Svátek Ponoření Pána

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,15 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-7; Sk 10,34-38; Lk 3,15-22
Datum: 13. 1. 2019
Druhému čtení snadno přitakáme. Přečteme-li si ale souvislosti, pak nám Petrova slova zní absurdně. [1]

Proroctví o Božím služebníku dodneška zní Izraelitům lahodně. Mají o něm vysokou představu.
Kdo to je? Nebo bude? 
My jej (možná příliš rychle) vztahujeme na Ježíše. Jak mu ale rozumíme?

Židům jméno Ježíš Nazaretský naší neláskou ztrpklo.
O Bohu jim můžeme těžko něco vyprávět - protože předježíšovské Písmo neznáme a ve svých představách o Hospodinu jsme zůstali trčet v pohanství.
Co my o Bohu říkáme za nesmysly? Tvrdíme, že Bůh je hrozný ve svém hněvu a Ježíš nás před ním zachraňuje (svou krvavou smrtí). Ježíš se ale prý na stará kolena „potatil“ (podle někteří katolíků), chystá se na nás a tak prý máme svými modlitbami pomáhat Ježíšově matce, aby trestající ruku svého syna zadržela.
Nedivme se, že naše děti a nekosteloví lidé o Boha nemají zájem (ani církevní politika v Česku slušného člověka nenadchne).

Program božího Služebníka (doslova „otroka“, otrok pracuje bez mzdy) máme - jeho učedníci - přijmout za svůj. Ale to jej potřebujeme znát. Pak se pro jeho program můžeme nadchnout.

Připomínám - Jan Baptista (Alexandr Flek jej vtipně nazývá Potápníkem) jen ponořoval do vody. Ježíš nás ponořuje do Ducha svatého a do ohně (vkládá nás do náruče boží). [2]

Říkáme si, že Ježíš rozmlouval s Otcem ve dvou „řečech“. Většinou spolu mluvili svou řečí (B. Bílý ji vtipně nazývá - „otcovštinou“). Pokud Ježíš s Otcem mluvil „mateřštinou“, pak jsou jeho slova vyučováním pro nás (abychom porozuměli Bohu, Ježíšovi, jejich vztahům a našemu postavení před Bohem).

Když se Ježíš stal jedním z nás, měl také lidské potřeby (potřeboval jíst a pít, dobré slovo jej těšilo). [3]
Ježíš jako Izraelita znal (na rozdíl od nás) krásné biblické texty. Z nich a z vlastního poznávání Boha (to slovo má v Bibli nejvyšší a bytostný rozměr i obsah) si s Otcem rozuměl.
Milých slov není nikdy moc, Ježíš rád slyšel: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“.

Celé roky své kněžské služby naříkám nad naším nezájmem o slovo Boží. Proč od něj odrazujeme už názvem Starý Zákon? Izraelité vědí, že je Smlouvu (manželskou) Hospodina s Izraelem. 
Znají úžasná vyznání Hospodina k Izraeli, často si opakují milostná slova Ženicha k nevěstě (často nevěrné). Od Hospodina se učí svému rodičovství. Každý den si všímají darů od Boha. Umějí slavit - vědí, co slaví. Vědí, že jsou nevěstou, proto na sobotní rodinnou slavnost připravují dobré jídlo (to není z poživačnosti), ustrojí se do nejlepších šatů (vědí, že jsou nevěstou) - to vše je pro ně bohopoctou, modlitbou micvou  (dobrým činem, oslavujícím Boha).
My jsme neuvěřili, že nás Bůh pokládá za svou nevěstu, nepřijali jsme postavení nevěsty.
Neznáme Boží vyznání lidem (nazpaměť).
Neupozornili nás: „Spočítejte, kolikrát Stvořitel prohlásil o svém stvoření, že je to dobré“.
Z Ráje si pamatujeme jen ten jedovatý strom.
Nevšimli jsme si, že Bůh je proti trestu smrti nad Kainem.
Neznáme příběhy o Božím milosrdenství. Kdy jsme naposled četli příběh o Josefovi a bratřích?
Proč jsme přijali jen Desatero a ošidili jsme se o další micvot (moudré pokyny boží určené pro náš život)?
Neznáme bohatství Písma a tak jsme nepochopili Ježíšovo „horské kázání“.
Mohl bych dlouho pokračovat.

Naše modlitby a rituály bývají často nesrozumitelné a nezáživné. Děti z nich nejsou nadšené.
Neobjevili jsme Večeři Páně jako královskou svatební hostinu, kterou můžeme kdykoliv slavit - ne jako diváci, ne jako hosté na svatbě, ale jako Nevěsta. (Tridentská mše je nekrvavou obětí na záchranu světa před Božím hněvem.) Ježíš je ochoten a schopen nám kdykoliv znovu opakovat svůj svatební slib. Rád s námi slaví.

„Modlitbě Páně“ nerozumí mnoho křesťanů (zůstali v dětském chápání a opakuji ji jako mantru). [4]
Od nás katolíků se nekosteloví lidé naučili vyslovovat boží jména jako vycpávku (pro nás je to velkou neúctou). Od židů nebo protestantů by to nikdy neslyšeli.
Ježíšovo vyučování je vzdělávací nadstavbou „Mojžíšovy školy“. V evangeliích mnohá vyznání Boha k nám z předježíšovského Písma nenajdeme, protože evangelia tuto znalost nutně předpokládají.
(Dát katechumenům nejprve „Nový Zákon“, je hrubým porušením osnov Boží výuky.) 

Mrzí mě, když se lidé bojí smrti, protože neslyšeli jaký program pro nás má Bůh připravený - dopomůže nám mít rád lidi i Boha, tak jak jsme toužili a jak nás k tomu Bůh vždy zval.

Ve vyučování o Bohu, jsme byli ošizeni, ale na to se nemůžeme do nekonečna vymlouvat. Číst umíme, Bibli doma máme a můžeme se svými otázkami - čemu s Písma nerozumíme - obracet na biskupy a kněze. Bylo by škoda, kdyby nám jednou Ježíš řekl: „Proč jste ošidili své děti a sami sebe?“  (Srv. „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči.“ J 10,8) [5]  

I my nutně potřebujeme ne pokání, ale obrácení se k Bohu, změnu jednání, změnu smýšlení a nápravu. Reforma by bylo málo. Často si připomínáme, že obrácení je trvalým procesem Ježíšova učedníka.

Nepřehlédněme, jak Izraelité pochopili kázání Jana Basptisty: „Obraťte se – Bůh je milosrdný a slitovný.“

Kdo zná závratná vyznání Boha k nám (z předježíšovské Bible), pro koho není Bůh cizím pánem, kdo krok za krokem naslouchá něžným slovům Boha, ten se odváží slova: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení“, přijmout i pro sebe.
Nás - hříšníky - Bůh stále pokládá za své milované dcery a syny. U Boha máme stále výsostné a neochvějné postavení.
My, kteří už víme, jak je udržení lidského přátelství náročné a že naše pocity ve vztazích bývají často proměnlivé jako počasí, umíme Boží přátelství ocenit. A přijmout.  

Od Boha se pak rádi učíme jak být dobrými rodiči, partnery v manželství a přáteli.
[1] Vícekrát jsme celu tuto událost promýšleli. Ježíš svým učedníkům ukazoval, že všichni lidé mají pro Boha stejnou cenu a připravoval je na misie k pohanům. Ale apoštolové Ježíšovu výzvu: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15), neposlechli. Více jak 6 let se nehnuli z Jeruzaléma (Petr apoštolům nezavelel: „Pánové, vydáváme se na misie ke gójům!“). Až pronásledování, které nastalo po ukamenování Štěpána, donutilo apoštoly, aby své zabydlené místo v Jeruzalémě opustili.
Zaráží nás, že svatý Petr (po seslání Ducha svatého a po „vysvěcení na biskupa“!!!) třikráte odporoval Ježíšovi (Sk 10,9-16).
Ptáme se: „Když se apoštol Petr bránil Ježíšovým „novotám“, jak dopadáme my? Nakolik my odporujeme Duchu božímu.   

[2] Naše slovo pokřtěn pochází od „krstiti“ - přivést, zasvětit (iniciovat) někoho do Kristova způsobu života.
Ježíš nebyl pokřtěn, je odvždy Mesiášem (je Pomazaným - voní Bohem). Přesto, že nebyl hříšníkem, se nechal od Jana ponořit, přichází mezi hříšníky, jako ten, který jim slouží. (Když byli naši kněží a biskupové za války nebo v padesátých letech vězněni, měli k vězňům jiný přístup a měli na vězně jiný vliv, než kdyby byli vězeňskými kaplany.)
Ježíš také svým ponořením potvrzuje závažnost Janovo kázání, jeho výzvu k obrácení a závažnost Janova rituálu (vyznávat svá provinění a prosit Boha o pomoc).

[3] Ježíš si své lidství ponechal (řekl: „Rád budu člověkem“, srv. Žid 10,5-8). Po vzkříšení už nemá pozemské potřeby, ale přátelství v nebeském království své lidské i božské potřeby má. 
Nebyl a není jen tím, kdo druhým do úmoru slouží, také přijímal a přijímá přátelství Otce i lidí.
I nás učí přijímat i dávat.

[4] Nedivme se, že pak vyhledávají všelijaká cizokrajná náboženství a stačí jim opakovat „Óm“ nebo „Haré Kršna“.

[5] Bylo by škoda, kdybychom jednou slyšeli: „Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili. (Lk 11,25) Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami. „(Mt 23,15)