1. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 6,22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 2,1-5; Ř 13,11-13; Mt 24,37-44
Datum: 1. 12. 2019
Všechna čtení dnešní liturgie mluví o budoucnosti lidstva.
Oproti věštbám mnoha kultur o strašném konci světa nás Písmo povzbuzuje k hledání smyslu našeho bytí a k úsilí dotvářet s Tvůrcem jeho dílo. [1]
K budoucnosti své i k budoucnosti světa přispíváme tím, jak žijeme právě teď. Co vykonáme dobrého, je přínosem, co nevykonáme, zůstane prázdnou dírou.

Izraelité doby Izaiáše už měli značnou zkušenost s péčí Hospodina … (ale také trpkou zkušenost s pozemskými králi).

Slovo proroků má pro někoho velikou váhu. Někteří je neposlouchají. Jiní odpovědí: „Slyšeli jsme slovo boží“, a nijak to s nimi nehne. Až půjdou z bohoslužby, nebudou už vědět, co se četlo.

Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“ (Iz 2,5)
- To není jen zajímavý citát z Bible, to je náš hlavní životní postoj při hledání nejhlubšího smyslu - růst do podoby božího obrazu.  

Jsme odpovědní nejen za život, ale i za slova, kterými nás Bůh vede. [2]

„Blahopřeji vám“, říká Ježíš, „kteří slovo Boží slyšíte a zachováváte je.“
Smíme to blahopřání vztáhnout na sebe?

K evangeliu.
Nedávno jsme znovu promýšleli Ježíšovo podobenství o vdově a nespravedlivém soudci. Na konci nám Ježíš klade otázku: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Kolik lidí mu důvěřuje a bude důvěřovat?
Kdo na něj dáme? V jaké míře? Nakolik se na nás může spolehnout?  

Bůh o nás od začátku pečuje a vypráví nám o sobě (mnoha způsoby, krásou stvoření počínajíc). Každý člověk a každá generace má možnost se podle svých možností uskutečnit do podoby boží.
Mnoho lidí je dobrých, ale někteří lidé nehledají podstatný smysl života, ladící se záměrem našeho Tvůrce. Bylo by od snadné, kdybychom se nad nimi pohoršovali. Mnozí se - od té bytosti, kterou my nazýváme „Bůh“ - odvracejí, protože se jim dělá špatně nebo se děsí toho, co z nás, „věřících“ odezírají z našich slov o Bohu a z našeho nekřesťanského jednání.
My, „věřící“ jsme ale ze všech slov nejvíce zkreslili slovo „Bůh“!
Každý z nás pokřtěných, je svým dílem odpovědný za představu, kterou si o Bohu vytváří a kterou svým životem ukazuje lidem okolo!! 

Proč Ježíš tu otázku: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde“, položil?
Je pesimista?
Iluze si o nás nedělá (na rozdíl od nás).

Jako před potopou, tak až do konce pozemského světa, někteří lidé na hledání hlubšího smyslu života nedbají, naopak poškozují nejen vlastní život, ale i soužití s druhými.
Jak bychom nedbalost na boží slova a varovaní pojmenovali?
Nedbalostí?
Není to slabý výraz?    

Mnoho rodičů si přeje dítě a o děti se stará. Doufá, že se dětem bude život líbit, a že druhým lidem bude s jejich dětmi dobře. Dobré děti jsou pro rodiče požehnáním. Ale musí být pro rodiče hrozné, když z jejich dítěte vyroste nenapravitelný zločinec.
Jaké pocity Bůh z nás? Co pro nás v této věci dělá?

Tvůrce dal světu moudrý řád. K životu nám dal patřičnou výbavu a program.
I s tělem můžeme dost pracovat, natož s duchem. Někdo se svými hřivnami získá veliké bohatství pro soužití s druhými, rozdává ze svého srdce mnoho. Škoda, že někdo myslí jen na svůj prospěch a druzí ho nezajímají, nebo je dokonce využívá ke svému prospěchu. Hrozí mu, že mu bude řečeno: „O tebe nestojíme, jsi bezohledný sobec, druhý tě nezajímá, úmyslně kazíš hru“.

Nikdo z nás nemůže říci, že Ježíšova slova neslyšel.
Jeden z těch, kteří budou pracovat na stejném místě, na stejné práci, bude přijat (ekumenický překlad Bible), druhý ponechán.
I těm, kteří jsou v jedné posteli, hrozí, že jeden bude přijat a druhý ne. (L 17,34).
Straší nás Ježíš? Je jako učitelé, kteří studenty straší maturitou, aby je donutili studovat?
Co si o tom myslíte?    
Vrátím se ke slovům: „Otče náš, nevydej nás v pokušení.“

Před týdnem jsem vám navrhl k promýšlení biblické texty o jednání Boha se Saulem a Davidem.
(V Letohradě jsme si k tomu udělali biblickou hodinu.)

Výchozí pozici k životu a přátelství s Bohem známe. [3]
Přesto se někdy k Bohu nespravedlivě chováme jako některé pubertální, bohaté, rozmazlené a drzé děti, obviňující rodiče z všelijaké nepřejícnosti. [4]

Co má s námi Bůh dělat, když se řítíme do neštěstí? 
Prosíme Boha, aby nám mluvil do života?
Nakolik si od něj necháme poradit? [5]
Bylo jednání Hospodina se Saulem a Davidem manipulací, porušením lidské svobody nebo pedagogickým vedením?
(Slova manipulace a pedagogika nebyla tenkráte známá, ale ty příběhy jsou geniálně vystavěny, aby jim už dříve mohli lidé, nejen pánové Saul a David, rozumět.)

Je správné nastražit past na podezřelého?
Je legitimní nastražit na známého pachatele past? [6]   

Bylo v možnostech obou králů včas rozpoznat vlastní nedobré sklony a pokušení moci?

Saul po selhání znovu a znovu sliboval, že se polepší, plakal sám nad sebou, ale nehledal příčinu svého selhání a neprosil Boha o pomoc (stejně jako lidé v Ráji).
David se nedopustil menších zločinů než Saul. [7]
Ale ke svým selháním se postavil rovně. Proto mohl zůstat králem. (Izraelský král má sloužit a pečovat o lidi, má jít před lidmi, jako pastýř před ovcemi.) David se postavil se do čela hříšníků a ukázal jim cestu vedoucí k nápravě – ta je, díky slitovnosti Boha, možná.

Odposlouchává nás Bůh?
Sleduje nás?
Líbí se nám jeho péče o nás?
Jsme za ni Bohu vděční, nebo nám „pubertálně“ vadí, že se „montuje do našeho života“?  

Jak vychováváme, a jak máme vychovávat děti? 

Dobrý učitel občas řekne starším studentům (třeba maturitní třídě) nějaký nesmysl a čeká, jak budou reagovat, zjišťuje tím, zda studenti vyučovací látce porozuměli.
V některých zkušebních testech má zkoušený z více uvedených možných odpovědí rozpoznat tu správnou.

Připomněli jsme si Ježíšovu výzvu: „Nakupte si zbraně“. (L 22,35-36)

Kdybychom se neptali, proč Ježíš „seřval“ Petra, když ten svého Mistra a Přítele odvážně bránil s mečem v ruce, bylo by to pohodlné. (Přesně řečeno bylo by to projevem lenosti a zbabělosti - a to je hříchem zanedbání péče o sebe sama a péče o druhé).
Cesta k porozumění je pracná, ale učedníkovi přináší radost a uspokojení z přesného myšlení. [8]

Ani po Ježíšově zatčení apoštolům nedošlo, že Ježíš mluvil ironicky.

Jaké mají tyto události v životě Saula, Davida, apoštolů, a dalších selhavších význam pro nás?
Mají nějakého společného jmenovatele? 
Budou nám ta vyprávění k poučení? [9]

K čemu je ve vyprávění o Ráji „Strom poznání dobrého zlého“? [10]
K čemu slouží bakterie a viry přenášející nemoci?
Mohou hackeři a jejich viry v počítačových systémech být v něčem přínosné? 
Proč Bůh nezastřelil satana? [11]

Dobře vím, že dělám více chyb než apoštolové.
Všiml jsem si (nejprve na sobě), že při koketování se selháním, začínáme být poněkud oblouzněni, omámeni  (jako když některý bodavý hmyz při bodnutí do naší kůže vypouští látku, abychom necítili bolesti - ta se ozve, až když je pachatel dávno pryč).  
Všiml jsem si (ponejprve na sobě), že už náš první hřích otupuje naše svědomí. A často mívá
„mladé“, šíří se jako plíseň, z malé „tečky“ se rozrůstá.  
Všiml jsem si, že už první ohnutí je nebezpečné. Kdo se nenarovná, křiví se dál a dál, až se z něj stane křivák.
Všiml jsem si, že když se rázně nepostavíme začínajícímu (malému) zlu, otevíráme cestu zlu mnohem většímu - v nás, i o okolo nás („s jídlem roste chuť“ - moje i Hitlerova).
Všiml jsem si, že jsem nebezpečný (sobě, druhým i nejbližším). Nejen sklonem ke zlému, ale i přeceňováním sebe a podceněním náročnosti situace. Podceňováním porušenosti světa.
Také nedostatečnou pílí ve vzdělávání boží moudrosti, která nám nabízí pomoc v rozlišování ... Atd.   
Každý hřích nás poškozuje, vnáší nějaké množství jedu do nás, pachatelů, i do okolního světa. [12]
Všiml jsem si (i na sobě) pravdivosti přísloví: „Není na větě rybička, aby na ni nebyla udička“. Znám svůj hlavní hřích. (Kdo jej nezná, velice riskuje.)
Nepodceňuji svůdce, zpětně jsem si všiml, že mě zná lépe, než mě znali estébáci, že mě sleduje a monitoruje. Zpětně jsem si všiml, jak nenápadně a mazaně na mě líčí pasti. Jak k tomu používá líbivé i zbožné řeči.
Proto jsem Bohu vděčný za jeho zájem a péči. Vede nás k přemýšlení, navádí nás k dohledávání kořenů našich selhání, k opravování chybného a nedostatečného myšlení – abychom se neminuli s ním i s nejhlubším smyslem našeho života – k dorůstání do boží podoby.   

Satan nás svádí ke zlu, aby nebyl ve své nenávisti a zlobě v samotě pekla sám.

Bůh nás „uvádí v pokušení“ (jak to vyjádřit lépe zatím nevím), k rozpoznání nebezpečí, aby nás z něj mohl vyvést a zachránit.
Nechrání nás před každý zlem, ale může nás z něj zachraňovat.

Co na to říkáte?
Budeme stále opakovat chyby předků, nebo zmoudříme?
Ježíš blahopřeje hledajícím a tlukoucím.
A následujícím pilným učedníkům. Nikdy neřekl: „Klanějte se mě“, ale: „Následujte mě“.

„Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Máme možnost být mezi jeho milými a věrnými učedníky. Zajímá nás, jak se to může stát.
[1] Zatímco všechny kultury naříkají, že Zlatý věk lidstva skončil a „svět se řítí do ďáblovy řiti“, židé a křesťané slyší od Boha ujištění, že lidstvo je naopak pozvání k lepší budoucnosti. Svou touhu (kterou do nás vložil Tvůrce) si pěstujeme a očividný pokrok světa nás povzbuzuje na této cestě. Je pro nás ctí, že se smíme přidávat k Ježíšovu dílu.

[2] Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)  
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. (Mt 6,22)  
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,1-14)

[3] Bůh nám daroval chuť a velikou sílu k životu. Neposlal do života bezradné. Učí nás rozpoznávat dobro od zla. K tomu nám přidal svědomí. Vložil do nás touhu po dobrém. Jako se děti učí napodobovat rodiče, tak i my se snažíme napodobovat Boha. Jeho spravedlnost a milosrdenství. Svědomí nám napomáhá udržet správný směr. Snažíme se jím řídit. Naučili jsme se svědomí zpytovat a pěstovali je, abychom je neměli pokřivlé nebo zakrnělé. Své rozlišování spravedlnosti a nespravedlnosti si porovnáváme s boží moudrostí a s Ježíšovým příkladem.

[4] „Adame, proč jsi jedl z jedovatého stromu? Varoval jsem tě.“
- „Já za to nemohu. Eva mě svedla … Za to můžeš ty, dal ji mně špatnou ženu …“
„Evo, neslyšela jsi, že ten strom je jedovatý?“
„Had mě podvedl …. Za to můžeš ty, máš v Ráji odporného plaza.“
Stále opakujeme stejné chyby. Nepřiznáváme své viny, nehledáme příčiny svých selhání a neusilujeme o nápravu a neprosíme o odpuštění a pomoc. Přitom nám Bůh své milosrdenství nabízí. 

[5] Ptali jsme se psycholožky paní Jiřiny Prekopové, co s děckem, které se řítí do neštěstí (např. kluka očaruje nějaká starší prohnaná a zkušená ženština). „Sedněte si s ním ke stolu a řekněte mu, máme tě rádi, máme větší životní zkušenosti než ty, hrozí ti, že zkazíš život sobě a třeba svým dětem. Řekněte mu to jednou.“ Vyprávěli jsme to přátelům a slyšely to jejich dvě chytré a hodné dcery. Pravily rodičům: „Prosíme vás, neříkejte nám to jednou, ale desetkrát.“

[6] Důležitý je úmysl.
Komunistická tajná policie vymyslela ďábelský plán na lidi, které chtěla dostat do kriminálu a poslala volavky, provokující je k odboji. To bylo satanské. 
Jestli chce policie předcházet kriminalitě a naláká do pasti např. člověka, který se už mnohokráte o trestný čin pokoušel, a usvědčí pachatele z pokusu o kriminální čin, pak to schválíme. Zabránila zlu. A pokud pachatel usiluje o nápravu, je to výborné.   

[7] Úkladná vražda Uriáše a jeho druhů byla podlá, a pohoršující. (Král dal zločinný příklad vojákům, kteří dostali rozkaz k likvidaci vysokého důstojníka.)

[8] Opakování dřívějšího vyučování.
Apoštolové ani po Poslední večeři Ježíšovi nevěřili, že Mesiáš zavraždí církevní představení. Nepřipustili, že by i oni mohli selhat. Marné byly Ježíšovy zázraky a jeho moudrost. Marné bylo Petrovo vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“, nic nepochopili, byli přesvědčeni, že tomu Ježíš nerozumí.
Co měl Ježíš dělat? Odejít? 
„Když jste tak chytří, něco vám poradím, když jsem vás vyslal na zkušební misii, měli jste v něčem nedostatek? Postaral jsem se o vás? Postaral. Tak teď si každý kupte meč.“
Neptali se, proč se mají ozbrojit. Po Ježíšově opakovaném vyučování, že se zříkají násilí, si stále mysleli, že Ježíš vyhlásí mobilizaci proti Římu k ozbrojenému povstání. Jako se David neptal, proč má vyhlásit sčítání bojeschopných mužů, kdyžto jim to Hospodin opakovaně zakázal, tak se ani apoštolové neptali Ježíše, proč „mění názor“ na zbraně a válku.

[9] Králové Saul a David byli velkými osobnostmi. Bylo jim mnoho dáno a mnoho svěřeno. Saul byl otevřený duchu
božímu. I David pro boží lid mnoho udělal. Jeho žalmy svědčí o velikém poznání Hospodina.
Je pro nás pedagogicky důležité poznání, že i takto veliké osobnosti mohu selhat.
A ještě důležitější je Davidova odvaha k pravdivosti a snaze o nápravu.
Všechny židovské děti se učí, že David je svatým krále Izraele. Všechny židovské děti se učí, že David spáchal řadu hrdelních zločinů. Všechny židovské děti se ale také učí, že se David přiznal, obrátil a změnil. Proto mohl zůstat králem a je svatý králem Izraele.  
Podobně pravdivý a poctivý jako David byl Petr. I přes své selhání mohl být parťákem apoštolů.
Každý z nás hříšných se můžeme Davidem i Petrem nechat vést v záchraně.  

[10] „Poznat“ znamená, udělat zkušenost, zakusit. Zavraždit někoho není nezávaznou ochutnávkou. 

[11] Bůh nás před velikou mocí satana účinně chrání! Ale kdo se s ďáblem baví, kdo s ním koketuje, podobá se člověku, který vstupuje do minového pole, leze do klece s medvědy, nedodržuje „bezpečnost práce“, kdo vypouští džina z láhve (třeba pomluvou), ten se vystavuje velkému nebezpečí.

[12] Náhodně jsem teď potkal tři lidi, kteří byli kdysi zneužíváni kněžími. Teď zklamaně a s hořkostí opustili církev. Ne pro zločiny pachatelů, ani ne pro dřívější krytí pachatelů institucí církve, ale když viděli, jak se pan kardinál necitlivě staví k obětem a myje si ruce tvrdým předhozením obětí k policejním výslechům. Jsou nevýslovně smutní z neochoty biskupů vcítit se do ponížení obětí.