Slavnost Nejsvětější Trojice

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 34 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Ex 34.4b-6.8-9 (najít další); 2 Kor 13,11-13; J 3,16-18
Datum: 7. 6. 2020
Ne každému člověku se představujeme ...
Bůh se nám přestavuje s laskavostí jemu vlastní. [1]

Máme, tak, jako Mojžíš, „vzývat jméno Hospodinovo“ - máme jej prosit o pomoc v poznávání jeho jména  –  vždyť usilujeme o čím dál větší porozumění s ním.   
(Co znamená poznat?) [2]
(Co znamená jméno?) [3]

Bůh nám nejen vypráví, kým je, ale dává se nám poznat (zažít, prožít), kým je pro nás. Zakoušíme „plnost jeho slitování a milostivosti, shovívavost, nejvyšší milosrdenství a věrnost – neboť osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, dohlíží na vinu otců, projevujících se na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení (aby se co nejdříve uzdravila poranění a křivdy byly napraveny).“ (Srv. Ex 34,6-7 (najít předchozí))

Písmo mluví většinou o jednom Bohu, jindy říká: „my bohové“.
Písmo svědčí o dokonalé jednotě v Bohu v porozumění a konání. Ale také některá jednání přisuzuje jednotlivým „božským osobám“. 

V Bibli není přímo řeč o Trojičním Bohu, ale z jejího vyprávění o Otci, Synu a Duchu vyvozujeme boží Trojici. [4]
Poznání o vztazích božských „osob“ má pro nás praktický význam - jen s druhými lidmi můžeme být obrazem božím - ve vzájemném porozumění a ve spolupráci (srv. Gn 1,27). Jako děti napodobují rodiče, tak se naše soužití s druhými má podobat soužití „božských osob“. 

Boha nemůžeme svými možnostmi úplně poznat (mluvíme o něm pouze v obrazech).  Známe ho jenom trochu, ale už to je pro nás obrovským pokladem, z něhož čerpáme výživu k důvěřujícímu vztahu a bohatému životu. (Jednou budeme Boha mnohem více nazírat.)
Z přátelství Božího žijeme a rozdáváme.

V jásotu z knihy Daniel si místo: „Požehnaný jsi“, dosaďte, „Dobrořečíme ti“.

K evangeliu.
Rozmluva Ježíše s Nikodémem je popsána velice, velice stručně. Tomu, hledá porozumění těmto Ježíšovým slovům, tomu Duch svatý napoví: „Přečti si znovu 14. - 17. kap. Janova evangelia, která řekl učedníkům před svou popravou.“
(Pokud by někdo neměl zájem o Ježíšova slova, ten nebude mít zájem ani o nápovědu Ducha a nic nepochopí.)

Na biblické hodině procházíme uvedení do 14. - 17. kap. Janovy. Odkaz na třetí hodinu

Začíná nám svítat. Číst tu Ježíšovu řeč z pohledu po Ježíšově vzkříšení je pro nás osvobozením a občerstvením.  Zasadím to do smutné události - pak se ukáže veliké světlo do naší temnoty.
Umřel nám další výborný kamarád (v 55 letech), jeden z nejinteligentnějších lidí, jaké znám.
Je nám to velice líto, že zemřel, ale místo nářku a sebelitování (k němuž snadno nad smrtí přátel sklouzáváme), máme více přemýšlet, co pro nás smrt a příslib vzkříšení znamená.
Bůh nám zjevil nejhlubší smysl života - jsme zváni k růstu do podoby boží (skrze úsilí o dobré soužití s druhými). To je naším cílem.
Cestu k tomu jsme nastoupili už v pozemském životě.
Pro blízké toho, kdo zesnul (pro partnera, děti a přátele), bývá ztráta fyzické blízkosti drahého člověka velikou ránou (někteří se z ní dokonce nevzpamatují). Ale poznání, že nebe je pokračováním a naplněním toho - po čem bytostně toužíme (po dokonalém a trvalém porozumění s druhými) - je přece stěžejní životní výhrou. Život má větší smysl než jsme si sami dovedli představit.
Smrt pro nás není propadlištěm do prázdna, do nicoty nebo do strašné nejistoty. Smrt nám otevírá dveře z pozemského života do Náruče boží a do náruče nebešťanů.
Tuto nabídku naděje si máme promýšlet, ověřovat si ji, žít ji a pěstovat si ji.

Proto, abychom mohli toto boží pozvání k životu přijmout (abychom této cestě mohli důvěřovat ať se děje, co se děje), dal Ježíš svůj život (viz slova v dnešním čtení z evangelia). Život je přece jednou z největších hodnot.
Ježíšova obětavost není laciná ani bláhová.
Snaha porozumět přátelství milujícího, i Milujícího, má smysl.

Ano, náš život je ohrožován zlem. Nejstrašnějším zlem je to, ke kterému jsme se sami vědomě snížili a které nám bere odvahu k pokračování života (vzpomeňme na Jidášovo smutné zoufalství). A přece Ježíš přišel proto, aby i hříšníci věděli, že se jich Bůh ujímá a nabízí jim pomoc, aby jim život znovu chutnal a oni se snažili znovu ze všech svých sil pracovat pro dobro.

Ježíš přišel „vzít vítr z plachet“ hrůze našich vin, strachu, lidské beznaději a zoufalství.
Pravdivost boží nabídky k růstu a životu bez konce, si potřebujeme promýšlet a ověřit si ji.
Kdo se na tuto cestu s Ježíšem vydá, ten získá velikou oporu ke službě životu (následování Ježíše - jak známo - vyvolává velký protitlak některých lidí). Ten, kdo staví na Ježíši, bude schopný povzbuzovat ty, kteří selhali (nikdo nejsme bez viny) a bude schopný těšit nešťastné (např. ty, jejichž blízký si vzal život).

Každému člověku Ježíš říká: „Jsi zván do náruče Boží a do náruče nebešťanů (říká to i velkým hříšníkům - vzpomeňme na Ježíšova slova teroristovi, ukřižovaném po Ježíšově pravici)“.

Důvěra nemá být slepá. Má stát na pádných důvodech a poctivých zkušenostech.
(Výrok mnoha dnešních lidí: „Já to vnímám tak a tak“, „já to cítím tak a tak,“ mně není nic platná. Ježíš mluví jinak. Zve nás k ověřování toho, o čem svým životem svědčí a za co se zaručuje.)

„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo mu důvěřuje, nezahynul, ale měl život věčný.
Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn.
Kdo mu důvěřuje (jde jeho cestou, kdo přijal Ježíšův jeho životní styl za svůj), ten není souzen (neboť je ochoten přijmout podmínky božího milosrdenství).
Kdo „nevěří“ (kdo opovrhuje Ježíšovým přátelství a jde povýšeně „svou“ cestou), sám sebe odsuzuje (hrozí mu, že zabloudí a vzdá snahu o dobro).“
Ten, který povýšeně odmítá poznat a ověřit si poctivost Ježíšovy pomocí (jeho pravdy a jeho svědectví o přátelství na život a na smrt) - ten se proviňuje tím, že opovrhuje nabídkou Ježíšova přátelství a pomoci. Ten „je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“.

V naší společnosti se dloudo nemluvilo o smrti, umírání a truchlení. Ze strachu a z falešných obav jsme byli každý sám. To se mění. Ale my, Ježíšovi učedníci, potřebujeme zažít osvobození ze strachu zažít. Jak dá k tomu přijít? Tmu nelze z místnosti vynést ven, je třeba přinést světlo. Potřebujeme jít cestou Ježíšova vyučování. To není jen teoretickou záležitostí, ale vydáním se na cestu s Učitelem.
Pak budeme schopni o Ježíšovské naději mluvit.

Samozřejmě je rozdíl, s kým mluvíme.
Před těmi, kdo nevědí nic o Naději, mohu pouze říci: „Co, když jdeme do lepšího?“ a „Proč zabouchnout dveře před Nadějí, když nás k tomu nikdo nenutí? Nechme dveře otevřené.“

Úplně jiná řeč, je ale s tím, pro koho vzkříšený Ježíš není cizím pánem, ale přítelem, s kterým zažil velikou blízkost a krásu - a na koho se těší.
Takový člověk může dokonce zásadně potěšit své drahé, od kterých odchází. „Těším se, že vás budu mít víc rád, než jak se mně dosud podařilo. Nic z toho krásného, co jsme spolu prožili, nekončí, naopak bude to umocněno. Dál na vás budu myslet v nové míře přejícnosti. Budu se těšit ze všeho, co se vám podaří pěkného. Přejte mi tu krásu blízkosti a porozumění s Bohem a nebešťany. Čeká mě skvělý program. Můj život má, díky Bohu, veliký smysl.
Můžeme si vzájemně blahopřát k přátelství Boha i k přátelství našemu.“

Ti, kteří si pěstovali poznání o Bohu, ti, pro které jsou neděle oslavou Ježíšova vzkříšení, ti si mají co říci před smrtí svého drahého i po jeho zesnutí.

Vše krásné, co jsme v životě poznali, to, co příjemného jsme zakusili a čím vším dobrým jsme se vzájemně obdarovali, má jedinečnou hodnotu. A to, co má Bůh pro nás v budoucnosti připravené a to, čím se budeme i my nadále obdarovávat – to vše převýší krásu života pozemského.
K tomu si navzájem blahopřejme! 

Po uvedení do Ježíšovy poslední vyučovací lekce (po poslední večeři  - J 14. – 17. kap.), dostávají Ježíšova slova k Martě: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?", konkrétní obrysy.
 
V druhém čtení upozorňuji na Pavlovu výzvu: „buďte přístupní napomínání“ (především napomínání slova božího a Ducha božího). [5]
Pavlova slova patří do nezbytné výbavy pro cestu k dobrému soužití s druhými, kdo je přijal a řídí se jimi, zakouší: „Boží království začíná už tady, je mezi vámi“. 

Mnozí z nás mají (jako někteří hadi) jedový váček. Když se naplní, jed se v něm tlačí ven (ten tlak je vetší než v plném močovém měchýři. Ten jed může stříkat ven i několik dní.
Kdo z nás už umí přijmout napomenutí druhého (podle Pavlových slov): „Pliveš jed“ a přestane?
Kdo hledáme příčiny tvorby našeho jedu, kdo se jde poradit jak se své jedovatosti zbavit?

„Buďte vůní Ducha svatého, voňte po Bohu“ říká apoštol.
Jak se to dělá? Kde je takový parfém k dostání, jak jej získávat?
To je další kapitola.
[1] České Bůh je od slova bohatý (štědře obdarovávající). Bůh je bohatý svým vnitřním životem i svým dílem stvořeni, neustálého tvoření a vyzařováním své lásky ke stvoření.
Bůh nás naprosto nás přesahuje, je nepopsatelný lidskou řečí, nevystižitelný naším rozumovým poznáním i a jen zčásti zakoušený našim srdcem. Jeho přízeň k nám je větší než množství vody protékajícím Niagarskými vodopády.
Bůh je tak velký, že mu nikdo nejsme malý. Nesmírně nás přesahuje, a přesto k nám sestupuje, navíc se k nám sklání a vypráví nám, jak drazí pro něho jsme.

[2] Zachariáš naplněn Duchem svatým prorocky o synu Janovi říká:
„ … půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů,
pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti,
aby se zjevil (dal poznat) těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ (Srv. L 1,67-79)  
„Kdo mé pokyny (micvot) přijal a zachovává je, ten mě miluje.
A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat (zakoušet)..“
Juda se ptal: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“  (J 14,21-22
„Svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi sdělil.“ (J 14,31)
„Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (J 15,15)  
„Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (J 17,26)  

[3] Jméno vyjadřuje kým nositel jména je.
Izraelité váží (z veliké úcty k Bohu), kdy jméno boží vyslovit. Aby neplýtvali slovem Bůh, často o něm mluví nepřímo. Např. místo: „Nechť je pochválen Bůh“  -  řeknou: „Nechť je pochváleno Jméno“.  

[4] Poznání jediného Boha nás osvobozuje od obavy, že nějaké další božstvo zanedbáme.
Výpověď o třech božských „osobách“ nám ukazuje, že Bůh není narcisem zahleděným do sebe. Je společenstvím, ve kterém každý naslouchá ostatním, dokonale s nimi spolupracuje a dává jim přednost - je s nimi jedno.

[5] Doma si vzájemně říkáme nejen to, co se druhým podařilo pěkného, také se vzájemně prosíme, aby nás druzí (s laskavostí) upozorňovali na naše chyby. Velmi nám záleží na tom, aby nám bylo spolu čím dál víc dobře.
Na Slavnost seslání Ducha jsme opět četli výzvu k vzájemnému odpouštění – to předpokládá vzájemnou otevřenost (nebudeš mlčet ke zlu), svobodu, přejícnost a úctu k druhým (nikdo nemá být umlčován, žádné otázky zakazovány, každý má přijmout svůj díl odpovědnosti).