5. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 6,1-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,1-7; 1 Petr 2,4-9; J 14,1-12
Datum: 10. 5. 2020
Ještě se trochu vrátím k evangeliu minulé neděle. [1]

Ježíšova slova: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Ověřili jste si důvěryhodnost Boha, ověřte si i důvěryhodnost mou“, byla reakcí na odpor Petra vůči Ježíšovu tvrzení, že Mesiáš bude zlikvidován.
Přečtěte si, prosím, alespoň konec kap. Jan 13.

Ježíšovo vítězství nad zlem a hříchem (jeho vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha) je i naším vítězstvím. Ten, kdo to přijme do svého života, žije nadějí, že všichni ti, kteří padli pro svobodu druhých, ponížení a dokonce i ti, kteří selhali, mají otevřené dveře do božího ovčince a nekončícího příjemného života s nebešťany. Toto zázemí božího přátelství nás posiluje v úsilí, aby se boží království co nejvíce projevovalo už tady na zemi. [2]

Reakce apoštolů na Ježíšova slova o jeho odchodu k Otci je podivná. Slova: „Odcházím k Otci, ale vrátím se pro vás“, nejsou přece nijak záhadná, známe-li trochu způsob orientálního vyjadřování, nepřipadají nám nepochopitelná. Navíc, apoštolové měli možnost se zeptat na to, čemu hned nerozuměli.
Ježíš je přece skvělý učitel, schopný vysvětlit krok za krokem i věci nové, dříve neslýchané.
Ježíš nikdy učedníkovi, který se na něco ptal, neřekl: „To je tajemství“.[3]

Už jsme si všimli, co učedníky blokovalo tak, že Ježíši nerozuměli. Byla to jejich přílišná jistota o své představě Mesiáše - válečníka, kterou získali při hodinách náboženství. [4]
Kdyby apoštolové Ježíši opravdu naslouchali, prožili by Ježíšovy Velikonoce jinak. Kdyby „nespali“ na hoře Ježíšova proměnění a všimli si, že Mojžíš a Eliáš (jejich největší světci) Ježíšovi - když mluví o své smrti - neodporují, ale podporují ho, Ježíš by jim mohl vysvětlit, k čemu jeho smrt poslouží. Jeho ponížení a popravu by přijali jako jeho věrní přátele. Místo útěku by při něm stáli a v neděli ráno by se dostavili k jeho hrobu s očekáváním božího vítězství.

Ježíš nepřehání, když říká: „Já jsem dveře. Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“.

Evangelium je pro nás dokonalým zrcadlem, které nám umožňuje růst do krásy Ježíšových učedníků. [5]

Nepohoršujeme se nad chybným jednáním učedníků, objevili jsme a přiznali si, že ani my nejsme pružnější.
V nenáboženském životě jsme poznali mnoho věcí, které se nám dříve zdály nemožné. [6]
Na mnoho věcí jsme změnili svůj názor. [7]
Ale proč jsme ustrnuli ve svých představách o Bohu a církvi? Proč nečekáme další (závratná) poznávání Boha a jeho další a další překvapení? Proč si myslíme, že vše už víme správně? Proč nepřipouštíme, že Boží láska je vynalézavější než naše a jeho projevy přátelství jsou už vyčerpány?  
 
Náboženská nesnášenlivost je nebezpečnější, než si připouštíme. Bláhově si to mysleli i apoštolové a Ježíšovo varování a jeho pomoc odmítali. Patřili přece k lidem, kteří nechtějí ubližovat druhým.
Ani my nechceme ubližovat druhým. Ale nechceme slyšet, že i apoštolové ubližovali nevinným, že naši předkové také někdy ubližovali a že i církev ubližovala … že i my jsme v ohrožení stát se pachateli.
Často prohlédneme, až když sami selžeme - pokud svou vinu nevytěsníme nebo ji přestaneme vytěsňovat.

Apoštoly usvědčila z jejich selhání až Ježíšova mrtvola. Dříve Ježíšovým varováním nevěřili. Ani tomu, že se od něj rozutečou, nechtěli uvěřit.
My starší tomu rozumíme, netušili jsme, že by mohly selhat naše autority a že jednou selžeme i my. - My, kteří jsme se odmala chtěli podobat správným hrdinům a zasvětili se dobru!
Nikdo nejsme nevinný, a ne všichni statečně svou vinu přiznají.
Už si bláhově nemyslíme si, že bychom před dvěma tisíci roky rozhodně stáli na straně Spravedlivého. 

Nikdo nás nepřipravoval do života podle evangelia.
I řada světců měla také temnou část života. Chyby církve jsme zakrývali. se schovávaly. Církev se nebiblicky a ideologicky a přes Ježíšův zákaz (Mt 23,9-10) prohlásila za Matku a za Neomylnou.

„Ano, starozákonní lid byl hříšný, i Bible o tom píše“, tvrdíme. „Židé byli zavrženi a my jsme jediný lid boží, stojící na svatých apoštolech.
Církev stojí pevně na svých nohou jen tehdy, vyznává-li svou službou (nejen slovy): „Jen Ježíš je Pán“, ale povážlivě se kývá a selhává, když náročné následovní Krista nahrazuje institucí, která sama sebe manipulativně prohlašuje za vlastníka boží pravdy. Když zapomíná, že je teprve na cestě hříšníků do božího království .
Křesťané mnohomilionkrát nespravedlivě osočovali ty druhé: „Židé nám ukřižovali Krista Pána“ a „Židé se dopustili bohovraždy“.
Nenašel se biskup nebo papež, který by řekl: „Ten, kdo takovou větu vypustí z pusy, rozdmýchává nenávist, podněcuje k pogromům a dopouští se strašného hříchu!“

Málo jsme se zastávali nespravedlivě stíhaných.
Mnohokráte jsme mlčeli ke zlu.
Mnohokrát jsme neudělali to, co jsme měli udělat. 

Před mnoha lety jsem si uvědomil, že největším nebezpečím je, když přecením sám sebe a podcením náročnost určité situace a života. Takové smyšlení je šikmou plochou, po které se sunu k chybě nebo selhání.
A sebejistota: „To se mně nemůže stát“, tu šikmou plochu ještě namydlí.

Apoštol Petr se přiznává nejen k těmto slovům, také vyznává, že mlčel ke zlu, nezastal se nespravedlivě stíhaného, zapřel drahého přítele a utekl od něho. 
Petr ale také svědčí o Ježíšově odpuštění, a o Ježíšově důvěře, když mu svěřil péči o boží lid, včetně apoštolů. Svědčí také o Ježíšově terapeutickém umění - třikráte Petrovi říká: „Pas mé stádo“, aby byl Petr schopen se svou vinou žít a sloužit druhým.
Nedokonalému Petrovi Ježíš svěřuje ty, kteří se někdy chovají jako tupé stádo a jako hloupé ovce s vlčími sklony. A přislibuje nám: „Nenechám vás opuštěné …

Ale vraťme se k příčině náboženské zatvrzelosti přijímat věci nové. Jsme pyšní na to, co „víme, známe a umíme, na to co my pokládáme za správné. A bráníme Duchu božímu.
Jan Rybář na to vtipně upozorňuje ve svém fejetonu. [8]

Proč se tak úporně bráníme, když dobrý hospodář vynáší ze svého pokladu nové i staré. (srv. Mt 13,52)   (Naším pokladem je napojení se na Ducha božího.) 

Apoštol píše: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Ř 8,28)  

I nám - nedokonalým a selhávajícím - svěřuje Bůh, s nabídkou své pomoci, podíl:
-       na pastýřské službě v péči o děti a další lidi
-       na prorockém poslání k hájení Boží pravdy a důstojnosti a svobody člověka
-       na kněžské službě „vcházení a vycházení“ (viz výše), neboť u Boha jsme doma a smíme se stávat Ježíšovými učedníky, hlásajícími jeho zprávu. 

K našemu pěstování sociální inteligence, soucitu a odvahy, ke kterému nás Bible vede, přikládám přitakání psychologa. [9] 
A nezapomeňme, prosím, na to, co znamená Ježíšovo zmrtvýchvstání a zabudování tohoto daru do jednání ve svém životě.

Kde bych bez Ježíšova přátelství byl? Čeho všeho špatného bych se bez jeho vyučování a pomoci dopustil?

O podobenství „základního kamenu“- připomínaném apoštolem Petrem v druhém čtení - jsme dost podrobně mluvili.
Stavbu božího království máme stavět podle Ježíše (architekta a základního kamene) „na milimetr přesně“. Nikoliv podle svých nápadů a „jak to cítím“ (nesnáším tu floskuli: „Já to cítím tak, ...“ a ten namyšlený přístup k závažné věci).   

[1] Nemějme Ježíšova slova: „Dobrý pastýř dává život za své ovce“, za samozřejmost.
(Židé říkají „krásný pastýř“. Křesťané prvních staletí zobrazovali Krista jako „dobrého pastýře“, až později přijali zobrazení „Ukřižovaného“.)
Mezi pastýřem a ovcí je nesrovnatelný rozdíl. Nepřáli bychom si, aby náš tatínek kvůli záchraně zvířat přišel o život … V ohrožení života dáváme přednost záchraně matky před dítětem. Matka (někdy i zvířecí) často dává přednost dítěti.
Mezi Bohem a člověkem je nebetyčný rozdíl. To, že Ježíš dává přednost nám, je téměř neuvěřitelné. (Známe svůj sklon hledat výmluvy k tomu, abychom nemuseli pomáhat potřebnému.)
K „vcházení a vycházení“ jsme darem dostali „vlastní klíč“. Ten neslouží k courání sem a tam; smíme vcházet k nejlepšímu Pastýři a smíme a máme se od něj soustavně a pečlivě učit - abychom pak s poznaným mohli vycházet k dětem a dalším lidem. „Zlodějem a lupičem“ se může stát i ten, kdo jen občas vleze do ovčince, u Pastýře něco ukradne, aby se při hlásání vlastních názorů mohl zaskvět „citací Mistra“. Takový člověk Ježíšovým učedníkem není.

[2] Velice ctíme ušlechtilé lidi usilující o spravedlivější svět, i když o božích plánech věčnosti nevědí. My, kteří jsme „poznali“ neboli přijali Vzkříšení, jsme oproti nim bohatší a vyzbrojenější. Znovu opakuji, že jsme teprve na cestě. Vím, jak bych se měl zachovat vedle ohroženého člověka. Mám prosit Boha o sílu, abych se pak zachoval správně. Současně si mám posilovat odvahu a zjemňovat smysl pro spravedlnost. 
Lásku a milosrdenství nelze přikazovat, ale máme je mít za vytouženou metu. 

[3] Já bych se třeba zeptal, zda správně rozumím slovům: „Jdu vám připravit místo“, ale to je teď podružné.

[4] Všimněme si, jak my lpíme na svých dřívějších náboženských představách a „neměnných pravdách“ ... 

[5] Zrcadla, která nám nastavuji druzí a která my nastavujeme jim, jsou křivá, některá více, jiná méně. Kdo není zbabělý, zkoumá to, co nám druzí o nás říkají. Ale nenechme si vnutit to, co nám podsouvají ti, kteří jsou drzí a nemají nás rádi. Držme se Ježíše, má nás rád, jako nikdo jiný. Jedná s námi dostatečně pevně, ale také ohleduplně a laskavě.  

[6] Přesvědčili jsme se o pravdivosti řady tvrzení od kulatosti země až po teorii relativity, přijali jsme technické vymoženosti dříve nevídané.
Ale také jsme potkali zlo, které si nikdo neuměl přestavit. A také jsme sami způsobili zlo a nahlédli na jeho následky - nikdy dříve by nás nenapadlo, že budeme patřit mezi pachatele, ani ve zlém snu nám něco takového nepřišlo na mysl.
Také jsme ale poznali i velikou krásu života a netušenou obětavost druhých. I šíři vlastního srdce, do kterého se vejdou další děti a další a další přátelé, vnoučata, pravnoučata …

[7] Tak, jako naši předkové změnili názor na otroctví, nevolnictví, …, na dříve nemyslitelné všeobecné volby, svobodu svědomí, postavení ženy, tak jsme i my zavrhli antisemitismus a rasismus, změnili názor na nekatolíky, homosexualitu, … 

[8]            Brzda, nebo plyn?
Národní  muzeum v Praze  vydalo sborník o ženách "Vlastním hlasem", kde je též zmíněna  Ludmila Javorová, tajně vysvěcená pastorka katolická. A já dostal zděšené reakce, že  to snad nemůže být pravda?
Tož odpovídám, jak umím. Nejprve vtipem. Biskup se ptá venkovského faráře, jak to, že sloužil v neděli Requiem? To přece nejde! Ano, Excelence, já opravdu sloužil v černé barvě, a ono to šlo!  -  Lidé se ptali, proč se slouží mše latinsky. Jinak to nejde, řekli znalci zákona. Mnich P. Parsch to zkusil  -  a ono to šlo! Apoštolové byli ženatí; proč to nejde i dnes? Nejde to, řekli oprávci Krista. Avšak biskup Davídek vysvětil několik  desítek ženatých chlapů - a ono to šlo! Debatuje se o svěcení žen v katolické církvi. To je vyloučeno, řekli církevní právníci. Davídek jich několik vysvětil - a ono to šlo...  
Neceďte Krista přes paragrafy, vyzývá papež František. Leč majitelé pravdy křičí, že je to úpadek morálky. Ono to jde, radují se hledači pravdy.
Teď jde jen o to, ty odvážné neházet přes palubu...                                             Jan Rybář

[9] Hrdinství se lidé mohou naučit, flowee.cz, 4. 5. 2020