5. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 18,22-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 6,1-2a.3-8; 1 Kor 15,1-15; L 5,1-11
Datum: 10. 2. 2019
Před týdnem jsem položil otázku: „Potřebujeme proroky?“

Hospodin nám v Tóře poskytl úžasné a dostatečné vyučování k našemu růstu do boží podoby.

(Mojžíš je skvostným synem božím. Kdybychom se Mojžíši ve dvou třetinách podobali, měl by z nás Bůh velikou radost.)

Knihy prorocké jsou vedle „Mojžíše“ dalším velikým darem k našemu vyučování.

(Proroci v konkrétních historických situacích uváděli Izrael do dalšího porozumění životu s Bohem. Ale jejich přínos neskončil, jejich slova jsou pro nás i nadále nesmírně cenná a nepostradatelná – jsou dalšími vyznáními Hospodina – Zachránce a Ženicha své nevěstě Izrael. A také řadou varování a výzvami k nápravě.)

Bez Tóry („Mojžíše“) a „Proroků“ neporozumíme Ježíšovi. [1]

Chybí nám proroci?

Bylo jich dostatek (Ježíš je posledním a největším prorokem), na svých cestách k Bohu nedostatkem informací netrpíme. [2]

Nepotřebujeme tedy nutně nové proroky, ale potřebujeme se u proroků vyučovat, abychom se stali jejich dědici.

Při křtu Křtem jsme přijali prorocké poslání (viz Ez 33,1-9).

S výbavou slova Božího máme hlásat, co boží království znamená a pracovat pro něj.

Dostal jsem dotaz, jak rozpoznat pravého proroka od proroka lživého. Odkazuji na Dt 18,9-22 (už dříve jsme o tom mluvili).

Všimněme si dnešních textů.

Izajáš je knížetem mezi proroky. Pocházel z královského rodu (i to mělo vliv na to, že se nebál mocných, mluvil k nim, jako sobě rovným). Odvážně, vášnivě a s láskou hájil Hospodina, nejvíce ze všech proroků kritizoval Izrael – viz kapitoly 1.- 5. (V jeho „Běda vám, kteří pleníte Izrael,“ pokračoval i sám Ježíš.) Ale Izajáš také mluvil o Bohu a o jeho milosrdenství tak krásně jako nikdo jiný.

Všimněme si, že Izajáš ve svých „slovech od Hospodina“ zahrnuje celé lidstvo – to svědčí i o Izajášově soucitu. [3]

Někteří Izraelité dodneška Izajášovi vytýkají tvrdost jeho slov proti lidu Božímu. [4]

Je otázkou, zda bychom my, křesťané, snesli takovou kritiku vůči církvi. [5]

Jméno Izajáš znamená „Bůh pomáhá“ (pomohl, pomáhá a bude pomáhat, zachraňovat).

O vidění Izajáše (z prvního čtení) jsme mluvili podrobněji už dříve.

Jak popsat setkání s Bohem?

Stručné opakování z minulých let: Izajáš je velikým básníkem, nemnoha slovy umí vyslovit podstatné. Setkání s Bohem umístí do svatyně (nic krásnějšího Judejci neznali). Bůh je tak veliký, že se do svatyně vejde jen lem jeho roucha. Izajáš ví, že nelze vidět Boha a nezemřít. Ale Boží jas nespaluje smrtelníka, ale slitovně očišťuje hříšníka ...

Jiní proroci se (pochopitelně) bránili Bohu, když je vyzval ke službě. [6]

Izajáš byl tak nadšen krásou a čistotou Boha, že se nabídl: „Nemáš-li Bože, nikoho lepšího, pošli mě.“

Když král Chizkijáš později nedbal na varování Hospodina skrze Izajášovo slovo, prorok chodil 3 roky bosý a nahý, aby ukázal, jak Izraelité v pohanském otroctví dopadnou (otroci nebyli považováni za lidi, podobně jako zvířata, chodili nazí a bosí). Kdo z nás by se takového gesta pro boží věc odvážil?

Proroci jsou svědky Boha. Díky nim se neztratilo a nezkreslilo zjevení boží.

Falešní „proroci“ slouží mocným, prodávají se, prostituují. (Věštci usilují jen o vlastní prospěch.)

Praví proroci mluví z lásky k pravdě Boží a z lásky k lidem. Jejich kritická slova varují před nebezpečím a jsou výzvou k nápravě (kterou Bůh ve své slitovnosti opětovně nevěrné nevěstě nabízí).

Falešní proroci lživě uklidňují, nechtějí vidět nebezpečí zla a hříchu. Často k tomu zneužívají i citace slova božího vytrženého ze souvislostí Písma, ohánějí se literou a tradicí.

Skuteční proroci burcují a zneklidňují – ale tím slouží k záchraně.

My – jejich dědici – máme také svědčit o milosrdném, věrném a čestném Bohu.

Ptám se, co k tomu potřebuji a čemu se chci od Izajáše a ostatních proroků naučit.

Služebník boží a učedník Kristův poslouchá jediného Pána. Jinak je svobodný. Nemusí se bát těch, kteří se snaží ovládat druhé. Má jednat svobodně.

Potřebujeme si připomínat, že ten, kdo touží zůstat otrokem (nenarovnává se) si nezaslouží svobodu.

Máme se bránit i autocenzuře, potřebujeme si znovu a znovu připomínat, že jsme podřízení jen Bohu.

To neznamená, že neuznáváme autority. (Autority potřebujeme k vedení, vyučování a k dalším službám celku.)

Pokorný ví, že je jen jeden svatý, a my jsme hříšní.

Jsme si vědomi, že jsme ve službě Boha.

Zasvěcujeme se ke službě jeho věci ve světě. To je pro nás ctí. [7]

K čemu (i dnes) potřebujeme proroky? K čemu potřebujeme být učedníky proroků a Ježíše?

Mnoho lidí přispívá k lepšímu světu, ale stále se mezi námi, i v nás, objevuje zlo. Ze 20. století si pamatujeme katastrofy, kdy zlo převážilo. [8]

Příčiny lze – i díky prorokům – rozpoznat. I církev se proviňuje a zůstává dlužna svému Pánu. [9]

Ježíš v podobenství o potřebě soli vysvětluje, jaké poslání nám svěřuje. Jako bez soli jídlo nemá chuť a jako sůl zabraňuje hnilobě, tak bez prorocké služby Ježíšových učedníků svět strádá a hyne.

Máme svědčit o Bohu, dosvědčovat si navzájem Boží péči o život, podporovat se navzájem v hledání spravedlnosti boží, hájit pravdu a čest Boha i člověka. Potvrzovat si navzájem důstojnost a svobodu člověka.

Občas o někom povíme: „To je prorok“, ale rozlišujeme biblické proroky, „kterým se stalo slovo Hospodina“ od lidí „prorocké služby“, kteří mezi námi včas upozorňují na hrozící nebezpečí a na nebezpečné lidi. Vyučováni Písmem si k tomu máme vycvičit „dobrý čich“ k – rozpoznávání duchů.

K druhému čtení povím alespoň něco málo. Konečně se začalo i ve společnosti trochu mluvit o smrti.

Víme, že máme druhým ukázat své důvody k naději ve vzkříšení.

(Mamince jsme také důvěřovali pro nezpochybnitelné dobré zkušenosti s ní.)

Nemůžeme už mluvit s těmi, kteří se setkali se Vzkříšeným (Pavel jich vypočítal přes pět set). Ale dá se ověřit, že Ježíš nebyl mluvka (ani apoštol Pavel).

Pavel si nehrál na dokonalého. (Ten, kdo přizná svá selhání, je statečný a pravdivý.) Pavel je veliký svědek Zmrtvýchvstalého.

K evangeliu.

Ježíš je největší prorok a svědek o Hospodinu. Netahá králíky z klobouku, znamením prorok prokazuje, že přichází od Boha.

Petr je znamením rybolovu (proti všem rybářským zkušenostem) velice zasažen. Podobně jako Izajáš přiznává svou hříšnost. „Ježíši, omlouvám se ti za svou opovážlivost, měl jsem Tě jen za krásného a přejícího člověka, za skvělého učitele a jedinečného biblistu, ale teď vidím, že jsi prorok! Nejsem hoden, být tvým učedníkem!“

„Petře, líbí se mi, že si nehraješ na lepšího. S tvou nedokonalostí ti pomohu, neboj se. Od nynějška budeš zachraňovat lidi ze smrtelného ohrožení hříchů.“ [10]

Pro Petra – i pro nás – je Ježíšův rybolov také vyučovací lekcí, jak zachraňovat potřebné – milosrdenstvím!

Dodatek. Ukázka nespravedlivého (my bychom řekli klerikálního) osočování Izajáše z Talmudu. [11]
[1] Saduceové (kněžská třída) neuznávali „Proroky“, jen Tóru (Knihy Mojžíšovy). Především oni dostali Ježíše na popraviště, jim nejvíce tento prorok vadil. Velekněz ďábelským nápadem podstrčil Ježíše vladaři Pilátovi jako politického vzbouřence.

I dnešní křesťanští saduceové se nezajímají o „Proroky“ a také si z Písma vybírají pouze to, co se jim hodí.

(Opět se mi to potvrdilo v nedávném rozhovoru s jedním vysokým prelátem o Janu Palachovi. Tvrdil, že J. Palach se inspiroval buddhistickými mnichy, kteří se z protestu upalují. Copak Palach nevyšel z našich západních (evropských) kořenů, a neburcoval nás k základnímu postoji o důstojnosti člověka, nesvědčil o větších hodnotách než jen o zachování vlastního života (v blahobytu) za každou cenu?

Ježíš se na proroky odvolává, např. L 4,24n.

Říkáme si, že k porozumění našemu učednictví u Ježíše je důležité znát příběhy Eliáše a jeho učedníka Elizea. Elizeus se snažil co nejvíce vyučit u svého učitele Eliáše.

Ježíš se nás v podobenství o rozsévači ptá: „Jak velký užitek ze slova božího si přeješ získat a kolik práce tomu věnuješ?“

[2] Líbilo by se mně, kdyby se nám občas Ježíš ukázal jako svým učedníkům po vzkříšení, abychom si s ním mohli porovnat své názory, ale myslím si, že by nás nerozmazloval, ale odkázal nás nejprve na svá slova, která už řekl, na své vyučování.

[3] Opět povím – ti, kteří neznají Písmo (a lásku Boha ke všem lidem), kteří sebe nadřazují nad jiné, se dodneška vymezují nad „jiné lidi“ a svou církev nesnášenlivě povyšují nad ostatní církve a náboženství. Nevšimli si, že Bůh nemá žádné nevlastní děti.

[4] Někteří Izraelité (židé) namítají: „To, že Izajáš řekl o sobě, že je člověkem hříšným, je jeho věc, ale to, že haněl Izrael je naprosto nepřístojné.“ Jeho smrt pak mají za trest boží za tuto troufalost.

[5] Známe to, druhé kritizovat smíme, vlastní kritiku nesnášíme. (Židy jsme nespravedlivě a rádi po dlouhá staletí kritizovali.)

Však také ti, co neznají biblické proroky a jejich lásku k Bohu a lidem (až na smrt), vystupují ve všech dobách proti svědkům božím a pronásledují je (často až na smrt).

[6] Mojžíš se vymlouval: „Proč právě já? Obrať se Bože na mého bratra.“ Jeremiáš namítal: „Jsem ještě chlapec. Vyber si někoho dospělého.“ (Já mám své zkušenosti se svými námitkami.)

[7] A projevem této cti je naše dobrovolné rozhodnutí jednat s lidmi laskavě a milosrdně.

Dobře víme, Bůh nás má více rád než my jeho, že nám slouží mnohem víc, než sloužíme jeho věci. (Srv. L 17,10)

[8] Nápor fašismu, nacismu a komunismu neudržel ani humanismus, ani demokracie, ale ani slabé a nedospělé křesťanství.

Např. mnozí z německé inteligence, význačných myslitelů, právníků, lékařů, umělců sloužili diktaturám (např. 41 % důstojnického sboru SS mělo univerzitní vzdělání, v porovnání k 2% vysokoškolsky vzdělaných v německé populaci).

[9] Který biskup se v první světové válce zastával vojáků a civilistů?

Klérus nevedl lidi k dospělému křesťanství, které by slepě neposlechlo rozkazy k zabíjení neznámých lidí.

Kolik biskupů se přátelsky chová k „laikům“? Zeptejme se kněží, kolik biskupů vnímají jako kamarády, bratry nebo otce?

[10] Rybáři vytahovali – lovili ryby z vody. Divoká voda moře, jezera, řek a povodní ohrožuje lidi.

Rybáři uměli plavat, když někdo spadl do vody, skočili pro něj a vytáhli ho, vylovili jej z vody.

[11] Menaše žaloval před králem na Izajáše:

Tvůj učitel Mojžíš řekl: „Nikdo, kdo mne spatřil, nezůstane na živu,“ zatímco ty prohlašuješ, že jsi „viděl“ Boha sedět na vyvýšeném trůnu. A stále žiješ.

Tvůj učitel Mojžíš řekl: „Kdo se může srovnávat s naším Bohem, který odpoví komukoli, kdo ho zavolá,“ tedy vždy a všude, ale ty říkáš: „Hledejte Boha, kdekoliv je: vzývejte ho, je-li nablízku,“ což znamená, že není vždycky a všude.

Tvůj učitel Mojžíš řekl: „Naplním počet tvých dnů.“ To znamená: ať každý žije jen tak dlouho, jak je mu určeno, zatím co ty říkáš králi Izchiášovi: „Přidám k tvému životu patnáct let.“

Církevní soudní tribunál Izajáše odsoudil k smrti. (Kolikrát se to pak opakovalo.) Proroka nacpali do dutého stromu a postupně (začali od nohou), řezat pilou strom s prorokem.