31. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 19,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 11,22-12,2; 2 Sol 1,11-2,2; L 19,1-10
Datum: 3. 11. 2019
Text prvního čtení patří mezi má oblíbená místa z Bible. [1]
Slova našeho překladu: „… jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokaní“ mě drhnou. Bůh je shovívavý k lidem, ne ke zlu. Výraz: „Dělat pokání“ se mi nelíbí po jazykové stránce a „pokání“ je zavádějící.
Líbí se mi ekumenický překlad Bible. [2]

K druhému čtení.   Pavel se za nás modlí – těší nás, myslí-li na nás před Tváří boží někdo, o kom víme, že si své myšlení ladí podle Hospodina.
I v Pavlově době se někteří lidé nechávali zmást žvásty o Bohu. K těm, co straší druhé, se za chvíli vrátím.

K evangeliu.   Před týdnem jsme byli opět překvapeni Ježíšovou odpovědí na otázku, zda je každá modlitba Bohu milá. Ten zbožný (farizeus) z Ježíšova podobenství nekonal nic špatného. V očích lidí dosáhl vysoké náboženské úrovně. Jestli celník vytrvá v napravování svého života, bude muset na sobě velice pracovat, aby dosáhl spravedlnosti klerikála.
Ježíš farizeje neshazuje, jen vysvětluje: „Škoda, že je spokojen sám se sebou. Proč nechce pracovat pro boží království víc – třeba jako Mojžíš? Proč se srovnává s někým, kdo měl možná znevýhodněné podmínky pro porozumění Bohu? [3]
Ti, co pohrdají druhými, jsou náchylní řvát: „Na kříž s ním!“

Jednání Ježíše se Zacheem, vrchním výběrčím daní pro okupační moc, potvrzuje Ježíšův pohled na modlitbu – na naše setkání s Bohem. Dobrá modlitba „chudého duchem“ (který si nehraje na lepšího, neomlouvá svoje chyby, ale touží po přízni boží) nese své ovoce.
Nebudu opakovat to, co jsme si k příběhu o Zacheovi léta říkali, jen připomenu závěr – šel by Ježíš na návštěvu ke mně, k nám? [4]

Líbilo by se mu u nás? [5]

Všimněme si, jak další Ježíšova vyučovací lekce evangelia navazuje na předešlé, potvrzuje jejich závěry a postupuje dál a výš.
Vyučování letošního roku z evangelia Lukášova se chýlí ke konci. Čemu jsme více porozuměli?
Pokusím se něco málo shrnout. V podobenství o dvou synech Ježíš vypravuje o jednom synovi, který nejprve otci odmítl pracovat na poli, ale nakonec pracovat šel. Jinde vypráví o marnotratném synovi, který se s tátou rozešel, ale nakonec se vrátil k otci, i k práci na hospodářství. Objevil, jak úžasného tátu má. Naopak podobenství zůstává otevřené, jak se zachová starší syn – přijme otcův přístup k nezdárnému bratrovi, který se vrátil?
Někteří hříšníci se rozešli s Bohem, ale pak se vrátili („celníci a prostitutky vás předejdou do Božího království“).
Jak to, že jiní, kteří dobře začali a mnoho dobrého vykonali, si nakonec s Bohem a s Ježíšem přestali rozumět? I dnes se s takovými lidmi potkáváme (i mezi svými přáteli).
Co se to s nimi stalo?

Ježíš to vysvětluje.
Někteří lidé se pokládají za významné služebníky (zaměstnance) Boha.
Zakládají si na své zbožnosti, na svých „zásluhách“ a očekávají za to od Boha patřičnou odměnu a od lidí uznání jejich „výjimečnosti“. [6]
Nevšimli si, že Bůh slouží nám (jako otrok bez nároků na odměnu).
Ježíš nám nastavuje zrcadlo, ukazuje, že s Bohem jednáme tak, jak bychom si k žádnému zaměstnavateli jednat nedovolili – opovážlivě si děláme nárok na to, aby nás Bůh obsluhoval. „Až uděláte vše, co vám bylo řečeno, řekněte: `Jsme jenom služebníci (jiná varianta říká: ,jsme služebníci neužiteční´), učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´" (L 17,10)  

Do jaké míry se my v církvi řídíme Ježíšovým příkladem obětavé služby jeho vydanosti až do roztrhání těla, a jeho pokyny, si každý můžeme porovnávat. [7]

Ježíš sestoupil a sestupuje do našeho zahnojeného a krutého světa. Za dva tisíce let se sice mnoho změnilo k lepšímu, ale pokušení zůstala. Divíme se, že někdo, kdo dobře začal (jako farizeové a saduceové – kněží kdysi), nakonec stojí proti boží věci.
Farizeus z podobenství nečinil nic zlého – na rozdíl od celníka. Kaifáš i Annáš, byli zbožnými lidmi. A přece tento typ lidí za určitých okolností je schopen křičet: „Na kříž s ním!“
Jak je to možné? Zajímá mě, jak lidé vzdělaní a sloužící v církvi, s kterými jsem se přátelil a obdivoval je, stojí na jiné straně než já.
Ptám se, kdo z nás je blíž Kristu? Kdo z nás se mýlí? Každý jsme přesvědčení, že máme pravdu.
Ale někdo z nás se odchýlil od Ježíšova učení.
Kdo z nás je nesnášenlivý a straší lidi? [8]
Kdo z nás nevidí to pravé nebezpečí?  

Ježíš nám popsal cestu vedoucí do božího království a ukazuje nám, co si máme osvojit a co nás ohrožuje, na čem můžeme pohořet.
Máme možnost objevit Krista jako studnici moudrosti. Můžeme stavět svůj dům na skále božího slova. Pokud by nám však stouplo do hlavy naše postavení a dosavadní vzdělání a nekontrolovali si svou stavbu „na milimetr přesně“ podle nárožního kamene, kterým je Ježíš, začala by se nám naše stavba povážlivě naklánět a mohla by se zřítit a dokonce zahubit nevinné.

Ježíš je Mistr stavitelský, s ním můžeme obstát. Daroval nám důmyslný klíč k následování. Buď se budeme pečlivě řídit jeho slovy, nebo nám během života změkne rozum. Nebyli bychom první.
Můžeme prosit druhé, aby na nás dohlédli. Můžeme si své názory konzultovat s Bohem a dopřát si supervizi některého „staršího bratra“ – toho si ovšem máme vybírat co nejpečlivěji („vede-li slepý slepého, oba padnou do jámy“).  

Opět jsem se nechal unést texty dnešní neděle. Chceme přece hledat porozumění Modlitbě Páně – „Otče náš, dávej nám každodenní chléb.“ Alespoň to načnu.
Co v Bibli obraz chleba znamená?
Co vše nutně potřebujeme k životu?
Někteří z těch, kteří mají zajištěny základní prostředky (ale nejen oni) se ptají: „Co potřebuji k dobrému životu?“ 
Náruč
Vzájemné porozumění
Být užitečný
Moudrost 
Smysl života
Charakter
Přátelství

Pokračujte dál sami.
(Je dobré si udělat řebříček hodnot.)

Co si můžeme obstarat sami a co smíme očekávat od Boha?
Naši předkové prosili Boha každé ráno o pomoc. Každou práci (včetně studia) začínali s Bohem.
To nemusí být formalita, ale moudré jednání, přinášející dobré ovoce. [9]

Co do prosby o „chléb“ vkládáte vy?   
[1] Žasnu nad úrovní autora (před dva a půl tisíciletím) v poznání Boha i jeho poetického vyjádření.

[2] Bože, ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc
a síle tvé paže nikdo neodolá.
Neboť jako prášek na misce vah je před tebou celý svět
a jako kapka ranní rosy padající na zem.
Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš,
nehledíš na hříchy lidí, jen aby změnili svůj život.
Miluješ všecko, co je,
a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil,
vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.
A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl,
anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? 
Šetříš všecko, protože to je tvé,
Pane, který miluješ život.
Proto jen pozvolna káráš chybující.
Připomínáš jim, v čem hřeší, a napomínáš je,
aby opustili zlo a uvěřili v tebe, Hospodine.

[3] Má-li např. někdo špatné rodiče (např. táta zneužívá dítě a matka, která o tom ví, mlčí), těžko může Boha přijímat jako tatínka a maminku. Má ve svém životě obrovský dluh nedomilovanosti. 

[4] Ježíš byl zdvořilý a pozorný host, ale před náboženskými celebritami dával přednost těm, kteří hledali odpovědi na podstatné otázky. Ježíš by přišel ke mně, pokud na sobě pracuji, chci pracovat pro boží království, a pokud rozpoznávám, že Ježíš přichází od Boha a jsem ochoten na něj dát ve všem, co říká. Mluvíme-li v rodině o slovu božím – je Ježíš uprostřed nás – ukazujeme dětem cestu k boží moudrosti a k dobrému životu. Kdybychom to zanedbali, děti bychom okrádali.  

[5] Když byly děti malé, vše jsme jim zařizovali, když jim postýlka a šaty už nestačily, pořídili jsme jim nové. Časem si chtěly vyzdobit pokoj podle svého … Některé děti a někteří manželé odejdou z domu. Proč se jim doma přestalo líbit? Vina nemusí být jen na jedné straně. Řešením je hledání příčin a jejich náprava.
Líbilo by se Ježíši u nás? Uklízeli bychom před jeho návštěvou? Co bychom mu nabídli k jídlu?
O čem bychom se spolu bavili?
Co by si přál on? Co si Ježíš přeje?  Poprosili bychom ho o radu? V jaké záležitosti?
Máme nějaké životně důležité otázky? Dali bychom na jeho slovo? I kdyby nám řekl cokoliv? 
Jsou nám takovéto otázky příjemné?
Nemusíme si nic s Ježíšem představovat, jaké by to bylo, kdyby k nám přišel domů. Je ochoten u nás přebývat. Buď jej přehlížíme, nebo jej vnímáme s vděčností. Kdykoliv se jej můžeme ptát. Dokonce mnoho odpovědí na naše otázky jsou už pro nás předem připravené v Písmu. Stačí hledat. 

[6] Ti lidé jsou se sebou spokojení (např. L 18,9-12.18n). 
Nárokují si pro sebe významné postavení ve „firmě“, patřičnou mzdu, odměny (např. L 14,7n; Mt 20,12-16) a
patřičné „firemní“ ošacení (např. Mt 23,5)
a moc (např. Mt 20,12-16.20-28; L 20,45-47; L 22,24).
Příslušný kariérní postup vyjadřují tituly, hodnostmi, privilegii a šperky, ukazujícími jejich výjimečné postavení (např. Mt 23. kap.). Ostatní místa z Písma si k tomu doplňte.

[7] Proč stále mluvíme o obětech Bohu jako pohané? Stále Bohu přinášíme „Ježíšovu oběť“, jako pohanští kněží. Všimněme si, že ti svým božstvům obětovali z cizího, ne ze svého (i v případě lidských obětí – neobětovali své děti, ale děti nepřátel nebo děti poddaných). Nevšimli jsme si, co oběti zápalné v Izraeli znamenaly a že s koncem svatyně už neexistují. Nevšimli jsme si, že Hospodin lidské oběti zakazuje a vrcholně se mu hnusí.

[8] V druhém čtení Pavel uklidňuje ty, kteří se nechali vyděsit hlásáním „falešných proroků“, že už brzy nastane 2. příchod Krista, doprovázený prý příšernými katastrofami a hrůzným násilím. Ježíš nikdy nikoho nestrašil, často lidi povzbuzoval: „Nebojte se“.
Něco jiného je varování před nebezpečím a něco jiného je účelové strašení politiků (a jejich sluhů), vedoucí pak k ovládání ustrašených.

[9] Čím jsem starší, tím více dělám mechanických chyb. Zjišťuji, že už nemám tak pružný mozek jako dříve. Potřebuji se víc soustředit i na to, co kam pokládám, aby to bylo vědomé. To je pro mne nová skutečnost a zkušenost.