Slavnost Seslání Ducha svatého

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 12,12-21.26-27 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-12; 1 K 12,3b-13 (najít další); J 22,19-23
Datum: 9. 6. 2019
Povědomí o Svatodušních svátcích ze společnosti vymizelo.
Nakolik máme každý z nás zkušenost s Duchem božím, si můžeme zodpovědět sami. [1]

Zopakujme si, co známe:
Od Abraháma k nám Bůh mluví. Stále nám má co vyprávět a v čemu nás čemu vyučovat. [2]
Dva tisíce let nasloucháme Ježíšovu slovu a jsme vděční, že smíme pozorovat jeho lidskou boží tvář.
Po Ježíšově zmrtvýchvstání nastalo konečné vylévání Ducha.

První čtení vypráví, co se v Jeruzalémě odehrálo.
Izraelité slavili svátek šavu´ot, svátek týdnů (svátek začátku úrody). [3]
V Ježíšově době ale Izraelité touto slavností především dobrořečili Bohu za dar Smlouvy.
Hospodin se na Sinaji zavázal Izraeli: „Jste můj milovaný lid, nikdy vás nevyměním za jiný (nerozvedu se s vámi). A Izraelité obnovují svá slova na Sinaji: „Budeme tě, Bože, poslouchat a konat podle tvých (moudrých a laskavých) slov“ (srv. Ex 19,3n).
Škoda, že my se o obsah tohoto svátku šidíme.
Zapíváme píseň: „Přijď o Duchu přesvatý“, řekneme pár modliteb k Duchu svatému a myslíme si, že to stačí.    
Nepřipouštíme si, že bychom mohli dopadnout podobně jako Judejci (židé), kteří se velice oháněli Mesiášem, ale když přišel, krutě se s ním minuli.
Podobně můžeme dopadnout i my, oháníme se tím, že jsme v pravé církvi (jakoby Izraelité nebyli), oháníme se Duchem svatým, ale nenaučili jsme se s ním spolupracovat. (O mnoha svých rozhodnutích opovážlivě vyhlašujeme: „Rozhodl Duch svatý a my“.) To by ale svět a církev jinak vypadal. [4]

Vrátím se k ději popsanému v prvním čtení.
V Jeruzalémě bylo velké množství zbožných židů (někteří se do Svatého města na stará kolena přistěhovali (vyhlíželi příchod Mesiáše), jiní se tam zdrželi od Velikonoc.
Co celý ten čas v Jeruzalémě podnikali? Chodili do synagog naslouchat Písmu, naslouchali výkladům rabínů a vedli rozpravy o slovu božím, aby mu více rozuměli.
Zřejmě také slyšeli o ukřižování Ježíše. Samozřejmě, že slyšeli o prohlášení velekněze Kaifáše a Nejvyššího církevního soudního dvoru (k porozumění si tam dosaďte papeže a Vatikánské církevní instituce a úřady, abychom se vžili do závažnosti té situace), který Ježíš „ex cathedra“ (s neomylností papeže a církve) prohlásil za kacíře a proklet do pekla.

Vy starší katolíci si možná připomenete, jak silné je pro nás slovo autority - byli jsme např. vychováváni, že Hus, Luther a další protestantští reformátoři jsou kacíři. Po staletí trvalo církvi a desetiletí mně osobně, než jsme nahlédli na tyto osobnosti z jiného úhlu. Dodneška někteří z nás tvrdí, že to jsou kacíři. 
V podobné situaci byli židé v Jeruzalémě po Ježíšově popravě.
Ale tím, jak se připravovali na slavení svátků darování Tóry (Smlouvy), byli připraveni a otevřeni Duchu božímu. [5]
A tak, když Petr promluvil (je důležité si prostudovat celou 2. kap. Skutků, a patřičné odkazy z hebrejské Bible), chytlo je to za srdce.
3 tisíce lidí (polovina Letohradu) se nechalo pokřtít. Nepřehlédněme, že se jednalo o mnoho starých židů („důchodců“), viz výše. Staří nebývají už pružní.

Říkali jsme si vícekrát, že událost svátku šavu´ot je protikladem hříchu stavění města (společnosti) a chrámu bez Boha Gn 11,1-9, hřích, který stále, znovu a znovu opakujeme. [6]

Zatímco u babylonského budování došlo ke zmatení jazyků (každý začal mluvit svým jazykem: „Já! Já!“, o svátku šavu´ot všichni (přesto, že byli z  židovských diaspor mnoha zemí) volali: „Petr nám mluví z duše“.
To je svatodušní zázrak!

Vést debatu (natož spor a náboženský spor nejvíce) k vzájemnému porozumění, je bez božího ducha nemožné. (Vidíme např., jak se Duchu božímu vzpouzíme v ekumenické snaze se domluvit.)
Před vystoupením zpěváků nebo muzikantů se dokážeme vyladit na tón udaný dirigentem. Ale vyladit se s Duchem svatým se nám nechce. Co nám brání? Náboženská pýcha: „Já přesně vím, jak to je!“
Bez úcty k druhému (ta je také darem Ducha), bez vyladění tepu svého srdce na srdce toho druhého, to ale nejde. Spory lze vyřešit jen tehdy, když obě strany poctivě přijmou stejné poměřování Duchem Božím skrze Písmo. (Ne tradicí - tu má každá strana svou vlastní.)

Je-li učedník připraven Učitel (zde Duch - nový Průvodce, seslaný nám samotným Ježíšem) rád přichází.
Samozřejmě, že tenkráte tradicionalisté (saduceové a farizeové) zuřili, zacpávali si uši a kuli pikle, jak „těm kacířům zatnout tipec“. [7]

Ti, co se tenkráte nechali v Jeruzalémě pokřtít, uměli číst a v synagógách měli svitky Písma.
My také umíme číst, ale navíc máme velké všeobecné vzdělání a díky knihtisku máme každý doma vlastní Bibli. Duch je nám nakloněn a je už jen na nás, kolik práce věnujeme na porozumění s ním.   
Duch nám připomíná Ježíšova slova, ale jeho nápověda nám není nic platná tomu, kdo Ježíšova slova nezná.   
Nerozpoznáváme-li proroky, nemůžeme se donekonečna vymlouvat na to, že nás to nikdo neučil.

Petr na adresu konzervativců - tehdejších klerikálů, kteří apoštoly pomlouvali, že jsou opilí - se dovolával svědectví Písma o vylití Ducha na veliké množství těch, kteří o něj budou stát (ale kde kdo si Písmo vykládá podle svého). (Slova spiritus a špiritus jsou svou podobou v této souvislosti výmluvná.)

„Buďte vůní Ducha“, „voňte Duchem božím“ je jeden z možných překladů Ef 5,18. [8]

Seslání Ducha a jeho stálé působení v těch, kteří o něj stojí, je navždy dovršováním velikonoční Ježíšovy události.

Z druhého čtení zdůrazním jen význam slov: „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán“.
Nejde o vyslovení těch slov, ty by mohl opakovat i papoušek. Je důležité uznat Ježíše za svého Pána přijímat jeho slova jako nejvyšší životní moudrost a podle nich jednat, řídit se jimi. To je ovšem celoživotní proces. Nejde o dokonalost, k té se teprve blížíme. Nejde o bezhříšnost, ale o to, že své selhání přiznám, že vím, jaká je Ježíšova moudrost, nebo alespoň poctivě hledám Ježíšův názor na moje jednání a chci se podle něj řídit a napravit.
Tomu hledání věnujme dostatečný čas (poprosit Boha stačí jednou a ušetřený čas věnujme hledání). 

O darech Ježíšova Ducha čteme (také) v 1 Kor 12 (najít předchozí). - 14 kap.
Největším darem je láska, říká Pavel - setkáváme se s ní doma, někdy na ulici, v zaměstnání …

Úryvek evangelia nám připomíná jeden ze základních pilířů lásky - odpouštění.
Ochota odpouštět je projevem spolupráce s Duchem.

Skrze svědomí k nám může Duch promlouvat.
Máme přijmout dobrý pocit z něčeho dobře vykonaného a poděkovat za to.
Snažíme se tříbit si své svědomí podle Ducha (nechceme mít svědomí jako váhy na dobytek).
Pokaždé, když nás mrzí naše chyba, pokaždé když se snažíme se druhým domluvit, zakoušíme projev Ducha o náš život a o dobré soužití s lidmi. 

Proč Ježíš dvakráte přináší apoštolům Šalom?
Často o pokoji mluvíme a formálně si jej předáváme, ale málo Ježíšův pokoj přijímáme a málo jej  vytváříme.

O potřebnosti Ducha si něco povíme příště na příkladech apoštolů Petra a Pavla.  
[1] Hitler zrušil svatodušní pondělí a nám už nechybí. O vigilii svatodušní mnoho lidí nestojí. Májová pobožnost je pro ně víc.
Kdo si někdy o svatodušních svátcích prostudoval celou 2. kap. Skutků apoštolských a k tomu čtení ze svatodušní vigilie?  

[2] Oceňme, v čem jsme oproti pohanům bohatší, kteří pátrají, natahují krk a usilovně se snaží nepropást chvíli, kdy se „oblaka roztrhnou a osvítí je paprsek světla“. Víme jak důležité pro nás je poznání, že Bůh je jeden a jaký význam má pro nás další poznání o společenství „osob“ v Bohu. Mluvíme o Bohu, ale i o jednotlivých božích „osobách“. Těžko přesně oddělit, jak o nás jednotlivé „osoby“ pečují, ale k našemu porozumění Bohu to má význam.
Písmo od začátku mluví o Duchu božím. Je mu připisována stvořitelská moc. Duch obdarovával mnoho osobností, které se mu otevíraly a byly ochotny s ním spolupracovat na božím díle.
Ale už ve starém Izraeli zaznamenáváme konečné vylití Ducha „na veškeré tělo“ - to nastalo, jak čteme v prvním čtení, na „svátek týden týdnů“ - 50. den po Ježíšově vzkříšení nám Ježíš seslal nového Průvodce (jeho i Otcova Ducha).
Připomenu, že nemáme monopol na spoluprácí s Duchem boží. Kdekoliv je někdo otevřen pro dobro a pro Ducha, vědomě nebo nevědomě s Bohem spolupracuje. (2. Vatikánský koncil vysloveně prohlásil, že i v jiných náboženstvích, jsou lidé - díky Duchu božímu - pozvedáni k duchovnu a šlechetnosti. Všude, kde je nějaká krása a dobro, má na tom podíl Duch boží a spolupráce člověka s Duchem. (Je povznášející si darů od Boha a lidí všímat; pro radost ze života, pro povzbuzení, pro spravedlivé ocenění dárce. Čím více si těch darů všímáme, tím více vidíme, jak jsme bohatí. Krása nás pozvedá a dobro nás zve k dalšímu dobrému činu.) 

[3] Budeš slavit slavnost týdnů, prvních snopků pšeničné žně, a slavnost sklizně na přelomu roku. (Ex 34,22)
(V Izraeli přichází jaro dříve než u nás, je tam více teplo a žně začínají dříve než u nás.)
(Když my slyšíme svátek Letnic, nic nám to neříká. Vánocům neříkáme Zimnice, Velikonocům Jarnice, Svatodušním svátku Letnice a svátku Všech zesnulých Podzimnice.)   

[4] Neříkám, že se svět nepohnul, mnoho se Duchu božímu a otevřeným lidem podařilo zlepšit, ale mohli jsme být mnohem dál.
[5] Ale tito lidé prošli duchovní přípravou delší než exercicie sv. Ignáce.
Dodneška si židé připomínají: „Studium Tóry je důležité, neboť člověka přivádí k jejímu konání (Bava kama 17a)  

[6] Máme nejtrpčí zkušenost s bezbožnými ideologiemi: nacionálním socialismem a komunismem; po první zůstaly desítky milónů obětí, po komunistech stovky miliónů.  

[7] My, starší, máme podobnou zkušenost, když jsme v době koncilu na rozhlasové stanici Vatikán lovili koncilní zprávy a pak studovali koncilové dokumenty (pašované za zahraničí) - plakali jsme radostí a přijímali je jako dílo Ducha svatého.
Konzervativní sorta (klerikálové) naopak tenkrát skřípala zuby a prohlašovala (a dodneška prohlašuje) Jana XXIII. a koncilní teology za zednáře a koncilním dokumentům upírá inspiraci Duchem svatým. 

[8] Naše překlady říkají: „Neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (Ef 5,18-20)
Vůně je jedním z biblických obrazů pro Ducha svatého.