Svátek Ponoření Pána

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 42,1-4.6-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7; Sk 10,34-38; Mk 1,6b-11
Datum: 10. 1. 2021
V koronavirové karanténně o nedělích slavíme s pár přáteli „Rituál Dne Páně“, s čtením a promýšlením biblických textů na neděli. [1]

Když jsme teď omezeni v setkávání s lidmi mimo rodinu, mohli bychom s dětmi nebo vnuky procházet biblické příběhy, doporučuji např. perlu biblického a literárního vyprávění - o Josefovi a bratřích. Josef je příkladem tvůrce Pokoje. Umožní bratrům nahlédnout na jejich provinění a nabídnout jim odpuštění a smíření. V dětství se formují základní rysy naší osobnosti skrze vzory. Už malé děti si hrají na tatínka a na maminku, na pana doktora. Později se setkávají s dalšími hrdiny. V lednovém časopisu naší farnosti Okénku informujeme o velikých zachráncích Židů, ohrožených za války: o mladém americkém novináři Varianovi Fry a českém konzulovi Vladimíru Vochočovi, kteří s dalšími spolupracovníky zachránili 4 tisíce Židů. (Nyní vyšla kniha V. Fry: „Na vyžádání vydat!“) [2]

Uspořádání biblických vyučovacích lekcí církevního roku jsem kdysi přirovnal k točitému schodišti, po kterém stoupáme k dalšímu porozumění a osvojování životní moudrosti. Každý třetí rok se dostáváme ke stejným textům – znovu je čteme, opakujeme si, čemu jsme porozuměli a hledáme další vrstvu jejich sdělení a smyslu.

V Ježíši Bůh jako člověk osobně sestupuje mezi nás hříšné. (Nebyl pokřtěn od Jana Baptisty.)

K prvnímu čtení.

Čtyři písně Izaiášovy o Služebníku božím jsou tajemné v tom, že neříkají, kdo jím je. V originále je řeč o

Ebed Jahve - otroku božím, ne o služebníku. Ten není otrokem Boha, ale otrokem, nezištně sloužícím s Bohem jeho dětem.

Bůh nás vždy překvapuje a často ohromuje: ebed Jahve přichází sloužit lidem odstrčeným, všelijak ztrápeným, stíhaným a životem drceným. Staví se na stranu těch, kdo jsou svým okolím odstrkováni a v náboženském společenství odmítáni. Včetně pohanů (lidí nekřesťanských náboženství). Dodneška „zbožné kruhy“ této službě - a tom i Bohu - kladou odpor.

K evangeliu.

My za Izaiášova otroka božího pokládáme Ježíše z Nazareta a  jeho životní program přijímáme za svůj.

Počítáme s určitým nebezpečím, kterému jsme vystaveni. Od všech, kterým se Bůh protiví. Od cizích i od „falešných bratří“ Ježíše, kteří křižují jeho bratry.

Pravdivě vyznáváme, že i sami často hřešíme myšlením, slovy i skutky proti božímu služebníku a jeho službě.

Jan Baptista vyzýval lidi, aby na znamení svého obrácení se k Bohu, sestupovali do Jordánu a nechali se od Jana ponořit do vody a vyznávali své hříchy. (Už víme, že Jan nekřtil a Ježíš nebyl a nemohl být pokřtěn. Ježíš sestoupil solidárně mezi hříšníky, a nechal se od Jana ponořit, i když nevyznával hříchy.

Ježíš tím, mimo jiné, potvrdil Janovu výzvu k „obracení se“ pro své učedníky za celoživotní proces. [3]

Srovnáme-li si zprávy o Ježíšově ponoření všech evangelistů (všichni o ni svědčí – to potvrzuje důležitost té události), čteme, že někdo slyšel, co hlas s nebe o Ježíši říká, někdo, říkal, že zahřmělo, jiní nezaznamenali nic. Podle stupně svého vztahu k Bohu, podle toho, na jakou úroveň v porozumění Bohu kdo došel.

Tak je to dodneška. Nepovyšujme se nad druhé. Stejným slovům Písma rozumíme různě. „Kdo má, tomu je dáno a přidáno, kdo nemá, přijde i o to, co má.“ Víme tedy kde a jak se s Duchem božím potkávat. Co od něj můžeme a co nemůžeme čekat.

O noření se do Ducha božího mluvíme. Ježíš nám přesně říká, jak se námi Duch boží setkává - skrze boží slovo. To nám umožňuje rozlišit „naše zbožné nápady“ od impulzů Ducha božího. Víme také, že nás Duch povede k čím dál hlubšímu porozumění božímu slovu. 

K druhému čtení.

První věta mluví o Petrově - i naší - natvrdlosti vůči Ježíšovým názorům a programu božího otroka. [4]

„Hospodin poslal Izraelitům své slovo“, připomíná apoštol.

Toho, že s námi Bůh mluví, si Izraelité dodneška váží. Slovem Bůh všechno tvoří. Lidskými slovy se s námi setkává a sděluje nám své informace.

Víme, jak mučivé je mlčení druhého. Jak druhému porozumět, když neumí nebo nechce vyjádřit, co si myslí. V jak zoufalé situaci se ocitl ten, který nemůže mluvit ani psát.

Bůh nemá ústa a nemluví jako člověk. A přesto Písmo říká: „Bůh svým slovem tvoří. Je Slovem, kterým se srozumitelně s námi vyjadřuje.

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.

Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.

Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli

na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.

To píšeme, aby naše radost byla úplná.

A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. (1 J 1,1-5)

Nám je to slovo svěřeno k poznávání, šíření a žití.

Nečteme evangelia poprvé, víme, že se Ježíš v Nazaretě přihlásil k programu „otroka božího“ Izaiášovými slovy. Všem přináší Boží pokoj.

To je mnohem víc, než když jsme dlouho pouze citovali:

„Kristus vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Kol 2,14“  

„Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 K 5,21)  

„Ježíše ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.“ (Ř 3,25)

„On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“ (1 P 2,24 

My jsme tyto obrazy z kázání apoštolů brali jako axiomy a dogmatická tvrzení.

(K významu těchto slov se snad někdy dostaneme, ale už je dopředu ohlašuji, abychom nad nimi začali znovu přemýšlet.)

Bez určitého náboženského vzdělání jim ovšem neporozumíme. K osvojení svého civilního oboru a zaměstnání jsme se také patřičný čas vzdělávali. [5]

Víme, že Bůh nevyžaduje zadostiučinění za naše hříchy. Nevyžaduje prolitou krev k usmíření za naše hříchy. Ukřižování Ježíše nebylo záměrem božím. Ježíš není provinilcem před Bohem, který bere náš trest na sebe.

Známe případy, kdy někdo vzal na sebe vinu ostatních před soudem lidí, aby zachránil druhé. Trest pak dopadl na jeho hlavu. Takovouto představu mají někteří lidé o Ježíši a o spravedlnosti Boží. Ale může spravedlivý soud odsoudit nevinného? Vynést rozsudek nepřiměřeného trestu? Mohla by boží spravedlnost na něco takového přistoupit?

Už staré biblické tety říkají, že každý bude trestán za svůj hřích. Stačí si přečíst třeba Ez 18. kapitolu.

Dost hlasitě a dlouho jsme lidem doporučovali, aby za hříchy druhých trápili své tělo do krve, hladu a zimy. Nebudu to dál rozvádět. [6]

Tak to dopadá, když nenasloucháme božímu slovu a neumíme rozpoznat, jakého ducha je určité tvrzení a doporučení autority.

Ježíš nás nezachránit trápením, ale krásným a dokonalým životem. „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“. – I těmto slovům potřebujeme správně rozumět. I hlasatelé sebetrýznění byli přesvědčeni, že je to Bohu milé.

Samozřejmě, že být tvůrcem Pokoje přináší i pronásledování, neboť ti, kteří uchvacují moc nad druhými, nemají svědomí, často se ničeho se neštítí a ty, kteří jim stojí v cestě, nemilosrdně likvidují. To se nestalo jen ve starém Izraeli, stává se to i dnes.

Čím jsem starší, tím více mě opouští optimismus na zlepšení světa. A tak „přepočítávám“, co se z božího učení podařilo. Ježíšův příklad kupodivu nezapadl. Vidíme, že zlo je nakažlivé, ale i dobro je nakažlivé – dokonce více než zlo.

Ježíšovo učení bylo v tehdejším krutém římském světě absurdní, a přece se začalo prosazovat. V naší západní společnosti vliv církve klesá (naší vinou). A přece ledacos z Ježíšova učení překvapivě narůstá.

Zkusím uvést několik případů.

Mezi micvot (biblickými pokyny) stojí:

Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý. (Ex 22,25-26)

Naše právo zaručuje minimální mzdu, (která se postupně zvětšuje) a která musí být zachována i u dlužníků v exekuci. 

Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl. (Dt 22,8)

Jak daleko jsme dotáhli bezpečnost práce, lešení, domů a veřejného prostoru? Dokonce jsme zavedli bezbariérový přístup pro vozíčkáře.

Při soudu nebuďte straničtí, vyslechněte jak malého, tak velkého a nikoho se nelekejte; soud je věcí Boží. (Dt 1,17)

V pohanském světě jsme prosadili zákaz mučení (v určitém období jej ale papež dovolil).

V soudním procesu D. Ratha obžalovaný velice chytře využil všechny možnosti obrany, které mu naše právo dovoluje. To svědčí o nezávislosti našich soudů. (Je veliká škoda, že církevní soudy nejsou plně nezávislé.)

Deklaraci lidských práv a práva dětí připomínám častěji.

Během několika posledních let jsem byl několikrát svědkem, že naše zdravotní péče je poskytována pacientům bez rozdílu stáří a majetku.

Zkuste si sami doma přidat další příklady, jak se dobro ve společnosti rozšiřuje. Potěšme se tím navzájem.

Připomenu k tomu Ježíšova slova:

„S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.“ (Mk 4,26-28)

To neznamená, že složíme ruce do klína. [8]

Vyprávěl jsem, že v nemocnici a v lázních neříkám, že jsem křesťan a kněz (časem to samo vyplave), protože by si mě lidé zařadili do určité přihrádky ve svých představách o křesťanech a duchovních. Až když nás poznají, a pak se dozvědí, že jsme křesťané, řeknou: „Ale vy jste normální“.

To jsme to dopracovali!

Jenže to církevní vrchnosti nevysvětlíme. Myslí si, že stále potřebují všechnu tu církevní parádu a falešnou sebejistotu. Ani si nevšimli Ježíšovy pastorační praxe. Neměl zapotřebí se lišit v životním stylu od obyčejných lidí. Nepotřeboval kouzelnickou čepice, čarovnou hůl a povrchní „náboženskou“ parádu. Měl „v hlavě a v srdci“ a tak nepotřeboval „mít na hlavě“.

Jedno z předních pražských gymnázií mě požádalo o přednášku o Adventu. Není jednoduché mluvit do počítače ke studentům, které neznáte a ani nevidíte jak se tváří a reagují. Byl jsem pak potěšen pochvalnou reakcí 26 studentů. Prosím vás, já se tím nechlubím, sám bych se s těmito studenty vůbec nepotkal. To náš kamarád vzal svého kamaráda učitele na orlickou bohoslužbu. Pan učitel potom řekl: „Byl jsem v životě na čtyřech mších a nejvíce mě oslovila ta na Orlici.“

Proč to říkám? V naší společnosti je víc lidí otevřených a hledajících, než si myslíme. Ale z naší strany je třeba mluvit srozumitelně a za svá slova ručit životem.

Někteří lidé řeknou: „Ten a ten kněz nosí rifle a lyžuje, on je normální“. Ale to nestačí, nosit rifle a umět lyžovat není výbavou k vyučování božího slova.

Opakuji: Bůh nám dal život, krásu a bohatství světa, přidal nám moudrost života a čeká, jak odpovíme.

On sám o náš svět pečuje a my se k jeho péči přidáváme.

Můžeme se těšit na Ježíšovo vyučování v tomto - poněkud jiném - roce. Využijme možností, které máme.

Dokud nemáme horečky, nebolí nás hlava, máme co jíst a neklepeme se zimou. (Nic z toho není samozřejmé, mnoho lidí toto bohatství nemá. Dobrořečíme za ně Bohu.) 

[1] V dětství mně modlitba růžence připadala dlouhá, vyhlížel jsem její konec. Rozjímat nad tajemstvími růžence nás nikdo nenaučil a ani nevím, jak by toho byly děti schopné. Děti trochu vedené k přemýšlení jsou obdivuhodné, ale tlačit je do věcí, které ani nám nechutnají, je trestuhodné.

Když jsem se později začal nořit do textů Písma a něco jsem z nich začal chápat, přestal jsem při tom často vnímat čas. Teď jako penzista už nemám tolik povinností jako dřív a o čas nemám nouzi. 

[2] Časopis Okénko najdete na www.letohrad.farnost.cz -  v rubrice ČTEME

[3] Stále si porovnáváme své myšlení, svá slova a své jednání s Ježíšovým způsobem myšlení, mluvení a jednání.

[4] Až po řadě let Petrovi konečně došla Ježíšova otevřenost k pohanům. Jak to, že se roky bránil vyjít pohanům vstříc? Byl přece svědkem Ježíšových postojů k nežidům. Byly tak šokující, že je nemohl zapomenout. Jak to, že se nad pohany povyšoval?

Nejsem o nic lepší než apoštol Petr. Dodneška se „novým sdělením“ (srv. Mt 13,52, Mk 2,18-22) „zuby nehty“ bráníme.  Držíme se náboženských informací a postojů z dětství, i když si můžeme ověřit, že s Ježíšem nemají nic společného.

[5] Chceme-li mít dostatečnou autoritu před svými dětmi - řekněme gymnazisty, nevystačíme si s citováním katechismových pouček. Ani nám nestačily samotné církevní rituály a přijímání svátostí. K nim nutně patří doprovázející a vysvětlující slovo.

Rituály ani svátosti nepůsobí jako léky (ty můžeme přijímat i ve spánku nebo bezvědomí). Bez porozumění a spolupráci s nimi jsou neúčinné a dokonce nám mohou uškodit.

Už o rodičovském biblickém požehnání jsme si říkali, co se čeká od žehnajícího, a co od žehnaného. Žehnající má za svá slova ručit svým životem. Žehnající není opakovačem určitých slov a není šaman.

Podvod vyjde najevo, mnoho náboženských kariéristů, politických a jiných podvodníků a dalších žonglérů slov ledaskoho očarovalo, ale jen na čas.

[6] „Na tom sebebičování něco bylo“, tvrdila mně jedna řeholnice v 80.tých letech, která v noviciátu tuto praktiku se schválením představené (jinak moderní kongregace) praktikovala. 

[8] Jestliže se pouze zaměříme na své zbožné praktiky a demonstrace vlastní důležitosti, nejsme Mesiáši nic platní. Jsme bez Ducha. Připomeneme-li si všechny církevní akce za poslední roky, snadno posoudíme, kolik jich bylo solidárních s potřebnými v duchu Izaiášova otroka božího, a kolik jen prázdnou sebepotvrzující „zbožností“.