Slavnost Zjevení Pána

I vánoční (nejen velikonoční) svátky slavíme několik dní, abychom náležitě objevovali jejich šířku a hloubku a dobrořečili Bohu za ně. I v dnešním textu evangelia vystupují Ježíšovi rodiče.  [1]

Zjevení Pána mudrcům pro nás mnoho znamená - i nám - původně pohanům - je zjeveno, že Bůh je Otcem a Matkou všech lidí. [2]

Ježíšovu rodinu vyhledali pastýři (tenkráte nevzdělaní izraelité, poslední společenská skupina) a vzdělaní pohané, oceňující poznání z Písma. [3]

Zbožní izraelité zájem neměli, i když věděli dobu i místo narození Mesiáše, čekali, až přijde v „plné zbroji moci a slávy“. [4]
Ježíšovi rodiče uměli rozlišovat, komu naslouchají: nepřehlédli poselství andělů, starých lidí, pastýřů i pohanů. Ne každý, kdo mluví náboženskou řečí, je od Boha. 

Mudrci od východu byli kněžími, v astrologii hledali poučení náboženské moudrosti. [5]
Zpráva o jejich návštěvě je napsána podle určitého klíče; naplňuje se proroctví, že Izrael bude studnicí moudrosti pro ostatní národy.
Bůh si cení hledajících.
Už ve starověku se někteří lidé snažili získat co nejvíce poznání, i z jiných říší a náboženství. Je možné, že mudrci četli Tóru v řeckém překladu.
Hospodin si přeje, aby jej všechny jeho děti poznaly. Jako k nám mluví naší řečí, tak k jiným lidem mluví jejich řečí (třeba i skrze znamení hvězd).  
Bůh nás i skrze otevřenost „mudrců od východu“ povzbuzuje k novému poznávání.
Většina osobností byla pronásledována. Novým malířům se současníci posmívali, řada nových hudebních skladeb propadla, vědci byly zatracováni, proroci vražděni.
Ježíš nás upozorňuje na naši nedůvěru k pokroku, říká: opatrníci nové víno, s pochybami tvrdí: „Staré víno je dobré, nevíme, co se z nového vyklube“. Proto Ježíš říká, nové víno potřebuje nové měchy. Nikodéme, pokud chceš vejít do království božího, potřebuješ se „znovu narodit“, potřebuješ být začátečníkem jako prvňáček Mesiášova vyučování. Jinak se vzteknete, Mesiáše budete pronásledovat a odsoudíte jej na smrt.

Mudrce od východu vyučování Hospodina (Tóra) přitahovalo. Jinak by se nevydali na cestu.
(Život je cestou, biblické osobnosti se vydávaly na nové cesty.)
Rozpoznali rozdíl mezi svými božstvy a Hospodinem.
Hospodin nevyžaduje oběti jako pohanská božstva.

My jsme v mnohém zůstali trčet v pohanství.
Znáte mé naříkání, že v našem překladu Písma pro korban používáme pohanské slovo oběť. [6]
Izraelité Hospodinu neobětovali, ale přinášeli dary, korban.
Izraelité po každé úrodě přinášeli dary na „dobročinný účel“. „Hospodine, s dobrořečením Tobě přináším desátek ze své úrody. Díky tobě se mně urodilo desetkrát více.“ (Smysl celopalu za hřích jsem už také vysvětloval.) 
Kristus říká, když přichází na svět: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“ (Žid 10,5-7) „Otče, chtěl jsi, abych byl člověkem, rád budu člověkem podle tvých představ a plánů.“
Nerozpoznáváme rozdíl mezi kněžími pohanskými, královstvím kněží v Izraeli, izraelskými kohanin, královstvím kněží pokřtěných a služebnými kněžími v církvi.
Naříkám, že místo micva používáme přikázání
Micva je příležitost k vykonání něčeho dobrého, pěkného.
(V milující rodině netřeba rozkazování a příkazů. Přikazuje se otrokům, vojákům a neposlušným.)
Micva rodí další micvu, každá osvojená dovednost něčeho dobrého nás zve k další. Příklady táhnou.

I při dnešní slavnosti my - původně z pohanů - děkujeme Hospodinu, že i nás pozval na cestu životem a na cestu nových a nových poznávání. Jsme postupně zváni dál a dál, výš a výš.

Když jsme se narodili, nic jsme neuměli.
Do tří let jsme byli zaměřeni jen na sebe sama. A rodiče a další blízcí se nám s láskou věnovali.
Pak nám pomáhali objevovat svět druhých, od našeho „Já“ nás vedli k „Ty“. Postupně krok za krokem jsme se učili dělit se, nabídnout pomoc, dávat přednost druhému …
Objevovali jsme: „Co nemáš rád, nečiň druhému“ a „Jak chceš, aby druzí jednali s tebou, tak jednej ty s nimi“.
 
Učili jsme se z chyb druhých i chyb svých.
Nebylo nám a není příjemné, když někdo zakrněl v batolecím věku, neobjevil „Ty“, nenaučil se sociální dovednosti, nemyslí na druhého a jen prosazuje sebe. Neumí dát přednost druhému, neumí přiznat chybu, neumí se omluvit, myslí si, že je vždy v právu. Tito lidé zakrněli, jsou věčnými sobci. [7]
 
Viděli jsme, že některé děti někdy jednaly zištně. Takové se snaží s druhými obchodovat, např. řeknou: „Maminečko, ty jsi tak hodná…
Že mně koupíš lízátko“.
V politice i v náboženství pozorujeme zištné dávání: „Dám, abych dostal“. Vládcům a božstvům se přinášejí dary za účelem získat víc. Pochválím, dám úplatek, abych získal zakázku, vliv, kariérní postup, vyznamenání … I s Bohem se kšeftuje: „Pomodlíš-li se určité modlitby tak a tak, vykonáš-li určitý rituál, zaručeně se ti dostane … Nebo: „Nepotká tě neštěstí“. [8]
Už proroci kritizovali veškerou manipulaci a obchodování s Hospodinem.
Na farizeích a na druhých vidíme, jak je pokrytectví nebo důraz na bezduchou formu nebezpečné. A Ježíš nás vede ke zkoumání sebe samých, abychom nepropadli vlastní povýšenosti, nesnášenlivosti nebo dokonce náboženské nenávisti.
 
Mudrci nepřišli s prázdnou. A neodešli s prázdnou ...
Bylo by bláhové se ptát, jak Ježíšovi rodiče naložili se „zlatem, kadidlem a myrhou“, jestli ty cennosti před útěkem do Egypta zakopali, nebo si za ně v exilu něco pořídili …

I my jsme s mudrci od Východu vděčni Bohu za poznání, že o nás stále stojí; on první nám nabízí osobní přátelství.
 
Kdo by nestál o přátelství těch, kteří jej mají rádi? Mnoho jsme vděčni dobrým rodičům.
Těší nás život s Hospodinem a jeho vyučování. Díky jemu objevujeme krásu života božích dcer a synů. Krásu pravdivosti, spravedlnosti, úcty k druhým. 
Smíme přijímat obdarování od Boha i od lidí. Dary přijímáme s vědomím milovaného. Jako např. s vděčností a radostí přijímáme dobré jídlo od hostitelky nebo ze srdce darovaný dar od dárce, tak přijímáním darů od Boha vzdáváme Bohu čest. Takové přijímání patří do dobrořečení.
Víme, že Bůh nás svými dary nezahanbuje, neponižuje, naopak přivádí nás k napodobování, k následování -  nezištným a radostným dáváním a péčí o druhé se přibližujeme Bohu.
 
Zdalipak mudrci od východu viděli, že Izraelité každé ráno, při uvazování tfilin na ruku, když konec řemínku třikrát ovíjejí okolo prostředníčku, doprovázejí slovy Hospodina: 
-  „Zasnoubím si tě navěky,
-    zasnoubím si tě spravedlností a právem,
milosrdenstvím a slitováním,
-    zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“         (Oz 2,12-22)
[1] Benedikt XVI. v eucharistické modlitbě zavedl jmenování snoubence sv. Josefa (jakoby Ježíšovi rodiče žili na hromádce).
Marie je skvostná a příkladná služebnice Páně. Stála o poznání Boha a brzy se mu oddala celým svým srdcem - dala se do jeho služeb. (Připomenu boží slovo: „Až mě poznáš, zamiluješ si mě celou svou bytostí“. Sám o sobě říkám: „Až po pozemském životě a „jednom dni“ snad - doufám - přilnu k Bohu úplně.)
Kolik roků Marii asi bylo? Byla výtečnou učednicí Mojžíše, je nejkrásnějším květem a plodem Izraele. Přijala dávnou nabídku Boha lidu božímu: „Budete mi nevěstou“, proto o ní říkáme: „Je první dcerou Izraele. Prvotinou církve (je první a významnou učenicí Ježíšovou).   
Nedávno jsem naříkal, jak trestuhodně mluvíme o Bohu, nesrozumitelně pro děti a další lidí, včetně veřejnosti. Nepečlivě mluvíme o Bohu. To je víc než projev lajdáctví s nepečlivosti, je to neúcta k božímu vyučování. 
Mluvit o Matce Boží je zavádějící. Nekřesťané si mohou myslet, že Bůh má matku. (Židům a muslimům připadáme jako pohané. Stavíme tak překážku, aby od nás mohli přijmout nové informace o Bohu.) Nestačí o Marii mluvit jako o Ježíšově matce? Křesťan bude vědět, že Ježíše vyznáváme jako Božího Syna.
I ve svém náboženském vyjadřování tady nejsme sami pro sebe, ale pro druhé (známe úsilí Pavla, apoštola národů, jak se snažil, aby pohané pochopili Ježíšovu „dobrou zprávu“).
Třicet roků připomínám, že Marie ve svém „chvalozpěvu“ nevelebí Boha, ale dobrořečí mu. Čeština je bohatým jazykem, „velebení“ - chválení patří do dobrého mluvení (o Bohu a lidech), ale nejvyšším vyjádřením vděčnosti je dobrořečení - v tom je navíc děkování. 

[2] Každý človíček, který se kdekoliv narodí (včetně černoušků v pralese) vyšel nejen z náruče svých rodičů, ale i z Náruče Boha. (Jako některé děti neznají své rodiče, tak mnoho lidí neví o rodičovství Boha. My při křtu od Boha slyšíme: „Jsi navždy mou milovanou dcerou, mým milovaným synem“.)  

[3] Pozdější legendy o „Třech králích“ (jako každé legendy) mnoho tvrdí, ale málo vyžadují. Nápis K+M+B znamenal původně vyznání „Kyrios mégas Basileus“ - „Pán mocný král“. Za minulého režimu si to nikdo nad venkovní dveře nepsal, aby StB (tajné policii) neusnadňoval dohled (náboženské aktivity jsme konali v konspiraci). Ale v našich bytech nás tento nápis posiloval (i navzdory hrozbám policejních prohlídek bytů a jejich odposlouchávání).

[4] Říkáme si: Pastýři nevěděli nic a vzdělaní mudrci věděli, že nevědí všechno.
(Ti, co si na svém poznání zakládají, už nehledají nic nového, jsou spokojení sami se sebou; myslí si, že pravdu už vlastní.) 

[5] Astrologie nebyla osamocená a věda se ještě nepěstovala. Matematika, anatomie, astronomie, historie, … vyšly z činností kněží.

[6] Ježíš řekl farizeům a zákoníkům: Vy učíte: „Kdo řekne otci nebo matce: `To, čím bych ti měl pomoci, je korban obětní dar´, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“ ( Mt 15,5-6)

[7] Mezi politiky se vyskytuje mnoho psychopatů. Nikdy nemají dost moci, majetku a slávy. Jsou nedospělí a nebezpeční. Ti, které ošálí, je podporují v jejich postavení.

[8] Pověrečná a manipulativní jednání jsou nedůstojná Boha i člověka. Přízeň Boha si nemusíme vynucovat, teprve získávat, jsme u něj doma! On první si nás zamiloval. („V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna k našemu smíření“ 1 J 4,10)