5. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 58,7-10; 1 K 2,1-5; Mt 5,13-18
Datum: 9. 2. 2020
K prvnímu čtení.
Přečteme-li si celou 58. kap. z Iz, rozsvítí se nám víc, než kdybychom znali jen dnešní úryvek. [1]
Dodneška trpíme pohanskou představou o Bohu - Bůh ocení naše modlitby, posty a další „úkony zbožnosti“ a odmění nás vyslyšením našich proseb. Naši předkové se fest modlili: „Od moru, hladu a války vysvoboď nás, Pane …“ a přesto na ně tyto rány dopadaly.
Ale text Smlouvy Hospodina duchovenstvo lidem v kostelích nečetlo. Proto lidé neporozuměli velkorysému přátelství Hospodina a nedodržovali to, k čemu se smluvní strana lidí zavazuje.
Kněží naučili lidi jen křižovat se, opakovat modlitby, Desatero, pravidla půstů, povinnosti křesťana („jednou denně, jednou týdne, jednou do roka …“) a později jim místo božího slova a vyučování dali katechismus. 

K evangeliu.
Jsou slova: „Jste solí a světlem“ pochvalou nebo výzvou?

Sůl není cukr.
„Bůh je sladký“, říkají židé, ale světlo je ještě důležitější než cukr.
Sůl není břitva nebo kyselina.

Známe více druhů světla. Bůh je jako příjemné, životodárné světlo.

Sektáři křičí: „Kdo nejde s námi je proti nám“,  a vyhazují ty druhé z kola ven.
Víme, komu Ježíš vytýkal nedostatek lidskosti. Ti, co se pasují na horlivé zastánce náboženství, mají tvrdé srdce. Hledání pravdy je ctností, ale bez úcty k jiným a soucitu, se i sebepřesnější názor stává v našich rukou klackem.
Soucit a úctu získáváme výchovou a sebevýchovou.
I tři nejlepší apoštolové trpěli náboženskou nesnášenlivostí a povýšeností (vůči pohanům, samaritánům, ženám, dětem, neznámému učedníku Ježíšovu …).
Kdo z nás netrpí tímto neblahým sklonem?
Církev příliš často jednala sektářsky (důkazů je nespočet). Po dlouhá staletí platilo: „Kdo nevyznává to, co tvrdíme my, budiž proklet!“ a kacíři byli vydáváni k upálení.
Církev, místo aby se nechala vést biblickými výzvami k pomoci potřebným, často sahala po moci a nezřídka po meči.
Ve čtvrtek v Náchodě přednášel Doc. Jiří Pavlík. Mimi jiné řekl, že křesťanství se uchytlo v koloniálních zemích a církev přijala mnohé koloniální přístupy. (To je pravda, domorodce jsme dlouho pokládali za méněcenné, vnucovali jsme jim nejen naše liturgické pojetí. V bývalých koloniálních zemích dnes křesťanství mizí, ale v bývalých koloniích často narůstá.)

Dost často připomínám, čím dobří křesťané přispěli k lidštějšímu světu, ale mohli jsme udělat mnohem více.
A ve větší míře jsme měli přijmout pokoru - lásku k pravdě i o sobě samých (biblický přístup poctivé sebekritiky). [2]
Mnoho vládců i duchovních více investovalo do kamení než do lidí.
Např. místo současného pořizování dalších zvonů a varhan nebo korunování a strojení sošek jsme měli např. přijmout lidi ohrožené na životě. Církev se prohlásila za matku, ale pořizuje-li si matka další parádu a šperky na úkor péče o potřebné děti, říkáme ji „krkavčí matka“.  

Obraz soli je třeba řádně promyslet. Sůl dodává jídlu chuť a zabraňuje hnilobě.
Soustavně přehlížíme Ježíšova slova: „jestliže sůl ztratí svou slanost, bude vyhozena k pošlapání“.
Ve 20. století jsme byli hrozně pošlapáváni, ale nevidím žádnou sebekritiku. Místo ní prohlašujeme utrpení jako příspěvek k Ježíšově oběti, nebo křičíme jako kluk, kterého řeže táta. 

Evropská unie vznikla k zabránění válkám. Církev s velikým zpožděním svolala 2. vatikánský koncil, ale nikde se nerokovalo a nehledalo, v čem a kde jsme nesolili a nesvítili. Místo obrácení se k evangeliu a nápravě podle Písma jsme se pokusili pouze o určité reformy.
Podobně přešlapujeme v politice i ve zničeném životním prostředí. Vyhlížíme mesiáše a nerozpoznáváme lžimesiáše. Mesiáš už přišel, stačí, abychom se u něj učili a přijali jeho postoje.
Proč se do toho nikomu nechce?

Falešně se ukolébáváme svým bohatstvím a pocitem, že nám naše zbožnost stačí. Zapomínáme na svěřené poslání solit a svítit druhým.  
 
Svatořečíme další dobré křesťany, ale chceme je využít jen jako další lobisty. [3]

Prosím Vás, máte ještě zájem o mé poznámky k Modlitbě Páně? Před Vánocemi jsem je přerušil. Na biblické hodině jsem si uvědomil, že některé věci z Písma, kterým jsme se věnovali dříve, pokládám za probrané, ale že je třeba je opakovat. Proto jsme si k porozumění Ježíšově výzvě: „Otče, neuveď nás v pokušení“, zopakovali Jidášův příběh.

Koho z vás zajímá, jaký rozdíl v přístupu Jidáše a Petra k učednictví u Ježíše nabízejí evangelia, potřebuje k tomu hodinu času.
Zájemce, nechť si přečte tyto texty:
Mt 26,7-16.20-26.45-50  ; Mt 27,1-10   ;         
J 12,1-8; J 13,20-32  ; J 18,1-9  

Připomenu základní informace. Jidáš zřejmě patřil k nejvzdělanějším učedníkům (nebyl povolán ke zradě, ale k apoštolátu!). Byl asi jediným Judeicem mezi Dvanácti, ostatní byli Galilejci. (Vztah mezi Judeici a Galilejci můžeme přirovnat ke vztahu mezi „Pražáky“ a „Ostravaky“.)

Žijeme v porušeném světě, který nás poznamenává. Každý máme ve své povaze nějaký stín, slabost nebo neblahý sklon. [4]
Při pěstování si své osobnosti ale můžeme v zápase s tím temným v nás, vyrůst (srv. 2 K 12,7-10 ).

Apoštolové byli osobnostmi, ale i oni v nějaké míře zůstávali trčet v tehdejší představě o Mesiáši – ten v boji porazí nenáviděné římské okupanty. Byli slušnými lidmi a po prvním obrácení u Jana Baptisty se sebou byli docela spokojení (ještě neporozuměli nutnosti stálého obracení se a porovnávání se s Ježíšovým způsobem života). 
Ježíš věděl, že Jidáš měl určitou slabost na peníze a úmyslně mu svěřil pokladnu. Jidáš si z ní zřejmě trochu přikrádal. Měl citlivé svědomí a tak pokaždé svého činu litoval a „vzbudil v sobě upřímné předsevzatí, že už to vícekráte neudělá“. Což se mu nedařilo, ale dál si věřil, že se napraví. 

Petr byl jiný typ. Vzpomínáte, jak po zázračném rybolovu padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, omlouvám se ti, věděl jsem, že rozumíš Písmu jako nikdo jiný, že přicházíš od Boha, ale vidím, že jsi větší osobnost, než jsem tušil (ty vidíš i pod vodní hladinu, kde jsou ryby …), jsem hříšným člověkem, nemohu být tvým učedníkem“. A Ježíš mu řekl: „Vážím si tvé poctivosti, neboj se, s tvými slabostmi ti pomohu“. (Srv L 5,8-10)

Co měl Ježíš dělat s Jidášem, který si časem začal myslet, že je chytřejší než Ježíš? Jak do přivést k trvalému obracení se (k Ježíši)?
Řadě hříšníků, kteří si přiznali svou vinu a prosili Boha o pomoc, se odpuštění dostalo (nejen u Jordánu s Janem Baptistou). Všimli jsme si ale, že pobožní si často myslí, že oni zásadní obrácení nepotřebují (srv. L 3,7-14;  Mt 21,31-32).
Ježíš usiloval i o Jidáše. Když nepomohla „pokladna“, Ježíš použil silnější „medicínu“.
Při mesiášské jízdě v Jeruzalémě Ježíš nedojel před sídlo Piláta, k převratu a převzetí moci Mesiášem nedošlo. Apoštolové se velice zlobili, Jidáš možná nejvíce (byl původně zélota - partyzán): „Ježíš promarnil jedinečnou možnost k převratu a povstání - do Jeruzaléma přišlo na Velikonoce mnoho Ježíšových stoupenců“.
Jidáš nespokojený s Ježíšovým jednáním si myslel, že on by jednal lépe než Nazaretský. To je ovšem myšlení satanské (ten také vytýká Bohu, že jedná špatně a je přesvědčen, že on by na místě Boha jednal mnohem lépe). [5]
Tím ovšem otevřel satanovi dveře do svého srdce - v  evangeliu čteme, že do Jidáše vstoupil satan (srv. L 22,3.31J 13,27). [6] 
Ježíš toto pokušení satanovi dovolil, Jidášovi mělo jeho selháním otevřít oči, aby se konečně obrátil k Ježíšovi. Ale nebudu předbíhat.

Jidáš začal hrát s velekněžími svou hru - prozradí jim, kde by mohli Ježíše zatknout. (Smluvil s nimi odměnu - ne nijak velkou - aby vypadal hodnověrně. Počítal s tím, že Mesiáše nelze spoutat a zatknout a že se Ježíš začne bránit a konečně vyhlásí svatou válku.
Tato Jidášova soukromá akce byla samozřejmě podrazem na Ježíše. Ježíš se snažil Jidáše získat na svou stranu, u velikonoční hostiny mu projevil řadu pozorností (Jidáš byl poctěn nejčestnějším místem na lehátkách, Ježíš mu dal vybrané sousto z jídla, které dostával nejpřednější host). Ježíš s ním o jeho zradě mluvil otevřeně. Ještě při zatýkání Ježíš nazval Jidáše přítelem. [7]
Ale Jidáš vedl zatvrzele svou s nespokojeností nad Ježíšem a žádnou pozorností se nenechal získat. Neotřáslo s ním ani to, že Ježíš o jeho domluvě s velekněžími věděl.   

Když byl Ježíš zatčen a odsouzen, Jidáš se svého činu zděsil (satanské omámení už přestalo fungovat) - měl jemné svědomí. Jidáš byl na vysoké úrovni apoštola. (Rád bych Jidáše ve vztahu k Ježíšovi přerostl).
Šel se udat velekněžím. Tak, jako ti, kteří se jdou udat na policii, počítal s trestem. Myslel si, že jej velekněží ukřižují s Ježíšem jako spolupachatele.
Vyzpovídal se: „Zradil jsem nevinného přítele“, litoval svého činu a vrátil nečisté peníze. Jenže narazil na špatné zpovědníky - vysmáli se mu. Jidáš se dostal do stejného postoje jako Kain.
Mám silný důvod si myslet, že Ježíš Kainův případ s učedníky pečlivě probíral - neboť bratrovražda je jedním ze čtyř typů hříchů, které stále opakujeme. [8]

Jidáš udělal dvě velké chyby: Když se opakovaně dopouštěl krádeže a viděl, že se sám ze svého sklonu nedokáže zbavit, neobrátil se k Ježíšovi o pomoc. Nevytvořil si k tomu patřičný návyk.
Nepoučil se z Kainova příběhu, zanedbal své poznávání Hospodina do té míry, aby se dokázal svěřit jeho obrovskému milosrdenství (které je větší než jakákoliv naše vina).
Nejprve si byl jist sám sebou -  jak by „On, který se zřejmě pokládal za nejschopnějšího učedníka“, mohl tak velice selhat? Pak se ze své zrady vyděsil - nechal se vyděsit satanem z hrůznosti svého činu, ze své viny a skočil do její propasti. (Tak to ďábel dělá, nejprve nás omámí svými prolhanými řečičkami a po našem selhání nás vyděsí až na smrt, když nám podkládá lživé myšlenky, že tak strašné selhání nám nemůže být odpuštěno.)
Když Jidášovi velekněží nepomohli a vysmáli se mu, on sám nad sebou vynesl trest smrti a vlastní rukou se popravil. Škoda …

Dětem vyprávím příběh Petrova selhání a obrácení a příběh Jidášův. Už vědí, že Boží milosrdenství je tak veliké, že se Bůh ujímá obětí i každého provinilce. Každý hřích nám může být odpuštěn, když uděláme to, co je z naší strany poctivé a nutné k nápravě … - a to není nic nemožného. [9]
„Děti“, říkávám, „škoda, že Jidáš nešel za Ježíšem a nepoprosil ho o odpuštění …, mohli jsme mít svatého Jidáše.“ (A dodávám, že doufám, že se třeba Jidáš ještě obrátil. Přeji mu to.)

Jak nazvat to, že Ježíš nezabrání každému našemu selhání?
Bůh nás nezkouší (nepokouší) nad naše síly. [10]

Ježíšova rada v modlitbě: „Neuveď nás v pokušení“ nás upozorňuje na něco závažného, v čem potřebujeme boží pomoc. 

Zachraňuje nás Bůh tím, že dopustí, abychom v něčem polehli zlu a pak se konečně k němu obrátili?
Otřese naše provinění naší sebejistotou: „To se mě nemůže stát!“ - Tak se kasal i svatý apoštol Petr.
Petrovi selhání pomohlo. Nikodémovi také. Jidášovi si nenechal pomoci. Neměl návyk přicházení za Ježíšem, mysle si, že to zvládne sám. (Nejen alkoholici se nepřiznávají své selhání a jsou přesvědčeni, že mají vše ve svých rukách a jsou dost silní na to, aby přestali selhávat.) 
Apoštol říká, že vše (a tedy i hřích?) napomáhá k dobrému každému, kdo miluje Boha (Ř 8,28).  
Nedospělý člověk není schopen vědomého svinstva - smrtelného hříchu. [11]

Znovu připomenu, že pod slova: „Neuveď (nevydej) nás v pokušení“, podkládám prosbou: „Bože, pomoz mi na mých malých selháních včas rozpoznávat jejich příčiny, abych je neopakoval a tys se mnou nemusel otřásat tím, že mě necháš padnout do těžších provinění - abych se mohl obrátit.  

Modlitba Páně je darována Ježíšovým (pokročilým) učedníkům. Je návodem k modlitbě pro ty, kteří Ježíšova slova berou vážně a chtějí jim porozumět.
Biblické modlitby jsou vzorem k setkávání se s Bohem a jsou vyučováním, jak s Bohem mluvit.

Těm, kteří se nesnaží Ježíšovu návodu k modlitbě porozumět, mnoho neprospěje. „Otčeáš“ se jim stává jen zbožnou mantrou a mate je v jejich představě o Bohu a smyslu modlitby.
Ve válkách Bůh slyšel nesčíslné množství  „Otčenášů“, ale vyzněly do prázdna.

Blahopřeji Vám - kteří jste můj příspěvek k Modlitbě Páně dočetli až sem – blahopřeji Vám k Vaší trpělivosti.

Jak přeložit slova: „Neuveď nás v pokušení“ srozumitelněji? Už vás něco lepšího napadlo?
Pokud jste přišli na lepší výklad, nenechte si to pro sebe.

(Už velký teolog starověku Órigenés říkal, že Bůh ponechal v Bibli mnoho zdánlivých protimluvů a zdánlivých absurdit, aby nás odvrátil od prvoplánového fundamentalistického čtení Písma.)

: "Nestáli o správné poznání Boha, a proto je Bůh vydal", nebo: "Říkáte ´vidíme´ a proto váš hřích trvá". Lze vidět, žre ta souvislost je dosti hluboká. Když člověk o to nestojí, může to být symptomem toho, že je fintílek a proto ho Bůh vydává. Kdežto když bude fanda, nemusí ho vydávat. Bůh s Adamem a Evou rozhodně jednal tak, jak s námi jedná Ježíš. Kdyby měli fandovský přístup a Bůh je pokoušel podobně jako Ježíš (ve smyslu Jan 6), tak by Adam s Evou měli důvod jíst ze stromu života. Je oprávněný předpoklad, že Bůh jedná stejně jako Ježíš. Bůh je v ráji pokoušel (provokoval) v tom smyslu, aby jedli ze stromu života. Protože

Často mluvíme oběti, aniž těm slovům dobře rozumíme. Už Josef  Zvěřina učil, že Ježíš přišel kvůli nám, kvůli Otci a kvůli sobě. Sdílí s otcem jeho lásku k nám, slitovnost, obětavost a odpovědnost za hříšníky. Nemluvme stále o oběti, urážce Boha, zadostiučeniní. Nemíchejme svou primitivní a pokroucenou představu o spravedlnosti s Boží spravedlností. Nepromítejme své ubohé představy do božího jednání.

Otče náš  - za pokání, za pokutu

Od dětství se ze selhání v Ráji máme učit hledat příčiny našich selhání, předcházet jim a napravovat je. Abychom nepokračovali ve svévolném a smrtelně nebezpečném určování, co je pro nás dobré s co nám nevyhovuje. Jinak budeme do nekonečna opakovat další hrůzy: bratrovražedné války, tsunami zla a budování bezbožné společnosti.
Místo abychom se ze selhání v Ráji (z našeho selhávání od dětství učili jsme udělali dědičný hřích, který lze prý spravit pár kapkami vody při křtu. A pak jsme z hříchů udělali „šťastnou vinu“, pro kterou přišel Vykupitel vznešený a veliký – neboť naše vykoupení prý nastává usmířením Otcova hněvu prolitím Ježíšovy krve. [12]
Při velikonočním chvalozpěvu zpívám: „O šťastní lidé, pro které přišel …“
Ježíš nám přišel otevřít oči, abychom se navrátili k Otci a naučili se mu důvěřovat. Stálo ho to život. Nás přišel Ježíš smířit s Bohem ne Boha s námi, my jsme byli a jsem svévolní a uražení. My jsme se Bohu vzdálili.  
bez Boha  Potomy zla  s  (vedoucímu až k nesmyslnému vraždění válek) poznávat z našeho selhávání

jsme udělali dědičný hřích, který lze prý spravit pár kapkami vody při křtu. A pak jsme z hříchů udělali „šťastnou vinu“, pro kterou přišel Vykupitel vznešený a veliký – neboť naše vykoupení prý nastává usmířením Otcova hněvu prolitím Ježíšovy krve. [13]
Při velikonočním chvalozpěvu zpívám: „O šťastní lidé, pro které přišel …“
Ježíš nám přišel otevřít oči, abychom se navrátili k Otci a naučili se mu důvěřovat. Stálo ho to život. Nás přišel Ježíš smířit s Bohem ne Boha s námi, my jsme byli a jsem svévolní a uražení. My jsme se Bohu vzdálili.  
[1] Úryvek má smysl pro toho, kdo zná celek (jako při každém vyučování; platí to i o „myšlence na den“).

[2]
[3] Modlitbu stále pokládáme za přemlouvání Boha.
Nedávno k Ježíšově modlitbě za své učedníky: „Neprosím jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.“ (J 17,20-21) jeden dobrý kamarád pravil, že nedokáže pochopit, že ani modlitba samotného Ježíše k Otci není vyslyšená. Ptám se - především na adresu nás farářů - co v kostele děláme, jak s Ježíšovým vyučováním pracujeme? Jak to, že naši lidé neznají základní poznání o spolupráci Boha s námi: Bůh za nás nebude dělat to, co je v naších silách a my nemůžeme dělat to, co je v silách božích. Modlitba má pohnout s námi, ne s Bohem. Bůh pracuje „na plné obrátky“, ale my mu často stojíme cestě. Co po něm chceme, když k důslednému učení u Ježíše nemáme odvahu a nevytvoříme patřičné podmínky k tomu, aby nám spolu bylo dobře. (Ekumenismus brzdíme my. Nejednáme s druhými podle Ježíšových slov a vnucujeme druhý svoje pravidla.)

[4] Každý z nás má znát svůj hlavní hřích, který nás nejvíce ohrožuje a usilovat o osvojení si protikladné ctnosti a prosit k tomu Boha o pomoc.

[5] Srov. také Ježíšovo napomenutí Petrovi, když Ježíše káral, že jeho řeč o ukřižování je nesmysl: Petře, mluvíš jako satan!“

[6] Když jednáme zle - mám to vypozorováno i na sobě - ten zlý, nebo zlo samo - nás často omámí (jako třeba, některý bodavý hmyz při bodnutí do našeho těla vpouští znecitlivující látku) a my nejednáme s plným vědomím. Je to podobné, jako bychom byli opilí. To všem nesnižuje naši vinu. 

[7] „Jidáši, vždy jsme si znovu a znovu polibkem potvrzovali své přátelství a ty mě teď líbáš, abys mě označil nepřátelům!“
[8] Když Hospodin prohlédl Kainovu nepoctivou oběť, Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. Hospodin ale s Kainem mluvil laskavě: „Proč se tak vztekáš? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
Kain si ale nedal říci a neobrátil se k dobru. Řekl si: „Když Hospodin můj dar odmítá, obrátím se ke svým (zemědělským) božstvům“ (těm se ovšem obětovala lidská krev).
Když Kain svého bratra zavraždil, Hospodin se k němu opět obrátil: „Nešťastníku, cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“
(Hospodin neproklel Kaina, jak uvádějí mně dostupné překlady, nevynesl soud: „Budeš proklet!“ Jen anglická Bible a náš ekumenický překlad je přesný: „Budeš nyní proklet a vyvržen ze země …“ Hospodin mluví ke Kainovi ustaraně,  zůstává naším milujícím Otcem i po našich selháních, nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil.)
Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, dnes jsi mě vypudil ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Ale Hospodin řekl: „Nikoli (jedné mrtvoly mám dost, dávám ti čas a příležitost, k obrácení, ke změně myšlení a jednání), kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením (tabu je znamením nedotknutelnosti), aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.

[9] Odpustí-li nám Bůh naši vinu, smíme si a máme si odpustit i my sami sobě. Sám vím, jak obtížné to je – a jaké trápení to je. Někdo, kdo nezná a nepoznává boží milosrdenství, není schopen si sám odpustit.

[10] Neříkám ale, že na nás Bůh nedopouští něco nad naše síly. To nás může potkat, ale to je dílem zlých a Zlého.)

[11] Selhání není legrace, hřích nás poznamenává (a často mívá sociální dopad na druhé), po velkém hříchu už nikdy nebudeme jako dříve., Odpuštěním se nevymazává náš skutek, naše vina nám je odpuštěna, ale naše odpovědnost za to zlé trvá. A následky našich selhání je třeba nést. 

[12]
[13]