14. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ezd 10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 66,10-14c; Gal 6,14-18; L 10,1-12.17-20
Datum: 7. 7. 2019
„Neúčastním se každou neděli bohoslužby,“ přiznal kdosi. Pravil jsem mu: „Až objevíš bohoslužbu jako slavení Božího přátelství s námi, až zažiješ úžas nad tím, že nám Ježíš znovu a znovu opakuje svůj svatební slib – každou neděli(!), nám hříšným(!) – pak pro tebe bohoslužba nebude náboženskou povinností. Nenecháš si ji ujít, jako si nenecháš ujít sportovní zápas z mistrovství světa, koncert své milované hudby, jako něco na čem ti velice záleží. Hledej, jak tu krásu objevit a prožít.“

Jsme připravení Bohu dobrořečit. (Chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“ je vzorovým dobrořečením.)
Děkujeme za čas dovolených, ty si mohli dříve dopřát jen bohatí.
Až dostaneme pokyn k prosbám, za co budeme prosit?
Za děti na táborech, za lidi na dovolené?
Co ještě potřebujeme?
Bylo by třeba dobré, kdyby do Jugoslávie jezdily noční lehátkové vlaky, aby se řidiči osobních aut tolik nevyčerpávali cestou tam a zpět. – Ale s tím se na Hospodina obracet nebudeme.    
Co ještě potřebujeme?
Trneme o některé smrtelně ohrožené lidi (ti nemají ani pomyšlení na dovolenou), ale modlitby za ně nám moc nefungují.
Ptáme se proč?
Co bychom si ještě přáli? Někteří toužíme po zlepšení politické situace u nás, v Evropě i ve světě.
K těm nejzávažnějším otázkám se můžeme něco ze slova Božího dozvědět.
Bůh se raduje i z našeho odpočinku, je s našimi malými dětmi hrajícími si na písku, je ochoten být s námi, i když budeme třeba jen hrát s přáteli karty, ale netlachá s námi. 

Něco povím k úvodu do prvního čtení.
„Druhý Izaiáš“ viděl do dramatické budoucnosti Izraele, postavení „druhého“ i „třetího chrámu“, i jejich konce. Další pády a povstávání Izraele. Jeho slova mají přesah i k nám.
Mluví do všech situací, podobajících se tehdejší době – návratu z otroctví babylonského.
Kdo přišel Bibli na chuť a projde si alespoň nadpisky nad biblickým textem od 40. kapitoly výše, osvěží si poselství tohoto proroka a zahlédne Boha sestupujícího k nám. [1]

První čtení nám připomíná základní slova o Bohu: „Jsem jako váš Táta (něžná forma),  … Maminka,  …Ženich, Manžel, …Přítel …
V Izaiáši, v kapitole Iz 63 a Iz 64 čteme: „Hospodine, tys náš Otec!“
V dnešním úryvku: „Jsem vaší Matkou, jste moje děti, vás hladové nakojím, budu vás nosit v náruči, těšit a mazlit se s vámi – laskat (to slovo je od lásky) vás.
Nám se toho dostává od Ježíše v nejvyšší míře.

V druhém čtení si překládám Pavlova slova: „Chlubím se křížem Ježíšovým“ – do své řeči: „Nejvýše si cením Ježíšovy lásky až na smrt, až na popraviště.“ (Aby tomu rozuměly i děti. Něco podobného říkám třeba o Miladě Horákové. Nemohu se, třeba před cizinci, chlubit „šibenicí“.)  

Ježíš vidí ještě dál, ještě podrobněji a ještě přesněji, než viděl Izaiáš.
Věděl, kam Izraelité tvrdohlavě směřují.“ Obracení se k Bohu a nápravu života doporučovali hříšníkům. Sami se spokojeně nábožensky vyžívali na poutích a hladili si svoje duchovní břicho.
Ale Ježíš viděl blížící se zkázu Jeruzalémské svatyně (nesprávně chrámu), naříkal, že Římané ukřižují desetitisíce židů, věděl o budoucích strašných pogromech nejen na židy, ukřižované arménské ženy, nacistické a komunistické koncentrační tábory …

Před týdnem jsme slyšeli Ježíšovo slovo: „Chlapi, hoří! Na dlouhé truchlení po pohřbech není čas.“
V dnešním úryvku evangelia říká: „Hoří, není čas na dlouhé orientální pozdravy („Co tvé klisny …, co tvoji velbloudi …, co tví synové …“)“.

S naléhavostí posílá své učedníky – dnes posílá i nás. [2]

To se zase budu v kostelích říkat prosby za nová kněžská a řeholní povolání. Opět budeme úkolovat Boha …
Říkali jsme si, co ta zvláštní slova: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na pole …,“ mohou znamenat. [3]

Vyučenému učedníkovi vystaví mistři výuční list. Lékařský diplom, podepsaný slovutnými profesory, opravňuje lékaře k jeho odborné praxi. I řidič je přezkoušen, aby mohl získat řidičský průkaz.
Každý z nás máme prosit Boha o vyučování, abychom mohli být posláni a splnili svou úlohu.
Kdo neví, o velikém nebezpečí, prosazovat své názory?
(Vrátil jsem se z manželských setkání – přes sto párů celý týden obdivuhodně pracovalo na sobě a na svém vztahu.)
Nestačí být pokřtěn, mít svatbu v kostele a byt „zaopatřen“ před svou smrtí. Bůh nám nesvěřil jen náš život.
Máme přicházet k druhým jako tvůrci pokoje. Nejde o „správný pozdrav“. Bylo by málo pozdravit: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“ Máme být tvůrci a prostředníky pokoje. Bůh k nám „sestupuje“, Ježíš přivádí lidi k druhým, nejen k Bohu. Nasloucháme-li lidem, nemusíme jim jen přitakávat, když si stěžují na druhé, máme jim taktně a pokorně poradit to, co se nám osvědčilo při řešení nedorozumění a sporů – co jsme si osvojili z Ježíšova vyučování, z umění být tvůrci Pokoje. Máme lidem nasvítit Ježíšův pohled na věc z druhé strany, máme je potěšit a povzbudit, zastat se ukřivděného, rozdávat z moudrosti boží.

Říkáme si, že nestačí říkat: „Otče náš, přijď tvé království.“ Hledáme, co dalšího mohu pro boží království udělat na sobě, v rodině, ve farnosti, v obci, pro tuto zemi … Bůh nemá nezaměstnané. Prosíme k tomu Boha o osvícení. Ježíšova pravidla k životu v božím království známe. Jeho názor je pro mě důležitější než tvůj nebo můj. Ježíšův životní příklad je srozumitelný a přijatelný.

„Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu“ – to není vyhrožování. Jsme odpovědní za to, co slyšíme, za nabízenou pravdu a pomoc. Víme, jak dopadli jeruzalémští, když je Římané oblehli a pak zničili město (z hladu tam došlo ke kanibalismu). Víme, jak dopadla vybombardovaná města ve válce, Hirošima a Nagasaki, …
Příčiny známe: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“
Místo úkolování Boha máme hledat příčinu, proč Bůh neodpovídá na naše modlitby, když řekl: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“
Porovnej si k tomu J 15,7;  J 16,24. A k hledání příčin, proč nejsou naše modlitby vyslyšeny, si pročti Mt 23. kap.

Jsme bohatí, žijeme jako na zámku (bydlíme jako na zámku, jíme jako na zámku, ustrojení jsme jako na zámku). Bůh by nás rád nakojil – nejen svým slovem. Přišel nás zachránit.
Boží království se přiblížilo. Písmo máme každý doma, Ježíšův příklad jak žít v tomto porušeném světě můžeme znát. Své přátelství a pomoc nabízí každému hříšníkovi. Každou chvíli nám opakuje svůj svatební slib. Některé manželky slyšely od manžela svatební slib poprvé a naposledy při svatbě.
Ráno jsem si zkoušel spočítat, kolikrát jsem slyšel Ježíšův svatební slib – jen z mých úst jsem jej slyšel asi dvacet tři tisíckráte. Kolikrát jste jej slyšeli vy?
Boží království máme nadosah.
A i my k němu můžeme přispět.
[1] Judejci se po návratu z babylonského otroctví obraceli k Hospodinu.
V knize Ezdrášově čteme, jak obracení se probíhalo (Ezd 8, Ezd 9, Ezd 10): Všechen lid se shromáždil, Ezdráš po několik dní četl z Tóry, text překládal (za dobu zajetí někteří zapomněli svou mateřštinu) a vykládal.
Pojem obrácení je pro Izraelity známý, nepochází až od Jana Baptisty a Ježíše.

[2] V Letohradě na náměstí stojí morový sloup, nekrásnější v širém okolí. Kyšperečtí (Kyšperk, původně Supí hora, komunisté přejmenovali na Letohrad) sloup postavili z vděčnosti za to, že se jim mor vyhnul.
Kdyby naši předkové neprohlásili hebrejskou bibli za „Starý Zákon“ a neodsunuli ji jako přežitou, kdyby si všimli Ježíšova potvrzení, že je božím slovem, že každé jeho slovo je platné (srv. Mt 5,18; Mt 4,4), kdyby se drželi božích micvot a zachovávali jejich moudré předhygienické pokyny, mor by je nepostihoval.
Kdyby se naši předkové učili z boží moudrosti, jak rozpoznávat dobro a zlo, spravedlnost od nespravedlnosti, kdyby se naučili včas rozpoznávat krvelačné vlky, nenechali by se zmást lživými „proroky“ komunismu. Tomuto moru jsme se nevyhnuli.
Naši předkové se báli moru kosícího lidi. My se oprávněně bojíme moru fašismu (paní M. Albrightová nazývá fašismem zneužití moci a komunismus je mutací fašismu, viz její kniha: „Fašismus – varování“.
Dáme-li si říci a budeme-li dostatečně moudří, můžeme se dalším vlně tohoto moru vyhnout. Mějme na paměti, že smrtonosné viry mutují do nových forem. (Nacionální rasový socialismus ras a bolševický socialismu třídní, jsou jen různé formy krvelačné diktatury, ničící miliony životů.)

[3] Pamatuji socialistická Zemědělská družstva a Státní statky, jejich šéfové nebývali nejlepší hospodáři (dětem a vnukům to popište, i když tu absurditu nepochopí). Jen opilecký předseda JZD by musel být družstevníky žádán, aby vyhlásil žně.