2. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,13-36 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 12,1-4a; 2 Tim 1,8b-10; Mt 17,3-7
Datum: 8. 3. 2020
Celou dobu čtyřicetidenní chceme odložit stranou nepodstatné záležitosti a prohloubit si vnímavost k přátelství Hospodina. O nedělích budeme naslouchat perlám ze Slova božího.

První čtení i evangelium jsou velice stručně napsané. A přesto z nich můžeme mnoho vyzískat. Abraháma jsme přijali za svého praotce. [1]

Celý příběh Abraháma stojí za opětovné přečtení (je silnější než Shakespearova dramata).
Velmi mnoho pro mne znamenají Abramova slova ke kolemjdoucím: „Pane, přijmi mou pohostinnost, vždyť bys jinak nešel okolo mne (tamní krajina byla velice řídce obydlená). [2]
A pak si dovoluji přízeň Boha vztáhnout i na sebe.

Abramův táta byl zbožným pohanem. Abram ho přerostl. Byl daleko nejlepším fotbalistou a kapitánem v okresním přeboru a Hospodin si ho vybral do krajské ligy.
Mojžíš šel ve stopách Abraháma a přerostl ho. Hospodin ho vybral za trenéra první ligy.
Apoštolové přerostli ostatní Mojžíšovy učedníky a Ježíš je pozval do olympijského mužstva.
(Možná si to přirovnání upřesníte.)

Při bohoslužbě v sobotu večer šla paní, která četla první čtení, okolo mě a řekla: „Můžete vysvětlit co znamenají Hospodinova slova: „Prokleji tvé nepřátelé“?
Je to dobové vyjádření. Tenkráte si lidé šli dost po krku, chlapi chodili stále ozbrojení.
Bůh ani Ježíš k nikomu nechová nepřátelství. Nabízí pomoc potřebným, obětem i pachatelům (někdy jsme obětí, jindy pachatelem).
Vážíme si přátel, kteří při nás stojí. [3]
Vědět, že při nás stojí Bůh, je pro nás podstatné. /[4]

K úryvku dnešního čtení z evangelia jsme si mnohokráte říkali, že mu bez předešlé vyučovací lekce o první zprávě o vraždě Mesiáše (Mt 16,13-28), neporozumíme.
Petr káral Ježíše, za jeho slova, že Mesiáše ukřižuje boží lid. Proto Ježíš třem nejlepším apoštolům věnovat zajímavou doučovací lekci. Největší svatí Izraele Mojžíš a Eliáš nerozmlouvali Ježíšovi úmysl nebránit se a nechat se ukřižovat. Ale učedníci usnuli (je důležité si přečíst tuto událost u ostatních evangelistů, abychom věděli vice informací, i to, že rozmluva Ježíš s Mojžíšem a Eliášem byla dlouhá.
Jak, že při ní apoštolové usnuli? Viděli jste někdy fotbalového fanouška, který by při fotbalu usnul?
Když hráč jeho mužstva střelil gól do vlastní branky?
Jak to, že apoštoly nezajímaly názory jejich „Milovaného Učitele“ a jejich největších světců?
(Mnohokráte jsme o tom spolu mluvili.)
Když se Petr probudil, bylo mu trapně a navrhoval postavení stanů, „nevěděl, co říká“ (L 9,39).
Jak, že my nechceme vidět to trapné selhání svatých apoštolů?
Víme proč, museli bychom si přiznat, že ani nás často slovo boží nezajímá. Do toho se nám nechce, zakládáme si na vlastní zbožnosti. Boha ujišťujeme, že ho „nade všechno milujeme“ a alegorický vymýšlíme, co „návrh na postavené tří stanů“ znamená.
Nechceme ztratit svůj náboženských glanc (lesk), svatozář, kterou jsme si sami nasadili). Nejsme pravdiví jako apoštolové. 

Hospodin často říká: „Vyjdi na cestu růstu do mé podoby“. [5]
Od Ježíše slyšíme: „Následuj mě“.  

Velké biblické osobnosti nám odkázali vzácné dědictví - zkušenost a svědectví o jedinečném božím přátelství. Osvojovat si spravedlnost boží, růst do boží podoby je největším uměním.
I rodiče počítají s tím, že děti někdy budou chybovat (nebudou vždy poslouchat, způsobí škodu nebo ostudu), natož Bůh. [6]
Na Abrahámovi a ostatních praotců, na prorocích a prorokyních, na Davidovi a Šalomounovi, na Petrovi a apoštolech máme co obdivovat. [7]
Ale nepohoršujeme se nad jejich selháním.
Nechali se ovlivnit přátelstvím Hospodina, prožili jeho péči i milosrdenství. Získali tím zdravé sebevědomí, unesli kritiku a pěstovali si i umění sebekritičnosti. [8]

Jsem překvapen, když někdo informaci o nějakém selhání církve bere jako osobní útok na „matku církev“ a svou „víru“ a hned „jde po krku“ tomu, který s poctivou kritikou přichází.
Takový nebývá schopen ani kritiky svého jednání. Má strach, že se mu jeho vlastní stavba „víry“ nebo sebevědomí, zhroutí.

Ježíš pečuje o ty, které si vybral do své ligy: „Blahoslavení hladovějící po Duchu, …“ (Mt 5,3n), aby věděli, že boží přátelství je větší než naše jednotlivá selhání. Nezatracuje toho, kdo si dá vlastní gól. A také nás varuje: „Běda těm, kteří nechtějí sloužit a manipulují s druhými …“ (nejen v Mt 23.kap.)

Už na začátku Desatera svým lidem říká: „Já jsem tě zachránil a vyvedl z Egyptského koncentráku (a tak o tebe pečuji, že ti neschází nic podstatného k životu) - proto si nehledáš jiného boha mimo mne. Nezobrazuješ si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ (Srv. Ex 20,2-4)
A Ježíš k tomu - mimo jiné - dodává: „Nikomu neříkejte Otče, Mistře a Učiteli (srv. Mt 23,2-12)
Abrahám, Mojžíš ani apoštolové se nestavěli na místo Boha a ani nikoho jiného nepatřičně nevyvyšovali (když někdy selhávali, usilovali o nápravu).

Bůh nám dává krásná jména (jméno je programem), např.: „Ty moje nevěsto (nikdy tě neopustím, i když se někdy chováš jako děvka“, srv. např. Ez 16. a Ez 23. kap.), ale taká nás varuje přirovnáním k tupému stádu.
To církev (synagoga), ne pohané, ukřižovala Mesiáše a mnoho dalších nevinných nespravedlivě odstranila.
My, křesťané jsme nedbali na Ježíšovo učení a varování.
Např. duchovním suverénně říkáme: „Otče“ (je-li biskup otcem kněží, pak je naším dědečkem). Přes Ježíšův zákaz máme církevní Učitele a Učitelky a lid boží se samozvaně a nebiblicky prohlásil za neomylnou Matku církev. [9]

Nechceme vidět, jak mnoho má Ježíš Petra rád, že může dovolit Petra upozornit na jeho nebezpečnou chybu: „Petře, není pro mě snadné přijmout ponížení od vlastní církve a nechat se umučit k smrti. Myslíš to dobře a upřímně, ale svadíš mě z mé cesty. Nevíš, že tak se anděl stal satanem? Začal si myslet, že je chytřejší a lepší než Bůh. …“ 

Bůh nás skvěle učí a vychovává. Ví, že potřebujeme vzory, hrdiny a světce. Abrahám je pro nás velikou postavou. Ale Písmo nezamlčuje, že také chyboval. Dvakrát ze strachu o svůj život dělal pasáka své manželce. O svém selhání neřekl svému synovi a Izák selhal v stejné věci.
Bezduše opakujeme úsloví: „Kdo nezná selhání předků, odsuzuje se k jejich opakování“. [10]

Apoštolové jsou pro nás velikým příkladem, i ve své poctivosti, se kterou přiznávají své chyby.
Mají k nám veliký vztah, velice jim záleží na tom, abychom se nedopouštěli stejných chyb.
Víme o Petrově zapření Ježíše …, ale kolik katolíků čte poctivě Písmo (je snadnější v kostele okuřovat evangeliář kadidlem). Petr pro všechna pokolení uznal, že už jako „papež“ selhal, když nad Annaniášem a Safirou za jejich lež vynesl trest smrti (to nebylo podle „Mojžíšových“ ani podle Ježíšových pravidel - všimněme si, jak to církevní hodnostáři - s prominutí, -„okecávají“ a my to po nich opakujeme.)

Ježíšova slova máme přesně zaznamenána, ale často je odstrkujeme a tomu, kdo připomíná jejich naléhavost, kriminalizujeme a spíláme.

Slova: „Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte, jsou určena těm, kteří Ježíše neposlouchají.
Pokud si je nevztáhneme na sebe, nikam se nehneme. Ostatní naše posty pobožnosti nám nepomohou.
Stále trvá Ježíšovo stýskání si: „Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal“ (L 10,16).
„Obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je nemohu uzdravit“ (Mt 13,15).

Prosme Boha, aby s námi neztrácel trpělivost a zatřásl s námi.
Příprava na velikonoční slavení nám k tomu může napomoci. 
[1] Někteří Češi se hlásí jen k praotci Čechovi.
Když praotec Čech došel na Řím, bolely ho nohy a tak prohlásil, že naše země oplývá mlékem a strdím a že už dál nemusí chodit. Jsme rádi, že nás dovedl do krásné a přívětivé krajiny, ale praotec Čech byl pohan, Slované nemají holubičí povahu, kdo trochu čte, ten ví, jak si někteří bratři šli po krku (třeba až k oslepení a kastraci). 
Ti, kteří se navíc hlásí k Abrahamovi a Mojžíšovi, kdo se stali jejich učedníky, se díky jim se mohou tak vypracovat, že budou vybráni do Ježíšova týmu …
Ještě si pamatujeme na Ježíšova, která se četla před měsícem: „Zvu vás do nejvyšší ligy, ale nepřekročíte-li úroveň Mojžíšových fotbalistů, mezi olympioniky se nedostanete“ (srv. Mt 5,20).

[2] Bůh se nevnucuje, není jako někteří neurvalí mocní, kteří vtrhli do domu a se svými lidmi vyjedli majitelovy zásoby. 

[3] Někteří lidé si myslí, že (my křesťané) se máme snažit vyjít se všemi za každou cenu.
Život je jiný, nelze se přátelit s židy i s Hitlerem. Jeden prelát tvrdí, že byl přítelem Václava Havla. (Později se také kamarádil s presidentem Václavem Klausem.) Když V. Klaus veřejně hanobil Václava Havla, pan prelát se svého přítele Havla veřejně nezastal.

[4] Jednou na pouti u stolu páter Ferda mezi řečí velmi hlasitě pronesl: „Nikdy se nehádej s kurvou, ani s knězem. Za kurvou stojí ďábel a za knězem Bůh.“ Rozšířil jsem si to boží zastání na každého pokřtěného, když jsme chodili k výslechům a soudům. Vědět, že za námi stojí Bůh, je velikou posilou.
(V březnovém čísle našeho farního měsíčníku Okénko si v něm můžete přečíst rozhovor s Josefem Kordíkem, také vypráví o zkušenosti s Boží ochranou.)

[5] „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27)

[6] I svobodu nám Bůh daroval s rozmyslem, byl si jist svou milující náručí, která nás nenechá zřítit se do propasti.
Od Boha víme, že poslední slovo nemá naše selhání, nemoc, smrt, zločin a zlo, ale Bůh. Ukazuje nám, že i selhání a krize nám může být příležitostí k dalšímu růstu. Nejen hledání dalších možností, ale i hledání chyb, jejich příčin a náprav je základem růstu a pokroku.

[7] Nemyslím si, že kdybych žil v době Abrahámově, že by mě přišel Hospodin navštívit. Nemyslím si, že by si mě před dvěma tisíci roky Ježíš vybral mezi své učedníky. Ale díky Abrahámovi, Mojžíšovi - pokud se od nich něčemu naučím - a díky Ježíšově péči mohu mezi učedníky božího království patřit. 

[8] Znáte nějaký jiný lid (nechci říkat národ), který by byl k sobě tak obdivně kritický, jako biblický Izrael?  

[9] Lid boží je množinou nevěsty Boží. „Boží království je také podobné síti, ve které jsou různé ryby“, říká Ježíš. „Ty budou vytříděny.“ „Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského“ (Mt 7,21). Ne každý ale doroste na úroveň boží manželky (královny), která „bude sedět na Beránkově trůnu po jeho pravici“. Nemáme si předčasně hrát na někoho, kým ještě nejsme. Jsme teprve na cestě a chybujeme.  
To vše je nebezpečné pokušení moci.
Genialitu Ježíšova varování jsem si uvědomil také na trpké zkušenosti s komunismem. Potkal jsem „věřící“ komunisty. Stranu pokládají za Matku: „Strana a (komunistická) strana má vždy pravdu“.  Vědí o krutých nespravedlnostech komunistů, ale prohlašují je jen za „selhání lidského faktoru“. Někde dodneška mají své vůdce za neomylné. Stalin je pro ně stále „Bátuškou“ (přesto, že byl krutý), další diktátoři jsou rovněž uctíváni jako otcové svých národů.
Po zkušenostech s podobnou ideologií v církvi, mi je smutno.
P. Alfred Delp S.J. o slavnosti apoštolů Petra a Pavla v jezuitském kostele v Mnichově roku 1941, kázal: „Čím žiješ, církvi? Na co umíráš, církvi? Jsi církví života nebo jsi u konce? Zdá se, že jsi sama sobě překážkou na tvé cestě...
Jsme na mrtvém bodu. Úřad má špatnou pověst a musí se nově legitimizovat. Jenže strach je naše „kardinální ctnost“... Víme vše nejlépe a jsme spokojeni sami se sebou...“ Právě před 75 lety ho Hitler nechal popravit v Berlíně. 
Jako Ježíš rázně vystupoval proti povyšování se farizeů a saduceů nad jiné, tak podobně se František staví proti klerikalismu. 

[10] Generace mých dědů po první světové válce říkala: „Taková tragedie se už nesmí opakovat“.
Církev nehledala příčiny té strašné katastrofy podle biblického návodu a za dvacet let přišla ještě horší válka. A my jsme k ní přispěli víc, než jsme ochotní si přiznat. Neučili jsme, co jsme - podle Písma - měli učinit!
Místo „obracení se k Bohu“ raději pěstujeme pompézní církevní slavnosti.