2. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,13-36 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 49,3.5-6; 1 Kor 1,1-3; J 1,29-34
Datum: 19. 1. 2020
V prvním čtení opět slyšíme o Božím služebníkovi.
„Hospodin mi řekl: Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“
My, křesťané, za tohoto služebníka pokládáme Ježíše, ale v nějaké míře ta slova smíme a máme vztahovat také na každého Ježíšova učedníka včetně sebe. [1]
Pavel v druhém čtení to potvrzuje, přijali jsme Ježíšův program a byli do něho Mistrem zasvěceni.

Stručně zopakuji souvislosti k úryvku evangelia.
Jan od rodičů věděl, jaké poslání mu Hospodin svěřil, že bude připravovat lidi na setkání s Mesiášem.
Z dalších míst evangelií poznáváme, že slova o Beránku božím Baptista říkal jen svým učedníkům. Ti prošli „Mojžíšovou školou“ a Janovou „přípravkou na Mesiáše“.

Co slova: „Hle, beránek“ znamenají?
Kdybychom do toho pojmenování vkládali své představy o ovečce, bylo by to hádání a my bychom zabloudili.
Jak Janovým slovům rozuměli učedníci? [2]
Izraelité se živili skopovým. Ovce, stejně jako hlávkový salát nebo strom „odevzdává“ svůj život nám, abychom my mohli žít. Židům vytanul v mysli obrázek zabitého, staženého a vykuchaného skopce visícího na háku.
„Beránek Boží“ jim připomněl krev beránka, jehož krví jejich otcové označili veřeje svých domů a masem zvířete se posilnili na cestu z egyptského otroctví do země svobody. [3]

Jan nevěděl, kdo je Mesiášem. Rodiče mu to nesměli prozradit.[4]
Jak porozumět slovům: „Hle, Beránek, který snímá hříchy světa“?
Mnohokráte jsme o tom mluvili. Ale mnoho lidí pouze politých křestní vodou, zůstává v pohanském myšlení. Je to pohodlné, ale nebezpečné. Papouškuje slova o krvi smývající naši vinu a utišující hněv Boha.
Zkoumejme, co o ukřižování říká Ježíš. Je nezbytné si z evangelií vypsat všechna místa, ve kterých o tom je řeč. Kdo je nepromyslel, ať nesvádí druhé k povrchní zbožnosti! Učedník není nad Mistra (srv. Mt 10,24; Mt 23,34). Bylo by opovážlivé, kdyby si začátečník (učedník) hrál na Einsteina, Mendělejeva, Mojžíše, Baptistu, ... na Učitele.
Jako jsme se některým důležitým pravidlům naučili nazpaměť (nejen pravidlům silničního provozu), abychom neriskovali, tak neméně pro svůj život potřebujeme znát boží moudrost. 

Také v žalmu 40. jsme slyšeli: „Bože, v obětních darech si nelibuješ, celopaly a smírné oběti nežádáš (ale posíláš mě mezi lidi).“ Autor listu k Židům to potvrzuje. (Žid 10,5n)

Bůh nemá zalíbení v našem utrpení.
Nedělejme z Boha zrůdu, která vyžaduje prolévání krve nevinných. Ježíš brání lidi před záhubou i za cenu vlastního života.
My nezřídka mylně a opovážlivě tvrdíme, že utrpení je záslužné před Bohem. (Zkusme se ptát velkých dětí, zda je bohu milé utrpení lidí ve válkách.) 
Ježíš přece neřekl: „Já jsem dobrý pastýř, řekl jsem vlkům: sežerte mě a mé ovce nechte na pokoji.“
O své smrti řekl: „Svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak si přeje (abych lidi přivedl k Otci). Srv. J 14

Ježíš řekl: „Kárám a trestám ty, které miluji; (vzpamatuj se tedy a obrať se)“ (srv.  Zj 3,19), ale co tím myslí?
My jsme z toho udělali strašnou pomluvu: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.“  
Bůh nikoho zbytečně netrápí. „Kárá a trestá“ toho, u kterého vidí, že je schopen se poučit. [5]

Nenechme se svést pokušitelem a jeho pomocníky. Ne každý, kdo říká: „Ježíš je Mesiáš, je Synem Božím,“ se řídí Ježíšovou moudrostí.
Satan nepopírá existenci Boha, ale tvrdí: „Ježíš je Boží syn, ale je stejně hloupý jako jeho táta. Já bych lidem vládl lépe.“
I někteří kosteloví lidé svévolně matou druhé. [6]
Jsou nebezpeční. Pokud nás Ježíšovy názory nezajímají, nejsme jeho učedníky.  

Ježíš o smyslu svého ukřižování (také) řekl: „Odcházím …, aby svět poznal, že miluji Otce.“ (Srv. J 14,28-31) Nikodémův příběhu osvětluje tato Ježíšova slova i slova Baptisty o „beránkovi snímajícím hříchy světa“. (Sami si pak podobně porovnejte příběhy apoštolů Petra, Jana, Jidáše).
Nikodém byl spravedlivý člověk, Ježíše si vážil, ale při rozmluvě s ním byl zklamán. Ježíše pokládal   
za poctivého, ale měl za to, že Ježíš přehání, když naznačoval, že přední mužové Izraele zlikvidují Mesiáše.
Nikodém byl slušný člověk. Později se Ježíše zastával (srv. J 7,16-20.50-51), ale až při Ježíšově procesu prohlédl – když viděl, jak Kaifáš Ježíše protiprávně odsoudil na smrt. [7]
Až pak dal Ježíšovi za pravdu: „Ano, Ježíš měl pravdu, že jsme (velerada – Nejvyšší církevní soudní dvůr) bandou zločinců, a já jsem byl zbabělý, nezmohl jsem se na protest.“ Až tehdy se Nikodémovi „otevřely oči“ a on se obrátil. Až Ježíšova smrt mu pomohla. (Kaifášovi nepomohla, nikdy neuznal své selhání, zřejmě se neobrátil.)
(Opakuji, sami si podobně porovnejte příběhy apoštolů Petra, Jana, Jidáše).

Kdo nepracuje na vztahu s Bohem, kdo mu nedůvěřuje, nechává se svést falešnými učiteli nebo přímo hadem. Nemysleme si, že my bychom v Ráji neselhali. Že my bychom se určitě postavili Kaifášům, Urválkům a dalším manipulátorům. (Nejen za minulého režimu byla naše spravedlnost a statečnost protříbena.)

Škoda, že někteří dodneška opakují povýšenecká slova pobožných: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,40-41)
Ti, kteří odmítli slova Jana Baptisty: „Obraťte se k Hospodinu,“ později křičeli: „Na kříž s ním,“ a byli přesvědčení, že tím slouží Bohu.   

Naše pře, kdo má pravou víru („Přece my!“), jsou od ďábla. Kvůli tomu jsme vedli strašné a kruté války.
Ježíš říká, kdo mně důvěřuje, jde cestou k životu.

Bůh si nelibuje v našem utrpení, ani v utrpení Ježíše. Ježíš přišel, aby nám ukázal, že boží pravidla jsou moudrá a vedou k životu.

Kdybychom zpochybňovali Ježíšova slova a jeho varování (např. kdybychom tvrdili: „Ježíš nemluví o jedovatém jílku, ale jen o neškodném pleveli,“ nebo: „Ježíšův zákaz přísahy a dalších pokynů nemyslel striktně, …“), podtrhávali bychom Ježíšovi a jeho učení nohy a byli bychom nebezpeční lidem.   

V prvním čtení Svátku Ježíšova ponoření jsme četli Izaiášova slova: „Já, Hospodin jsem tě povolal s láskou … a ustanovil jsem tě za prostředníka mé Smlouvy s lidem a světlem národů, abys otevřel oči slepým a vyvedl lidi ze žaláře.“
Ježíš si získal naše srdce – v tom je naším prostředníkem, ukázal nám (i skrze svou obětavost na smrt), že Bohu můžeme důvěřovat.
I my máme lidem tuto cestu ukázat svým spolehnutím se na Ježíšova slova a činy.

Vraťme se k ději evangelia. 
Slova: „Hle, Beránek, který snímá hříchy světa,“ řekl Jan Baptista svým nejlepším učedníkům. Doporučil jim lepšího učitele, než byl on sám. A oni šli a stali se učedníky Ježíše. U toho pak vyrostli natolik, že je Ježíš mohl povolat za apoštoly.
Nepřehlédněme, že tito učedníci (nejprve Jana Baptisty a pak učedníci Ježíše) přijali Janova i Ježíšova slova o „obracení se“ za celoživotní proces. Až do konce života si své názory porovnávali s názory Ježíše. To, že se dopouštěli chyb, je lidské, ale byli ochotní o nich přemýšlet a napravovat je. 

Před týdnem jsem slíbil připomenout, co pro nás vyplývá ze křtu, z přijetí služby pastýřské, ze služby královského kněžství a služby prorocké.
Jen krátce povím:
Každému byli svěření někteří jiní a kus světa. Dobrým pastýřem je ten, kdo se učí se svěřeným bohatstvím dobře hospodařit, kdo se snaží pečovat, aby nikomu nechybělo nic, co potřebuje k důstojnému životu.
Kněz má přístup k Bohu. Vzdělává se v porozumění Bohu, hledá boží moudrost a ukazuje druhým cestu k Bohu.
Prorok bdí nad smyslem božího slova a božích úmyslů, hájí je a zastává se ponižovaných.

Pro zájemce k tomu v příloze připojuji svůj starý text. [8]
[1] Hospodin, tvůj Bůh, ti klade na srdce, abys dodržoval jeho pokyny a právní ustanovení. Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší. (Vždyť jsi zakusil jeho péči.) 
Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho slova, a že ho budeš poslouchat. A Hospodin prohlásil tobě, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechny jeho pokyny a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha. (Dt 26,16-19)
Jako pás (spodní prádlo) přilne k bedrům muže, tak jsem k sobě přimkl celý dům izraelský a dům judský, je výrok Hospodinův, aby se mi stali lidem, jménem, chválou a oslavou. (Ale neuposlechli.)
(Jr 13,11)

[2] Ovce i beránci jsou mírní (jen starý beran může být nebezpečný). Při zabíjení jsou klidné a nebrání se. Kohoutovi useknete hlavu a ještě vylítne na střechu. Ježíš je mírný, nikoho nenapadá, je knížetem pokoje.
Nikdo ale nemá z křesťanů dělat „dodo“ – blbouna nejapného; Ježíš si také nenechal vše líbit (mimochodem, ani dodo nebyl hloupý).

[3] V prastarých pohanských rituálech pastevců byl při odchodu na jiné pastviny obětován beránek pouštnímu démonovi ničícímu stáda. Krev na veřejích Izraelitů byla ale přeznačena, není obětní tekutinou, ale odvážným vyznáním Izraelitů, že patří k Hospodinu (ustrašenci tak neučinili).
Hostina před odchodem z Egypta byla rituálem, ujišťujícím hodovníky o Božím přátelství: „Vysvobodím vás, budu při vás stát.“
Při naší Večeři Páně není Krev smlouvy obětí ke smývání hříchů (Hospodin není božstvem vyžadující krev a smrt na usmíření zločinu), ale vyznáním Ježíšovy lásky až na smrt. My se pak přiznáváme ke Kristu, k jeho obětavosti jít zachraňovat, i kdyby nás to mělo stát život. (Šlechtici také slibovali bojovat za svobodu a čest až do ztráty statků a hrdel.)
Stále myslíme pohansky, magicky. Kdo neprošel vyučováním Mojžíšovým, neví, že Bible je protináboženská. Jakákoliv manipulace s krví je v ní zakázaná. Krev nesmývá hříchy (Pavel sice takový kazatelský obraz použil, když mluvil k pohanům, ale to není dogmatika.) Hospodin Kaina nepopravil, dal mu čas a příležitost k nápravě. Země naříká ke svému Tvůrci nad nevinně prolitou krví, ale její nářek nad zločinem, nebude utišen krví viníka.    

[4] Apoštolové také nesměli nikomu říkat, že Ježíš je Mesiášem. Jedním z důvodů bylo nebezpečí, že by mezi Židy propuklo povstání proti Římanům. Každý má sám objevit, kým Ježíš je, aby mu mohl důvěřovat.
Démoni lidem prozrazovali Ježíšovo mesiášství (chtěli je dovést k povstání vůči Římanům, rádi vidí krev), Ježíš jim to zakazoval.

[5] Bolest může být užitečná, signalizuje, že v nás je něco v nepořádku, nezdravého a nebezpečného. Něco jiného je bolest způsobená mučitelem.

[6] Např. Ježíš nás v podobenství o jílku mámivém – znání v řeckém textu – varuje před smrtelně jedovatou zbožností, likvidující proroky a Mesiáše a další nevinné. Ale někteří rádoby učitelé znevažují evangelium, když opovážlivě tvrdí: „Ježíš mluví o pleveli.“ Plevel není jedovatý, v době hladu lidé jedli lebedu, listí bodláků, kopřivy … Kdo tvrdí, že jde jen o plevel, ohrožuje druhé, svádí je k neostražitosti. Která manželka by dovolila mužskému usmažit houby, kdyby měla podezření, že některá houba je jedovatá? Známe houby jedlé, nejedlé a jedovaté. Had v Ráji Evě také tvrdil, že ovoce zakázaného stromu není jedovaté. Dětem netvrdíme, že marihuana je neškodná. Naopak je učíme opatrnosti i bezpečnosti práce (např. aby při opravě elektrického zařízení vypnuli jističe). Jestliže Ježíšových rad nedbáme (např.: „Nepřísahejte, vyříkávejte si spory s druhými podle mých pravidel, nikoho nenazývejte Učitelem, Mistrem, Otcem, neveďte konečné soudy o druhých, učedník božího království nepřeroste Mistra…) a myslíme si, že „Ježíš to tak nemyslel“, ohrožujeme druhé i sebe. Hrozné následky našich neposlušností jsou viditelné.

[7] Na biblické hodině jsme se domluvili, že si justiční vraždu Ježíše podrobně projdeme, abychom věděli, jaká pravidla soudního procesu Kaifáš porušil.
[8]                             Křesťan je Kristovcem
 
Pokřtěný ví, že Bůh nekraluje na nebesích, ale sestupuje k lidem. Ví, že Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás. Ví, že se Bůh zasvětil se nám a my se s Ježíšem zasvěcujeme jeho dílu

-    Křesťan patří do království kněží (královské kněžství je větší než služebné kněžství).

-   Od křtu ví, že má trvalé místo v boží náruči.

-   Ví, že vším dobrým spolupracuje na dotváření světa a budování božího království.

-   Od křtu je spolupracovníkem Ježíšovým.

-   Pokřtěnému Ježíš nabízí svého Ducha za dalšího Průvodce.

-   Pokřtěnému je svěřena v nějaké míře služba:
–  pastýřská (péče o druhé: manželství a rodičovství, péče obec,
o pokřtěné, o potřebné …)
–  kněžská   (má otevřený přístup k Bohu, má slovem i životem zvěstovat
zprávu: „Bůh o nás pečuje a je milostivý.“)
–  prorocká  (má hájit smysl božích slov a boží spravedlnost)

-   Pokřtěný má trvalé místo u stolu Ježíšovy hostiny a z titulu královského kněžství může číst
slovo boží i při bohoslužbě.

-   Může přinášet a podávat Tělo a Krev Páně jiným.

-   Křtem dostal pověření ke zvěstování

-   Smí a má přijímat a slavit další svátosti.

-   Může dávat sám sebe v manželství druhému.

-   Může a má v manželství předávat život svým dětem, vzdělávat je a vést k porozumění Bohu. Rodič je pro své děti prvním božím poslem – andělem. Smí a má svým dětem žehnat (má vědět, co žehnání znamená a jaká odpovědnost z žehnání vyplývá pro něho i  pro děti).   

-   Při slavení svátostí (včetně Večeře Páně) je každý (poučený) pokřtěný koncelebrantem –  s předsedajícím a druhými křesťany spoluslaví svátosti (z titulu královského kněžství při křtu).