3. neděle adventní

Hospodin navštěvuje a těší Izrael, který se vlastní vinou dostal do nouze (i nás v našem „kriminálu“ navštěvuje jako vězeňský kaplan, srv.: „byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou,“ Mt 23,36b).
Těší nás, hlásíme-li se ke svým vinám a usilujeme-li o nápravu. Rád nám k tomu nabízí pomoc a blahopřeje nám ke změně života (blahopřání patří do dobrořečení).

K druhému čtení. Je důležité si všímat, z čeho se Bůh raduje. To může být důvodem i naší další radosti.
Svou zkušenost s Bohem – „v nouzi poznáš přítele“ si nenecháváme pro sebe, můžeme a máme o ní vyprávět druhým.

Pokolikáté procházíme Adventem? 
Snad rozumíme slovům: „obracejte se, změňte myšlení, ponoření do vody, ponoření do Ducha a do ohně“. [1]

Jan Baptista i nás těší a zve k „obracení se“ k Bohu milosrdnému. Zaujal mnoho lidí, dokonce i některé výběrčí daní a žoldáky!! [2]

Všimněme si rozumných rad Jana Baptisty. Nemluví jako asketa, který svá varování přehnal.
Ti, kteří to tvrdí, zřejmě neberou vážně Ježíšovo ocenění syna Zachariášova.

My prorocká varování (včetně apokalyptických) podceňujeme a pak se znovu a znovu divíme, jak hloupě jsme naletěli politickým podvodníkům, kteří nás zavedli do další a další katastrofy. Izraelité po vzpouře proti Římanům skončili na kříži (odhady mluví o 40-60 tisíci ukřižovaných), přišli o chrám a byli vyhnáni ze země (získali ji až po 19ti stoletích).
I my – podobně jako zbožní doby Ježíšovy – si myslíme, že když chodíme do kostela a jsme v pravé církvi, že se nás netýká výzva ke stálému „obracení se“.

Jan i Ježíš měli zpočátku dost obdivovatelů, ale autorita, vliv a tlak kněží a rabínů byly tak veliké, že i mnozí z těch, kteří se nechali od Jana ponořit do Jordánu a vyznávali svoje hříchy, za čas prosili: „Bože, pošli nám Mesiáše,“ a řvali: „Velekněže Kaifáši a pane Piláte, ukřižujte tesaře z Nazareta.“
Kroutíme hlavou nad tím, jak se to Janovým a Ježíšovým nadšeným posluchačům stalo.

Ježíš to vysvětluje v podobenství o rozsévači, někteří se rychle nadchnou, ale …

Potřebujeme se trvale obracet k Bohu jako všechny generace před námi.

My nebudeme volat: „Na kříž s Ježíšem!“ (Ježíšovi současníci také nevolali: „Králi, velekněže, zabijte Izaiáše, Jeremiáše!“) Nám hrozí nenávist k jiným lidem. [3]

Dovolím si být osobní – ale jen jako příklad. Nejprve jsem zkoumal komunismus a jeho příčiny (koncem 50. let jsme mohli navštívit tátu v kriminále). Pak jsem hledal příčiny nacismu (táta byl za války vězněn také v Terezíně). Poslední roky přemýšlím nad 1. světovou válkou (dva prastrýcové padli, děda zběhnul, protože nemohl zabíjet Srby). Čtyři generace v sobě nosí závažné události předků. Rodiny mnoha z nás v sobě nosíme ta zranění a potřebujeme se z toho uzdravit. A neopakovat chyby předků! [4]
Vládci a naši hodnostáři štvali v 1. světové válce naše předky: „Střílejte srbské, italské, francouzské, britské a turecké (mohamedánské) psy!“ [5]
Hlásali jim Boha války.[6]

Z našich předků se nestali pouze oběti, udělali z nich zabijáky. [7]
Rodiny mých příbuzných dostaly (jako milióny jiných na obou stranách válečné fronty) úřední dopis: „Váš syn hrdinně položil život za císaře, Boha a vlast.“
Je dobře, že se rodiny nedozvěděly, že jejich nejbližší s roztrženým břichem od šrapnelu křičel na kamarády: „Revolver, revolver!“, aby se mohl zastřelit.
Neboť jsme hlásali: „Sebevražda je smrtelným hříchem!“ Rodina by se trápila, že je jejich drahý snad v pekle.
Dodneška se mě přemýšliví lidé, trpící velkými bolestmi, ptají, zda je pravda, že na nás Bůh nesešle více utrpení, než kolik sneseme. To nejsou jen hloupé řeči, to jsou kruté řeči a rouhání se vůči Bohu! Mnohokráte jsem myslel na nářek těžce raněných vojáků při útoku nebo v lazaretech.
My křesťané jsme neposkytli vojákům právo odmítnout zabíjet.
Kněz popravovaným poskytl zpověď, ale ani šeptem neřekl: „Ano, více je třeba poslouchat Boha než lidi.“ Vždyť i nám říkali: „Vůle boží k nám přichází skrze nařízení představených.“
(Jak pyšně a hloupě se pohoršujeme nad krizí autority?) 

Ke „Švejkovi“ se kdekdo hlásí, kdo z vás jste slyšeli o Sedláčkových „Jednoročácích“?

Se zlem si nelze zahrávat – proto jsem mluvil o tragédii našich předků. Dnes opět mocní v lidech probouzejí nesnášenlivost a nenávist.
I nás život protříbí – a zrno bude odděleno od plev.

To není vyhrožování. Vícekrát jsme si říkali o pokusech psychologů Zimbarda a Milgrama. 80 % lidí v určitých tlacích selže a zachová se bídácky.
Evangelia byla napsána v době, která neznala psychologii. Ale Ježíšovy počty o selhávání nejsou nadnesené. Jeden z dvanácti apoštolů zradil.
Selháním není vše ztraceno, Ježíš se ujímá i pachatelů a zve i je k obrácení a nápravě.
Ale, kdo by chtěl být pachatelem násilí nebo zrádcem a udavačem svých bratří? Vina je strašná!
A nikdo se z ní sám nedostane.

Někde se – jako úlitba – slouží mše za padlé, ale nás nikdo nevaroval před opakováním stejných chyb.
Za špatné byli označováni jen vojáci na druhé straně.

Přemýšliví lidé se hrozí svých pochybností: „Jak lze obětovat utrpení Bohu?“ a hned je zahánějí jako hříšná. Tím byli nadvakrát ničeni vojáci a mučení za válek. Nikdo s nimi nenesl jejich zoufalství a mučivé otázky. Nikdo s nimi nemluvil o Bohu.
Nerozumět si s Bohem je strašné. [8]

Chválím lidi, kteří se ptají a napadají je otázky jaký Bůh je a není, jak s námi jedná a zda „toho, koho miluje, křížkem navštěvuje“.
Ti přemýšliví lidí jsou lepší než Bůh jejich představ, než Bůh, o kterém se učili v náboženství a v kostele. Naši předkové před sto lety nebyli vybaveni na tak strašný střet s apokalyptickým zlem války.
Říkali jim, že Bůh je soudcem navždy zavrhujícím hříšníka do pekla, které nemá východ.

Jsem rád, že mohu Boha hájit. Kdo si dovoluje tvrdit, P. Maria ukázala dětem peklo? Ptám se těch hodných lidí, zda by dovolili děcku dívat se na drastický film nebo jim před spaním četli pohádku o Karkulce? Co to je za zvrhlost podsouvat Ježíšově Matce, že tak strašně starší děti?

„Jak lze obětovat Bohu utrpení?“ Ptají se odvážní (a poukazují nejen na Aničku Zelíkovou).

Ptám se jich, zda obětovali porodní bolesti Bohu? 
Jedna hodná žena si nechala vrtat zdravý zub, aby Boha potěšila.
Proč ti hlasatelé obětování utrpení Bohu neřeknou: „Ježíš trpěl tři hodiny na kříži, pane doktore, operujte mě kýlu bez narkózy a umrtvení.“ 
Naši rodiče a příbuzní nikdy nemluvili o kříži a o oběti, ale jít do odboje za 2. války nebo pomáhat utečencům pokládali za samozřejmost. Ani o tom nikde nemluvili.   

Nejednejme jako farizeové a saduceové okřikující Ježíše.
Ježíš řekl učedníkům: „Kdo vás slyší, mně slyší.“
To neplatí o každém zvěstovateli Boha (jinak mluvil o Bohu Kaifáš a farizeové jinak mluvil Jan a Ježíš).  Je v našich silách rozpoznat, který kazatel ladí s evangeliem. Kdo by se vymlouval, tomu by Ježíš namítl: „Jaké bude počasí, odhadnout umíš. Rozpoznat pravdivého od lháře je snazší.“ 

Jsme odpovědní za to, co nám o sobě Bůh říká a co o něm říkáme my.
Více dětí po špatném kázání odešlo navždy z kostela.
Máme možnost objevovat krásu Boha i dětem a vnukům. Ale k tomu potřebujeme Boha znát, učit se od něj přemýšlet a jak rozeznávat zrno od plev.  

Už Jan Baptista hlásal dobrou a radostnou zprávu.
[1] Bohumil Bílý mi vyprávěl, jak došel k pochopení výzvy „obrácení a změně myšlení“. Četl knihu o uherském Němci Ignáci Semmelweisovi (1885-1865), který hledal příčinu smrti rodících žen. O hygieně se tenkráte ještě nic nevědělo. Zavedl pro porodníky v nemocnici povinné mytí rukou chlorovým vápnem. Zachránil života tisícům rodiček. Zoufale hájil svůj objev, ale kolegové lékaři obvinili Semmelweise, že vraždí rodičky a nechali jej zavřít do blázince. To zřejmě vedlo k jeho předčasné smrti. Objev bakterií dal Semmelweisovi za pravdu. Takových případů najdeme v dějinách mnoho. I v církvi. Který prorok a který světec nebyl od vlastních pronásledován?
Jeden z chlapů mě žádal, abych v Poznámkách nekritizoval církev. Škoda, že to neporadil biblickým a evangelistům. Mohli jsme mít místo Bible (vypovídající o velikosti milosrdného Boha vůči nám hříšným) miloučké čtení i pro spanilomyslné ženy a dívky.  

[2] Pro „celníky“ byla spolupráce s okupační mocností výhodná. Na Hospodina nedbali, rozešli se s ním. Politický převrat si nepřáli, věděli, že mohou za svou kolaboraci s Římem viset na prvním stromě.
Vojáci byli lidskými řezníky, vedle boje s nepřáteli Říma strážili pořádek a byli zároveň katy).

[3] Kdo z kněží by se odvážil přihlásit se k profesoru Hansi Küngovi (možná to je největší teolog posledních sta let, vyzývající církev k obrácení a nápravě), vyslouží si polibek smrti.

[4] Četl jsem několik deníků vojáků z 1. světové války, ale až nedávno knihu Aloise Sedláčka: „Jednoročáci“ (vyšla r. 1931) a popisuje osudy našich vojáků. Kniha má 700 stran (rozvláčné líčení přírodních scenérií jsem četl rychločtením). Švejk zajímá kdekoho, ale kdo četl „Jednoročáky“?

[5] Dodneška se někteří naši hodnostáři kamarádí s mocnými a mají zalíbení v generálech a zbraních.
Na zoufalou a bezvýchodnou situací vojáků v poli, na jejich rány a rodiny nikdy nemysleli.

[6] Pan prelát rád vypráví, jak se císaři Konstantinovi zjevil Kristus se svým křížem a prohlásil mu: „V tomto znamení zvítězíš.“ Pak to křesťané při svých válečných taženích opakovali.
Pana Maria byla prohlášena za generalissima (nejvyššího generála) rakouských vojsk …
Když naše město bombardovali, modlili jsme se a P. Maria nás vyslyšela, bomby padaly na druhou stranu města.
Ať někdo řekne, kolik je třeba růženců, aby jeden voják nepadl?
Poutní mše se „obětovaly“ na obou nepřátelských stranách. Byli dva bohové války?

[7] Víme, jak se to chytře dělá: přísaha vládci, poslušnost rozkazům velitelů, drastické tresty, hrůza nad nesdělitelnými masakry kamarádů, nenávist k nepříteli, strach, boj o život a alkohol (od dědy jsem slyšel chorvatské: „Nemá ruma, nemá šturma.“). Naši předkové byli poznamenáni na celý život … tragédie rodin, žen, manželství dětí bez otců, sirotků, invalidů, vypálených vesnic …

[8] Vojákům první války dali Bible. Ale ti je brali jako talisman. Na frontě nelze čít Písmo. Je pozdě. Nikdo jim Písmo nevykládal.