Slavnost Nejsvětější Trojice

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 5,1-2.5-8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Př 8,22-31; Ř 5,1-5; J 16,12-15
Datum: 16. 6. 2019
„Bůh a Trojice“ nejsou křesťanským rébusem, ale důležitým bohatstvím.[1]

K prvnímu čtení – „Moudrost“ v Písmu křesťané vztahují na osobu Syna. [2]
Žalm připomíná Stvořitele.
Druhé čtení a evangelium svědčí o Duchu božím. 
Budu se věnovat Duchu, neboť jemu a jeho nabídce zůstáváme nejvíce dlužni. [3]
Jak mu porozumět?

Ježíšova slova: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli“, jsou vážná.
Také je prožívám - jako učitel i jako učedník. (Možná máte stejnou zkušenost s pubertálními dětmi, které odmítají vaše názory a slova. Druhá věc je nebezpečnější, jako učedník někdy odmítám, na co mě Ježíš nebo druzí lidé upozorňují.) 
Je namáhavé přijímat nové věci. Někteří, nejen v náboženství, nesnášejí jakýkoliv pohyb. [4]

Letohradští učitelé říkají: „Co se nenaučí děti do svatojánské pouti, už se nenaučí …“
I apoštolové v něčem trpěli nepatřičnou sebejistotou a ne vždy byli ochotní přijímat věci nové.
Až když se provinili tím, že se Ježíše nezastali, přestali Ježíšovi odporovat a konečně řekli: „Ježíši, my už ničemu nerozumíme (srv. Lk 24,13-35) - až tehdy byli přístupní Ježíšovým výkladům Písma.

Apoštolové Petr i Pavel si po svých selháních uvědomili, jak mnoho potřebují pomoc Ducha svatého.
Petr si nevyčítal jen zapření Ježíše, ale později i popravu Ananiáše a Safiry. Pavel v horlivosti za čistotu víry přiváděl Ježíšovy učedníky na smrt - a myslel si, jak dobře činí. Zděsil se svého jednání – až když slyšel Ježíšova slova: „Proč mě pronásleduješ?“

Proč často až v průšvihu přijímáme a oceňujeme pomoc?
Také jste někdy rádi zaplatili mírnou pokutu, když se policista nad vámi smiloval a nenapařil vám ji ve výši, která odpovídala vašemu prohřešku?

Pro toho, kdo si své svědomí pěstuje a zjemňuje, je obtížné si sobě samému odpustit.
Jsme vděční Duchu - Utěšiteli, když nám připomíná Ježíšova slova o milosrdenství božím a vede nás nejen k nápravě, ale i k odpuštění sobě samým.

Duch je sice ochotný nás do Ježíšovy pravdy uvádět, ale ten, kdo se vzpouzí Ježíšovým slovům, odmítne i nápovědu Ducha.

Jak k nám může Duch prosáknout do našich srdcí?

Povím malý příklad k životu z Ducha.
Třicet let jsem říkal slova „Otčenáše“ (to je hrozný název), aniž bych těm slovům rozuměl.
(Na teologické fakultě ani v semináři nás nikdo do Modlitby Páně pořádně neuvedl. Předpokládalo se, že tomu všichni rozumějí.)
Až jsem si všiml Ježíšových slov (řekl je už před dvěma tisíci lety): „Když mluvíte s Bohem, nebuďte mnohomluvní jako pohané, ti si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“ (Mt 6,7-8). Jenže v církvi jako bychom ta slova neslyšeli. Dodneška někde Modlitbu Páně po sobě opakují (nejen na pohřbu), jakoby sto „Otčenášů“ bylo více než jeden skutečně promyšlený.
Bůh přece není nahluchlý. Není neuctivé Bohu stále mlít dokola stejná slova? (Jak my snášíme, když nám někdo znovu a znovu opakuje, co by si od nás přál?)   
Dotknu se jen jedné prosby: „Přijď království tvé.“ Místo abychom přemýšleli, jak můžeme boží království budovat, stále ji jen opakujeme směrem k Bohu.
Kolik tisíckrát jsme tu modlitbu opakovali? Kde se co pohnulo?   
Někteří křesťané ani nevědí, o co prosí.
Je-li boží království uspořádáním sebe a vztahů s druhými podle Ježíšových pravidel, pak nemáme mlít modlitby jako pohané, ale máme hledat, kde ve mně Boží království ještě nezapustilo místo. V čem se bráním, co mně chybí?
Máme to ochotně hledat a prosit nejbližší, aby nás upozornili na to, co ještě neumíme.
Připravujeme se na bohoslužby. Těšíme se na setkání s Duchem božím. Prosíme ho o pomoc, abychom se od něj dozvěděli něco nového. Neodmítáme už dopředu slyšet cokoliv dalšího.

Při Večeři Páně také říkáme: „Pane, na tvůj příchod čekáme“, ale nejsme jako buddhistické modlitební mlýnky. A boží království není vlakem, který má zpoždění.
Vlaku nemůžeme jít naproti. Ale příchod božího království máme a chceme připravovat. [5]

Ježíš je laskavý a trpělivý učitel, ale jeho slova: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli“, jsou vážná. Ne málo lidí se Ježíšem míjí. Nechceme mezi ně patřit.

Potřebujeme Ježíšova Ducha, aby nám připomínal Ježíšova slova.

A potřebujeme častou transfuzi Ježíšova Ducha. Jen potřebujeme vědět, že tato transfuze nepůsobí jako transfuze krve. Tu nám mohou poskytnout i v našem bezvědomí.
Bůh nám - z úcty k nám - dal možnost svobodné volby, můžeme jej i odmítnout a jeho dary nepřijmout.
Ale také svou ochotou a svými činy můžeme ukázat, nakolik o Boha opravdu stojíme.
A jak s Duchem božím spolupracujeme.

(Nechce být těmi, kteří si myslí, že už vše vědí a sebe sama pokládají za míru všeho posuzování.)

Bůh nám nabízí svou milující náruč, máme co slavit (i doma u rodinného stolu).
[1] Je pro nás úlevou, že Bůh je jen jeden. Zbožní pohané měli obavy, aby nějaké božstvo neopomenuli, srv. Sk 17,23. Ozvěnu této obavy máme v pohádce o „Třech sudičkách“ (opomenutí jedné z „vyšších mocí“ je malérem). 
Poznání, že Bůh není narcisem, který se vzhlíží v sobě samém, ale žije ve společenství, ve kterém jeden dává přednost druhému, je pro nás důležité, jsme-li pozváni být s druhými božím obrazem. Dobré soužití v rodině (pokrevní i v rodině božích dětí) je pro naši životní kulturu stěžejní.  
Teologické úvahy konstrukce o Trojici boží mě mnoho netrápí (např., zda Duch vychází jen z Otce nebo jen ze Syna, nebo z obou - spor katolíků a pravoslavných). 

[2] „Příroda je moudrá“, slýcháváme od těch, kteří mnoho nepřemýšlí. Kde sídlí? Na horách, v moři nebo v klokaní kapse? Ale neholedbejme se příliš, my jsme také daleko nedošli - k tomu se vrátím. 

[3] Židé po tisíciletí dodneška vyhlížejí a připravují se na příchod Mesiáše. My po dvě tisíciletí prosíme Ducha svatého, aby přišel, obdaroval nás svými dary a zařídil to a ono, např. sjednocení křesťanských církví. (Jeden náš přední biskup nedávno řekl, že se sejdeme u Stolu Páně až na konci časů. To by bylo smutnou vyhlídkou. Bylo by to, jako když manžel poprvé poděkoval manželce až na smrtelné posteli.) Kdyby ke sjednocení křesťanů došlo včera, bylo by pozdě. Spory se podle Ježíše mají urovnávat (s pomocí jeho pravidel) co nejdříve.

[4] Písmo je geniálně napsané, ale řadu povrchních lidí odradí.
(O podobenství to platí nejvíce. Ježíš si jimi oddělil ty posluchače, kteří stáli o vyučování, od těch povrchních. Bez výkladu podobenství neporozumíme.)
Ti, kteří nad Ježíšovými slovy ohrnuli nos, odešli. Ti, kteří se neptali na jejich smysl a tvářili se, že rozumějí, také nikam nedošli.
S těmi, kteří na něj útočili, se pokoušel domluvit na základě Písma - ale bylo to marné, měli svou „pravdu“.  (Nám dal užitečnou radu: „Neházejte perly sviním“, Mt 7,6)
Někteří z jeho učedníků se s Ježíšem rozešli, ale někteří mu nakonec porozuměli.
Znovu připomínám - aby to nezapadlo - co jsme si připomněli před týdnem, židé se na slavení šavu´ot 50 dní připravovali nasloucháním Písmu a hledáním porozumění tomu, co nám chce Bůh sdělit a vyučit nás.
Zatímco náboženští vůdcové jeruzalémské svatyně a synagógy nad řečí apoštola Petra skřípali zuby a číhali na Ježíšovy učedníky, aby je mohli co nejdříve odstranit, lidé otevření Duchu božímu (kupodivu většinou staří) apoštolům přitakali: „Mluví z Ducha božího, mluví nám z duše“.

[5] Při těch slovech se nemá klečet, máme stát jako vojáci připravení vykonat rozkaz (Ježíš nerozkazuje, ale my stáním vyjadřujeme ochotu a rozhodnost hned dále pracovat na božím království.