2. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 10,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 15,5-12.17-18; Flp 3,17-4,1; L 9,28b-36
Datum: 17. 3. 2019
Mám pro vás návrh. [1]

Na Popeleční středu se mě ptali, co je v přípravě na Velikonoce nejdůležitější. [2]

Před týdnem jsme mluvili o Ježíšově přípravě na naše vyučování. Všimneme-li si Ježíšovy pozornosti, času a námahy, kterou přípravě a vyučování věnoval, budeme si jeho slov mnohem více vážit. [3]

Abram vyhrál konkurz na našeho praotce. [4]

(Mohli bychom si také všimnout, jak rozumíme slovu „víra“.
Abram uvěřil; a přesto se ptá: „Podle čeho poznám, že dostanu zemi za dědictví“? Jde to k sobě?) [5]

Bůh nám nabídl nerovnoměrnou smlouvu, pro nás nesmírně výhodnou (jako rodič dítěti). Nabídl nám největší možné přátelství (manželství). „Zajdeme k notáři, abyste věděli, s čím můžete neochvějně počítat.“ Slyšeli jsme popis rituálu, kterým se tehdy závazné smlouvy uzavíraly. [6]

Bůh Abramovi přislíbil potomstvo a zemi.
Izraelité si těchto dvou darů nesmírně váží a dodneška o ně velice pečují. [7]

Před týdnem jsme slyšeli o ďábelských pokušeních. (Víme o svých slabostech a selhávání.)
Jsme vděčni Ježíšovi, že nám ukazuje, jak v pokušení obstát.
V evangeliu Matoušově jsme si všimli jeho bohatší odpovědi na pokušení: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“
Minulou neděli jsme ve 2. čtení slyšeli: „To slovo je blízko tebe, máš ho v ústech i ve svém srdci.“ (Ř 10,8)
Nás nebude ďábel pokoušet k vyloupení banky, nejme ten typ. My jsme např. pokoušeni nebrat slovo boží moc vážně.
Někteří řidiči nebrali příliš vážně pravidla o předjíždění na silnici ... Někteří, nejen mladí, si lehkomyslně půjčují peníze …
Ve svém „zpovědním zrcadle“ máme mít otázku, jak s božím slovem nakládáme.

Podívejme se na přísliby nám dané od dob Abraháma a pak na text z evangelia z hlediska pokušení.
Všimněme si, jak nakládáme se slovem božím.
„Dám ti potomstvo a zemi,“ říká nám Hospodin. 
Před řadou staletí naši předkové četli v českém překladu: „Dávám vám všechno stvoření, podmaňte si je a panujte nad ním.“ – To jsme četli v době starých vládců a otrokářů. Podle jejich panování jsme si o tom udělali svou představu, kterou jsme nezměnili. [8]
Ale nepozorně jsme přehlédli první větu: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem.“ Nevšimli jsme si, že jsme stvořeni k obrazu Božímu a že Bůh není otrokář a vládce na způsob lidí. Hospodin je laskavý Hospodář, pečující s láskou o vše živé. To jsme sice četli např. v žalmech, ale kdo slova modlitby promýšlel? Neučili jsme se hospodařit s láskou o vše, co vyšlo z ruky a srdce Tvůrce.
Drancovali a drancujeme zemi. (Jaký vzduch dýcháme, v jakém stavu je dnes voda, půda, lesy, moře …?)
Jaký svět zanecháváme svým milovaným potomkům, můžeme domýšlet doma se svými blízkými. [9]

„Dám ti potomstvo.“
Jak rozumíme „potomstvu“?
Patří mezi „potomstvo“ jen ti pokrevní? [10]
Jak dlouho trvalo, než jsme všem přiznali důstojnost dcer a synů božích? V kterých stoletích bylo zrušeno otroctví? Přiznána stejná práva všem? 
Stále se dělíme na My a oni. Podle krve, jazyka, barvy pleti, náboženství, pohlaví, sexuální orientace …
Stále existuje rasismus, antisemitismus, náboženská pýcha a nesnášenlivost …

Kdo pečlivě naslouchá slovu božímu a nechává se jím vést?  
Stále selháváme v pokušení řídit se svými názory, tradicí, zvyky …
Ďábel to nemá s námi příliš těžké. Proti jeho útokům nepoužíváme moudrost boží.

Jak vychováváme své děti? [11]

K evangeliu.
K čemu mělo posloužit apoštolům „proměnění Pána“? [12]

Ježíš pozval apoštoly k modlitbě. – Modlitba je setkání s Bohem! Však se Ježíš hned začal usmívat – na Otce, Mojžíše a Eliáše. [13]

Proč učedníci usnuli? [14]

Apoštolové promarnili tuto lekci. Slyšeli od Ježíše, že bude ukřižován, ale vůbec s tím nepočítali. Slyšeli od Ježíše, že třetího dne vstane z mrtvých, ale nikdo z nich v neděli ráno na hřbitov nepřišel.

Každou neděli po přečtení Písma třikráte říkáme: „Slyšeli jsme slovo boží“, ale jak s božím slovem zacházíme?
Ježíš se snažil izraelity zachránit, aby nebyl zničen Jeruzalém a jeho svatyně. Jeho náboženskou reformu přijalo až po vzkříšení jen pár jeho učedníků. Desetitisíce ostatních židů bylo Římany ukřižováno a všichni byli vyhnáni ze země.

Nemáme lepšího učitele než Ježíše.
Ze slov božích můžeme žít, s nimi můžeme obstát v pokušeních.     
Už od líčení selhání lidí v Ráji víme, že ten, kdo má silný a blízký vztah s milujícím, nemá zapotřebí vyhledávat něco nebo někoho dalšího.

Nikdo nemůžeme namítat, že Bůh nedělá dost pro zabránění válek, rozpadů rodin, šikanování a dalších tragedií. Ano, ujímá se nás hříšných, ale každé naše selhání přináší slzy a často i prolitou krev. 
Ježíš je nejlaskavější učitel, ale je také pevný. Občas káral učedníky, když nepřemýšleli a řítili se do neštěstí.
Život je tak velikým darem od Boha, že o něj máme s boží pomocí pečovat. 
[1] O 4. neděli čtyřicetidenní budeme v evangeliu číst podobenství o otci marnotratného syna a jeho bratra. Když podobenství slyšeli Ježíšovi první posluchači, hned se jim vybavila řada biblických příběhů o božím milosrdenství (Hospodin nenechal popravit Kaina za bratrovraždu, ale dopřál mu čas na obrácení, nepotrestal Josefovy bratry za jejich zločin, král David dostal milost, atd.) Izraelité s těmi vyprávěními souzněli, měli s božím milosrdenstvím osobní zkušenosti. Ježíšovo vyprávění o Milosrdném otci bylo novým – závratným potvrzením slitovnosti Boha k nám hříšným. My se šidíme – pokud ta vyprávění neznáme. Příběh o synech Jákoba – o Josefovi a bratřích – je perlou  náboženské a světové literatury. Škoda, že se nečte při nedělních bohoslužbách. Rád bych z něj četl o 4. neděli čtyřicetidenní. Prosím vás, přečtěme ten celý příběh, abychom zažili celou jeho krásu.

[2] Řekl jsem: „Opět si připomenout, že nás Bůh stvořil z lásky a k lásce nás zve – a znovu se vydat tímto směrem.“
Není šťastné, že v Čechách „čtyřicetidenní dobu přípravy na slavení Velikonoc“ nazýváme dobou postní. 
To, že Ježíš při té veliké práci na přípravě vyučovací osnovy nejedl, je okrajovou záležitostí …

[3] V kázání jsem zopakoval vyprávění A. de Mella: Řidič dálkového autobusu v přestávce jízdy v jenom městě se chtěl najíst. Vyhlášené místní kuchařky se ptal, co nabízí. „Dnes párek v rohlíku nebo pálivé ragů s rýží.“ – „Dám si kari.“ – „Kolik máš času?“ ptala se kuchařka. – „Patnáct minut.“ – „Tak to dostaneš jen párek v rohlíku. Nemůžeš za čtvrt hodiny zhltnout jídlo, které jsem připravovala pět hodin!“

[4] Umíme říci, k čemu byl Abrahám a jeho potomstvo odděleni (vyvoleni)?
Ten, kdo vzhlíží „k Abrahamovi“ a vydává se jeho cestou, dojde k jiné kultuře a smyslu života než ten, který došel jen k praotci Čechovi (nebo ustrnul v socialismu a Varšavské smlouvě).  

[5] Podle Ježíše je víra přitakání pravdě. Máme si ověřovat hodnověrnost druhého, zda je pravda to, co říká nebo nám nabízí, a pak přitakat, jestli je vše v pořádku.
Jestli dospělé dítě uzná, že jej mají rodiče rádi a dobře o něj pečují, je to projevem spravedlnosti. 

[6] Mezi půlkami rozseknutých zvířat procházely obě smluvní strany. Prohlásily: „Jestli poruším tuto smlouvu, ať jsem rozpůlen jako tato zvířata (kreslili na sobě vertikálně rukou rozpůlení) a navíc ať je mi přidáno toto (a rukou nakreslili vodorovnou linii)“. Tím na sobě dělali kříž – znamení rozčtvrcení. Později už jen procházeli mezi rozseknutými půlkami zvířat jen s tím gestem, ale beze slov (věděli, že slovo je velice mocné, tak aby něco takového třeba nepřivolávali). Ještě později už jen uličkou procházeli i bez toho kresleného gesta – ale s vědomím závazků a následků.
Způsob uzavírání smluv v době Mojžíše byl už jiný.

[7] Izraelité se na začátku rozhodli: „Nebudeme se věnovat stavbám, ale stavitelům budoucnosti – dětem.“ Odmala je učí číst, Bible jim byla a je slabikářem, čítankou a učebnicí životní moudrosti. Už tisíc let před Ježíšem umělo mnoho izraelitů číst.
Po devatenácti stoletích mají židé v Izraeli vlastní území. Přistěhovali se do ekologicky zpustlé země. Uzdravují poušť, dnes už vyvážejí i vodu. Hájí svou zemi. Jsou ve válečném stavu proti těm, kteří je chtějí zahnat do moře. Děvčata si vymohla dvouletou vojenskou službu.

[8] „Ať lidé panují nad vším …mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

[9] I někteří „zbožní“ se pohoršují nad encyklikou „Laudáto si“. 

[10] Vzpomínáte, které významné osobnosti byly přijaty do lidu Izraele, aniž měly židovské rodiče? 
Eliáš, Rút, Jiftáh, …

[11] Ovlivnit mohu nejvíce sebe sama a pak děti, ty mohu nasměrovat k tomu, co pokládám za nejdůležitější.
Někteří otcové příliš mnoho pracují (tvrdí, že dřou pro rodinu), a aby nedostatek času dětem „vynahradili“, kupují jim drahé dárky a drahou dovolenou... Některé děti mají veliké množství hraček, s kterými si nestačí hrát. Někteří otcové si nenechají vzít čas na čtení dětem (269 knih přečet táta, podnikatel, děcku, než šlo do 1. třídy).
„Mateřství brání kariéře žen,“ hlásal novinový titulek. (Je větší kariéry než rodičovství? Jak my oceňujeme matky? Jakou hodnotu má jedno nakojení? Jak to, že ženy u nás mají za stejnou práci o pětinu menší plat než muži? …
Některé děti mají tolik zájmových kroužků, že nemají čas navštěvovat prarodiče …
Je důležité zkoumat dětství těch, kteří postříleli spolužáky …
93% zločinů páchají muži. U 92 % zločinců v dětství táta chyběl nebo nefungoval …
Jste inteligentní, můžeme si svá pokušení a selhávání promýšlet doma.

[12] Byla to jen náboženská atrakce? Pokaždé připomínám, že této události nelze porozumět bez předešlé události (srv. L 9,1-6.18-22; Mt 16,13-23). Učedníci se pozastavovali nad hloupými názory lidí, kdo a kým Ježíš je: „Nenechali si to od nás vysvětlit, že nejsi ani Eliáš ani Jan Baptista.“ A sami se pak bránili Ježíšovým slovům, že Mesiáše zlikvidují představení církve a lidé jim budou tleskat.
Apoštol Petr dokonce Ježíše káral, co to říká za nesmysly.
Ježíš nabídl třem nejlepším apoštolům „doučovací hodinu“. Největší světci – Mojžíš a Eliáš – Ježíšovi neodporovali, když s nimi mluvil o ukřižování („Ježíši, máme své trpké zkušenosti s hloupostí a pýchou lidí. Krutě se stavějí proti těm, kteří je zachraňují, chápeme Tě …“) 

[13] Kdo by se při setkání s Bohem a milými lidmi (i při bohoslužbě) neusmíval?   

[14] Při vyučování jsem hodně četl pod lavicí nebo spal – když to nebylo k poslouchání. Některým učitelům jsem ale visel na rtech. Dodneška si při přednáškách píšu poznámky (i když vím, že dostanu písemný text přednášky), vím, že při psaní lépe a jinak při přednášce naslouchám.  
Ale učedníky to nebavilo, usnuli … Pak jim bylo trapně. A říkali nesmysly.
Tuto svou trapnost přiznali až po Ježíšově vzkříšení.