13. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 6,1-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Kr 4,8-16a; Ř 6,3-11; Mt 10,37-42
Datum: 28. 6. 2020
Kdo věnuje čas slovu božímu, okusí jeho bohatství a lahodnost.

Konec dnešního úryvku evangelia nám doplní to, co jsme pochopili z příběhu o Eliášovi a Elizeovi.  Oba proroky přijala pod svou střechu žena. Napojit žíznivého má velkou hodnotu. Přijmout nespravedlivě stíhaného je velikým rizikem, vyžaduje veliké milosrdenství a velikou odvahu. Rozpoznat proroka nebo Mesiáše je známkou velikého porozumění boží věci – takovému člověku se dostává odměny proroka nebo samého Mesiáše.

Ježíšova slova: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden“, mně v mládí připadala zvláštní.
Co Ježíš těmi slovy míní?
(Pokaždé se na smysl Ježíšových slov máme ptát.) [1]

Proč máme Ježíše milovat více než rodiče?
A jak se to dělá, jak k tomu dojít? Láska se nedá přikázat.

Při vyučování vycházíme z toho, co známe a k tomu přidáváme další poznání. Jako když zedník na předešlou vrstvu cihel klade další řadu.
Rád bych došel až Ježíšovým slovům:  
„Toto je moje tělo, které se za vás vydává.
Toto je kalich mé krve, která se prolévá pro vás, do vás, za vás a za všechny
na odpuštění hříchů. Toto je (obnovená) nová a věčná manželská smlouva.
Tu slavte na mou památku.“

Ale začněme od rodičů.  
V (dobrých) rodičích máme obrovské bohatství. [2]
Víme, za co jim jsme vděční.
Připomeňme si to právě dnes. Říkejme jim to – i v tom případě, že už jsou v království nebeském. Podívejme se třeba na fotografie z rodinného alba a vyprávějme to svým blízkým, připomeňme si to my sami. Rodiče jsou prvními anděly – posly od Boha. 

Poděkujme Bohu za jeho vyučování – od něj se učíme být rodiči.
Za posledních sto let se ve výchově dětí mnoho změnilo. Zkusme to pojmenovat.

Naši rodiče jsou manžely, o které Hospodin stále pečuje.
K uzavírání manželské smlouvy v Izraeli patří prolití krve.
Krev je nejsilnějším poutem. 
Říkali jsme si, co znamená obřízka: Mladý muž tím obřadem ukazuje svou odvahu a odhodlání pečovat o svou budoucí ženu a děti - až k prolití krve.
Krev nevěsty o svatbě při defloraci je stejným znamením. Manželé dávají svým dětem život. (Staří Izraelité měli představu, že život sídlí v krvi – proto zákaz pití krve a jedení lidského masa.) Maminka pak svou krví vyživuje dítě, vytvořila naše tělo ze svého těla. Pak další řadu měsíců dítě živí mlékem, které se tvoří z krve.
Vy, rodiče, jste byli a jste ochotní za své děti dýchat, chráníte je svým tělem a jste připraveni pro ně cedit svou krev.
Proto je rodinné pouto krve tak silné.

Bůh naše rodinná pouta upevňuje a posiluje.
O sobě nám říká: „Já jsem jako váš TÁTAMÁMA“.
(Život jsme dostali od rodičů a od Boha. Vyšli jsme z náruče rodičů a z Náruče boží.) 

Krásu svého přátelství k nám Bůh nazval Manželstvím.
Mluví o sobě jako o ŽENICHOVI A MANŽELOVI.
„Vy jste mou Nevěstou.“   

Obřízka izraelitů je v Bibli přeznačena na znamení manželství s Hospodinem. „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví.“ (Ex 4,25)
Při uzavírání manželské Smlouvy Hospodina s jeho lidem - u Abraháma i Mojžíše - je krev použita jako nejdražší inkoust ze strany boží. Za krví zvířat viděli Izraelci krev svou (prolévání lidské krve Hospodin velice přísně zakazuje!).
Když Ježíš při své záchranné akci lidstva přišel o život, prolévá svou krev pro nás, kvůli nám.
Jeho krev je znakem jeho veliké vydanosti a obětavosti. Nelijeme ji jako pohané, lijící krev na oltáře svým krvelačným božstvům (včetně Hitlera a dalších lidských zrůd).
Ježíš nás sytí svým Slovem a svým Tělem (čím se živíš, tím se stáváš).
Ježíš nám poskytuje transfúzi své Krve - svého Ducha.   
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (J 6,56).
Ježíš s námi chce být „jedním tělem a jednou duší“.
Ježíšův Duch z nás tvoří Ježíšovo Nové Tělo (vydávané na záchranu dnešního světa).

Apoštol Pavel v druhém čtení píše: „Při křtu jsme byli ponoření do Ježíše“, do láskyplné Náruče Otce, Syna i Ducha svatého.

Ježíš je Ženich. Svá slova: „Mám vás mnohem víc rád, než vás milují rodiče a ještě víc než vy milujete své děti“, pokládá vyučováním své Moudrosti, celým svým životem lásky k nám, svou obětavostí a láskou.
Jsme zváni do Ježíšovy blízkosti. Jeho přátelství nás ovlivní ještě více než přátelství nejlepších rodičů ke svým dětem.
Ani naši rodiče, ani my nemáme vždy pravdu. V ledasčem selháváme, často se mýlíme, neumíme mít rádi ani své drahé tak, jak toužíme. Naše usilování je nedostatečné. [3]

Ježíš je Přítel, Pravda a Láska sama. 
Nabízí nám své vyučování a osobní výchovu. 

Vyšli jsme z náruče svých rodičů i z Náruče boží.
Ježíš je božím Synem a my jsme božími dětmi.
S Ježíšem jsme sourozenci i skrze lidskou krev.

Ten, kdo poznává (zakouší) velikost a jedinečnost Ježíšovy lásky, ten si zamiluje Ježíše ještě více než své rodiče a své děti. A nemusí se do ničeho nutit.

Co znamená milovat, už od Ježíše známe. (Na 7. neděli velikonoční jsme o tom znovu mluvili.)
„Kdo přijal mé pokyny (má slova) a zachovává je, ten mě miluje.“
„A toho, kdo mě miluje (zachovává má slova), bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“
„Dám mu to poznat“, Colův překlad říká: „zjevím mu sám sebe“.
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“  [4]

O slovech: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě“, jsme mluvili vícekráte.
(Kdo nevytrhává svůj kůl z „kolové hradby okolo Tóry“ - kdo nerozpoznává, co „v tradici otců“ není podle Ježíše, ten je učedníkem „otců, kteří pronásledovali a zabíjeli proroky“. Takový není učedníkem Ježíšovým.)   
Mesiášem je Ježíš a nikdo jiný. „Nedávejte si říkat `Učiteli. A nikoho nemějte za učitele. Váš učitel je jeden, Kristus.“ 

Ten, kdo v Ježíši rozpoznává Mesiáše a pečlivě se u něho učí, tomu se dostává Ježíšova přátelství. Neznáme větší radost a krásu.

Máme se z čeho těšit, máme za co Bohu dobrořečit a máme co slavit.  
[1] Bůh s námi mluví. Stojí o dialog.
Proč říká: „Neučiníš si obraz“. Proč to říká? Židé a muslimové to dodržují. „Nebudeš vařit kůzle v mléku.“ „Nebudeš požívat krev.“ „Nikomu neříkejte Otče.“ Byl to boží vrtoch, rozmar? Jak k tomu ladí: „Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry, dokud se všechno nestane. (Mt 5,18)
Jak to biblicky (ne podle svého názoru) vysvětlujeme dětem?     
Je třeba porozumět zákonodárci (to platí pro světské zákony).

[2] Rodiče po mnoho let s přejícností a láskou o děti pečují. Svými životními zkušenostmi, znalostmi a mnoha dovednostmi zasvěcují, uvádějí děti do života. Čím dál víc jsme jim důvěřovali. Časem jsme je v něčem asi přerostli, ale obdiv, vděčnost a úcta k nim nám zůstává, často narůstá.

[3] Naše snaha žít pro druhé se neobejde bez nedokonalostí. Kdo je poctivý k sobě, nepřeje si, aby byl pro někoho vzorem k následování. Nenajdeme žádnou historickou osobnost bez chyby. Chybou by bylo, kdybychom od někoho dokonalost vyžadovali nebo kdybychom si z někoho udělali modlu.
I Ježíšovi rodiče udělali nějaké chyby …
Své rodiče, vzory a hrdiny máme přerůstat.
Ale v Ježíši máme někoho, kdo má dokonale rád každého člověka (oběť i pachatele – oběma rolemi procházíme).
Ježíši můžeme úplně důvěřovat. Nepřeceňoval se a nepovyšoval se, když řekl: „Já a Otec jedno jsme“.  „Já jsem cesta, pravda a život.“
Každá generace a každý z nás máme rozbíjet modly minulé generace, svých rodičů i učitelů, a k témuž máme vést své potomky a žáky. Vzpomeňme na vyprávění Talmudu o Abramovi, který rozbil modly svého otce.

[4] Hierarcha žehnal: „Požehnej vám Bůh na přímluvu P. Marie a těch a těch svatých“.
Také vám maminka říkala: „Na přímluvu vašeho tatínka jsem vám uvařila oběd“?