Slavnost Nanebevstoupení Pána, 7. velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ef 1,3-6.15-18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 1,1-11; Ef 1,17-23; Lk 24,46-53; Sk 7,55-60; Zj 22,12-14.16-17.20; J 17,20-26
Datum: 2. 6. 2019
Událost Ježíšových Velikonoc je v dějinách lidstva pro nás zásadní. Jeho bohatství je tak veliké, že je krok za krokem postupně procházíme, abychom mu mohli porozumět, přijmout ho a zabudovat do svého života.
Do velikonoční události patří:
-  svatební hostina Beránka s jeho nevěstou
-  Ježíšova obětavost až na smrt, ano, až za hrob
-  vzkříšení a nanebevstoupení
-  seslání Ducha svatého.

Vzkříšení a nanebevstoupení jsou rehabilitací toho, jehož velekněz prohlásil za prokletého a nechal ho ukřižovat. Radujeme se, že poslední slovo neměla náboženská nenávist a smrt.
Nanebevstoupení snadno vyznáváme (nerozumíme mnoho tomu, co z něho vyplývá). Něco si k tomu povíme.
Slavení Nanebevstoupení jsme si přeložili na tuto neděli, ale ta je i 7. velikonoční. Texty obou slavností jsou velice důležité a možná je při svatodušní novéně užitečnější více naslouchat Ježíšovým slovům a jeho přáním a výzvám, než mnoho mluvit.

Před týdnem jsem pravil, že ten, kdo mluví (vyučuje) je odpovědný za to, co říká. A ten, který naslouchá, je odpovědný za to, jak nakládá s tím, co slyší (často totiž „slyšíme“ jen to, co chceme slyšet). [1]

Od 4. neděle velikonoční znovu promýšlíme, nakolik rozumíme tomu, co nám Ježíš říká a zda správně Ježíšově moudrosti vyučujeme druhé (nebo zda suverénně vedeme svou).

Navrhuji k tomuto zkoumání jako výchozí bod slova Ježíšovy modlitby (J 17,20n) - abychom si spolu porozuměli a drželi spolu tak, jako si Ježíš rozumí s Otcem nebeským. Ježíš nám nabízí pomoc k porozumění s Otcem nebeským.
Učí nás, jak se s Bohem setkávat a jak s ním rozmlouvat. Odkrývá nám, co mu (s námi) nejvíce leží na srdci. (Naše modlitba ukazuje, jaký vztah s Bohem máme, na jaké úrovni jsme a nakolik mu rozumíme.)

40 dní (dostatečně dlouhou dobu) se Vzkříšený setkával se svými učedníky, aby jim znovu vyložil to, co před tím tvrdošíjně odmítali a ukázal jim, co znamená „vstát z mrtvých“. [2]

Pár poznámek k textům z Nanebevstoupení:
Možná už nemusím připomínat: „Jan ponořoval do vody, ale vy budete ponořeni do Ducha svatého (budete mít možnost se stále do Ducha nořit)“.

Učedníci se Ježíše ptali, zda teď obnoví izraelské království (i my v sobě nosíme touhu, aby se Ježíš ujal své vlády jako vládce). Neřekl apoštolům „Tak to nebude, s mým „kralováním“ nikdy nepočítejte, politika je svinstvo a čím víc budete trpět, tím více zásluh budete mít.“ Jen učedníkům vysvětlil, že nejde o to, znát „datum“. Naším úkolem je boží království budovat (víme, že začalo, víme, kde a jak přichází).  
„Buďte mými svědky až na konec země“; to znamená, že i máme svědčit o Ježíši lidem okolo nás. 
Nemáme koukat nahoru, nahoře Bůh není, máme jej hledat v sobě a uprostřed nás. K tomu je třeba se Bohu otvírat a podle něj se řídit.

Víme, co Ježíše odpravilo, farizeismus a myšlení saduceů - náboženská nesnášenlivost a pýcha (nezřízená touha vládnout). Tento smrtelný jed pak přešel i do církve.  

Ve čtvrtek jsme byli v Praze na přednášce Prof. Karla Skalického. [3]
Mluvil o své čerstvě vydané knize „Církev v Evropě a Evropa v církvi“ a o revolučním manifestu římského biskupa Františka proti klerikalismu.
V knize se prý držel velice zpátky, ale teď už na plnou pusu a svobodně říká, jak to s naším klerikalismem je: „Naše církev je prolezlá klerikalismem jako sžíravou snětí, jako chronickou rakovinou s metastázemi.“ Mluvil o úsilí papeže Řehoře VII. proti zpupné moci vládců, která si chtěla z církve učinit služku. Ale také řekl, že Řehořova reforma vynesla do sedla kněžský stav, který se pak, zejména ve 14. století za papeže Bonifáce, stal nepřístojně vládnoucí třídou. [4]

Často zapomínáme, že Ježíš sloužil a nikdy nepodlehl pokušení ovládat druhé. Boží lid má sloužit, ne panovat.

V druhém čtení (z listu Efezským) apoštol říká: „Ježíš je hlavou církve“, ale my jsme později prohlásili papeže za viditelnou hlavou církve. To je jeden z případů, jak „slyšíme“ to, co chceme slyšet a jak si to ideologicky (manipulativně) zdůvodňujeme.    
V evangeliu (7. neděle velikonoční) čteme, jak Ježíš v modlitbě oslovuje Boha: „Otče svatý“ (J 14,20).
Jak to, že jsme stejným titulem začali oslovovat papeže? Jak to, že s tím papežové souhlasili?  
Podobně i my nedbáme Ježíšových slov a jednáme s nimi svévolně.

Vyznávat, že Ježíš „stojí po Boží pravici“, nám dnes nepřináší újmu, ale jáhna Štěpána to stálo život (první čtení 7. neděle velikonoční - Sk 7,55-60

Ježíšova slova o jednotě (z evangelia 7. neděle velikonoční - J 17,20n) se v církvi stala frází.
Nedávno jsme si říkali, že naše spory, v manželství a v církvi neřešíme podle Ježíše, ale podle svých vlastních názorů. V tom pramení velké selhávání nás, kteří ústy prohlašujeme, že jsme Ježíšovi učedníci, ale podle Ježíšova příkladu nejednáme. Každý uvádíme své pochybné argumenty.
Stále opakujeme tu smrtonosnou chybu. Saduceové a farizeové se oháněli Písmem, ale vykládali Písmo jinak než Ježíš - toho na kříži umlčeli.

Ani apoštolové nepřijímali Ježíšovy argumenty, když mluvil o pronásledování Mesiáše, proroků a později Ježíšových učedníků. Nejsme lepší, dodneška my „zbožní“ likvidujeme vlastní bratry. Zapomínáme, že autorita nám je dána ke službě, ne k svévolné moci. Náš klerikalismus si vynucuje poslušnost „poddaných“ a oslabuje svobodu lidu božího. 

Petr sice prohlásil Ježíše za Mesiáše (ale za Mesiáše, který potře pohany), ale káral Ježíše: „Ty tomu nerozumíš, přece rabíni nás učí, že Mesiáš bude v Izraeli vládnout jako král“ (ta touha po silném vládci v nás zůstává). Kdyby se Petr ptal, proč Ježíš mluví jinak než páni teologové, dostalo by se mu dalšího vysvětlení. Ale Petr Ježíšovy argumenty slyšet nechtěl. Apoštoly nezajímaly ani názory Mojžíše a Eliáše na „hoře proměnění“, přesto, že Mojžíše a Eliáše svými ústy prohlašovali za největší světce.

My jednáme podobně špatně. Nedivme se, že jsme ve společnosti ztratili dobrou pověst, kterou jsme při pronásledování minulým režimem těžce získali.
Kněz Vladimír Slámečka, pedagog a rektor Akademické duchovní správy ČVUT, na setkání s Prof. Skalickým potvrdil, že když se ptá studentů: „K čemu je církev?“, slyší: „K ničemu.“

Za mého mládí, když jsme od svých učitelů slyšeli, že země je kulatá, ptali jsme se: „A jak to, že lidé na druhé straně zeměkoule nespadnou dolů, nejsme přece jako mouchy a pavouci, kteří lezou po stropě? A učitelé nám vše vysvětlili a pozvali nás k patřičným fyzikálním pokusům.
Ježíš je laskavý učitel. Vše nám vysvětluje, neprohlásil žádné dogma, které bychom měli automaticky a poslušně papouškovat. Nemáme větší a lepší autoritu. 
Ukazuje nám, jak porozumět Bohu a jak dojít k porozumění druhými. Jen touto cestou lze dojít ke sjednocení s Bohem a bratřími (připomínám, že také k tomu jsme dostali dar Večeře Páně).

Nanebevstoupení Pána je rehabilitací Ježíše. Je roven Bohu. Přijímáme ho jako svého Učitele a vyznáváme, že se jeho moudrostí budeme řídit. Jeho názory si máme ověřovat, abychom je mohli přijmout. O to se snažíme a k tomu prosíme Boha o pomoc.
[1] Tak to bylo i ve škole.
Ti, co mají rádi přikázání, nechť si připomenou Ježíšovo napomenutí, že jednou budeme souzeni z každého slova, které vychází z našich úst, ale my sami se hlásíme k odpovědnosti za používání rozumu (podobně, jako jsme podobně přijali odpovědnost za bezpečnou jízdu autem). Už víme, my sami určujeme, zda s Ježíšem ladíme nebo zda jej neposloucháme, už teď z toho plyne buď naše veliká výhoda, nebo nevýhoda.

[2] Víme, že v jednom zápise Písma Ježíš vystupuje k Otci nebeskému v den vzkříšení a v druhém 40. den po vzkříšení. Trochu sečtělejší komunisté se nám smáli, že Písmo je snůška nesmyslů a chybí mu logika). Můžeme se z toho učit hledat smysl, to podstatné. Kdosi moudrý řekl: „Buď bereme Písmo doslova, nebo vážně“.

[3] K. S. byl s Jaroslavem Škarvadou (pozdějším světícím biskupem pražským) sekretářem kardinála Berana.
(Všichni tři byli exulanti, vědí, co znamená být cizincem bez vlasti a co znamená poskytnutá pomoc.) K. S. je emeritním profesorem Papežské Lateránské univerzity, duchovním správcem českým emigrantů v Itálii, účastník 2. vatikánského koncilu a jeden z podporovatelů obnovy akademického teologického života u nás. Obdržel Řád T. G. Masaryka a byl vyznamenán i kardinálem D. Dukou.

[4] V diskusi jsem měl dva příspěvky, v jednom jsem připomínal začátek klerikalismu v církvi - při Petrově popravě Ananiáše a Safiry. Petr byl nejen svědkem vítězství saduceů (kněžské třídy) a farizeů nad Ježíšem, i on zakusil šikanu těchto mocných.  Ale i on se neubránil pokušení moci nad Ananiášem a Safirou. Svévolně - bez opor Písma (podle jakého „paragrafu“?) - manžely popravil „holí svých úst“. Nesoudím Petra, ale je důležité si všímat chyb (vlastních i cizích) ke svému a našemu poučení. Jestli byl klerikalismem - mocí ohrožován první apoštol, jak bych si mohl myslet, že mně nehrozí stejné (nebo jiné) pokušení? 
Pan Prof. Skalický připomněl, jak nás komunisté odklerikalizovali, ale ledaskdo se k němu vrátil. (Nejen někteří kněží, i někteří laici, dodávám já.)
K diskuzi s Prof. Skalickým byla pozvána řada osobností. Bývalý rektor Jihočeské univerzity Prof. Libor Grubhoffer mluvil o dnešním selhávání intelektuálů a elit.