5. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 12,37-41 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 13,1-14; Zj 7,9.14b-7; J 10,27-30
Datum: 19. 5. 2019
Jsme vděční Bohu, že s námi (stále ještě) mluví.
Vážíme si božího vyučování a hlásíme se k odpovědnosti za pečlivé předávání Ježíšových slov? [1]
Všechna dnešní čtení můžeme použít jako zrcadlo, ke zjištění, s jakou věrností a pečlivostí Bohu nasloucháme. Děláme si totiž leckdy co chceme podle svého vkusu a na Ježíše se neohlížíme.

K prvnímu čtení.
Apoštolové v církevních obcích ustanovili starší.
Starší v židovských obcích měli své místo. [2]

Pavlova slova: „Do božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“, je třeba pečlivě promyslet. Bůh si nepřeje naše utrpení, naopak. Ale my jej neposloucháme a tak procházíme mnoha trápeními, kterým jsme se mohli vyhnout. [3]
Při svatbě přejeme novomanželům, aby jim bylo spolu dobře. Nikdo nepoví: „K pěknému manželství dojdete, když hodně vytrpíte“.
Kdo neposlouchá slova boží, ten bude trpět; jiná cesta do božího království pro něj není. Ale nekřivděme Bohu, Ježíš přišel, abychom měli život v hojnosti a nemuseli procházet trápeními. (Kdybychom dodržovali alespoň Desatero, byl by náš svět jiný, přívětivější.
V žalmu se přidáváme k dobrořečení Bohu - je milosrdný, milostivý a soucitný.

K druhému čtení.
Církev má být Beránkovou nevěstou.
Vážíme si toho? Chceme se jako nevěsta ženichovi líbit a být mu k ruce? [4]

K evangeliu.
O slovech: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm“, jsem si léta myslel, že ta oslava Ježíše a Boha je v ukřižování. Spojoval jsem je s Jidášovým odchodem k velekněžím. Až Bohumil Bílý mě navedl k jinému promýšlení a vrátil mě k textu o Ježíšově vjezdu na nádvoří Jeruzalémské svatyně - J 12,9-50.

Ukřižování oslavou nemůže být. Ta strašná a krutá poprava pro vzbouřené otroky byly největším ponížením. [5]

Izraelský král býval vybrán (nebo i později sesazen) Hospodinem a také lid krále přijal, nepřijal nebo sesadil.
Ježíš je Bohem vyvoleným králem Mesiášem. Ale i mnozí lidé Ježíše za Mesiáše prohlásili. Naslouchali jeho slovům a viděli jeho mocné skutky. Ježíš tuto poctu přijal. Pravdivě a spravedlivě mu náleží.
(I on se za Mesiáše přihlásil, před Veleradou a před Pilátem.)
To, že se později lidé nechali zmást autoritou velekněze, když Ježíše prohlásil za rouhače a největšího hříšníka a podstrčil ho Pilátovi jako nepřítele Říma, je jiná věc.   

Ježíš hold Mesiáši od lidí přijal - a vrátil mu patřičnou formu Pomazaného. [6]
Ježíš nikdy nepřistoupil na náboženskou pompu (natož slávu politickou).
Přijel na oslu - je králem Pokoje. [7] 

„Dávám vám nové přikázání“ je nešťastnou formulací. [8]
Ježíš říká: „Nabízím vám novou micvu“.
Micva je  moudrou radou Hospodina, je ukazatelem na cestě k pěknému životu. [9]
„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás (miloval, miluji a budu milovat, hebrejština nemá časování), tak se milujte navzájem vy“.

To jsou velice závažná slova. O lásce často mluvíme, ale mnoho tomu nerozumíme a nalháváme si, jak se máme rádi. 
Všimněme, že tuto micvu Ježíš říká svým učedníkům při poslední vyučovací lekci. To není výzva pro začátečníky, ale pro pokročilé. Je to pozvání do nové úrovně vztahů božích dětí. „Zakoušíte mou lásku, zvu vás na tuto úroveň, abyste byli podobným požehnáním pro další učedníky - pro vaše blízké“.

Všimněme si, že i zvířata obětavě pečují o své potomky a některé zvířecí páry si prokazují věrnou péči. Tak je Tvůrce vybavil. Ve všech náboženstvích i mezi lidmi „nekostelovými“ nacházíme hodné, ušlechtilé a obětavé lidí, kteří žijí pro druhé. Ale Ježíšův způsob života, jeho přístup k lidem, jeho přátelství a jeho láska mají ještě jinou úroveň. Ježíš o tom mluví ještě dále v následujících kapitolách Janova evangelia - nejen J 15,12-17. (Jan ji pak ve svých listech znovu připomíná a komentuje.)
Ježíš nás tady zve na úroveň vztahů božích synů a dcer.

Neodříkejme se tohoto pozvání - je odpovědí na touhu našeho srdce (která nám byla Bohem vložena do srdce). Bůh nás stvořil z lásky, s láskou o nás pečuje a k lásce nás zve.
A také si nenamlouvejme, že už jsme v ní dost pokročili. Žádný její krok a žádnou dovednost lásky v životě nelze přeskočit.
Říkáme si, že život s nejbližšími lidmi je přípravou, trenažérem pro soužití mezi nebešťany. Připomeňme si krásná slova manželského slibu, který si při svatbě jeden druhému říkáme a o jejichž naplnění se - s boží pomocí - snažíme. Je to vysoká úroveň přátelství, které nám Ježíš osobně prokazuje a nabízí nám, že nás své lásce naučí.
Říkáme si, že být učedníkem Ježíšovým znamená uspořádat si sebe sama a vztahy s druhými podle Ježíšových pravidel.    

Jak naše soužití s nejbližšími vypadá? V jaké fázi jsme se zastavili, kde jsme v lásce s druhými ustrnuli?
Zamilovaní si namlouvají, že si budou ve všem vycházet vstříc. Nepočítají s náročností vztahu a s konflikty, které na této cestě porozumění a soužití přicházejí a přeceňují vlastní síly.

K řešení našich vzájemných sporů nám Ježíš nabízí řešení, vlastní příklad a svou pomoc.
Uděláš-li chybu, omluv se a snaž se o nápravu. Pečuj o duševní a duchovní zdraví (hygienu).

Nedokážete-li se mezi sebou domluvit podle Ježíšových rad, vyhledejte dva nebo tři moudré a poproste je o pomoc.
(Už snoubencům říkám, už teď se domluvte, na které lidi se v této nouzi budete obracet? Vyhledáte třeba manželskou poradnu?)      
Pokud od našich nedořešených sporů utíkáme, zůstává v nás hořkost a pocit ukřivděnosti z „nechápavosti toho druhého“. Při dalším sporu se to dřívější neuzdravené zranění opět objeví. Tak to pokračuje dál a dál a počet našich ran a výčitek narůstá.

Všímáme si, že se Ježíš dostal do mnoha různých sporů a jakým způsobem je řešil. S některými lidmi se domluvil s některými ne.
Učíme se porovnávat si své názory s názory Ježíše. Ale pokud nejsme v rodině ochotní hledat a uznat Ježíšovy argumenty, pokud obě strany prosazují jen své názory, nedomluvíme se. Můžeme si namlouvat něco o lásce k druhým, můžeme Boha ujišťovat o lásce k němu, ale není nám to nic platné. Nehneme se dál.
Známe ta slova: „Jak můžeš tvrdit, že miluješ Boha, když se neumíš domluvit s nejbližšími?“

Naučili jsme se počtům i gramatice, umění vařit nebo jezdit autem. Přijali jsme pravidla v hokeji nebo fotbale.
K dobrému zápasu je třeba dvou mužstev, která hrají ze všech svých sil, nemění pravidla během zápasu a uznávají rozhodnutí soudce. Křesťanské manželství nastává (blížíme se k němu) pokud oba partneři přijali Ježíše jako svého Učitele, Mistra a Terapeuta. Samotné absolvování svátostí k tomu nestačí.
Ty mají jinou (důležitou) funkci. Pokud při stavění mostu nepoužívám statiku, riskuji, že se most zřítí.
Samotná intuice nestačí. Přijímání svátostí nenahradí získání a používání praktických dovednosti.

Jak se nám daří v manželství? Učíme se řešit vzájemné spory podle Ježíše?
Chceme podle něj jednat nebo nechceme?

Nedávno jsem říkal: „V kolika procentech máme ve sporech s nejbližšími, pravdu?“

Pokus si dopředu myslím, že pravdu mám vždy já, jsem pyšný a upírám druhému jeho důstojnost.
Pokud nedodržuji pravidla o komunikaci, pokud druhému nedopřeji stejnou šanci a stejná pravidla, pak druhému se mnou není dobře. A ani mě nebude dobře s ním.
Pokud jen stále mlčím a polykám křivdy, náš vztah nebude zdravý a mohu onemocnět i na těle.

Farizeové se Ježíšem nedomluvili, měli „svou pravdu“.

Který spor byl řešen podle Ježíšových doporučení?
Spor arcibiskupa Metoděje a jeho sufragána biskupa Wichinga?
Spor krále Václava IV. s arcibiskupem Jenštejnem (a Janem Nepomuckým)?
Spor Jana Husa a koncilu?
Spor arcibiskupa R. Bezáka?
Spor mezi apoštoly a Ježíšem o ukřižování Mesiáše. (Jinak dopadl Jidáš a jinak ostatních Jedenáct. Čím to bylo?)

Nepřistoupíme-li na Ježíšova pravidla soužití, budeme mnoho trpět. Ta věta platí.

Buď nás čekají války ve velkém i války v rodinách, nebo se zbytečnému trápení vyhneme.
Bud se naučíme rozpoznávat „velké brambory od malých“ (ani Ježíš do některých sporů nešel), nebo se staneme vzájemnými sudiči (někteří sedláci kvůli mezi prosoudili pole nebo dokonce statek).

I Ježíš mnoho trpěl. Dal přednost nám. Mohl nad námi mávnout rukou: „Když si nedají poradit, ať s mezi sebou ukoušou“. Zastával se obětí a slabších a nabídl nám pomoc, abychom se nestali pachately.
Kterým současníkům jeho umučení pomohlo?
Jak pomáhá nám? Třeba v našich sporech?
Nenalhávejme si lásku k Bohu a k lidem, když nedovedeme správně řešit své spory v rodině.

Jen něco jsem nadhodil, vrátíme se k tomu na biblické hodině 30. května v 19 hod. na faře. Jste srdečně zváni, můžete si přiopravit své otázky, pokusíme se je společně řešit.

Připomenu: Do ordinace přišla paní plná modřin a boulí. „Paní“, řekl doktor, „předepíšu vám čaj. Navečer si jej uvařte a jak budete slyšet, že manžel vchází do domu, čaje se napijte a 15 minut jej držte v ústech.
Za měsíc se mi přijďte ukázat.“
Za měsíc přišla paní s úsměvem: „Pane doktore, já jsem tušila, že mám, když se manžel vrací z práce, aspoň čtvrt hodiny držet jazyk za zuby“.  

My si za chvíli dovolíme držet Tělo Páně v rukách a Krev Páně v puse. To má větší účinek než bylinkový čaj, a má veliký význam pro toho, kdo se chce učit lásce podle jeho příkladu k nám.
Před tím Ježíše prosíme: „Pane, prosím tě, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.
Aby došlo ke sjednocení s Ježíšem a bratřími (včetně našich parterů), neříkejme žádné modlitby, nezpívejme píseň. Buďme ticho - vydržme to ticho - a naslouchejme Ježíšovu slovu - vybavme si co nám v evangeliu poradil. A pak se o to s Ježíšovou pomocí pokoušejme.
[1] „Víra je za slyšení“, říká apoštol. Pečlivé hlásání slova božího je základem k přesnému slyšení.
Před týdnem jsme opět slyšeli Ježíšova slova: „Moje ovce slyší můj hlas.“
Při bohoslužbách tvrdíme: „Slyšeli jsme slovo boží“ (jakoby stačilo jen vyslechnutí).
Mluvil jsem o našem sklonu k sebechvále … (vychvalujeme se: „V tebe věřím, doufám, nadevše tě miluji“, atd.).

[2] Víme, co znamená starší bratr a starší sestra v rodině a jaký užitek přinášejí. Kdyby si v rodině - chybí-li jeden z rodičů - začali hrát na otce nebo matku, nebylo by to dobré.
Další neposlušností vůči Ježíšovým slovům je titulování duchovních: „otče“ nebo „Otče“.  (Srv. Mt 23,1-12; Mt 20,25-28)
Až později církev začala ordinovat kněze (vrátila se k židovské a pohanské tradici). Začala tvrdit, že kněží především přinášejí Bohu oběti.

[3] Např. první učedníci si nechali líbit ukamenování Štěpána a velekněží je začali pronásledovat. Navíc, k pohanům se vydali hlásat evangelium, až když byli vyhnáni z Jeruzaléma (až po řadě let po Ježíšově vybídce: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“). Ježíšova matka a apoštol Jan nezemřeli na mučidlech.
V dopise církevním obcím ze Zjevení Janova (to jsou stále typy církevních obcí) je řečeno Smyrně, že bude trpět (srv. Zj 2,8-11). Andělu filadelfské obci je řečeno, budeš uchráněn od utrpení, které postihne jiné. Protože jsi byl věrný, ochráním tě. (srv. Zj 3,7-13). Těm, kteří z thyatirské obce obstáli, říká Syn Boží: „Nejen že nebudete trpět, ale přemůžete (rozbijete) své protivníky jako hrnčíř rozbijí nádoby, které se mu nepovedly“. (Srv. Zj 2,18-29)

[4] Kde se později vzala Církev jako Matka? Zapomnělo se, že Bůh je TÁTOUMÁMOU. Ledascos jsme začali prosazovat své názory a tvrdit: „Já jako otec /matka mám vždy pravdu.“  
Ježíš je Ženichem (je obrazem Božím. On se nám - své nevěstě - odevzdává se nám a přijímá nás za manželku. Touží být s námi „jedno tělo a jedna duše“.

[5] Rodíme se mezi krví, my chlapi si ani neumíme představit porodní bolesti. Na porodu není nic estetického (byl jsem u telení krav a u porodu jiných zvířat). Děťátko je líbezné, až když je umyté. Ale porod je darem k životu. Umučení člověka je ponižující a vede jen ke smrti, ne k oslavě. (Nespěchejme a necpěme sem zbožné výpovědi.) popravované nikdo na toalety nepouštěl a nikdo jim krev neutíral a roje much neodháněl. Jejich řev po úplném ochraptění přešel jen do chrčení. Posměchem a bolestí byli svrhnuti až na samé dno. Ukřižovaný byl přibitým svíjejícím se červem, jak říká žalmista, už nebyl člověkem. 
Až Bůh (nikdo jiný) se zastal Spravedlivého, nedopustil, aby propadl smrti a posadil jej na svůj slavný trůn, ale s tím nešermujme, nezeslabujme hrůzu toho umučení a ponížení, nezlehčujme naši strašnou vinu - likvidování nevinných. (Hlásím se k modlitbě Eliášově: „Nejsem lepší, než naši otcové“.) 
Kříž je nástroj popravčí a mučící! Nikdo by neopěvoval šibenici, na které byla oběšena Milada Horáková. Nikdo by nelíbal oprátku, která ji připravila o život. U nás slavíme pouť se sv. Janem Nepomuckým. Kdo má odvahu si deset minut představovat hrůzu, která se odehrála ve sklepní Staroměstské rychty, ve které opilý král běsnil a ve své bezuzdně zuřivosti krutě mučil nevinného kněze? S katem nejen napínali Jana na skřipec, ale propálili mu bok až do dutiny břišní (takovou zprávu při zkoumání Janovy kostry vydal pan profesor Emanuel Vlček, významný patolog a antropolog). Kdybychom byli u mučení Jana Nepomuckého, kdo z nás by nezvracel hrůzou? Ale čím to je, že u řečí o ukřižování se často rozplýváme jakýmsi nasládlým „pobožnůstkářským“ citem?
(Byl jsem na filmu Lidice - řada diváků si do sálu brala velké kornouty smažených brambůrků.
Horory nesnáším. Ale pouť do Osvětimi pokládám za velice potřebnou.)

[6] Pomazaný znamená ovoněný, vonící Bohem.
Izraelský král má být pastýřem, který pracuje pro své a slouží jim (nenechává si sloužit poddanými). Ježíš umyl nohy hříšníkům a položil život pro záchranu hříšných.
Král Izraele je otrokem božím (nepřesně služebníkem - zadarmo nám slouží (Bůh nám slouží zdarma, nic mu neplatíme). 

[7] Izraelský král neměl jezdit na koni - zvířeti válečném. Králové Ježíšovy doby už často jezdili na přepychovém voze válečném. (Pro Ježíše by nebylo zatěžko si půjčit takový vůz, osel byl také vypůjčený.)
Osel byl tenkráte jako dnes jízdní kolo. Škoda, že si církevní hodnostáři nevzali z Ježíše příklad. Ani si nedovedeme představit, že by pan kardinál přijel na kole. Až římský biskup František odmítl jezdit honosnou limuzínou, nohy myje těm posledním. (Naše obětavé charitní sestry z pečovatelské služby jezdily v 90. letech za nemocnými na kole - nebylo jim to zatěžko. Dnes už jezdí autem - aby ušetřily čas.)

[8]  Láska se nedá přikázat. V dobré rodině se nerozkazuje, tam si vycházíme vstříc. To je základní princip lásky.
(Ale ti, co potřebují k životu bič autority a mají rádi slovo „přikázání“, ať si to klidně nechají.)
Když Ježíš mluvil o lupičích a zlodějích, lacině jsme z toho obvinili na židy. Neptali jsme se, zda nám hrozí něco podobného. Stalo se, špatným zacházením se slovem božím (špatnými a nepřesnými překlady a výklady) šidíme a okrádáme své děti a ty, kterým máme hlásat Ježíšovu nauku.

[9] Bůh nás svými micvot zve, uvádí nás a zasvěcuje nás do pěkného života podle svých plánů.
Vykonání micvy je dobrým činem; patří k dobrořečení (modlitba je činem, ústícím do dalšího dobrého činu).
Přeložit micvu jako přikázání je tedy nejen nepřesné, ale zavádějící a zkreslující.