3. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 35,1-6a.10; Jak 5,7-10; Mt 11,2-11
Datum: 15. 12. 2019
I o prvním čtení můžeme říci: Mesiáš přišel, velice nás obdaroval, něco jsme se od něj naučili … I svět je jiný, než by byl bez něj. (I lidská práva od nás přijímají jiné kultury – jen si povzdechneme, dlouho nám trvalo, než jsme je přijali). Uzdravovaní (nejen těla) je dříve neslýchané …

K evangeliu znovu připomenu.  
Janu Baptistovi se od rodičů dostalo skvělé výchovy. Prošel celé Písmo a naučil se z něj také přesnému myšlení. [1] Natolik se otevřel Duchu božímu, že mu mohlo být sděleno: „Na koho uvidíš sestupovat Ducha, ten je Mesiášem.“
Zaslechnout a porozumět boží informaci není samozřejmé. Čteme, slyšíme boží slovo, opakujeme je, chodíme okolo něj, ale ne každému něco říká, ne každý s ním ladí, ne každému proniká do srdce. [2]

K dnešnímu úryvku – Nemyslím si, že Jan měl krizi víry, pečlivě si přece ověřil pravdivost slova božího i důvěryhodnost Ježíšovu. (Sám Ježíš o Janovi mluví velice pochvalně, mimo dnešní text také srv. Mt 3,13-17. J 3,25-36)
Spíše to vypadá, že Jan poslal Ježíšovi své učedníky, aby se sami přesvědčili, zda Ježíš přichází s mesiášskými dary od Boha. (Jan nikomu neprozrazoval, kdo je Mesiášem, k tomuto poznání má každý, s boží pomocí, dojít.)

Vyučování od svých žáků něco vyžaduje (zájem, přemýšlivost, píli, pečlivost, poctivost …) a něco nám dává (nové poznání a radost z poznání, nové dovednosti …, také nám otevírá další zájem o další poznávání …). „Mojžíšovo“ vyučování nám navíc přináší nový vhled do života, nový smysl života … a hlavně přátelství s Bohem. A touhu rozumět si s Bohem ještě víc (s jídlem roste chuť). 
Ježíš říká: „Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste mně.“ – Kdybyste se „u Mojžíše“ naučili dobře myslet – abyste mohli a uměli Hospodinu důvěřovat – přitakali byste s radostí tomu, čemu vás učím, a důvěřovali mně.
Přátelství s Bohem nám přináší nejen nové „poznávání“ (bytostné porozumění), vytváří v nás nový způsob myšlení, širší porozumění a další psychické parametry – stavy, procesy, náhledy, schopnost souznít s pravdou a radost z „poznaného“. (Uvedu jeden příklad, čím víc rozumíme hudbě, určité skladbě a autorovi, tím víc nás muzika uchvacuje …) [3]

Je důležité si všimnout, že přesto, že se židé hlásili k božímu vyučování, k Tóře a pyšnili se: „Naším otcem je Abrahám, my jsme učedníci Mojžíšovi,“ přesto se minuli s Mesiášem. Tak strašně, že se na něm dopustili zločinu. Dali více na své rabíny, než na Ježíše. Nechali se svými vůdci zlákat k nerozumnému povstání vůči Římanům a byli strašným způsobem pobiti. Jeruzalém byl vypálen a židé byli vyhnáni ze své země.
Protože neuposlechli Janovy a Ježíšovy výzvy k obrácení.

To se stále opakuje. Mnoho Němců se nechalo svést Hitlerem, mnoho lidí z dalších národů se nechalo svést Leninem a dalšími krutovládci.
Naši předkové z počátku 20 století byli slušní a poctiví lidé. Nedopouštěli se zločinů a těžkých hříchů. Chodili poctivě do kostela, modlili se a postili. Ale byli klérem tak pokřivení, že se nedokázali postavit proti svým vládcům, kteří je ve své zvrácenosti poslali střílet na jiné křesťany. Nechali se zmanipulovat a stali se zabijáky.
Ti, kteří přežili, pak v sobě tu strašnou vinu nosili … Už nebyli jako dřív ...
Ti, kteří odmítli válčit, byli oběšeni.
Kněz je před popravou vyzpovídal a pomodlil se za ně. Ale nikdo jim ani do ucha nepošeptal: „Udělal jsi dobře, žes odmítl zabíjet, Bůh si Tě váží.“
(Někteří biskupové poklonkovali svým vládcům. Ostatní svým mlčením také umožnili příšerné vraždění. Nikdy neřekli, že jejich vládci jsou váleční zločinci.)
Zanedbávat dobro může mít katastrofální následky. Nepěstovat si vůli k pravdě a statečnosti nám může přivodit účast na zločinech.

Jako byl Kaifáš zřejmě přesvědčen, že dobře slouží boží věci, můžeme se i my podobně mýlit a stavět se proti Bohu, aniž si to uvědomujeme (to neznamená, že nejsme vinni). Své svědomí si totiž dokážeme šikovně upravovat. (Jak to, že někteří mají Františka rádi a jiní o něm obludně mluví?) Někteří zbožní se stali Ježíšovými učedníky a jiní jeho vrahy. Obě strany říkali stejné modlitby. Tak to často bylo i na protilehlých frontách, nejen první světové války.
Vidíme, že nestačí jen nepáchat zločiny. Zanedbání dobrého – včetně Božího vyučování a boží výchovy – způsobí pronásledování proroků a válčení národů nebo skupin proti sobě.  

Nechápu, že někteří kazatelé říkají, že Jan (případně Ježíš) strašil lidi, že byl tvrdý a že se jeho předpovědi nenaplnily. Že Ježíš nepálil své odpůrce, jako kdysi pálili plevy.
Ptám se jich, nečtete Písmo kvapně? Copak jsme my pokřtění neupalovali a nevraždili nevinné (někdy ve jménu Boha)? Copak se násilí dodneška neděje?

Bez stálého „obracení se“ k Ježíši, nebudeme Ježíšovými učedníky. Potřebujeme si průběžně opravovat i své myšlení podle Ježíše.
(Vždyť naše hlásání Boha mnohdy neláká ani naše děti, natož jiné lidi.)

Janu Baptistovi došlo, kam se jeho národ řítí, když si upravují „Mojžíše“. Nedbali na slova Hospodinova:  „Všechno, k čemu vás vyučuji, pečlivě dodržujte, nic k tomu nepřidávejte a nic z toho neubírejte!“ (Dt 13,1) Proto naléhavě volal: „Obraťte se, změňte své názory a svá jednání. Jinak se minete s Mesiášem!“ 

Míjíme se s Mesiášem my?
(Nasloucháme pečlivě tomu, co nám říká? Dodržuje to pečlivě? To si může každý snadno ověřit.) 
Kdo by to rychle a povýšeně vylučoval, nemusel by mít pravdu.

Pokračování v úvahách nad slovy: „Otče náš, neuveď nás v pokušení.“
Bůh nám dopřává svobodu. Rozumem a svobodou se lišíme od ostatního stvoření. Duch nás – kteří „jsme jen prach“ – pozvedá, abychom se mohli stávat obrazem božím. 
Svobodu nelze přikázat, je dobrovolnou možností konat dobré. Bůh nám daroval svobodu – i s rizikem, že budeme svobodu zneužívat a páchat zlo. Bůh si je jistý svou přízní k lidem. I z vyprávění o selhání lidí v Ráji poznáváme, že je vždy ochotný nám pomáhat z omylu a selhání. [4]

Dosud nikdy nám Bůh svou pomoc neodmítl. Bylo by ovšem nízké boží milosrdenství zneužívat. [5]

K odpovědnosti za dar života patří hledání příčin našich selhávání. [6]
Ke spravedlnosti patří poctivost k sobě samému.
Hádě se ptá: „Mami, jsme my hadi jedovatí?“ – „Jistě. Proč se ptáš?“ – „Právě jsem se kousl do jazyka.“
Zasmějeme se. Ale poctivý člověk si přizná: „Vím, že i já produkuji jed,“ a bude hledat pomoc.  

Je dobré si všímat, jakou pomoc nám Bůh nabízí.
Všímáme si, jak Hospodin s hříšníkem jedná, aby ho odvrátil od neštěstí, do kterého se řítí.
David jednal se Saulem (který se jej opakovaně snažil zavraždit) opakovaně velkoryse (srv. 1 Sam 24,11), ale s králem to ani nehlo. Proto Hospodin Saula na chvíli vydal působení zlého ducha, aby se král „chytil za nos“.
Apoštol Pavel mluví podobně. „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě …Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže jednají hříšně a zvráceně …; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní … (srv. Ř 1,21-26).
Když si pobožní zacpávali uši a zakrývali oči nad Ježíšovým varováním k obrácení, Ježíš se vydal do jejich rukou, aby si nad jeho mrtvolou přiznali svůj zločin a konečně se obrátili ... Tím, že se Ježíš přestal bránit a skrývat, umožnil svým nepřátelům dopustit se zločinu. Neudělal to ale proto, aby je pak mohl zavrhnout, ale proto, aby konečně nahlédli na jedovatost své „víry“, aby si přiznali, že se Bohu vzdalovali a jednali zločinně. Aby se zřekli své náboženské pýchy, náboženské nesnášenlivosti a nenávisti. K jejich prohlédnutí a záchraně Ježíš vydal dokonce sám sebe. [7] 

Když jsem opatrně zkoumal, o co si lidé pod slovy: „Otče náš, neuveď nás v pokušení,“ doposavad mysleli (dříve, než o nich začal mluvit František) a o co prosili, většinou pokrčili rameny.
Před 40 roky jsem ta slova začal zkoumat a došel k prosbě: „Otče, pomoz mně, abych včas poznával svá selhání, abys mě nemusel (k mé záchraně, abych se konečně „chytl za nos“) vydávat v další „pokušení“ většího kalibru.“
Úroveň mého svědomí mně nestačí, potřebuji si je stále zjemňovat a zpřesňovat. Proto prosím lidi okolo mě, aby mě upozorňovali na mé chyby a poradili mě lepší způsoby myšlení a jednání než jaké znám. Neurážím se. (Budu jim vděčný, když se budou snažit o spravedlivé posuzování a nebudou mě to říkat tvrdě a v povýšenosti.)

Pokusil jsem se popsat, jak jsem porozuměl Ježíšovým slovům: „Neuveď nás v pokušení,“ z biblických textů, z biblického vyučování.
Myslím si, že i jednání dobrých otců mě v tom dává zapravdu. [8]

Známe přísloví: „Jen blb se dvakrát spálí o stejná kamna.“
Podotýkám z vlastní zkušenosti: „Kdyby jen dvakrát!“
Dvakrát jsem se opil, až jsem zvracel. Od té doby si to hlídám. Ale v některých jiných věcech, jsem selhal vícekrát. Vím, jak je pro mě strašně těžké – po odpuštění Boha – si odpustit sám sobě (neboť mé selhání – navíc v mém stavu – je neomluvitelné!).
Velice rozumím Františkovým slovům: „Jsem hříšník.“
Já jsem také hříšník!
Nenesu to lehce. Je to těžší, než pronásledování zvenčí.

Pokusil jsem se trochu naznačit směr k mému porozumění slovům: „Otče náš, neuveď nás v pokušení,“ neopravuji si je. Nechci si nic lacině ulehčovat.

Jak to máte vy? Kudy se nad těmito slovy vydáváte? Třeba znáte lepší cestu. Nebo vám třeba tolik nehrozí selhání jako mně.
[1] Kdyby někdo Bohu namítal, že Písmo je nesrozumitelně napsané, Jan se Boha zastane: „Já jsem Božímu slovu porozuměl a neměl jsem takové vzdělání, jaké máš ty, nechodil jsem tolik roků do školy, jako ty. Kolik úsilí jsi k porozumění Písmu vynaložil ty?“
Klade na nás snad Bůh nesplnitelné požadavky? Přecenil nás? 

[2] Po Ježíšově „slavném vjezdu do Jeruzaléma“ a po Ježíšově modlitbě: „Otče, oslav své jméno!“ z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem tě a ještě oslavím.“ Ale většina lidí hlasu neporozuměla, prohlásila, že jen zahřmělo, pouze někteří vypověděli: „Anděl k němu promluvil.“ (srv. J 12,28-29) Jan slyšel přesně, co bylo řečeno. Protože chtěl slyšet a protože se před tím „dobře učil“. 
Když Ježíš káral nejlepší „farnosti“, protože se „neobrátily“ a naříkal, že dopadnou hůř než Sodoma, děkoval Bohu: „Otče, to je dobře, že jsi svou moudrost skryl před „moudrými“ a „rozumnými“ a zjevil jsi ji „maličkým“ (uvozovky jsem doplnil já) (srv. Mt 11,20-27). („Moudrými“ a „rozumnými“, nejsou myšleni vzdělaní, ale ti, kteří si myslí, že rozumí všemu. Ježíš zde o nich mluví ironicky. Naopak „maličtí“ se nepovyšují, jsou hladoví po Duchu božím a po poznání boží moudrosti. Obě skupiny se nacházejí mezi vzdělanci i mezi prostými lidmi. Tuto Ježíšovou větu zneužívají pohodlní lidé, kteří snižují dar, který jsme od Boha dostali – rozum.
Srov. Mdr 9. kap a také: „Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle.“ (Př 13,20) „Čest připadne moudrým do dědictví, hlupáci si však odnesou hanbu.“ (Př 3,35)  

[3] Vyprávěl jsem: „Muslimů je půl druhé miliardy a židů 15 milionů. Muslimové mají čtyři nositele Nobelovy ceny a židé víc, jak 150, čím to je?“ Jedna paní pravila: „Asi židé víc čtou a méně házejí kamením.“

[4] Bůh provinilce neodepisuje. Tak, jako vyhledal první lidi po jejich selhání, tak vyhledává i nás a nabízí nám pomoc; nejen v příslibu Mesiáše (ten nám ukazuje, že má smysl Bohu důvěřovat).
Škoda, že vyprávění o selhání v Ráji je ovlivněné starou představou překladatelů o trestajícím Bohu, proklínajícím hada a zemi, rozmnožujícím trápení lidí a vyhánějícím je ze Zahrady. Překlad by bylo třeba poněkud přestavět – Bůh oznámil lidem i hadovi neštěstí, které si sami způsobili. Sami se z Ráje propadli a vyloučili se z něj. Kdyby provinilci v Ráji svou vinu přiznali a obrátili se, mohli v Ráji zůstat.

[5] Lidé nám katolíkům někdy právem vytýkají, že jdeme ke zpovědi a pak lehkomyslně hřešíme dál. Nejen hinduisté a buddhisté nás často zahanbují, oni s odpuštěním nepočítají (jsou přesvědčeni, že každé zlo bude do poslední nitky potrestáno), proto se k druhým lidem snaží chovat dobře. Židy odpuštění hříchu něco stálo, s prosbou o odpuštění přinášeli na znamení nápravy korban (např. dobytče). Korban znamená přinášení. (I velikonoční beránek byl korbanem, nikoliv obětí. Škoda, že naše překlady Bible překládají korban jako „oběť“. Tím dochází ke zmatení, zůstáváme trčet v pohanských představách o Bohu, kterého je třeba si usmiřovat a přinášet mu oběti na usmíření. Jenže Bůh není uraženým nebo rozhněvaným božstvem.)

[6] Jsme nešťastní z rozpadu manželství našich kamarádů. Protože je dost známe, správně usuzujeme, že nedostatečně budovali svůj vztah. Když jsme zkoumali, proč se lidé v Ráji nechali svést prolhaným hadem, všimli jsme si, že „nejedli ze stromu života“ (zanedbali vztah s Hospodinem, přestali se u něj učit jak rozpoznávat zlo od dobra – o tom jsme mluvili dost podrobně).
Toto selhání stále opakujeme a neradi se učíme z chyb svých předků i z chyb vlastních. 

[7] To my nechceme přiznat svou jedovatost. Tvrdíme, že Ježíš přinesl svou oběť na kříži, aby nám Bůh mohl odpustit. Popíráme tak nekonečnost Božího milosrdenství a děláme z něj krvelačnou zrůdu, která nemůže odpustit „jen tak“ ale je svázána „spravedlností a právem odplaty a testu“ – to je ale naše lidské pojetí spravedlnosti. To my opovážlivě určujeme Bohu, jak má jednat!

[8] Za minulého režimu byl okresní tajemník komunistické strany velice mocným mužem. Syn pardubického tajemníka začal na průmyslovce propadat. Táta mu nesjednal protekci, řekl mu: „Pokud si nespravíš známky, půjdeš do učení. Průmyslovkou si můžeš dostudovat při zaměstnání. Pokud se nebudeš učit ani řemeslu, půjdeš k lopatě.“ Jak včas jednat s klukem, který začne jednat svévolně (aby nakonec neskončil třeba na drogách a pod mostem), si každý domyslíme.