Svátek Uvedení Pána do svatyně

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zid 2,14-18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,1-4; Žid 2,14-18; Lk 2,22-40
Datum: 2. 2. 2020
Poznávání Boha pokládáme za stěžejní, Bůh nám dává nahlédnout do svých plánů v péči o nás.
Izraelité si byli příliš jistí, že Mesiáše přijmou. [1]

I pro nás je staré proroctví o prvním příchodu Mesiáše důležité, neboť v mesiášské době žijeme.
Jako nás zajímá, zda žijeme spravedlivě a nakolik jsme druhým lidem příjemní, tak chceme vědět, zda je s námi spokojen Bůh. Potřebujeme vědět nakolik, jak a v čem být Mesiáši k ruce. [2]

Dnešní svátek se v minulosti jmenoval různě … Jak a co máme slavit dnes? [3]

Konec Jeruzalémské svatyně se za Ježíše blížil. Už na začátku se Izraelitům dostalo převratné zprávy: „Bůh nepřebývá na nebesích, ani v chrámech, ani ve svatostáncích, ale sestupuje k nám“. A nám, křesťanům, Ježíš řekl: „Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás“.

Úryvek evangelia je bohatý svými pojmy …
Co si kdo myslíme o „potěšení Izraele“? Co znamená, že „v Simeonovi byl Duch svatý“, kdo je před Bohem „spravedlivý“? Jakou máte zkušenost s vnuknutím Ducha? Podle čeho ti dva staří rozpoznali toho pravého kloučka? 
Simeon a Anna (my bychom je označili za laiky) ukazují, že je možné Bohu a jeho slovům porozumět.
(Uměli bychom říci, co je k tomu zapotřebí?)

Simeon byl dobrým mojžíšovským učedníkem“, vzal Malachiášova slova vážně, řekl si: „Zdalipak u Mesiáše obstojím, zdalipak ho rozpoznám?“ Prosil Boha o pomoc a pustil se do práce - hledal, čeho je k tomu třeba. Kdyby se narodil později, byl by Ježíšovým učedníkem. [4]

Ze „Starého zákona“ – z vyučování „mojžíšovské Slouvy“ porozuměl cestě vedoucí k porozumění Bohu. Ježíš nám to pak polopatisticky řekl: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“ (Mt 7,7) „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc …“ [5]

Simeonova slova jsou dobrořečením starého moudrého člověka, radujícího se z příchodu Mesiáše. [6]
Řada lidí říká Simeonovu modlitbu každý večer před spaním (noc je připomínkou naší smrti, nikdo nevíme, zda se následující den probudíme), jen ji máme - jako každou vzorovou modlitbu - říkat pokorně a poctivě („když dva dělají totéž, nemusí to být totéž“). 

Z některých „zajetých“ modliteb nebo písní jsem rozpačitý. Některá tvrzení, kterými Boha ubezpečujeme, co všechno jsme pro něj ochotni obětovat, mě připadají opovážlivá - o to s větší vervou a suverenitou jsou zpívány nebo vyslovovány. (Naše modlitby i způsob našeho projevu ukazuje, jakou představu o Bohu máme.
Nemravně spoléháme na to, že nás Bůh nevezme za slovo.) [7]

My, starší, nedáváme mladším vždy nejlepší příklad při setkávání s Bohem a našich rozhovorů s ním.
Věříme, že nám Bůh naslouchá, když mu slibujeme všechno možné? Nebo doufáme, že nás nebude brát za slovo?
Obdivuji velikou kulturu modliteb židů a bratří protestantů, je vidět, jakou úctu k Bohu chovají a jak váží svá slova.
Bůh je jedinečnou osobností.
Evangelia nás učí pravdivému a poctivému setkávání s Bohem. - Když bohatý mladík oslovil Ježíše: „Mistře dobrý“, ukázala se mladíkova neupřímnost a jeho prázdné lichocení. Neuměl říci, v čem je pro něj Ježíš „dobrý“. (Srv. Mt 19,16n) [8] 

„Když uplynuly dny jejich očišťování podle Smlouvy Hospodina s božím lidem (nikoliv podle „Zákona“), představili rodiče svého syna Pánu, podle pokynu (micvy): ,Vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu´ a na poděkování přinesete korban (chudí přinášeli dvě hrdličky nebo dvě holoubata)´“.
Izraelští rodiče své prvorozené nepředstavovali v jeruzalémské svatyni (to by nebylo možné), věděli, že Bůh je všude s námi, kde jsme. Když evangelium tuto událost Ježíšových rodičů umísťuje do jeruzalémské svatyně, není to klerikální posílení kultovního místa v Jeruzalémě, ale pro potvrzení smyslu dobrořečení nad narozením dítěte. Máme zkoumat, co „zasvěcení“ znamená a osvojit si ho po svůj život s Bohem.
Kdysi jsem podrobněji vysvětlovat, jaký smysl „zasvěcení“ mělo a dodneška pro židy má. Když jsem to objevil, začal jsem všechno nové (počítač, auto, byt, ustrojení, jídlo, pohoštění, muziku, knihu …) „představovat Pánu“, nejenom za každý dar poděkovat, ale i vyslovit, k čemu a jak jej chci užívat pro boží království.

Nebudu znovu vysvětlovat, co znamená, že „Anna svým vdovstvím, posty a modlitbami sloužila Bohu ve dne v noci“. [9]
Simeon rodičům požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí“.
– Žasnu nad Simeonovým vhledem do slov Izaiáše (Iz 8,14-15) a porozuměním jejich smyslu - Simeon necituje Písmo do slova, mluví vlastními slovy. (Srv. též 1 P 2,8; Ř 9,32-33)

Může být Ježíš k pádu nám? Ježíš nás vícekrát varuje (před náboženskou sebejistotou, zahleděností do starých tradic, neochotou hledat pravdu a smysl božích pokynů …)

…aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí“ – „Mesiáš vás bude ponořovat do ohně a do Ducha“, bude vás tříbit, oddělí zrno od plev“, … každý se sám projeví, zda a nakolik se svým jednáním přikloní k boží věc.  

I tvou vlastní duši pronikne meč“.  – To není pouze předpověď věcí budoucích, ani milost utrpení (jak rádo - místo praktické pomoci - říkáváme druhým), ale výzva k přípravě na zásah zla. Být Ježíšovým učedníkem vyžaduje pěstování statečnosti - nebýt lhostejný k bezpráví, k ponižováním druhých a omezování práv (svobody synů božích). [10]

Považujeme si, když si smíme pochovat dítě.
Považujeme si, když se nás Ježíš dotýká a my se smíme dotýkat jeho. (Rozlišujeme „Tělo Páně“ od Ježíše.) Ale nejde jen o fyziologický dotyk, Ježíšova blízkost a jeho „dotyk“ nás proměňuje a pozvedá.
[11]
Nám se dostává větší cti a většího daru, než Simeonovi a Anně, když si směli pochovat malého Mesiáše.

Na těch dvou starých „obyčejných“ lidech, je vidět, že pro Boha je každý člověk neobyčejný, jedinečný, drahý a vzácný.

Anna dobrořečila Bohu a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma“.
To smíme a máme dělat i my.
Vyhlížíme příležitosti, kdy lze s druhými mluvit o Bohu. Z toho, co vidíme okolo sebe je nejcennější a nejvzácnější, je člověk. Setkání s moudrým člověkem je velice krásným zážitkem. A ještě větší krásou je setkávání s Bohem.
Setkávání s pěknými lidmi je jako lovení perel. S Bohem se setkávat kdekoliv a kdykoliv.

Simeon a Anna nás k tomu vedou a dodávají nám k tomu odvahu. A pečlivost v naslouchání Bohu a jeho vedení.

Rádi doma rozsvěcujeme svíce, jejich světlo nám připomíná, že máme boží Světlo přijímat, stávat se jím vnitřně a šířit je. 
[1] Izraelité Ježíšovy doby žili vlastním náboženským úsilím o získávání zásluh před Bohem, a neptali se Hospodina, co si o jejich náboženském životě myslí. Jsme na tom podobně. Ani my se neptáme, zda Mesiáše při jeho druhém příchodu rozpoznáme, nepostavíme-li se proti němu a zda jsou projevy naší zbožnosti Bohu příjemné.

[2] Aby děcko mohlo jezdit na kole, potřebuje se naučit držet rovnováhu na koloběžce. Aby někdo mohl studovat na škole vyššího typu, potřebuje se vyučit ve škole nižší. Aby se někdo mohl plavit na moři, potřebuje si osvojit patřičné vědomosti a dovednosti, aby neohrožoval druhé i sebe. Podobně to platí o těch, kteří řídí stavbu mostu, operují pacienta, dirigující orchestr …. Chceme-li s Mesiášem spolupracovat na záchraně nemocného světa, ptejme se Ježíše, co si k tomu potřebujeme osvojit.

[3] Není dobře, že používáme stejné slovo pro pohanské chrámy, jeruzalémskou svatyni a my, Češi, i pro naše kostely. Jsme nepozornými a nepečlivými učedníky.
Jeruzalémská svatyně nestála vždy; a nápad s jejím postavením nevyšel od Hospodina.
Kolik katolíků zná Hospodinův názor na její stavbu a Šalamounovu modlitbu po dokončení stavby? Herodes Veliký svatyni nevyšperkoval ze zbožnosti, ale z prestiže (byla pokládána za osmý div světa) a populismu (řadě židů se tím zavděčil). Saduceové klerikálně kladli přehnaný důraz na poutě do svatyně a na přinášení  darů - korban (my tomu pohansky říkáme oběti). I my trpíme klerikálními a pohanskými sklony. … Z hostiny Beránkovy jsme udělali (kdysi pouze, dnes především) oběť, z kostela příbytek boží, světíme varhany a mnoho věcí, místo posvěcování sebe, dětinsky strojíme sošky, místo abychom oblékali chudé (a sebe pečlivě“ oblékali do nového člověka“) a myslíme si, že to vše Bohu dělá dobře. 

[4] Ježíšovým učedníkem není každý pokřtěný. Občas potkávám lidi, kteří nikdy nenakoukli do kostela ani ze zvědavosti (někteří kluci z lumpárny nalili do kropenky inkoust nebo do ní načurali). Někteří katolíci nikdy nepřišli na biblickou hodinu, aby zjistili, co se tam děje. 

[5] „Vám je dáno poznání o království nebeském, jim však není dáno. Ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´ Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli.
Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe …“ (Mt 13,11-19)

[6] Simeonova radost je nezištná, on sám neuslyší ani jedno vyučování Mesiáše, ale raduje se, že světu se dostane jedinečného osvícení.

[7] My starší si pamatujeme, jak socialistický režiím po 68. roce už nevyžadoval, aby občan věřil komunistickým heslům, stačilo jim, aby na pokyn, na určitém místě a v určitý čas poníženě sklonil hlavu a řekl slova, kterým nevěřil. (Např.: „Příjezd sovětských vojsk v r. 1968 pro nás nebyl okupací, ale osvobozením“.) Tím občan dokazoval svou poslušnost režimu.
Tak ale nemůžeme mluvit s Bohem.
Ptal jsem se mladíka z jedné kapely u nás, zda zpívají náboženské písně. Pravil: „Toho bych se neodvážil, modlitba je přece velice intimním a odpovědným projevem“. Potěšil mě.

[8] V naších prosbách (např. v přímluvách při Večeři Páně) se často ozývá: „Bože, nezapomeň, nedopusť, dej, …“. Co si o nás (a o Bohu) mohou myslet lidé, kteří naše modlitby slyší? Jsem odpovědni za to, jakého Boha jim zvěstujeme.

[9] Jinak těm slovům rozumějí ti, co byli sice politi křestní vodou, ale ve svém myšlení zůstali v pohanských představách o službě božstvům a jinak tomu rozumí Ježíšovi učedníci. 

[10] Znovu a novu žasnu nad obsahem veliké modlitby dobrořečení Marie (L 1,46n), nad tím co ji leželo na srdci a s jakou ochotou se zapojila pro práci na božím království. (Jak strašně jsme se uchýlili, když jsme Ježíšovu matku jmenovali generalissimem - nejvyšší vojevůdkyní rakouských vojsk. Nebo když s ní infantilně mluvíme v modlitbách a nedůstojně ji snižujeme na největší lobistku u Trůnu nebeského. Co všechno nazýváme mariánskou úctou? Mariiny postoje si máme osvojit!)

[11] Naopak, nedovolovat lidem přijímat Tělo Páně na ruku, by bylo pyšnou (nebo přinejmenším bláhovou) nepozorností a neúctou k Ježíšovým slovům: „Vezměte a jezte“. (Ti, kteří používají sexuální samoobsluhu, straší druhé, že je to největší hřích. Možná by je z jejich pohledu na věc vyléčilo, kdyby si promodlili alespoň slova svatého Jakuba - Jak 3,6)
Od Ježíše víme, o člověka znečišťuje …
„Pane, nejsem hoden, ale už tvůj dotyk je uzdravující a tvé slovo nás proměňuje.“
Mým prvním šéfem, když jsem kaplanoval, byl pan děkan Polraich v Jičíně. Když někdo přišel ke Stolu Páně a klekl si, pan děkan mu s úsměvem a laskavostí sobě vlastní pravil: „Nemohu vám Tělo Páně podat, nejste disponován, myslíte si, že jste zbožnější než druzí“. Tím vedl lidí k přemýšlení o podstatném, aby se mohli zbavovat falešné pokory a povrchní zbožnosti.