4. neděle čtyřicetidenní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 9,40b-41 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Sam 16,1-13; Ef 5,8-14; J 9,1-49
Datum: 22. 3. 2020
Koronavirus nám může posloužit k  objevení duchovního života v rodině. [1]

Evangelium přináší další perlu z Ježíšova vyučování. V jaké míře objevíme její bohatství a jak velký užitek z ní přijmeme, záleží už jen na nás.
Nám nestačí pouze porozumět tomu, co se událo mezi těmi, kdo se s Ježíšem setkali, ale chceme pít z Ježíšova pramene vody živé. A pomáhat ji čerpat druhým.   

Ježíš se přibližuje „k Jeruzalému“. Jeho učedníci už ve vyučování pokročili. Ze střetu farizeů s Ježíšem mnoho pochopili. To, co se odehrálo, nebylo nijak náročné na pochopení, byla to stěžejní lekce o dobré vůli a o zatvrzelosti srdce.

Před týdnem jsme mluvili o „nečistotě“ Judeiců i Samařanů. Ale také, jak se Samařani z města Sychar od Ježíše z tohoto nebezpečí nechali uzdravit. Teď si všimněme, jak rozdílně se zachovali Judeici okolo slepce od narození. 

(Pár stručných poznámek k dotazu o kultické nečistotě.) [2]

Otázka učedníků, kdo stojí za slepotou postiženého, má smysl - pokud nehádáme, ale poctivě hledáme odpověď v Písmu. [3]

(O smyslu Ježíšovy odpovědi: „… je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“, jsme už dříve trochu mluvili.)

„Kdo tě uzdravil?“, ptali se slepce u výslechu. – „Nějaký Ježíš“. Ježíš bylo běžné jméno jako u nás třeba Josef nebo Jiří. Ale jak si samozvaní strážci pravověří uvědomili, že k uzdravení došlo v sobotu, hned zavětřili směrem k Nazaretskému ...
Znovu si všimněme, jak je slepá víra nebezpečná! [4]
Opakuji: ti, co slepě věří, že mají pravdu, nechtějí slyšet nic jiného, nesnášejí nepříjemné otázky, neuznávají argumenty, jsou popuzeni názorem jiných lidí a navíc - utočí na ty, kteří mají jiný názor než oni.
Mají strach, aby se jim nezbořil jejich pomyslný svět. Nepřipustí kritiku svých názorů, své „víry“ a svých božstev. Za své pravdy si udělali božstvo, vlastně si hrají na Boha.

Tito lidé jsou použitelní pro politické i náboženské vůdce, toužící po moci. Vzpomeňme na dav, který na pokyn velekněze řval: „Ukřižuj ho!“ Na nadšené fanoušky Hitlera, Stalina, Gottwalda a dalších šikovných manipulátorů.

Dav se chová jako stádo. Získá-li diktátor určité kritické množství lidí jemu nekriticky oddaných, začne likvidovat lidi kritického myšlení.
K tomu slouží každá ideologie, včetně náboženské.      
Na Ježíšovo kázání chodily nadšené davy čekající Spasitele a jeho zázraky, ale jak jim Ježíš začal klást určité otázky, bylo zle. Pak se mu pomstili, „protože se dělal Mesiášem“ - a nesplnil jejich očekávání. 

Rádi slyšíme, jak je Ježíš laskavý, soucitný skvělý, ale pokud nevyhlížíme jeho varování, sami sebe ohrožujeme.
(Mnoho lidí je nadšeno, jaký je pan premiér starající se „tatíček“, co všechno s M. Z. zařídili, a jak naše vláda maká a je nejlepší na světě.) [5]

Samaritánka si uvědomila, že Ježíš je „vidoucí“ - když slyšela: „Vím, jak to máš se svým mužským …“), a hned se ptala, jestli židé mají lepší zdroj poznávání Hospodina („náboženství“).
Slepec, který byl v očích zbožných „nečistý“ a nevzdělaný hříšník, předběhl horlivé (perušim - farizeje). Na rozdíl od nich uznal, co mu Ježíš prokázal.
Farizeové, vyslýchající uzdraveného slepce, pravdu nehledali. Zavírali oči před jasným faktem. (Za chvíli se nezastaví ani před rozhodnutím zavraždit Ježíše i Lazara.)

Mluvíme o Desateru a hlavních hříších. Ale v našich zpovědních zrcadlech ani v Katechismu se nedočteme, že existuje ještě mnohem větší nebezpečí – „duchovní slepota“.

Začíná nenápadně, často horlivou účastí „v chrámech církevního konzumu“ a budováním vlastních jistot. Pokračuje posměchem a nesnášenlivostí „jiných“ a často nakonec ústí do válek proti jednotlivcům i skupinám lidí. Poznávací znamení: (zaviněná) neochota hledat pravdu a uznávat argumenty.

V našem arzenálu proseb (i v Modlitbě Páně) má být jedna z nejzávažnějších – prosba člověka, který oslepl: „Pane, ať vidím“.
A opět řeknu: do prosby „Otče, zbav nás od zlého“, patří: „Bože, prosím tě, budu hledat tvou pravdu (která osvobozuje), pomoz mně“.

Dovednost si máme cvičit už na všedních sporech s druhými.
Někteří lidé ve sporu s druhým nejprve zkoumají, zda není chyba u nich. Jiní hledají chybu u těch druhých, nepřipouštějí, že by oni neměli pravdu. 

Z nejlepšího ministranta se stane Kaifáš, z frajtra Vůdce, z vlakového lupiče Džugašviliho Báťuška Stalin, z krásné ženy ježibaba …

„Modlím se, do kostela chodím, poctivě pracuji, potrpím si na úklid doma i v práci, snažím se dobře vychovávat děti, nikoho jsem neokradl ani nezabil, Desatero dodržuji. Dokonalý nejsem, ale nejsem lakomý; a pan farář k nám chodí na oběd. Mohu být celkem spokojen, moje úroda je složena ve stodole boží (srv. L 12,16-19). Tak to platilo i o některých zbožných, kteří pozvali Ježíše ke stolu – přesto Ježíšovi nepřitakali. 

Hospodin řekl Samuelovi: „Vzhled člověka není určující“.
Ježíš nám nabízí poznání nejvyšší kvality.
Můžeme si k tomu přidat jeho slova:
„Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul,
ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj
byl svět zachráněn.
Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno
jednorozeného Syna Božího.
Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo,
protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo
a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází
ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“  (J 3,16-21)
[1] Před týdnem jsem znovu poslal Rituál ke slavení Dne Páně. Není těžké jej zvládnout (vyučil jsem se náročnému řemeslu, naučil se tancovat, řídit auto, používat počítač …). U židů se převážná většina náboženského života odehrává doma v rodině.
Ježíš ve své touze setkávat se námi není omezen jen na svátosti. Skutečně se setkává s námi i tam, kde se lidé sejdou „v jeho jménu“ (v touze se s ním potkat a v otevřenosti jeho Duchu), v jeho slovu (pokud se mu snažíme porozumět a učit se jeho moudrosti), v těch, kteří nám slouží, v potřebných, kterým sloužíme …. Ano, Ježíšova Hostina má důležitý význam. Církevní dokumenty (VI. Instrukce o Eucharistickém mysteriu) říkají, že Eucharistii uchováváme pro ty, kteří se nemohou účastnit Ježíšovy hostiny (tento případ opět nastal), jako viatikum (pokrm na cestu pro umírající), a (až na třetím místě) k adoraci. Nejen první křesťané si eucharistii nosili domů, když se nemohli účastnit Ježíšovy hostiny, jak by si přáli. I v dobách komunistického režimu jsme tohoto dobrodiní využívali („Mexické fakulty“ dané kněžím pro dobu pronásledování nám to umožňovaly). Naši lidé mají velké vzdělání, jsou lidmi kulturními (nejsme ve středověku) a podle toho s úctou, vděčností a pokorou se k Eucharistii chovají. Neznám případ, že by tento Dar někdo nějakým způsobem snížil, natož nějak zneužil. Proč by lidé nemohli dostávat Tělo Páně „z okénka“?
„Duchovní svaté přijímání“ mně nikdo teologicky nevyložil. Pokrm a nápoj jsou povahy hmotné, proto Ježíš formu jídla ve své Hostině použil, a s láskou, odvahou, moudrostí a důvěrou daroval.  
„Mašinfíra“, jsou-li koleje podemleté nebo na ně spadl strom, jen čeká, až to někdo spraví, má své předpisy a není schopen pohybu jinými prostředky. 

[2] Pohanští sousedé izraelitů používali magické praktiky ve snaze ovlivnit přízeň božstev (např. k získání životní přízně při narození dítěte, při věštění budoucnosti - ve snaze o setkání se zesnulými, k zajištění úrody. K magii, čarování a kouzlům využívali i sexualitu a krev. (Izraelité se o magii, přes přísný zákaz, někdy pokoušeli). Aby nikdo nezanesl do shromáždění lidí nebo na bohoslužbu něco z těchto praktik, dostali izraelité řadu micvot - předpisů o kultické nečistotě - nidda. Nidda znamená „oddělení, vzdálení“ (karanténu), bez negativního morálního hodnocení. Počít dítě, pomáhat při porodu, nemocnému, zraněnému, vypravit pohřeb, je dobrým činem.
Nidda je dočasným oddělením - karanténou, vyžadující kultické očištění. Zákoníci farizeů přes zákaz: „Nic nepřidáš a nic neubereš“, ale vybudovali „bezpečnostní pásmo“ - „hradbu okolo Tóry“ a vymáháním nesmyslných příkazů a zákazů týrali lidi. Ježíš tuto „hradbu“ boural (a byl za to pronásledován). Dodržoval micvot Tóry podle smyslu „Zákonodárce“, ale „tradici otců“ usvědčoval ze svévole („Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“). Nedodržoval nesmyslné rituální omývání, dotýkal se nemocných, chodil mezi pohany i Samaritány.
Křesťané pocházející z pohanů a neznající jedinečnou biblickou kulturu Izraele, se časem nakazili antickým dualistickým myšlením (Aristotela a Platona), hlásajícím, že tělo je - oproti duchu - špatné. Pozdější křesťané pak niddu - řecky porneia (od toho je také naše pornografie) - ztotožnili se sexualitou, které podsouvali negativní hodnocení. V biblickém vyučování Slova božího je ale sexualita požehnáním obdarovávající manželé potomstvem, potěšením a rozkoší. (Penisu židé říkají sluha; „muž má nejméně třikráte za týden potěšit svou manželku“.)
Došlo pak k neštěstí (z kterého se radoval satan), křesťanští moralisté západní církve (neznající pořádně Bibli) pak vytvářeli nemoudrý seznam čím dál většího množství sexuálních hříchů - téměř všechny byly označeny za smrtelné (a zapomněli na mnohem větší nebezpečí: „Běda vám, kteří …“).
Sv. Augustin uznával manželství jako zařízení podle Boží vůle, ale tělesnou rozkoš pokládal za projev zlé žádostivosti (v mládí prošel nezřízeným životem) a neuměl sexualitu chápat jako dar od Boha.
Ježíš nás osvobodil nejen od břemene zákonické tradice. Řadu rituálních předpisu překonal (mnohá pohanská úskalí nás už neohrožují (v krvi nevidíme princip života, jíst můžeme všechno …). Kdybychom ho opravdu pokládali za „jediného Učitele“ (Mt 23,10), nepřehlédli bychom smrtelně vážnou „duchovní nečistotu“, před kterou nás varuje - ještě se k ní vrátím. (A neprovinili se proti Stvořiteli, když jsme až donedávna pohrdlivě ženy v mnohém měli za „nečisté.) 

Oprava poznámky, 29.3.2020:
Rituální čistota v hebrejštině se nazývá tohora. Rituální nečistota je tum´a.
Slovo nidda - oddělení, které jsem použil, už v dnešním kontextu znamená „oddělená menstruující žena“.

[3] Někdy se stane neštěstí bez lidské příčiny.
I rodiče mnohou dítěti odkázat dědictví blahé nebo neblahé, různé bohatství nebo různé dluhy.
Pro jistotu připomenu časté nebezpečí lidové zbožnosti. Ze špatného porozumění slovům: „Kárám a trestám ty, které miluji“ (Zj 3,19) a „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna“ (Žd 12,6), učinila krutou pomluvu: „Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje“. (Porovnej k tomu též Jób 5,17; Jób 22,4 ; Ž 141,5; Př 13,24.
Hlásání dědičného hříchu bylo také trefou mimo. Kolektivní viny jsme za nacistů a komunistů zakusili až příliš, ale přičítat ji Bohu, je rouháním. Bůh je spravedlivý! Když na něj Izraelité vztahovali své přísloví: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“, ohradil se (srv. Ez 18. kap.).
Také kult utrpení jako zásluha pro věčnost je masochistický a sadistický. Zvrhlý! Bůh si v utrpení nelibuje.  
Jak to, že si kdekdo si hraje na Vykupitele? „Účastí na Ježíšovi kříži“ není rakovina, ale pouze pronásledování pro učednictví u Ježíše (např. Josef Toufar). Na Gogotě byli tři kříže. Kříž jednoho teroristy byl „začátkem pekla“. Druhý odsouzenec uznal svou vinu. Jen Ježíšovo ukřižování zatřáslo těmi, kteří nahlédli svou vinu a svou nebezpečnost a obrátili se a následovali Ježíše.
V jedné učebně náboženství jsem viděl obrazy křížové cesty, barevně vyvedené dětmi. Kdo z nás by děti vyzval k malování křížové cesty Milady Horákové od mučení esesáků v koncentráku, až po pověšení na šibenici? Nebo křížové cesty Židů z Terezína k plynovým komorám do Osvětimi? Chráníme děti před drastickými scénami nejen ve filmech. Nekazme dětem jejich představu o Bohu a nemrzačme jejich cit.
(Někteří lidé říkají: „Nemohl bych jet do Osvětimi“. Není to nutné, pokud ze všech sil budou usilovat o to, aby naše děti někdy neskončily podobně.)
Kdo nehledá krásu Boží tváře, neklade otázky nad smyslem Písma, šidí sebe i druhé. Bereme vážně Ježíšova slova, že můžeme být zloději a lupiči vlastním dětem, jestliže jim zkreslujeme pohled na Boha nebo vůbec neobjevujeme Boží milosrdnou náruč.  

[4] Někteří Němci ještě po válce věřili Hitlerovi (neonacisté i dnes). Podobně „věřící“ komunisté říkají: „Ano, jedinci selhali, ale komunismus je jediné dobré řešení“.
Když na Ukrajině začal Majdan, řada našich lidí opakovala lež, že tam řádí fašisté, když Rusové sestřelili civilní malasijské letadlo, hájili ruskou lež. Slepě věřili svým (dez)informačním zdrojům, neumějí rozlišovat zprávy.

[5] Bílý plášť a stetoskop na krku ing. premiéra je psychologicky působivý. Podobně jako kostýmy a odznaky posvátné moci církevních hodnostářů a jiných šamanů. Všimněme si, jak působí na nás. Jaký dojem máte z civilních obleků některých protestantských kazatelů? Také máte pocit, že jim něco chybí? Já jsem ten pocit míval; rozumem jsem si jej musel opravovat. Vratká „víra“ potřebuje a vyžaduje všelijaké berličky, výstuže a podpěry. Jinak na nás působí fotografie Jos. Ratzingera vysluhujícího Večeři Páně v obleku a vázance, a jinak v liturgickém rouchu. Někomu nátlak komunismu otevřel oči. Ale někteří se po převratu k tomu lesku rádi vrátili. „Pane biskupe, ale v mundůru kriminálníka jste nebyl méně biskupem, než jste dnes (rozhovor v r. 1992)“. – „Václave, ale tenkrát to byla nenormální situace.“
Škoda, že si Ježíš nenechal poradit, možná by měl větší úspěch, než když chodil v civilu a bez křížku na krku. 
Je pravdou, že s Romy bych Večeři Páně v civilu asi neslavil. Co myslíte, vzal by si Ježíš k Romům indiánskou náčelnickou čelenku?
Bůh, Ježíš i rodiče si nejprve získávají důvěru.Přijde-li maminka v noci k plačícímu děcku, nepřestrojí se nejprve do uniformy. „Ale“ namítnou jiní, „jak poznat biskupa v civilu, když jsme ho nikdy neviděli“? Každý prorok byl povinen se legitimovat, že přichází od Boha. Ježíšovi odpůrci mohli od Ježíše žádat: „Nechceme být lehkověrní, prosíme tě, mohl bys před námi uzdravit dalšího slepce?“
Jenže tento typ lidí takovou prosbu nevysloví. Kaifáš k odsouzení Ježíše nevyžadoval důkaz: „Ježíši, tobě jde o život a nám o spravedlivý soud, dokaž, že jsi Mesiáš, uzdrav před námi malomocného, nebo slepého“.
„Když se nechce, je to horší než když se nemůže.“
Je snadnější se navlíknout do stavovské uniformy a poroučet, než si získávat důvěru druhých nezištnou službou.