30. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 2Tim 4,1-18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 35,15b-17.20-22a; 2 Tim 4,6-8.16-18; L 18,9-14
Datum: 27. 10. 2019
K prvnímu čtení.
Bůh nikomu nenadržuje a nestojí proti nikomu, ale se zastává slabších. Nikdo nesmí beztrestně ubližovat druhému.

K druhému čtení.
Pavlův stesk: „Nikdo se mě nezastal …“, se mě dotkl, už když jsem to četl poprvé.
Prosazovat spravedlnost a zastávat se slabších (i obviněný je oslaben) proti mocným a silnějším, vyžaduje odvahu. [1]

K evangeliu.
Ježíš nás učí mluvit s Bohem. Vícekrát jsme překvapení, že Bůh mnohé vidí jinak, než my.
Nemusí být z každé naší modlitby nadšen.
Ale poznali jsme, že „je na nebesích“ – a jeho názory chceme poznávat a osvojit si je.
Jsme vděční rodičům za to, kam a k čemu nás vedli, jsme vděční učitelům za nové obzory, které nám pomohli objevovat. Jsme Bohu vděční za jeho péči o nás.

K podobenství o zbožném člověku a velikém hříšníkovi, jsme si vícekrát už něco říkali.

Ještě se přece jen vrátím k promýšlení Ježíšových slov: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ a k práci s nimi.

Bůh není diktátor, který jen rozkazuje a vyžaduje slepou poslušnost. V úctě k nám – nám nabídl partnerství. Stvoření svobodného člověka je pro něj největším počinem a nejrizikovějším projektem. Stále se nás snaží získat k přátelství a ke službě dobru a životu.

I pro nás je často pracné nacházet porozumění Bohu, ale je to dobrodružný úkol. (Pokud bychom jen vydávali zvuky slov: „buď vůle tvá,“ nic by se s námi a v našem životě nemuselo stát.)

Na začátku vztahu Boha k nám dostáváme od Boha mnohá obdarování, abychom mu mohli důvěřovat.[2]  (Ale není úplně samozřejmé tuto boží přízeň objevit.)

Ale i pro toho, kdo uzná, že Boží plány jsou lepší než naše, nemusí být vždy snadné a hladké jim dát přednost před svými přáními.

Velikou překážkou k našemu porozumění Bohu a jeho plánům, je stále se objevující zlo. Každou chvíli je zlem někdo postižen.
Násilí, zvláště pak války, má někdo na svědomí, ale kdo může třeba za nemoci nebo přírodní katastrofy? Jak tyto mučivé otázky (navíc, jde-li o někoho nám blízkého) sladit s dobrotou Boha a jeho mocí? Jak svěřit do boží vůle naše nejbližší – třeba maminku od malých dětí zasaženou smrtelnou nemocí? Umře-li, její děti tím budou těžce postiženy.
Kdo z nás by nebyl vděčný za protekci u lékaře?
Proč Bůh nevyslyší naše úpěnlivé a oprávněné prosby za pomoc nevinnému?
Nejme snad před Bohem VIP?  
Kdo nás smíří s Bohem, který podle našich představ nekoná?
Proč Bůh nezasáhne a ohroženého zázračně neuzdraví, když to je přece v jeho možnostech?
(Ta věta se dá napsat a vyslovit různě. Někdo by za ni napsal vykřičník, nebo ji zakřičel.) 

Jak tuto obrovskou překážku překonat? Jak nepřijít o odvahu k životu a důvěru v Boží slitovnost?
Jak se to dělá?

Pokusím se naznačit, jak sám tváří v tvář zlu hledám odpověď.
Je spravedlivé vyslechnout Boha (a nehledat chybu jen u něho).

Vy, rodiče pečujete o malé děti v míře, o jaké se naším předkům ani nesnilo. 70 let u nás nebyla válka. Žijeme v přepychu a přebytku (jako děcko jsem měl jen dvě hračky), bydlíme, jíme a oblékáme se jako na zámku. Malé dítě není bez dozoru dospělého, několikrát denně je můžeme obléknout do čistých šatů. Děti nemají nouzi o výborná jídla, bezpečnost na veřejnosti je nebývalá (nikdo už nemusí chodit ozbrojen), naše zdravotní a sociální péče je na vysoké úrovni. Úmrtí dítěte je výjimečné. I děti už mají svá práva. Studovat mohou na jakékoliv škole, v kterékoliv vyspělé zemi …
Ale není tomu tak všude na světě. Naše, dříve neslýchané bohatství, dokonce často pokládáme za samozřejmost a normu.
Veliké množství našich malých dětí žije doma v bezpečí a rodiče jim plní skoro všechna jejich přání. Když se vydávají do školy – a pak čím dál víc – pozorují, že svět není tak bezpečný jako doma. Potkávají lidi lhostejné, nepřející podvodné i nebezpečné.
Nechceme děti vychovávat ve skleníku, připravujeme je do života, ve kterém nemohou každému bezmezně důvěřovat. Ukazujeme jim, nebo jim máme ukazovat, jak se stavět proti zlu.

Bůh nám daroval svět a jednoho druhému a učí nás s tímto bohatstvím hospodařit. Dal nám svobodu a pomáhá nám dorůstat k odpovědnosti za svobodu.
My, bohatí, jsme ale rozmazlení, chtěli bychom, aby vše špatně napsané šlo vyzmizíkovat, každé špatné slovo zrušit jako-by nebylo vysloveno, aby každá nemoc a zranění byly vyléčeny, aby naše selhání nemělo špatné následky, aby nás nikdo nepomlouval, aby nám nikdo nemohl ublížit a nebyly nemoci a války. Přáli bychom si, aby lidé žili odpovědně, a vycházeli si vzájemně vstříc. Přáli bychom si, aby Bůh za nás napravoval všechna naše špatná rozhodnutí a chybné činy nás i jiných. Aby nás chránil podobně, jako vy rodiče obdivuhodně a obětavě chráníte své malé děti.

Snažím se být k Bohu spravedlivý – co by z nás ale bylo, kdyby za nás Bůh vše spravoval? Nebyli bychom ještě více nezodpovědní a lhostejní, než jsme? Rozmazlení, bezohledně drancující přírodu a týrající druhé?
Velikou bídu světa, současné války, zoufalé a bezmocné utečence atd., vidíme nanejvýš pár minut na televizní obrazovce ve svém bohatém a bezpečném bytě. Politujeme je, ale pak na ně raději mnoho nemyslíme – „abychom se z toho nezbláznili“.
O zničeném životním prostředí také víme, ale těžko se sami ve větší míře zříkáme své pohodlnosti, která k tomu přispívá. Skromný a odpovědný životní styl je v naší společnosti výjimkou.
Na pohřbu, třeba mladé maminky od malých dětí, snadno (třeba mlčky) vyčítáme Bohu, že nám ji neuzdravil. Co když ale onemocněla rakovinou následkem námi ničeného životního prostředí?
Naše pohodlnost a bezohledný životní styl se podobají jiné naší lhostejnosti. Dva tisíce let se díváme na ukřižovaného Krista, občas se nutíme do nasládlé lítosti (i nad bolestí jeho „svaté a neposkvrněné Matičky“).
Ale dál pomlouváme a pronásledujeme ty, kteří jsou jiní než my. (Vytěsňujeme Mariina slova: „Udělejte to, co vám můj syn říká.“ (srv. J 2,5). 
Ve válkách mnoho lidí pochopitelně upřímně prosí Boha o pomoc.
Ale kdo je spravedlivý k Bohu a přizná: „Copak nás Bůh včas a dostatečně nevaroval? Neučí nás snad, jak dojít k životní moudrosti, jak rozpoznávat nespravedlivost a lež? Nenabízí nám svou pomoc?
Nevyskytuje se snad nejvíce vražd v rodinách? Nerozvádějí se manželé, kteří se měli dříve rádi?  

Otázek na přítomnost zla ve světě je mnoho (např. přírodní katastrofy přicházejí i bez přičinění člověka) a neumíme je všechny uspokojivě zodpovědět.
Ale je pravdou, že my kazíme svět i dobré soužití s druhými. Málo si necháváme poradit od Boha a od odpovědnějších a moudřejších lidí než jsme sami. 

S tímto vším smíme a máme přicházet v modlitbě před Boha a ptát se.
Budeme-li Bohu dostatečně naslouchat, možná dojdeme k nějaké uspokojivější odpovědi a už nebudeme všechnu odpovědnost házet jen na Tvůrce.

Ježíš k nám sestupuje. Nás přišel smířit s Bohem (kterého obviňujeme, že nekoná, jak by – podle našich představ – měl a mohl).
To my jsme si vymysleli, že Ježíš přišel, aby Bohu přinesl oběť za naše hříchy (to je pohanská představa o tvrdém božstvu neznajícím milosrdenství). 

Ježíšova obětavost je nezměrná, přišel do zlého a krutého světa, který vytváříme. Ukázal nám, že i v nespravedlivém světě můžeme se ctí obstát.

Samozřejmě, že své umučení nevítal. Ale neprosil Otce o výjimku. Lépe než my věděl, že nevinných umučených jsou miliony a miliony.
Ani jeho skvělá matka neprosila Boha, aby nevinného Ježíše zachránil. [3]

Kdybychom dali více na Boha – už kdybychom se řídili jen Desaterem – náš svět by vypadal jinak.

Modlitba je dobrým činem, vede k rozhodnutí pro další dobrý čin. Sebe i vás povzbuzuji: Nebojme se klást Bohu své otázky, jak se Bůh může dívat na zlo ve světě. Ale také Bohu více naslouchejme. Můžeme mu – přes své slzy nad strašnou nespravedlností našeho světa – porozumět jako Ježíšova Matka.
Sebe i vás povzbuzuji: Jako Jákob (i Mojžíš) celou „noc“ zápasil s Neznámým, dokud nevyšla „Jitřenka“ a dokud nebyl obdarován požehnáním, které si vyžádal – tak máme usilovat, zápasit a bojovat (vzpomeňme na vdovu od nespravedlivého soudce).
Ježíš nás povzbuzuje: „Proste, hledejte a tlučte“ – a pak si udržíte důvěru v Boha.
Jde o život, o život věčný, který stojí na důvěře a spolupráce s Bohem a jeho Duchem (srv. L 11,13).

Sám sebe se ptám, zda ve svém očekávání Boží péče, nejsem rozmazlený. Vždyť lidé, kteří Boha neznají, nemají jinou možnost než spoléhat sami na sebe a na trochu štěstí. Životu výpověď nedávají. Oceňuji ty z nich, kteří obětavě a naprosto nezištně pracují pro lepší svět.
Někteří se na naši adresu ptají, zda pro nás Bůh není berličkou.
Odpovídám: „Mám li polámané nohy, žádné pomoci a berličky se nezříkám. Bůh je pro nás, vedle náruče rodičů a prarodičů, oporou, péčí a milující náručí. To není útěkem od služby životu, ani utišujícím prostředkem na trápení světa. Naopak, dar božího přátelství nám přidává další smysl k práci pro lidštější svět, posiluje nás k větší odpovědnosti a odvaze brát se za dobré a lepší. Je pravdou, že máme snazší život, věříme, že „jednou“ pravda a láska zvítězí. Proto se dobrovolně hlásíme k Ježíšovu slovu: „Komu bylo více dáno, od toho se právem více očekává.“ Samozřejmě, že nemáme monopol na záchranu světa. Chceme spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle. Tak jako Bůh.
[1]                Za minulého režimu jsme těžko nesli nemožnost nestranného soudu pro obviněné a neexistenci svobodných obhájců. Ještě bolestnější pak byla naše zkušenost v církvi 21. století (mimo jiné, ani arcibiskup v nepřítomnosti odsouzený nedostal možnost obhajoby a spravedlivého soudního procesu. Kardinál Beran se na 2. vatikánském koncilu přimlouval za přijetí prohlášení o náboženské svobodě (církev proti ní dříve vystupovala). Připomněl nespravedlivý proces s Janem Husem, jemuž byl upřen spravedlivý soud a obhajoba podle pravidel Pána Ježíše a neblahé následky, „které v naší zemi dodneška trvají“.    

[2]                V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna k naší záchraně ze hříchů. (1 J 4,10)

[3] Marie neříkala Bohu zbožné a manipulující fráze, že „nebylo slýcháno, aby Bůh opustil někoho, kdo by se s důvěrou o jeho pomoc ve své nouzi ucházel.“ Nepřipomínala vydíravě Bohu, že s ním má milovaného Syna, který je naprosto nevinný a zaslouží si jeho výjimečnou milosrdnou pomoc.