1. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 203 - nalezené výskyty: zrušit hledání
Téma: Dt 26,4-10; Řím 10,8-13; L 4,1-13
Datum: 10. 3. 2019
Už první čtení (celá kapitola je skvostná) nás může nasměrovat správným směrem k dalšímu porozumění Velikonoc.
Židé neznají pohanskou oběť, ale přinášení (zaslíbeného, odděleného - korban). [1]

Hospodin vysvobodil Izraelity z egyptského otroctví a řekl jim: „Těšte na bohatou úrodu země, kterou jsem daroval vašim otcům. Prvotiny nebo desátek z úrody oddělíte a přinesete do svatyně a budete se těšit z mého požehnání. S radostí a vděčností dobrořečili Bohu: „Hospodine (Hospodáři náš), tys nás zachránil z otroctví, díky tobě se mi tolik urodilo, že mohu přinést a dát část své úrody potřebným.“ Přinášení je něčím úplně jiným než pohanská oběť. [2]

Kolikrát jsme už vyprávění o Ježíšovu pobytu na poušti (a pokušení) slyšeli? Co jsme si z kostela v minulých letech odnesli a k čemu jsme dospěli? [3]

Vyzvídal jsem, jak lidé pokoušení Ježíše rozumějí ...  
Vyprávěl Ježíš tu událost evangelistům?
Jakou představu o tom máme? Vyvlekl ďábel Ježíše na kopec nebo na střechu jeruzalémské svatyně? 
Bojíme se otázek?

Královským vyjadřovacím prostředkem Bible je příběh (ne definice, ne video, ale audio). [4]

Rozumíme pohádkám a moudrým vyprávění, vedou nás k životní moudrosti. [5]
Na pohádce o „Malém princi“ nás neruší forma vyprávění - cestování po planetách, lidská řeč růže, lišky, hada …, zajímá nás poselství textu. Ale u biblických vyprávění se neumíme od kulis příběhů úplně odtrhnout, obáváme se, že bychom tím zpochybnili pravdivost slova Božího.

Následující „Poznámky“ jsou možná pro pokročilé. Začátečníci by si mohli vyhledat poznámky z dřívějších let.

Ježíš přišel od Jordánu napumpovaný Duchem. Velice se těšil na práci s lidmi. 
Vyučoval Izraelity, kteří měli solidní vzdělání „Mojžíše a Proroků“. [6]

Učedníci se už v mládí učili, v kterých situacích jejich otcové selhali. - Ten, kdo chce u Ježíše prospívat, najde si podle odkazů pod čarou biblického textu k určitým veršům ta patřičná místa. Objeví se mu souvislosti, které použije jako stavební prvky k pochopení Ježíšovy výuky.

Např. slyší-li dobrý učedník: „čtyřicet dní“, vybaví se mu řada biblických míst. [7]

Když nám biblický průvodce poví, že rabíni lidem říkali, že se Mesiáš jednoho dne objeví na střeše chrámu a andělé jej snesou na nádvoří - scéna na vrcholu chrámu se nám objeví v jiném světle. [8]

Vzpomínáte, co jsme si v minulých letech k Ježíšovu pobytu na poušti říkali?
Ježíš si připravoval osnovu a strategii svého vyučování.
Ze školy si pamatujeme, že něco jiného je pochopit vyučovací látku a něco jiného je o ní mluvit při zkoušení. U učitelů je to ještě výraznější, někteří ovládají svůj obor, ale neumí učit.
Ježíš zná Otce, ale vyučovat o něm v lidské řeči a ukázat jim myšlení Boha je dalším uměním, které pečlivě připravoval. Vše si konzultoval s Otcem - to je modlitbou.
Ježíš byl plný Ducha, těšil se na vyučování a byl tím tak zaujat, že nejedl, nepotřeboval to, nezdržoval se s tím (to známe, když nás něco uchvátí, zapomeneme na jídlo, a nemáme hlad).
 
Kdo nehledá, co je za slovy evangelia, myslí si možná jen to, že Ježíš se šel na poušť modlit a postit. [9]

V minulých letech jsme si všimli slov ďábla, tvrdícího, že je vládcem tohoto světa.
Víme, že ďábel lže! Nic mu nemůžeme věřit, roztahuje se ve světě jako by mu vše patřilo a staví se na místo Boha. My se s tím nesmiřujeme, pohotově stojíme na straně Boží proti zlu (a pěstujeme si k tomu odvahu).
Také jsme si všimli, že se ďáblovi v pekle po Bohu a nebešťanech nestýská. [10]

V situacích, ve kterých Izraelité selhali, Ježíš - jako člověk obstál. Ukazuje nám, jak se pokušení bránit. Vysvětluje nám, že ďábel je inteligentnější a má větší moc než my, vysvětluje nám, jak a v čem nám může škodit (může nám vymazat náš program v mozku a nasadit nám svůj program), ukazuje nám, jak jsme před ďáblem chráněni. Učí nás „pravidlům bezpečnosti práce“.  

Ďábel nemá šanci Ježíše svést. Ale pokouší každého člověka. My starší ze své zkušenosti víme o svých slabých místech i o pokušeních. Známe přísloví: „Není na světě rybička, na kterou není udička“.
Učíme se poznávat příčiny selhávání i praktiky svůdců (skrze prosazování vlastní moci a zájmů) lží, ideologií, propagandou, populismem, reklamami …) [11]

Prevenci proti svodům známe. Ten, kdo si všímá obrovské Boží štědrosti a péče ví, jak je bohatý, ten se  nenechává zlákat falešnými lákadly.

Ďábel má svou osvědčenou taktiku. Je nutné ji znát.
(Mimochodem, ďábel často mluví zbožně, perfektně zná Bibli a rád z ní cituje, aby nás zmátl.)
Ježíš se nenechal svést.
Věděl, jak se lidem nebude chtít jej volit.
Věděl, že se kvůli němu rozdělí lid boží, farnosti i rodiny.
Trápil se tím, že bude zničena jeruzalémská svatyně, i svaté město.
Věděl, že na něj nedáme a budeme stále pronásledovat nevinné i v jeho jménu.
Ježíš věděl, že lidé milují záře reflektorů, náboženské parády, rádi vyhledávají zázraky a senzace. Věděl, že kdyby přišel v rouchu krále nebo velekněze, lidé by mu tleskali.
Věděl, že kdyby „z kamení udělal chléb“, davy by jej milovaly.[12]
Ale Ježíš žije každým slovem z Otcových úst.
Odmítl jakoukoliv manipulaci s lidmi. Odmítl účelově vykonat zázrak. Je svobodný a svobodu každému přeje.

Kdyby Ježíš sestoupil z kříže - to bylo další pokušení - i ti, co řvali: „Ukřižovat“, by znovu skandovali: „Hosana, Synu, Davidovu“.
Dál by mohl stát Jeruzalém a Římané by neukřižovali desetitisíce židů ...  

Ježíš před svody obstál. Nám lidem ukazuje jak v nich obstát.
Ježíš zakouší přátelství Otce a doplňuje si dostatečnou hladinu radosti z porozumění Otci.
Na svody odpovídá slovem božím.
[1] Nedávno jsem i před panem kardinálem naříkal, jak nám porozumění slovu božímu ztěžují nepřesně přeložené pojmy: Zákon místo Smlouvy (manželské), pokání místo obrácení. Slovo oběť i slovo kněz používáme pro pohanství, židovství i křesťanství. Nerozlišujeme ponoření Jana Baptisty do Jordánu, od ponoření Mesiášova. Přikázání místo pokyn (ukazatel cesty).
Pohané se snaží božstva naklonit, udržet jejich přízeň a usmiřovat si je oběťmi. Oběťmi božstva živí. Hospodin řekl Izraeli: „Já sloužím vám, ne vy mně. Tak jako rodiče slouží dětem, tak já sloužím vám. Vy potřebujete mě, já bych se bez vás obešel.“  

[2] Večeře Páně není obětí (v pohanském smyslu), s Ježíšem přicházíme Bohu dobrořečit a on nás zve ke slavení svatební hostiny. Aby bylo z čeho slavit, přinášíme trochu chleba a trošku vína k hostině, ve které se nám Ježíš obětavě dává.

[3] Před časem jsem zmínil pohřeb dvacetiletého mladíka, který si vzal život. Do Prahy přijela velká rodina z Košic. Nezapomenu na ty lidi, jak mi viseli na rtech - byli tím neštěstím pochopitelně silně zasaženi, čekali, co povím. To se o pohřbech často nestává, lidé mívají své představy o smrti, od faráře mnoho nečekají, pohřeb berou jako nutný obřad „z nouze“.
Proč o tom mluvím? Proto, že si ani u biblických příběhů při bohoslužbách neklademe otázky, nepřicházíme se zvědavostí, jak si kazatel s textem poradí. (Kostelní píseň setkání s živým božím slovem nenahradí.)

[4] Např. texty o stvoření světa a Ráje geniálně vyprávějí, kým je člověk před Bohem a jak jsme boží přejícností obdarováni. Čtyři typy hříchů mistrně vyjadřují příčiny našich selhání. Stejně i „pokušení na poušti“.  
(Pokušení může vyjádřit svými prostředky muzikant i výtvarný umělec, ale slovo (zvláště poetické), je nejvýstižnější, přináší nám nejvíce informací.)

[5] Karkulka je typem těch, kteří nedbají na varování. Popelka získává svou pracovitostí, poctivostí a upřímností. Kůzlátka se nechávají obelhat vlkem, který se vždy snaží mluvit jako maminka kozička. Smolíček pacholíček se nechává obelstít jezinkami - „Jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme“.

[6] Izraelita mohl v synagoze od 13 let číst Písmo, od 30 let mohl kázat na texty „Proroků“ nebo mohl soudit (veřejně v bráně města).

[7] Pro větší pochopení vyjděme z Matoušova evangelia.
K Mt 4,2 – máme pod čarou také odkaz na Ex 34,28.
- Tam se hned ocitneme v jedinečné události, která později ovlivnila světové myšlení. Po „40 dní“ (dostatečnou dobu) Hospodin Mojžíše vzdělával. Pro Hospodina bylo radostí Mojžíše učit. Mojžíš získal v Egyptě nejlepší vzdělání (absolvoval prestižní univerzitu pro faraonovy prince). Po disidentské minulosti a svých životních zkušenostech (skončil jako psanec a pasák koz) si nesmírně vážil, že s ním mluví Bůh. „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11) A Mojžíš byl tak zaujat a nadšen tou moudrostí, velice převyšující úctyhodnou egyptskou kulturou, že ani nepocítil hlad. Byl hladový po poznání, byl „chudý duchem“. (A byl při tom všem „nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“. (Nm 12,3) Jen Jan Baptista byl hvězdou této velikosti.)
Mt 4,3 - odkaz pod čarou - Dt 8,3. (Lépe Dt 8,2n.)
Pokud nepoužijeme nepatřičná slova pokořování a přikazování (mnohokráte jsme o tom mluvili) vzpomeneme si na závratný Boží příslib: „Budu o tebe pečovat jako matka a otec o své dítě. Až mě poznáte, zamilujete si mě celou svou bytostí. Tak o tebe budu pečovat“, říká Hospodin, že „nebudeš mít potřebu si přikrádat z bohatství jiných lidí.“ Desáté slovo Desatera říká: 
„Nebudeš dychtit po žádném bohatství patřících druhým“.
(Dt 26. kap. o úžasné boží péči také vypráví.)
Tak postupujeme při biblické hodině. Ale Bibli máme každá doma a číst umíme. (Kdybych řekl, nechat se vyučovat slovem božím je důležitější než pobožnost křížové cesty, hned by se na mě zbožní vrhli jako sršni.)
Dále už můžete v práci s Písmem pokračovat sami.

[8] Rabíni neučili lidi dostatečně opracovat se slovem božím, výsledek se dostavil. Nikdo nečekal Ježíše při narození v Betlémě, učedníci třetí den po Ježíšově ukřižování k hrobu nepřišli a národ se s Mesiášem minul. Církevní představení Ježíše exkomunikovali a vyzvali lidi k dalším modlení a postům. K „obrácení“ k Bohu nedošlo. Za pár let - při obklíčení Jeruzaléma římským vojskem - velekněz sliboval příchod Mesiáše do chrámu, ale ten byl zničen a židé vyhnání ze své otčiny.

[9] Kdo nezná rozdíly mezi modlitbou pohanskou, židovskou a Ježíšovou, tomu nemusí být rozhovor s Bohem příjemný.
Naše modlitby se často podobají dětským besídkám. Dítě něco recituje - často s obavou, aby se to podařilo - a tak mezi dítětem a posluchači nemusí přeskočit jiskra. My také často říkáme Bohu texty, jejichž obsahu mnoho nerozumíme ani po něm nepátráme, a myslíme si, jak je z toho Bůh nadšen. Nezkoumáme, zda mezi námi a Bohem přeskočí jiskra. To je neúcta k Bohu! (Dobrý učitel není rád, když žák odříkává slova, kterým nerozumí.)
Kdo nezná rozdíly mezi půstem pohanským, izraelským a smyslem půstu Ježíšova (za slova o modlitbě a půstu z evangelia si dosazuje něco svého), motá se na místě a výš se nedostane.

[10] Vězni touží po svobodě a stále se krmí nadějí na amnestii. Ale ďábel nepřišel za Ježíšem s prosbou o odpuštění.  (Zlí duchové nepatří do personálu pekla, jsou klienty pekla.)
Ďábel zkouší ovlivnit Ježíše (marně), rád by, aby Ježíš uznal, že je nejlepší a že Bůh nehospodaří se světem dobře. (Mimochodem, ďábel rád rozdává z cizího - svět mu nepatří.)

[11] Pokušení moci nepodlehl jen král Saul. Pokušení bohatstvím podlehl nejen král David. Krásou žen nejen David. Slávou nejen Šalomoun. Kdo není v područí strachu? Kdo nejsme zotročeni přílišnou prací? Nebo leností?

[12] Vyhrát volby lze s rozdáváním koblih, zrušením 30-ti korunového poplatku u lékaře. Mnoho starých lidí je materialisticky založeno, rádi by se vrátili do otroctví, „k mísám plných masa (které si zpětně vylhali). Chtějí-li důchodci jezdit vlakem, ať si na cestu ušetří nebo ať sedí doma. (Sám patřím mezi důchodce.)