Svátek Ponoření Pána

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 9,50n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-7; Sk 10,34-38; Mt 2,1-12
Datum: 12. 1. 2020
Izaiáš píše ve čtyřech písních o božím otroku (služebníku). [1]
Mnoho vládců a politiků se předvádělo a předvádí, vyhlašují velkohubý, hlasitý program své vlády a svých zákonů. Hospodinův služebník se bude ujímat slabých a bude narovnávat nespravedlnost. Mohli bychom to nazvat pastýřským - královským programem. Král má pečovat o ty, kteří mu byli svěřeni.

Než se budeme věnovat druhému čtení, připomenu JUDr. Helenu Válkovou. Nejsem jejím soudcem, ale máme spravedlivě posoudit její jednání. To nám může nastavit zrcadlo.  

Právnička paní Válková tvrdí, že nevěděla, kdo je prokurátor Urválek (v 50. letech řadu nevinných vědomě odsoudil k smrti). Prohlašuje, že nevěděla, že zákon o policejním dohledu nad recividisty, byl tvrdě zneužívám k šikaně disidentů. Dodneška své dlouholeté členství v Komunistické straně nepokládá za selhání.
Předpokládám, že v případě nacisty by podobný postoj odsoudila.
Je možné, že významná právnička (dnes profesorka) nezná stěžejní knihu Karla Jasperse „Otázky viny“?
Zřejmě pokládala sovětskou okupaci z r. 1969 za přátelskou pomoc. O skutečné „provinění“ disidentů se nezajímala. A teď se bez jemnocitu pro porušování spravedlnosti má za dobrou kandidátku na úřad ombudsmanky? (Do této funkce ji navrhl - jako jedinou kandidátku - p. prezident. Paní Válkova si důvěry M. Z. velice váží a bojí se, že se bude zlobit, když z kandidatury odstoupí.)
Kdyby byla tetkou ze zapadlé vesnice, mávli bychom nad její „nevědomostí“ a naivitou rukou se slovy: „Nevědomost hříchu nečiní“. [2]

Ale Písmo nás ovšem učí, že nevědomost zaviněná je hříchem. – Je ovocem lenosti a strachu.
Ti, co tvrdili: „My jsme nevěděli o koncentrácích“, nechtěli vědět. Nechtěli vidět, že plné vlaky židů jezdí na východ a nikdo z nich se nevrací. Měli strach se ptát, dívali se jinam, byli líní hledat pravdu a ochotně věřili zločinné propagandě. Mlčeli ke zlu. Byli v nějaké míře spoluviníky.
Hájili se podobně jako paní Válková: „Chtěla jsem dělat kariéru. Nebyla jsem hrdinou.“

Teď buďme stejně přísní na sebe. Vraťme se k druhému čtení.
Apoštol Petr prohlašuje: „Teď opravdu chápu, že Bůh má rád i pohany“.
Kdo by neznal souvislosti a přečetl by si jen dnešní úryvek, ošidil by se.
Jak to, že Petr až po řadě let od Ježíšova vzkříšení dochází k tomuto náhledu? Copak nezažil, že  
Ježíš jednal se všemi lidmi s úctou a učil apoštoly, že i pohané a Samaritáni jsou milovanými dětmi božími. Apoštolové Ježíšovi ohnivě odporovali (srv. L 9,50n), tak se jim měl Ježíšův názor nesmazatelně vrýt do srdce a paměti (hádky nezapomínáme).

Ježíš apoštolům důrazně a opakovaně kladl na srdce, aby se vydali k pohanům s hlásáním o Bohu, který se hlásí ke všem lidem a každému nabízí osobní a nezištné přátelství.
Jak to, že apoštolům víc jak 6 let trvalo, než se vydali k pohanům? [3]

Apoštolové byli poctiví, svou těžkopádnost, s kterou se nemohli chlubit, nechali napsat do Skutků apoštolů. Apoštol Petr vyprávěl, jak třikráte odporoval Ježíšovi, když ten Petra vybízel, že může jíst i vepřové maso. (Srv. Sk 10,10-16).

Co z této zatvrzelosti apoštolů vytěžíme pro sebe?
I my snadno ledacos ústy vyhlašujeme Např. „Ježíš je Syn boží a Mesiáš“, ale mnoho jeho názorů a postojů jsme vytěsnili.
Kolik Ježíšových slov umíme opakovat, ale nepřijali jsme je za své. (Uvedu jen jeden příklad z mnoha: „Vezměte a jezte, vezměte a pijte“.)
Na druhých jejich slepotu vidíme (jako na paní Válkové), ale sami sebe máme za spravedlivé.
Nebylo by nám dobře, kdyby nám Ježíš jednou řekl, že nás nezná (srv. L 13,23-30) a že jsem svou slepotu popírali (srv. J 9,41).

Apoštolové nikdy neřekli, že jsou neomylní. Viděli, že tvrzení zbožných židů: „My jsme izraelité (jsme „v pravé církvi“, jsme učedníci Mojžíše a syny praotce Abraháma“, nic neznamená, pokud nenásledujeme  „Mojžíše“ a Ježíše. Naši předkové správně říkali: „Samochvála smrdí“.

Každý rok čteme ze Skutků apoštolů, ale kdy z toho něco vyvodíme pro sebe?  
Dodneška někteří křesťané tvrdí, že bílí heterosexuálové jsou víc než ti ostatní.

K evangeliu.
Bůh nesídlí na nebesích a nebydlí v chrámech, sestupuje k nám (Ježíš se narodil v chlívě a na hnoji). V dospělosti vědomě sestoupil mezi hříšníky do proudu Jordánu. [4]
Řeči toho gesta můžeme porozumět. [5]
Ježíš se nezalekl nejspodnějšího lidského kalu. Prošel jím solidárně s mnohými nespravedlivě pronásledovanými a zavražděnými. Ale všem nám hříšným zvěstuje, že slova Otcova: „Ty jsi můj syn, v tobě mám zalíbení“, si můžeme a máme vztáhnout na sebe.

Porozuměli jsme obrazu: „Vyjmu vám „nelidské“ - kamenné srdce a dám vám „své“ - nové srdce, milosrdné a obětavé. Sami na sobě jsme zažili boží milosrdenství - tak si Bůh si svou láskou k nám (hříšným) získal naše srdce.
Ježíš nás uchvátil a my jsme se rozhodli přijmout křest - osvojit si Ježíšův způsob života (my, kteří jsme byli pokřtění jako nemluvňata, jsme následování Krista přijali později v dospělosti).
A když jsme pak poznali Ježíšovo poslání (objevit Otcovo přátelství ke každému člověku, k těm, kteří ještě žijí ve tmách svých představ o Bohu mstivém a trestajícím), když jsme viděli, že Ježíš hledá spolupracovníky ochotné k této misi, odvážili jsme nabídnout sebe sama: „Pane, nemáš-li někoho lepšího, pošli mě“ (jako Izaiáš, srv. Iz 6,8).

Ježíš nám skrze ty, kteří nás ke křtu doprovázeli, řekl: „Nebojíš se stavět se se mnou proti zlu? Víš, jak jsem dopadl, že jsem se nedožil dlouhého věku?“
Odpovídáme: „S tvou pomocí, Pane, budu přemáhat strach a budu se snažit nazývat pravdu pravdou a lež lží. S tebou, Pane, budu hájit spravedlnost proti nespravedlnosti.“

Znovu a znovu nás pak Ježíš ujišťoval - a ujišťuje - o svém přátelství a posiloval nás - a posiluje nás -, abychom byli schopní naplnit „vůli Boží“ (Otcovo přání), aby co nejvíce lidí poznalo, že jsou milované dcery a milovaní synové boží. (Srv. J 17,20-26)  

Za týden se ještě vrátím k našemu poslání, sdíleného s Mesiášem: „Já jsem tě povolal s láskou …a ustanovil jsem tě prostředníkem Úmluvy s lidem“ (první čtení - Iz 42,6).

Můžeme už v týdnu promýšlet, kdo je prostředník a co to znamená.    
A také si za týden připomeneme, co vyplívá ze křtu, z přijetí služby pastýřské, ze služby královského kněžství a služby prorocké.
[1] Slovo otrok je zatíženo otrokářským ponížením člověka. Ale k vyjádření ochotné služby Písmo používá dobově formulace: „Já, X, tvůj oddaný otrok“. U nás se ještě před sto lety používala fráze: „K službám, milostivá paní“. „Váš, služebník“.
Otrok nedostává mzdu, pracuje zdarma. Bůh nám slouží bez odměny, slouží nám, ne my jemu. Jeho vztah k nám je nerovnoměrný. Podobně rodiče žijí pro (malé) děti.  

[2] Paní Válková, prohlásila, že odstoupí i ze současné funkce vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Pan M. Z. o ní řekl, že se podělala. Jeden jeho dvořan hned přizvukoval, že se měla „hodit marod“ a mohla v této funkci vydržet do konce. Pan premiér, jehož paní Válková v mnohém hájí, který ji také na ombudsmanku prosazoval, už bere svůj návrh zpět.

[3] K první misi byli apoštolové dotlačení až pronásledováním. Řadu let apoštolové seděli „jako pecky“ v Jeruzalémě.

[4] Mám znovu připomínat, že Ježíš nebyl pokřtěn, ale byl pouze od Jana ponořen do vody?
Mnohokráte jsme si říkali, jak se Janovo ponoření liší od našeho křtu (my jsme se nechali ponořit do Ježíšova života, do jeho služby lidem).   

[5] Víme, co všechno rozvodněný potok unáší, strhává a ničí. I Ježíše nakonec nesmiřitelný proud náboženské pýchy a nenávisti strhl ke dnu. Byl popraven jako největší zločinec - mezi dvěma otroky - teroristy. Máme v paměti, jak v padesátých letech zfanatizovaný český dav při justičních procesech s nevinnými lidmi krvelačně řval: „Psům, psí smrt!“.