Květná neděle

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ez 18,1-24 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7; Ž 22; Flp 2,6-11; Mt 26,14-27.66
Datum: 5. 4. 2020
(Nelekněte se dlouhých poznámek pod čarou, jsou určeny především „služebně mladším“ čtenářům, nebo k osvěžení paměti. Ve vyšších ročnících školního vyučování se předpokládá porozumění dřívější vyučovací látce.)

Na Květnou neděli se pašije čtou poprvé.
K čemu nám budou?
Nemoc i řada trápení nám říkají: zastav se, přemýšlej, kde děláš chybu. 

Ježíš vyzýval Izraelity k náboženské reformě (jen někteří ji přijali, ale až po jeho smrti).
Jeho první výzva k obrácení začíná kladně: „Boží království se přiblížilo, máte se ke komu obracet“.
Ti, co se neobrátili (tvrdili: „My jsme v pořádku, ať se obracejí hříšnici“) a nenapravili se, nedopadli dobře, zavraždili spravedlivého.

V podobenství o jílku mámivém nás Ježíš varuje před nebezpečně jedovatou zbožností. [1]
Podcenění jeho slov přispělo také ke strašné nenávisti mnoha křesťanů vůči Židům.
Solidní historici uvádějí, že my, křesťané, jsme v pogromech do r. 1925 zavraždili 8 milionů Židů.
Tuto vinu máme mít na paměti, máme ji nést spolu s následky svých provinění, napravovat, poučit se z ní a pracovat pro to, aby se něco podobného už nikdy nemohlo opakovat.

Žid Pinchas Lapide (veliký biblista, znalec „Nového zákona“, obdivovatel Ježíše, usilující o dialog mezi židy a křesťany) napsal knihu „Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí“ (vyšla v Německu v r. 1989, česky 1995). Vychází z neblahé zkušenosti židů s křesťanským antisemitismem, z křesťanské teologie a z našeho výkladu evangelií (bohužel pokrouceného a nedotaženého) a touhy porozumět Ježíšovi.
Ptá se, jak to bylo historicky s Ježíšovým procesem a jak je možné, že byl Ježíš protiprávně odsouzen. Jeho řeč nám může být nastaveným zrcadlem.

Uvedu několik prohlášení církevních Otců, které na adresu Židů pronesli a jež Lapide cituje. [2]
Na začátku židé pronásledovali Ježíšovy učedníky, ale my jsme jim to později v mnoha miliónech zavražděných vrátili. A během času se nárůst zavražděných zvětšoval.

Ptám se, jaké chyby pokřtěných tu strašnou a krutou nenávist k Ježíšovým bratrům zapříčinily?
Co jsme se od Ježíše nenaučili?
Ježíš nás vede ke službě, ne k vládnutí. Varuje nás: „Nikoho nenazývejte Mistrem, Otcem a Učitelem, váš učitel je jeden, Kristus“ (srv. Mt 23,7-10), ale my jsme si svévolně jmenovali církevní Otce, Učitele a Učitelky církve - s opovážlivým tvrzením, že Ježíš svůj zákaz tak nemyslel.
Nikdo nejsme černí, nebo bílí, jsme kropenatí. Citovaní „církevní Otcové“ udělali také mnoho dobrého, ale také svými špatnými slovy vypustili mezi lidi strašné běsy. Máme se z toho poučit a konečně brát Ježíšovy rady vážně.

Jak došlo k chybám „církevních Otců“?
Už v první generaci církve se k Ježíšovým učedníkům přidávali pohané a jejich počet zanedlouho převážil židokřesťany. Vzdělanější pohanokřesťané byli formováni antickým myšlením, neznali dostatečně biblické myšlení a způsob řeči slova božího. Neobstarali si správný klíč k porozumění Bible, včetně evangelií. V dalších generacích už chyběli učitelé uvádějící lidi do biblického myšlení a řeči. Např. došlo k neporozumění Ježíšově kritice farizeů. [3]
Místo abychom si vztáhli Ježíšovu kritiku farizeismu na sebe, začali jsme útočit na židy.

Pinchas Lapide, ve svém smutku nad utrpením svého národa, uvádí slova dánského teologa Sören Kirkegaarda z knihy „Křesťanská cvičení“: „Co myslíš, jaký dojem asi zanechá v mysli dítěte vyprávění o útrapách, které musel Ježíš v životě podstoupit, o zradě, které se na něm dopustil jeden z jeho učedníků a jak jej ostatní zapřeli, a o nadávkách a urážkách Židů , kteří jej nakonec přibili na kříž - jak se to často vídává na obrazech - a chtěli, aby jeho krev přišla na ně a na jejich děti, zatímco on se tiše modlil, aby jim nebeský Otec odpustil jejich hříchy (…) Co myslíš, jak na dítě zapůsobí, když mu povíš, že ve stejné době žil ukrutný zločinec, který byl odsouzen na smrt, ale židovský národ se domáhal jeho propuštění a jásal mu v ústrety (…), zatímco na Ježíše křičel: ,Ukřižovat, ukřižovat!´?
Takové dítě bude určitě pevně rozhodnuto, že až vyroste, roztrhá na cucky všechny ty beznabohy, kteří se obrátili proti Ježíšově lásce“.
Ano, nespočet velikonočních kázání na Velký pátek poštvalo dav k pogromům na Židy. Kolik podprahové nenávisti v průměrném křesťanském dítěti přecházelo do jeho dospělosti! Oběti pogromů na židy nejen v dávných dějinách, ale i ve 20. století, to potvrzují. (Možná znáte román Romaina Rollanda „Jan Krištof“).

Vidíte, tak jsme dopadli, když jsme Ježíšův „jílek mámivý“ zaměnili za pouhý plevel. 
I malý kamínek může způsobit obrovskou lavinu.
Jsme mizernými učedníky Ježíše. Jak to, že jsme si nevšimli, že jsme téměř celé duchovní bohatství přijali od židů? O vděčnosti není ani vidu ani sluchu.

P. Lapide také mluví o zkreslení historického příběhu s Ježíšem v evangeliích. Namítá: „Židovské i římské právo bylo velice propracované“.
Lapidovy výhrady ke zprávám evangelistů uvádím pro zájemce v poznámce pod čarou.
(Uvádím je i proto, abychom si všimli obdivuhodné úrovně židů v ochraně svobody, cti a života. Oceňme, jak tito učedníci Mojžíšovi spolupracovali s Duchem božím.) 

Než k Lapidovým slovům o zkreslení Ježíšových pašijí něco povím, nabízím pro zájemce  také - v poznámce pod čarou - stručné zopakování způsobu biblického vyprávění. [5]

Židé žili skoro dva tisíce let v exilu, bez vlastního území, policie, vojska, a soudní pravomoci, odkázáni na vrtkavou přízeň hostitelů. Jako menšina se snažili dobře vycházet i s vládní mocí a neměli možnost se dopouštět většího bezpráví. My, na rozdíl od nich, máme dějinné trpké zkušenosti s naším pošlapáváním práva. Který národ (včetně starého Izraele) nemá ruce od krve? (Dnešní Židé, když už mají svůj stát, se také dopouštějí různých nespravedlností.)

Ježíšův příběh z evangelií je pro nás především vyprávěním o tomto typu našeho selhání. (Říkáme si, že i čtyři hříchy popsané ve 3.- 11. kap. Gn, jsou typy hříchů, které stále opakujeme.)

Ježíšův proces nejsme s to přesně historicky a právnicky popsat a rozluštit. Ale biblická výpověď o Ježíšově umučení a o celém jeho nepřijetí s pronásledováním nevinného, je víc než jen historickým líčením.
Předně je kladným vyučováním o možnosti dobrého vzájemného soužití.
A je také varováním před zneužitím moci. (Nejen Hitler byl demokraticky zvolen a pak zákonně vládl. Krok za krokem s pomocí právníků postupně nedemokraticky nastoloval nelidské zákony.)

Evangelia popisují, jak i náboženská moc může selhat - i v neblahém spojení s vládní mocí - a dopouštět se strašných zločinů. Tak se vícekrát stalo i ve 20. století v řadě evropských zemí. Písmo nám ukazuje, že svévolí je ohrožen každý stát, národ, náboženská společnost i jedinec. Ježíš nám odkrývá kořeny a příčiny našich selhání. Zve nás ke stálému přiklánění se k Bohu a o odvracení se od zla. Mluví o pomoci Boha, o odpuštění a nápravě člověka, společnosti a světa.

Ježíšovo ukřižování je po všech stránkách odporné, ale to, že nevinná krev byla více jak miliónkrát více prolévána dál a dál, je teprve strašidelné.
Ti, co vymysleli a provedli likvidaci Ježíše, byli (také jako my) v pravé církvi a pokládali se za boží služebníky.
My, křesťané, jsme Židy opovážlivě označili za Kaina, ale už jsme neviděli, že my i jsme Kainem ubíjejícím Ježíšovy bratry v milionových počtech.
Zvrhle a nebiblicky jsme prosazovali „kolektivní vinu“ navzdory přísnému zákazu z Dt 24,16 a Ez 18,2-4).

Vyznáváme, že jsme odporně a nespravedlivě obviňovali Židy z Ježíšovy smrti. Způsobili jsme jim strašné ponižování a pronásledování. Je to neomluvitelné!  Samého Ježíše jsme v jeho bratřích znovu strašně pomlouvali a ubíjeli. I tuto vinu a následky svých hříchů máme nést, napravovat je a chyby neopakovat.
Někteří lidé tvrdí, že se stačí jedna omluva a vše je vyřízeno. [6]
Jsme hříšníci!
Nejde o nějaký nezdravý pocit provinilce. [7]
František, biskup římský, nám dává příklad, přiznává, že je hříšník a nemá přitom pokroucené sebevědomí.

Ukřižování Mesiáše otřáslo Ježíšovými učedníky. Uvědomili si, že se stále potřebují „obracet“ ke Kristu. Jednou to nestačí. Stále sjíždíme do staré vyjeté „náboženské“ stopy (běžkaři tomu přirovnání rozumějí). Potřebujeme porozumět božímu vyučování a přiznat si, že jsme pouhými učedníky a že už si nechceme hrát na Mistry. Staletý ostudný hon na kohokoliv musí přestat.

Vzpomínáte, jak apoštol Pavel říká, že by šel třeba i do pekla, kdyby to pomohlo židům k poznání Krista (srv. Ř 9,1n)? Nechtěli jsme to číst. Zkrvaveným klackem v ruce jsme Židům zatarasili cestu k Ježíši, k jejich největšímu bratru. Ti, co pracovali ve strašném „průmyslu“ Hitlerova konečného řešení židovské otázky, i ti, kteří bezmocně přihlíželi, byli přece pokřtění a uměli číst.
Tisíc let jsme si nevšimli, že tyto lidské bytosti polykají slzy a krev, nechtěli jsme vidět jejich strach a úzkost o své nejbližší. Byly jich milióny a milióny. K tomu si přidejme vybíjení a zotročování indiánů, černochů a dalších lidí.
Albert Schweitzer řekl: „My, Alsasané, jsme nikdy nebyli kolonizátory, ale jsem Evropan a běloch …“. Nechal proto svou kariéru, vystudoval medicínu a vybudoval v Africe významnou nemocnici.

První Ježíšova výzva k obrácení začíná kladně: „Boží království se přiblížilo, máte se k čemu a ke komu obracet - Bůh k vám ještě více sestupuje“.
Ti, co se neobrátili (tvrdili: „My jsme v pořádku, ať se obracejí hříšnici“) a nenapravili, nedopadli dobře, zavraždili spravedlivého.

Jsem Ježíši velice vděčný za jeho vyučování. Vzpomínáte, co jsme si říkali o jeho varování před některými lidmi? „Dejte si pozor na vlky, svině, (divoké) psy, zmije a vlky v rouchu beránčím“.  Nezkoumali jsme, kdo v evangeliích těmto typům odpovídá, abychom je v životě včas rozpoznali.
Těmto slovům jsme nevěnovali pozornost. Naopak jsme byli vedeni k slepé víře v autority a k poslušnosti nadřízeným (tak se mocným dobře vládne). Následky jsme pocítili na vlastní kůži.
Místo pečlivému promýšlení biblických textů, jsme lidi učili pouze Katechismu.
 
K tomu vám posílám odkaz na film: „Psychopaté“  https://www.youtube.com/watch?v=FlpNaIIK0X0&fbclid=IwAR0IE9UHlLYNrmr0TtRsfB4ONgX-qBGMKnTyEtv0ec3mLpAwNfFhd9E35ik.

Jsem nadšen z toho, že nás Ježíš před 2. tisíciletími před nebezpečnými lidmi varoval.

Kdy jsme pracovali s podobenstvím o slepcích? (L 6,39)   
Jak rozumíme varování: „ Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka“? (Jer 17,5)
Nemohu ve všem spoléhat na sv. Tomáše Akvinského, natož na své názory.
Apoštol Pavel potvrzuje, že se máme naučit rozpoznávat jakého ducha kdo má a jak my máme v sobě pěstovat Ducha Kristova.
Místo, abychom se stali Ježíšovými učedníky, stali jsme se jen jeho fanoušky. (Fanouškům nesmíte za žádnou cenu sáhnout na jejich idol, nebo mít jiný názor než oni - rádi se perou.)

K významu a smyslu Ježíšovy smrti, se vrátíme na Velký pátek.
[1] V minulých letech jsme o „jílku! dost podrobně mluvili (patří do tří nejzávažnějších podobenství).
Na Ježíšově umučení je vidět nebezpečnost a hrůznost jedovaté zbožnosti.
Říkali jsme si, jak zlé následky má v překladu Bible záměna jílku za plevel nebo koukol. Plevel (např. lebeda, kopřiva, bodlák) nejsou jedovaté, jen méně chutné. (Kopřivový špenát, který nám v době nouze maminka vařila, nám nechutnal tak, jako pravý špenát). Kdyby někdo prohlásil jedovatou houbu za nejedlou, dopustil by se zlé věci. I kdyby to bylo z neznalosti, spolupracoval by se zlým, i když možná nevědomě. Pokud by někdo na informátora dal a jedovatou houbu pozřel, víme, jak by dopadl.

[2] Biskup Melito ze Sard, jedna z nejváženějších církevních osobností v Malé Asii (kolem r. 160) píše: „Slyšte, všechny národy, a vizte. Stala se vražda, jaké nikdy nebylo, v Jeruzalémě, v městě Zákona, městě hebrejském, ve městě, jež bylo pokládáno za spravedlivé! (…) Ten, jenž zavěsil zemi, byl sám zavěšen; ten, kdo upoutal nebe, byl sám upoután; ten, kdo připevnil celý vesmír, byl sám připevněn na dřevo! (…) Byl zavražděn Bůh! Král Izraele byl odstraněn izraelskou rukou!“
První církevní historik Eusebius pokládá za hotovou věc, že zničení Jeruzaléma, vyhnání Židů z vlasti, jejich rozptýlení po světě a bída jejich životních podmínek byl spravedlivý „Boží trest“ za zavraždění božího syna.
Origénes, největší teolog 3 .stol.: „Židé přibili Ježíše na kříž (…), proto padá Kristova krev nejen na Židy jeho doby, nýbrž na všechna židovská pokolení až do skonání světa“.
Církevní Učitel Gaudentius napsal: „Všichni židé jsou lakomí, chtiví peněz a zanedbávají chudé - přesně jako ten, kdo jim dal jméno - Jidáš Iškariotský“.
Pro sv. Efraima jsou Židé „obřezaní psi“.
Pro církevního Učitele sv. Jeronýma: „židovské zmije, které mají v Jidášovi věrnou podobu“
Pro církevního Učitele sv. Řehoře z Nyssy: „ničemní vrahové Páně“.
Církevní Učitel sv. Augustin: „Všichni synové synagogy jsou pod ďáblem Jidášem - dokud se neobrodí v Kristu“.
Papež Gelasius I.: „V Bibli si často nazývá celek podle části, takže Jidáš, pomocník ďábla, odkázal své zlořečené jméno celému židovskému národu“.
Církevní Učitel sv. Jan Zlatoústý: „Synagóga je nevěstinec, zkáza duší, místo nenávisti, azyl ďábla, hrad satana, shromáždění Kristových vrahů. Bůh vás, Židy, nenávidí.“
Augustin: „Židé, kteří usmrtili Krista a nechtěli v něj uvěřit, byli Římany vyhnáni a rozptýleni po celém světě.“ O Židech mluví jako o „zvířené špíně“, „krhavých očích“, „octu, zkaženém víně proroků“, „nádobě plné nespravedlnosti tohoto světa, se srdcem jako houba, plným křivolakých úkrytů“.
Tomáš Akvinský: „Židé hřešili jako ti, kdo ukřižovali nejen člověka Ježíše, nýbrž i Boha Krista.“
Martin Luhter v pozdním spisu „O Židech a jejich lžích“ mluví o chování Židů vůči Kristu: „Tu proti němu vzplanula zášť, byli vzteklí, jedovatí, nepříčetní (…). Ukřižovali jej tak potupně, jak jen mohli, a zchladili si na něm žáhu tak, že i pohan Pilát to postřehl a dosvědčil, že jej zatratili a usmrtili bez příčiny, z nenávisti a závisti, nevinného.“
Luther doporučuje „ostré milosrdenství“ jako údajně jediný správný postup vůči tomuto „zvrhlému, prokletému národu Židů“. Radí „zapálit jejich synagógy a co nebude chtít shořet, zahrnout hlínou (…), zničit jejich domy (…), vzít jim všechny modlitební knihy a Talmud (…), zakázat jejich rabínům pod trestem smrti, aby nadále vyučovali, (…) a zcela zrušit Židům právo používání cest, protože stejně nemají co pohledávat na venkově“.
Protižidovská nařízení papeže Inocence III. jsou známá, aby byli Židé zdaleka rozpoznatelní, museli nosit potupný klobouk na hlavě na prsou a zádech žluté znamení. …
Pinchas Lapide také uvádí, že řada papežů a osvícených králů vystupovala proti řadě hnusných pověr obviňujících Židy („traviči studní, původci morů, hanobící svaté hostie, podřezávající dívky a hochy k získání krve …“),  podněcující davy k pogromům na židy (především o Velkých pátcích).
Uvádí, že katolická církev už v Tridentském katechismu z r. 1570 v předmluvě říká: „Naše víra nás učí: Když z rozkazu císaře Tiberia vládl v Judsku Pontius Pilátus, byl přibit na kříž Kristus Pán (…) Vinu za to musíme přičíst všem, kdo opakovaně propadají hříchu;  a ti, jež tonou v neřestech, znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. (Žd 6.6) Naše křesťanská vina na tom je vskutku hlubší než vina Židů, protože je tomu tak, jak praví Apoštol (Pavel): „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto světa nepoznal, neboť kdyby ji poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy (1 K 2,8) Naproti tomu my (křesťané), kteří veřejně vypovídáme, že jsme ji poznali, a přesto jej svým konáním zrazujeme - my na něj vztahujeme ruku a činíme mu bolest“.
Ale rozjetý vlak nenávisti k Židům nebylo možné zastavit. I Hitlerovu nenávist k Židům připravil a umožnil tisíciletý antisemitismus křesťanů.
Teolog H.Frankemöll v roce 1972 učil, že slova: „Krev jeho na nás a na naše děti“, je v souvislosti s Ježíšovou smrtí na kříži „dějinně rozhodujícím sebeprokletím“, jimž celý Izrael „navždy ztratil své privilegium jako národ smlouvy“.
Jósef Tischner, kněz, teolog, fenomenolog a duchovní rádce polské Solidarity, v knize vydané v roce 1982 jedním vatikánským nakladatelstvím píše: „V Izraeli byl spáchán zločin bohovraždy“, a dodává, že „Izraelité“ se budou muset jednoho dne z tohoto zločinu“ zodpovídat před soudem“. V nemálo kostelích a katedrálách jsou ponižující vyobrazení našich starších bratří ve víře, od kterých jsme téměř vše získali.
Tolik P. Lapide.
Ale i po válce řada i katolických kněží (zažil jsem to v milovaném Polsku) byla antisemity. JósefaTischnera mám velice rád; jeho výrok citovaný Lapidem jsem neznal.

Antisemitický reliéf na kostele ve Wittenbergu

Znovu povím, nepohoršuji se nad těmito lidmi, lomím rukama nad tragédií, ke které jsme přispěli tím, že nebereme Slovo boží a jeho vyučování dostatečně vážně.  

[3] Ježíš i řada jeho přátel patřili k farizeům. Farizeové nejvíce přispěli k porozumění Bible. Vyšlo z nich mnoho světců. Pouze farizeové dodneška existují, ostatní seskupení Izraelitů skončila. (Říkáme si, že slovo farizej nemáme používat jako nálepku pro pokrytce. 
K pokroku zásadně patří hledání chyb. Jsme vedeni nejprve k sebekritice a ke kritice vlastní rodiny. Dnes bychom Ježíšovu kritiku farizeů nazvali kritikou klerikalismu.

1.      V Izraeli se hrdelní procesy směly konat jen za plného denního světla (od časného rána do poloviny odpoledne; Sanh IV, 1).
2.      Žádné soudní řízení se nesmělo konat o šabatu, svátcích a v předvečer svátků (Beza V,2)
3.      Rozsudek smrti nesměl být nikdy vynesen v den samotného přelíčení, nýbrž až následujícího dne, aby se soudcové měli možnost „se na celou záležitost vyspat“ (Snah IV,1).
4.      Rouháním, které se trestalo smrtí (Sanh VII, 5), bylo vyslovení Nejsvětějšího jména Božího (teragramn), což Ježíš nikdy neudělal. Opovážlivost nazývat se titulem Mesiáše nebo Synem Božím (v hebrejském smyslu) nebyla podle vdovského práva žádným rouháním (Sanh VII, 4-5).
5.      Obě evangelia budí dojem, že se proces konal v domě velekněze. Právoplatné procesy se však musely konat ve shromažďovací síni velerady - v komnatě Jeruzalémské svatyně „z tesaných kvádrů“ (liškat ha-gazit; Sanh XV, 2).
6.      Mlčení obžalovaného platilo sice podle římského práva za doznání, podle praxe velerady nesměl být nikdo shledán vinným na základě vlastního doznání. Veleknězova slova: „Hle, právě jste slyšeli rouhání“ (Mt 26,65), nemají tedy žádnou právní sílu. 
7.      U hrdelních procesů začínalo každé přelíčení zmírněním a obranou obžalovaného. Pak teprve dostávali slovo svědkové obžaloby (Sanh IV,1). V Ježíšově procesu ale vystupují výhradně svědkové obžaloby. Chybí jakákoli obhajoba ze strany soudců. Takový proces by byl protiprávní.
8.      Při vynášení rozsudku se podle židovského práva nejprve musel ujmout slova nejmladší soudce, aby nebyl ovlivněn staršími kolegy. Teprve na závěr, po starších soudcích, přišel ke slovu předsedající rady (Sanh IV,1). V obou evangeliích ale nejprve mluví „nejvyšší kněz“ a pak teprve přicházejí ke slovu ostatní.
9.      Podle židovského práva je k odsouzení zapotřebí výpovědí nejméně dvou čestných a nezávislých svědků, kteří jsou vyslýchání odděleně. „Svědkové jsou zkoušeni sedminásobným tázáním (…) Pokud si protiřečí, je jejich svědectví neplatné. Křiví svědkové budou neprodleně a přísně potrestáni (Sanh V,1). V evangeliích je řeč o dvou křivých svědcích, vyslýchaných společně, a potom vzniká dojem, že velerada jejich svědectví přijala.
10.   „Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti.“ (Mk 16,64) Tato věta odporuje jak židovské praxi, podle níž jeden ze soudců musel vystupovat jako obhájce obžalovaného bez hlasovacího práva proti němu (Sanh IV,1). Evangelia dosvědčují přátelství Ježíše se členy rady Nikodémem (J 3,1-2), Josefem z Arimarie (Lk 23,50) a Gamalielem (Sk 5,34-39), kteří by určitě vznesli námitky v Ježíšův prospěch. Jednohlasé rozsudky byly vyloučeny už samotným procesním řádem.
11.   „Tu velekněz roztrhl svá roucha …“ (Mt 26,65). Něco takového bylo kněžím výslovně zakázáno Tórou: „… neroztrhnete svá roucha, abyste nezemřeli. Na celou pospolitost by dolehl hněv“ (Lv 10,6).
12.   Svědkové ani soudci nebyli bráni do přísahy kvůli obavě z porušení druhého přikázání. Slova: „Zapřísahám tě při Bohu živém“ (Mt 26,63) z úst velekněze by velerada nestrpěla (a velekněz by je nejspíše vůbec nevyslovil). Systém preventivních opatření, která měla chránit před justičním omylem, byl tak úzkostlivě propracovaný, že podle talmudských učenců byl sanhendrin, který odsoudil člověka k smrti jednou za 70 let, poznamenán jako „vražedný soud“ (Makkot 1,10). …

Na základě těchto faktů můžeme konstatovat, že kdyby někdy velerada zinscenovala takový proces, jaký líčí Marek a Matouš, byl by to bezpříkladný rekord v nezákonnosti. Nejmoudřejším hlavám starého Izraele by se v něm totiž podařilo porušit nebo obejít většinu svých vlastních ustanovení. 
A kdo má jen nejpovrchnější povědomí o pedanteriích rabínské právní praxe, zvláště v hrdelních případech, kde se musí uplatnit vše ve prospěch obžalovaného, ten chápe, že historik nemůže těmto zprávám věřit. Lze říci, že tak jako římský proces před Pilátem odpovídá nám známé soudní praxi Římanů, tak židovský proces před veleradou odporuje soudní praxi Židů.

[5] Bible, včetně Ježíšova příběhu, není psána podle našich historických pravidel (my, západní lidé, máme nejraději audio a video záznam), má jiný cíl a větší výpovědní hodnotu - je vyučováním k našemu růstu do boží podoby. Používá k tomu vlastní způsob řeči“, vystihující víc, než to, co by zachytila filmová kamera. Západní člověk je orientován na viditelná fakta, orientální vypravěč se zaměřuje na smysl výpovědi.
Královským způsobem vyprávění je pro něj příběh. Aby se posluchač se smyslem vyprávění neminul, některé informace vynechá, jiné zveličí nebo dokonce přidá. Na egyptském obrazu „farao loví hrochy“ je král zobrazen dvakrát větší než jeho dvořané a otroci jsou čtyřikrát menší než král. Výpověď toho obrazu je větší, než co by nám ukázala fotografie. Na jednou obraze (tuším ze 4. stol.) „Ježíš jede na oslátku“ také Ježíš mnohem větší než apoštolové, natož zástup lidí. Jeho žehnající ruka je dvakrát větší než levá ruka. Malíř netvrdí, že Ježíš neměl souměrnou postavu. Jeden veliký a přelomový biblista k tomu říká: „Představme si, že Rembrant namaloval svou matku v červených šatech. Co to znamená? Je možné, že se paní při nějaké příležitosti oblékla do červených šatů. Ale co když nikdy žádné červené šaty neměla? Pak nám tím malíř (který dobře svou matku zná) chce sdělit něco víc než co by bylo v možnosti fotografie.“
My, západní lidé, se někdy zbytečně trápíme otázkami (pro orientálce nepochopitelnými) typu: „Kdo byl u Ježíšova pokušení, aby je mohl přesně zaznamenat“ nebo „Proč Pavel říká: ,Vzkříšený Ježíš se zjevil Petrovi, potom ostatním Dvanácti´, když Jidáš chyběl“ a další mnohé logické námitky těch, kteří neznají biblický způsob řeči. 

[6] Také jste si všimli, že tito lidé mají potíž s přiznáváním svých vin a omluvou? Často vytvářejí z autorit modly. Mívají autoritářskou povahu a tím, že své názory mají za jedině správné, dělají ze sebe modlu - staví se na místo božstva.

[7] Spirituál v semináři (později povýšený) nám říkal, že svatý Petr měl od očí směrem dolů vyhnisané rýhy od pláče - každou chvilku si vzpomněl na své zapření Ježíše a stále mu tekly slzy. Odmít jsem to - Ježíš byl nejlepší terapeut a Petr uměl přijmout Ježíšovo odpuštění a přátelství.