31. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Dt 6,2-6; Žid 7,23-27; Mk 12,29b-34
Datum: 4. 11. 2018
Vždy se těším na další lekci vyučujícího Slova božího.

Kdo si v přípravě četl Dt 5, potěšil se manželskou smlouvou Hospodina s Izraelem (Hospodin není jako král, který se zmocní poddaných a vnutí jim své zákony. Manželství se uzavírá svobodně a dobrovolně.)
Ptáme se, proč Deset slov (Desatero) neuvádíme slovy Písma: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“?

Izraelité znají Hospodinova slova: „Až mě poznáš, zamiluješ si mě celým svým srdcem“.
(Proto o Bohu říkají, že je sladký.)
Proč my jsme ta krásná slova neposlouchali?

Text prvního čtení je v mnohém pokroucený. Říkají snad rodiče děcku: „Boj se mě“? nebo: „Přikazuji ti milovat sebe a sourozence“?[1]

Proč my jsme (na rozdíl i Izraelitů) z „Deseti slov“ udělali „Deset přikázání“?
Boží slovo je přece nejkrásnější a osvobozující. Má svou přirozenou a nejvyšší autoritu. [2]

Pro Izraelity jsou slova „Slyš, Izraeli“ první modlitbou a programem. [3]

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin „Jediný“ (jedinečný).
A (proto) miluješ Hospodina, svého Boha, v celém svém srdci
a v celé své duši celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes říkám, máš v srdci
a opakuješ je svým synům a mluvíš o nich, když sedíš v domě
a když chodíš na cestách a když ležíš nebo vstáváš,
a uvazuješ si je jako znamení na ruku
a jsou jako skvost mezi tvýma očima
a píšeš je na veřeje svého domu a na své brány. (Dt 6,4-9)

Izraelité vědí, že jejich základním postojem před Bohem, na cestě k němu, je naslouchání („Slyš, Izraeli“.) [4]

Setkání s Bohem nás pozvedá a ovlivňuje.
K tomu si Izraelité vyprávějí:
Jákob - Izrael ke konci svého života znovu promýšlel svůj život. Doléhala na něj selhání z minulosti, uvědomoval si, jak málo se svým synům věnovat a dělal si starost, zda se po jeho smrti se nebude Josef svým bratrům mstít za zločiny, které se vůči němu bratři dopustili a zda mezi bratry nedojde k novým roztržkám. Když se u Jákobova úmrtného lože shromáždili všichni jeho synové se svými dětmi a vycítili tátovu starost, společně tátovi vyznali: „Slyš, Izraeli ….“ (Poslouchej, táto, vedl jsi nás k poznávání Hospodinovy péče. Je pro nás jedinečný! Zamilovali jsme si ho celým srdcem a svým synům rádi vyprávíme o jeho péči a zachraňování. Hospodinova slova jsou pro nás nejdražším klenotem. My bratři spolu budeme vždy držet. Táto, můžeš se spokojeně odebrat ke svým otcům Izákovi a Abrahámovi.)

Kterým rodičům by nezáleženo na vzájemném přátelství jejich dětí?

K evangeliu.
Učitelé Tóry začali na mladého rabína z Nazareta žárlit: „Do rabínské školy nechodil a teď mu naslouchá mnoho lidí!“ [5]

Dva učitelé si mysleli, že jim podaří Ježíše vyhodit ze sedla.
Jaká boží slova, pokyny jsou nejdůležitější?
„Slyš, Izraeli …!“
Jako bychom Ježíšova slova neslyšeli. Kdo z nás by si na slova: „Slyš, Izraeli“ vzpomněl?

Mnoho lidí chce mít (nejen v debatách) pravdu za každou cenu. Jen někteří hledají poznání a pravdu.
Tento učitel Ježíše pochválil: „Kdybys skládal zkoušku u mě, dal bych ti jedničku“. I Ježíš pochválil učitele: „Nejsi daleko od Božího království, umíš přiznat i protivníkovi, když má pravdu.“
To bychom si mohli zapamatovat jako životní moudrost.

Kdo je milován rodiči, ten bude mít snadněji rád sebe sama. Kdo je vážen, bude si vážit sebe i druhého. Bůh nás má rád první. Kdo je obdarováván, má z čeho rozdávat.

Jak to, že si porovnáváme svůj život jen podle Desatera?

My se ptáme: „Byl to hřích nebo ne? Těžký nebo lehký?“
Izraelité přemýšlejí dopředu. „Boží slovo slouží životu. Jak se zachovat, když dojde k souběhu dvou božích pokynů? Kterému slovu dát přednost?“
Život se nedá sešněrovat do nařízení příkazů a zákazů.

Bůh nás učí nové spravedlnosti, svému náhledu na správné jednání, učí nás přemýšlet, abychom se v dané situaci uměli rozhodnout správně.

Nám ani Bohu nestačí, řekneme-li: „Byl jsem v kostele“.
Ptáme se: „Setkal jsem se s Bohem? O jakou moudrost jsem bohatší, co nového mě Duch boží odkryl?

Vím, že smím patřit do lidu božího, k boží nevěstě? Těší mě to?
Těší mě to natolik, že o tom rád a s nedočkavostí vyprávím dětem?

Čím to je, že jeden zákoník Ježíšovi naslouchal a druhý ne?
Františkán Bonaventura Bouše byl silně konzervativní. Kriminál s některými jeho názory poněkud otřásl. Ale ne s názory teologickými. Když vyšel z kriminálu, dva roky studoval koncilové dokumenty a související literaturu a koncilu přitakal.
Jiným nepomohl ani kriminál. Čím to je?

Na které straně bychom byli v Ježíšově době my? Stáli bychom na jeho straně?
To je velmi vážná otázka. Minout se s Ježíšem je škoda.
Modlitba o pomoc ke správnému rozpoznávání je velice důležitá.
[1] Jak to, že jsme se ve svých představách o Bohu zůstali trčet v pohanských představách? Přestoupili jsme zákaz zobrazování Boha. A zkreslili jeho podobu, na naších zpodobněních vypadá jako pozemský král nebo antický Zeus hromovládný, tvrdě trestající neposlušné podané. V kopulích pravoslavných kostelů zamračený Kristus Vládce všeho světa shlíží na ty, kteří bijí hlavou o zem (hluboce se uklánějící až k zemi, dotýkající se rukou země a pak čela („podávající si zem na čelo“).
Bůh není méně přející, pečující a milosrdný než rodiče svých děti,

[2] Připomenu: a proč ještě „přikázání“ doprovázíme hrozícím prstem nebo rákoskou? V rodině druhým nerozkazujeme. Viděli jsme, jak se naši rodiče chovají, převzali jsme jejich kulturu jednání. Nepotřebovali jsme přikázání: „Nebudeš házet odpadky na zem“. Stačilo slyšet třeba: „Na stůl se nesedá“. Doma se nám líbí.

[3] Kdyby křesťané věděli, že modlitba „Slyš, Izraeli byla nečastější modlitba Ježíšova a kdyby měli Ježíše za svého milovaného Učitele, zřejmě by tuto modlitbu přijali za svou.

[4] Nemodlíme se pro splnění „náboženské povinnosti“; nám je ctí, že nám Bůh naslouchá a my s ním smíme mluvit. V modlitbě chceme především naslouchat tomu, co nám říká, radí a čemu nás učí.

[5] V naší společnosti kdekdo rozumí všemu (i náboženství), V. Klaus, chlapi v hospodě i anonymové na internetu.
„Já si myslím“, říkají mnozí, aniž získali solidní znalosti studiem a zkušeností. Solidní novinář si novou informaci ověřuje z několika zdrojů. Mluvkové a hlupáci neváží slova. (Lháři patří do jiné skupiny. Trefným příměrem „vyváženosti“ je pravidlo „Na jednoho Hitlera jeden Žid“.) Má slovo bezcharakterního člověka má stejnou váhu jako slovo poctivého a pravdivého?