježíše zakázané to někomu říkat.

Syn Timaiův se zřejmě vyptával lidí, možná poprosil pana rabína, aby mu přečetl z „Proroků“, co o Mesiáši říká slovo Boží. Přemýšlel, všechno si porovnával, až došel k názoru, že Ježíš je „Syn Davidův“ (to byl jeden z titulů Mesiáše).

Připomenu, že zástup je dnešní dav. Dav nepřemýšlí. Jednou nadšeně volá: „Sláva Mesiáši, Hosana, synu Davidovu!“ pak křičí: „My nemáme krále, ale císaře!“ a nakonec řve: „Na kříž s ním!“

Mluvit otevřeně o Mesiáši na veřejnosti nebylo jednoduché. Co když jsou někde Herodovci donášející Herodovi, který si žárlivě střežil své mocenské postavení. Nemluvě o státních špiclech prořímských.

Okřikovat toho, kdo tituluje Nazaretského jako Syna Davidova, vadilo především saduceům, straně veleknězově – ti tu jsou přece od toho, aby někoho označili a korunovali za krále Izraele. „Co si to nějaký nevzdělaný žebrák dovoluje? Ještě z toho bude politický průšvih!“

Jak tu větu někoho ze zástupu: „Buď ticho, slepče,“ nahlas přečíst?

„Buď zticha, jsi slepý, nezdělaný, ničemu nerozumíš. Drž hubu, ještě z toho bude průšvih. Co to o nějakém potrhlém učitýlkovi z Nazareta vykládáš?!“

A takým tónem číst další slova: „Buď dobré mysli, volá tě.“?

To mohl být jiný člověk nebo jiní lidé než ti, co před tím slepce okřikovali.

Přečtu-li text špatně, odvedu posluchače na slepou kolej.

Za co Ježíš Bartimaia pochválil?

Slepec byl znevýhodněn – oproti těm, co viděli a „věděli“, a přesto se dopracoval ke správnému úsudku. Ježíš jeho hledání a správné, poctivé přemýšlení ocenil.

Všimněme si ještě Ježíšovy otázky: „Co ode mne chceš?“

To není zbytečná otázka.

Máme prosit, ale za co? Za jakou prosbu nás Ježíš pochválí?

(Za prosbu: „Mistře, ať jeden zasedneme po tvé pravici a druhý po levici,“ apoštolové pochváleni nebyli.) Naše prosby prozrazují, jakou představu o Bohu máme a nakolik mu rozumíme.

Následoval někdo jiný z posluchačů Ježíše? Stal se po tom zázraku někdo Ježíšovým učedníkem? Samotný zázrak (znamení) víru nevyrábí, nečiní. O co tedy prosit?

Nenechme se mást slovem „víra“. [2]

Bůh nás nesmírně obdarovává. K něčemu velkému nás zve, smí od nás něco očekávat. Přátelství je dvoustranným vztahem, spoluprací.

Co od nás Ježíš očekává?

Co nabídl učedníkům?

„Izrael potřebuje náboženskou reformu, nápravu. Bůh o Izrael stojí a nabízí mu nesmírnou pomoc.

Řeknu vám, jakým nebezpečím jste ohroženi. Izrael se zahleděl do sebe. Ze vztahu s Bohem udělal náboženství (odosobněné má dáti – dal). Ale máte se ke komu obrátit. Naučím vás jinak přemýšlet, ukážu vám novou – boží spravedlnost.“

A co od nich očekával?

„Naučím vás rozpoznávat ty, kteří slouží Hospodinu a ty, kdo jsou nebezpeční.

Někteří lidé jsou vlci, jiní divoké svině, vzteklí psi, zmije, nejnebezpečnější je vlk v rouchu beránčím. Každý člověk může být nebezpečný nevinnému.“

Možná si apoštolové tato slova málo promýšleli. Nechtěli věřit, že by úctyhodní církevní hodnostáři obdaření milostmi od Boha, silou a bohatstvím duchovních rituálů skrze „svěcení“ mohli konat něco špatného. Když Ježíš apoštolům říkal: „Mesiáše zavraždí náboženští horlivci a i vy mě opustíte“, byli pohoršeni: „Proč si něco tak ošklivého o nás, o našich kněžích a o našem veleknězi myslíš? Křivdíš jim i nám!“

Podobně mluvili vzdělaní a slušní lidé např. Nikodém a Josef z Arimatie. [3]

Svět je porušený a život Ježíšových učedníků je pochopitelně, jakož i jiných záchranářů, náročný. (Od r. 1992 bylo zavražděno 1.300 novinářů.)

Je důležité se naučit rozpoznávat nebezpečné lidi. Je důležité zkoumat, proč se zvrhnou Kainové (nikdo se nenarodí jako zločinec). Písmo nás výtečně vyučuje. Saul byl nejlepším kandidátem na izraelského krále, dokonce jednou souzněl s proroky. Jidáš byl dost dlouho význačným apoštolem, satan andělem. Pokud neobjevíme, co se jim přihodilo, na čem uklouzli, v jakém pokušení neobstáli, nerozpoznáme ani dnešní nebezpečí přicházející od lidí, kteří kdysi stáli na dobré straně a pak přešli do druhého tábora.

Je důležité včas rozpoznávat nebezpečnost satana a „kajnových synů“ (Saula, Annáše a Kaifáše,Jidáše, Hitlera …). Je důležité včas odhalit podvodníky, teroristy (a František by řekl, klerikalismus a klerikály).

Nejen z Písma, i z dějin se můžeme učit rozpoznávat lži a podvody lotrů a nahlédnout, že zlo v nové době mění taktiku i mimikry.

Jsme vděčni Ježíšovi za jeho vyučování k rozpoznávání dobrého od zlého: „Poradím vám, podle ovoce je poznáte.“ [4]

Ježíš byl poslán k Izraeli podobně jako Eliáš k pohanské vdově do Sarepty, ale ti adresáti se zachovali různě. Syrský Náman požádal Elizea o uzdravení, pohanský setník poprosil Ježíše o uzdravení svého služebníka, ale velekněz nepřišel Ježíše poprosit za uzdravení lidí, jemu svěřených.

Jedni se stali služebníky Hospodina nebo učedníky Ježíše (včetně syna Timaiova). Ale kněžstvo a velekněz byli přesvědčeni, že jsou předními z lidu božího a Ježíše prohlásili za nepřítele božího a Izraele.

Možná si slepec po ukřižování Ježíše řekl: „Léta jsem plakal nad svojí slepotou, ale navzdory svému trápení jsem objevil Mesiáše (neřekl si, já své trápení obětuji za duše v očistci). Děkuji ti Ježíši, za to, že jsi mě – bídného slepce – nepřehlédl, věnoval jsi mně svou krásnou pozornost a vysvobodil ze tmy, slepoty a nevědomosti a že jsi mě dovolil, abych tě mohl následovat a být tvým učedníkem.“

Bartimaios prosil nejen za uzdravení, zajímalo ho, kým Ježíš je a co Izraeli přináší.

Záchrana je víc než uzdravení.

Slepec nám ukazuje, kudy vede cesta k přinášení dobrého ovoce. Poctivým přemýšlením a tím, že si na nic nehrál, předběhl řadu vzdělaných a posvěcených. [5]

Zdalipak bychom my před dvěma tisíci roky rozpoznali, kdo je Mesiášem?

Na čí straně bychom asi stáli?

Modlitba: „Bože, chci tě poznávat, chci vidět tvou skutečnou Tvář, prosím tě o pomoc, chci se učit přemýšlet podle Ježíšova návodu“, má smysl, i pro toho, kdo „vidí jako rys“.

Bartimaios se stal Ježíšovým učedníkem, šel s ním zachraňovat jiné.

My můžeme být s Ježíšem něco platní i v naší zemi.
[1] Přímo z evangelia názory některých lidí známe: „Je to Eliáš.“ „Ne, je to Jan Baptista, který vstal z mrtvých.“ „Možná to je nový prorok.“

[2] Je rozdíl se ptát: „Jsi pokřtěn? Jsi věřící?“ nebo: „Kým pro tebe Ježíš?

Jak se ti jeho vyučování líbí? Nakolik mu důvěřuješ, nakolik na něj v životě dáš?“

[3] Naši tátové o koncentráku téměř nic neříkali, ale jednou táta se strejčkem vzpomínali, jak stále dávali pozor, kde se objeví Rojko, nejnebezpečnější gestapák, s potěšením surově mlátící a střílející vězně.

Od mala jsme pozorovali nebezpečné komunisty určující kdo je kulak, nepřítel komunistického režimu, kdo půjde do vězení, bude vystěhován, nebo kterému spolužákovi povolí střední školu. Vypadali jako jiní lidé, na čele neměli „kainovo znamení“. (Někteří lumpové včetně Milouše Jakeše vypadají jako roztomilí staříci. A někteří naivkové je hájí.)

Když jsem jako voják byl načerno v Praze, stále jsem pozoroval, zda do vlaku na stanicích nenastoupí vojenská hlídka legitimující vojáky, zda mají ve vojenské knížce povolení k vycházce. v Praze jsem na ulicích a při vstupu na křižovatku ulic okamžitě přehlížel, zda se neobjeví vojenská hlídka – a kde je jaký vchod, kam by se dalo utéci.

V disentu se mi „čuch na lidi hodil“. (Tím nechci říci, že bych se nemohl zmýlit.) Udavač nebo upovídaný a naivní člověk je nebezpečný těm, kteří pro dobrou věc riskují.

[4] Ježíš nás vyvádí z naivity. To, že byl někdo dříve např. vězněn pro dobrou věc, ještě nikomu nezaručuje, že zůstane věren dobré věci až do konce. (Už u Ezechiela k tomu najdeme zásadní vyučovací lekci Ez 33,10-20). Věrnost a vytrvání v dobrém vyžaduje trvalé odmítání moci (i duchovní) a slávy. Trvalý odpor nechat se koupit a myslet si, že svou diplomacií něco získám pro boží království. I někteří z těch, kteří kdysi odolali nabídce spolupráce s komunistickou státní bezpečností si myslí, že svou hrou s dnešními mocnými jedinci nebo institucemi něco vyhrají.

[5] „Bohatý těžko vejde do nebeského království.“ Ježíš nám ukazuje, koho má za „bohatého“ a kdo je „chudý“.