20. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení.
Je důležité se vracet k otázce: Čím to je, že proroci poslaní Bohem jsou velice často pronásledovaní od lidí, kteří mají Boha plnou pusu?
Každý z nás se můžeme zaseknout na určité (nejen náboženské) úrovni (v „první třídě“, ve „třetí“, po doktorátu, po křtu, po některém stupni kněžském svěcení, po povýšení, po udělení titulu monsignora, po vyznamenání, atd.)
Chvíli jsem s malými dětmi hrál karty. Jeden klouček, když prohrál, nechtěl už ve hře pokračovat. Ten, kdo chce jen vyhrávat, nepřipouští, že by se někdy zmýlil.

K evangeliu.
Oproti Ježíšovým současníkům – kteří svými představami o Mesiáši velice naráželi na Nazaretského, máme my velikou výhodu, že už můžeme snadněji posoudit, kým Ježíš je, kudy šel a jak dopadl.
(Neidealizujme si ovšem sama sebe; máme plná ústa Nejsvětějšího Vykupitele, ale stále mnoho jeho názorů nepřijímáme a ještě více jich vytěsňujeme.)

Izraelité vyhlíželi Mesiáše s velkým očekáváním, ale že je Mesiášem Ježíš, nevěděli. Ježíš je zaujal, dokonce ho chtěli – po nasycení velikého zástupu – prohlásit za krále, ale o jeho kázání např. o chlebu života zájem neměli …
Ježíš nám nabízí velikou pomoc, ale bojíme se otázky: „Proč nám Ježíš někdy nepomáhá?“
Boží pomoc vyžaduje spolupráci člověka. (A spolupráce obnáší také odpovědnost za boží přízeň a za to, co nám Bůh říká.)

Ježíš mluví o ohni, který způsobí („vrhnu ho na zem“).
Vzpomeňme na slova Malachiášova a Jana Ponořovatele, oba mluví o očišťujícím ohni. [1]
Co to znamená pro nás? Lež a nespravedlnost se nás dotýkají (nejvíce, když je ubližováno nám).
Oběť je zraněná a potřebuje slyšet: „Bylo ti ublíženo a toto je pachatel.“ Byl jsem nejednou u soudu znásilněných. Na pedofilních aférách je nejstrašnější, že byly církevním systémem kryty. Selhání jednotlivců se nedá úplně zabránit (ani na silnicích, ani v rodinách). Ale je pobuřující, že postiženým nikdo nenaslouchal a kdekdo je nespravedlivě osočoval.
To je dobře, že je Bůh spravedlivý a pravdivý. Máme v něm zastání.

Ježíš mluví o Bohu, tím (dodneška) naráží. [2]

Naše slovo křest má jedinečný význam, ale řecké slovo baptidzo – ponoření se běžně používá. „Namočila jsem špinavé prádlo,“ „Ten je do tunelování peněz také namočen.“
„Budu do očistného procesu Boží pravdy namočen,“ říká Ježíš „a těším se na to, pravdy je světu třeba. Ale také z toho na mne padá úzkost. Není mi lhostejné, že se v rodinách rozhádají nejbližší.“
Není možné se kamarádit se všemi, i s lumpy.

Nikdo, ani Petr, neřekl: „Ježíši, ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého, proč bys Ty měl mít z něčeho strach?“
(Neptáme se ani my. Na otázky druhých odpovídáme náboženskými frázemi.) [3]

Nemálo izraelitů tenkráte říkalo: „Ježíš dělá zázraky, ale někdy mluví divně.“ (Katolík by řekl: „To, co Ježíš učí, je tajemství.“)

Slova: „Myslíte, že jsem přišel dát na zemi mír,“ neznamenají, že od nás Bůh chce utrpení. Ježíš věděl, že v rodinách kvůli jeho osobě a jeho názorům dojde k hádkám a rozdělení. „Nemyslete si, že všichni Mesiáše přijmou, někteří jeho názory nestráví. [4]
A vy, kteří pro mě teď hoříte nadšením, si potřebujete pečlivě ujasnit, zda mám pravdu já nebo vaši učitelé. Nesmíte jen planout nadšením jako fanoušci na fotbale.“

My se z příběhu s Ježíšem máme poučit, jak často je pravda bita a jak Ježíš mezi zbožnými a horlivými lidmi dopadl (v tom máme výhodu proti Ježíšovým současníkům). Jenže i my si často myslíme, že nás nemůže potkat něco podobného. „My správně věříme a máme učitelský úřad církve. Tolik našich vůdců říká totéž, co říkáme my a nějaký „učitel ze zapadákova“ (dosaďte si tam třeba Tresmontanta, Pastéra, Luthera …) si dovoluje tvrdit něco jiného než naši (a my) ctihodní.“
Myslíme si, že při setkání s Mesiášem tváří v tvář padneme na kolena. Jenže Mesiáš (nebo prorok)
přichází třeba jako náš soused. [5]
Nikdo se nebudeme moci vymlouvat, že Mesiáš přichází v přestrojení za běžného člověka.
Simeonovu řeč máme za prorockou: „Josefe a Marie, váš syn je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. I tvou vlastní duši pronikne meč.“ (L 2,35) Jenže my jsme z toho udělali nutnost a záslužnost utrpení.

Nikoho nenapadlo, že velekněz se stane vrahem Mesiáše. Ani Kaifáše samotného. Který ženich při svatbě připustil, že rozbije své manželství?
Katoličtí tradicionalisté mávali poslušností papeži, ale přijde-li papež, který není podle jejich vkusu, prohlásí ho za nepravého papeže.  
Pan farář nám stále opakoval: „Jan XXIII. je zednář.“
Jen někteří lidé došli k tomu, že Ježíš je na straně Mesiáše.
Ne všichni lidé a duchovní jsou přesvědčeni, že František je na straně Ježíšově.
Toto rozdělení není nevinné. (A prochází i uprostřed zbožných rodin.)

Ne všichni lidé jsou spravedliví a tak nelze objímat každého. [6]

Ježíš řekl: „Budu namočen do velikého tříbení Izraele.“
Někteří Češi se nepěkně namočili v kolaboraci s nacismem, potom s komunisty. Někdo se namočil do provolání proti Chartě. (I pan biskup Tomášek. Ale pak se narovnal.) Selhání a omyl jsou příležitostí k očistě a růstu.
Kdyby u nás došlo opět ke zhroucení demokracie a vládě lži a nenávisti, největší ranou by pro nás byla kolaborace lidí, do kterých bychom to neřekli.
To vše si můžeme do Ježíšových slov o tříbení ohněm promítnout a promyslet.
Starý Simeon žil před Ježíšem a Mesiáše viděl jen jako novorozeně – a neminul se s ním. – Kdo řekne, že mu to bylo dáno od Ducha svatého, má pětku z vyučování.
Veleknězi Kaifášovi se dostalo mnoho „milostí“ (darů od Boha).
My jsme byli biřmovaní, modlíme se novény k Duchu svatému … – a nemusí nám to být nic platné, pokud neporozumíme podmínkám k obdarování Duchem božím.

Jedna lidová moudrost říká: „Je-li štěstí unavené, sedne i na hovno.“
A jiná: „Štěstí přeje připravenému.“
Také říkáme: „Je-li žák připraven, učitel se najde!“

„Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“ (L 11,9-13)
Vzali jsme si z toho jen: „Kdo prosí, dostává.“
Je možné, že se Kaifáš mnoho modlil …

Na které straně stojíme?
Uvedu několik známých příkladů. Na případ s Hilsnerem, obviněným z vraždy Anežky Hrůzové z Polné se už díváme zpětně. Ale tenkráte někteří lidé stáli na jedné straně a jiní na straně druhé. (K Masarykovi se nepřidal ani jeden biskup.)
Kolik katolických intelektuálů ve 30. letech stálo proti Karlu Čapkovi?
Dnešních sporů se účastníme.
Zahlédl jsem v televizi kousek rozpravy o současném Rusku, dva pozvaní, senátor Prof. Václav Hampl a jakýsi zastánce Ruska mluvili každý jinak.
My jsme vyučováni k rozpoznávání dobra a zla, k rozlišení spravedlnosti a nespravedlnosti.
Ježíš nemluvil řečí soudobé psychologie, ale ukázal nám podstatné: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? (Mt 6,21-23)
Tomu lze porozumět.
S našimi chybami Bůh počítá, ale nabízí nám cestu k prohlédnutí. [7]

Přidejme si k tomu dva Ježíšovy výroky:
„Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (L 18,8)  
„Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (J 10,9)  
Na pravdě stojí život. Jsme Ježíšovi vděční, že nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. Jsme mu vděční, že nám s laskavostí nabízí pomocnou ruku. 
[1] „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.  Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary.“ (Mal 3,1-3)
„Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a do ohně.“ (Srv. Mt 3,11)

[2] Poznání je pracné a ti, kteří se nějakého vzdělání upoceně dopídili, si na něm často zakládají a nové informace je popuzují: „Copak jsem se to učil špatně?“ Ti, co si myslí, že vše znají správně, většinou útočí na toho, kdo mluví (zvláště o Bohu) jinak než oni a jejich učitelé. Pravda je stále křižována.) Krize je příležitostí (např. v manželství je příležitostí, jak povyrůst v lásce).
Slyším-li něco nového, mohu získat další perlu (potopím-li se do hloubky a ověřuji-li si, zda informace zapadá do smyslu Písma).

[3] Např. říkáme: „Apoštolům Petrovi, Janovi a Jakubovi Pán Ježíš na hoře Tábor zjevil svou slávu, aby byli posíleni v hrůze z ukřižování a věřili ve zmrtvýchvstání,“ ale jinému výkladu se vyhýbáme.
Náboženskými frázemi utíkáme od otázky, nebo si myslíme, že jsme už osvícení (řadě lidí se pak jevíme jako moudří).

[4] Vzpomeňme na starého Simeona, který si po přečtení Malachiášova proroctví: „Mesiáš bude nejprve tříbit Izraelity (syny Léviho),“ řekl: „Bože, pomoz mi, abych se s Mesiášem neminul a rozpoznal ho.“

[5] Mojžíš byl princem egyptského krále, David pastýřem, Ámos nebyl knězem ani prorokem ale sedlákem, Ježíš vedl stavitelskou firmu. Pastér nebyl lékařem, Tresmontant nebyl profesionální biblista …

[6] Jak Ježíš s takovými lidmi jednal? Bavil se s nimi jen o nekonfliktních tématech?
Způsobil si své umučení svou neústupností? Co bychom mu poradili?   
Neobjímal Piláta ani Heroda, natož Kaifáše. Řekl nám: „Nehlaďte vlky ani divoké svině, nesahejte na zmije a nediskutujte s nimi, potulné a neochočené psy nepouštějte přes práh.“ Je to tvrdé?  

[7] Pan biskup Tomášek kdysi napsal neslavný dopis: „Nejsme signatáři Charty,“ ale pak prohlédl a svou chybu přiznal.
Herečka paní Vlasta Chramostová na začátku 50. let podepsala spolupráci s STB, ale později to přiznala (na rozdíl od jiných) a snažila se to odčinit.