18. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 55,1-3; Ř 8,35-39; Mt 14,13-21
Datum: 2. 8. 2020
Byli jsme pozvání k bohatému životu ...
Ale ne vše dostaneme zdarma. [1]

Už víme, co znamená vyvolený lid boží a čemu máme sloužit ... [2]

Víme, podle čeho si Ježíš vybíral učedníky. A k čemu nás potřebuje ….

Víme, proč Ježíš mluvil v podobenstvích a proč výklad k podobenství neposkytoval všem. [3]

U Mt 9,36 čteme: „Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“
V našem úryvku stojí: „Když Ježíš uviděl velký zástup lidí, bylo mu jich líto.
I uzdravoval jejich nemocné.“
Není tam řečeno, že mu bylo líto nemocných a jejich blízkých. Mezi lidmi nebyli umírající ani nikdo neumíral hladem.
Stále potřebujeme především Pastýře. Ježíš uzdravil nemocné a pak nasytil zástup proto, aby lidem ukázal, že je pastýřem schopným a ochotným o ně pečovat.

Prorok se má legitimovat.
Lidé „čistého srdce“ proroky poznají i bez zázraku (tak byl např. rozpoznán Jana Baptista).
Zázrak je legitimací posla božího, podporuje naši důvěru v Boha.
Ježíš odvážně dovršoval učení Mojžíše. Když prohlašoval: „Vašim otcům bylo řečeno …, ale já vám říkám …“, někteří se ptali: „Jakou moci říkáš …? Jak to, že odpouštíš hříchy?“. Ježíš se legitimizoval božím znamením.

Známe výpady těch, kteří neměli „čisté srdce“: „Ježíš je posedlý, je spolčený s ďáblem!“ – (srv. Mt 12,24; Mt 16,1-4). Těm už nebude žádné znamení (zázrak) poskytnuto.)

Ptám se sama sebe, zda nespadám mezi nepoučitelné, povýšené a ustrnulé. Zda našemu pokolení už nebude poslán žádný prorok a nebudeme obdarováni žádným dalším znamením.
Bůh nám přece poskytl a poskytuje přemíru důkazů o své péči a štědrosti.

O samotném rozmnožení chlebů jsme už mluvili. Ježíšova výzva učedníkům: „Dejte jim najíst vy“, nebyla nadnesená, už přece uzdravovali nemocné a vyháněli démony. (Srv. Mt 10,1; L 10,17)
Ježíš také s učedníky ve svém vyučování probíral rozmnožení potravy Eliáše a jeho učedníka Elizea. Škoda, že se učedníci neptali: „Ježíši, ty jsi větší prorok než Eliáš, mohli bychom my - tvoji učedníci - rozmnožit jídlo jako Elizeus?“
Nepochopili. Ani když se je Ježíš ještě dvakrát pokusil navést k tomuto znamení. To by zástup koukal, co se učedníci od Ježíše naučili a co dokáží.

Ježíšovi učedníci byli na vysoké úrovni, a přesto v něčem byli pod míru.
Nemáme jim to za zlé, ale máme být natolik pokorní (pokora je láska k vlastní pravdivosti), abychom počítali s tím, že i my máme často zpoždění v porozumění (Bohu i lidem). Opakovaně se nám stává, že nás předběhnou druzí.
Kdybychom řekli, že těžko snášíme ty, kteří jsou před námi, bylo by to slabé slovo. Často se proti nim stavíme s krutou mocí. [4]

Bůh nás štědře obdarovává a dostatečně povzbuzuje, ale my si toho málo všímáme a vážíme. Jsme jako rozmazlené děti bohatých rodičů.
Paní Dr. Prekopová, říká nerozumným rodičům, nenoste svým vnukům hračky (mají jich už velké množství), věnujte se jim, hrajte si s nimi a vypravujte jim.
My si máme říkat: materiálně jsme velice bohatí, ale věnujme čas Bohu, naslouchejme jeho vyučování a mluvme s ním. 

Bojíme se výšek, ke kterým nás Ježíš zve. [5]

Židé a křesťané přispěli ke kultuře světa, nejen objevy ve vědě, především k lidskosti a porozumění Bohu. Boží lid má být předvojem lidstva. Pokračujme a přidejme do kroku za Ježíšem.

Vidíme, jak je náš západní svět vykolejený. [6]
Ale nebuďme naivní, tady na zemi neexistuje ideální stát nebo ideální doba. Ani ideální manželství. Nečekejme mesiáše, Mesiáš už přišel. Od něj si máme nechat poradit, jak v porušeném světě dobře prožít život.
Někteří ochutnali krásu boží moudrosti a nemohou se od ní odtrhnout.
Jenže, my, materiálně bohatí křesťané, jsme Božímu vyučování nepřišli na chuť (proto si i naše děti myslí, že se bez něj obejdou). Své potomky ani spoluobčany jsme svým náboženstvím mnoho nezaujali. (Kolik lidí jsme vlastním životem přivedli k nadšení z boží přízně? A třeba ke křtu?)
Odpovědností za svět nás často zahanbují lidé nepokřtění.

Přesto nás Ježíš vybízí: „Dejte lidem najíst vy!“
Platí to ve dvou směrech. Můžeme rozdávat ze svého nadbytku hmotného a sloužit potřebným.  A je pravda, že dost Čechů je štědrých, když se vybírá na potřebné, jsme docela štědří. Ale i dnes jsou lidé bez Pastýře. Politici jsou spíše vlky a my - „pastýři“ - meleme naprázdno nebo si hrajeme na policajty dohlížející na dodržování svých předpisů.    

Máme za sebou první vlnu ohrožení koronavirem. Lidé odložili roušky a mnoho se jich zaměřilo především na dovolenou, nejlépe v zahraničí. Ptejme se, co nás karanténa naučila a co nového jsme přijali do svého způsobu života.
Někteří jsme řekli, nechceme, aby se naše křesťanství smrsklo jen a slavení bohoslužeb. Židé postrádají svou svatyni („jeruzalémský chrám“) skoro dva tisíce let a přesto žijí. [7] 
Vzpomněli jsme si, že naše ženy vězněné v padesátých letech byly roky bez bohoslužeb a přesto, že žili v hrozných podmínkách (bez čehokoliv osobního od kapesníku až po sešit), žili duchovním životem.
Potřebujeme se více napojit na boží vyučování podobně jako náboženští židé. [8]
„Náboženští židé“ nejen stihnou stálé vzdělávání ve svém oboru (často vědeckém), ale i ve vyučování božím. [9]
Vydáme-li se touto cestou, budeme krásnějším osobnostmi, lepšími manžely, rodiči, pracovníky a budeme plnit úctyhodné poslání Ježíšových učedníků.

Nám - židům a křesťanům - se dostalo té cti, že smíme patřit do množiny snoubenky boží. Ale víme, že ne každá snoubenka se vdá a že ne z každé housenky se vylíhne motýl. Ne každé manželství se vydaří a ne každý člověk vydrží v Božím vyučování.

Přiznat si, že jsem pod míru, nevychází z komplexu méněcennosti, ale z poctivosti a pravdivostí. Budu-li stát o pomoc, Bůh mi je neodmítne.   

Bůh nás nesráží, velice nás povzbuzuje a nabízí nám svého Ducha.
[1] V nemalé míře můžeme přispět k bohatství své osobnosti a budoucnosti. Někdo je dobrým dělníkem, někoho se vypracuje na dobrého milionáře. Určitá část manželů si vybuduje pěkné manželství. Z někoho vyroste dobrý rodič, učitel, řemeslník, uklízečka, soused …

[2] Vyvolený znamená oddělený k něčemu, kvas slouží těstu.

[3] Ti, kteří neměli zájem o jeho učení, by měli větší odpovědnost za to, co od Ježíše slyšeli. Ježíš jim dával čas („netlačil na pilu“), někteří se pak, třeba v nějaké nouzi a pronásledování, k Ježíšovi obrátili. (Např. Nikodém, kterému bylo špatně z toho, že se Ježíše nezastal před veleradou a mlčel k rozsudku velekněze. Nebo lotr ukřižovaný po pravici. Atd.)    

[4] Mnoho pokřtěných dlouho, předlouho nechtělo černochům přiznat, že mají duši. Otrokům a nevolníkům nezbylo než si násilím vynutit svobodu, kterou jsme jim odpírali, ač ji měli garantovanou Hospodinem. Podle hesel francouzské revoluce Rovnost, Volnost, Bratrství, jsme měli dávno žít jako Ježíšovi učedníci a průkopníci. Revolucionáři zvedli prapor, který jsme nechali ležet.
Ta selhání byla způsobena hrubým a neomluvitelným zanedbáním biblického vyučování.
Obdivuhodná „sociální otázka je přece známá už od Mojžíše. Dělnické třídě jsme neuměli patřičně pomáhat. V péči a o naši planetu nás také předběhli jiní. Příslušné biblické pokyny neznáme a přístup sv. Františka k jeho menším bratům a sestrám nechápeme. 
Církev se stala mocnou institucí, a aby si moc udržela, často držela s mocnými. Jelikož si vytvořila a uchvátila monopol na vše, i na Pravdu(!), pronásledovala ty, kteří byli napřed, lidi s prorockým duchem, velké teology, vědce (o inkvizici, mučení a válkách - i náboženských - nemluvě).
Zdaleka ne vždy pokřtění - včetně hierarchie - naslouchali obětem.  
Můžeme si všimnout, že ti, kteří brání přiznání těchto a podobných vin, mají často potíže s přiznáváním vlastních vin. To se týká nejen pokřtěných, ale i provinilců nacistických, fašistických, komunistických a dalších. Většina vězňů tvrdí, že jsou věznění nevinně.
Pachatelé nemívají výčitky svědomí, oběti ano.
I z Písma se máme učit psychologii: porozumění sobě a druhým.

[5] Kdo z nás touží po svatosti (ta je odpovědí na zasvěcení se Boha nám)?

[6] V čas krize si krátkodobě dokážeme pomáhat, ale neumíme rozpoznávat a zvolit charakterní osobnosti do vedení státu. Lidé se nadměrně krmí manipulujícími informacemi. Neumějí rozlišovat lež od pravdy a neučí se to. Nevyžadují od politických kandidátů dodržování jejich volebních programů. Většina voličů volí psychopatické populisty.

[7] Izraelité byli a jsou nepočetní. Do dnešní doby přežili, zatímco tolik ostatních národů zaniklo. Neměli lehčí podmínky.
Ale už po vysvobození z otroctví egyptského přijali s vděčností a pílí vzděláváni od Hospodina. Po každém dalším úpadku a dalším otroctví se obraceli k Hospodinu. Pili z pramene vody živé. Dodneška ukazují cestu k porozumění Písmu.
Dnešní Izrael je sekulární stát (podobně jako Česko). Většina Izraelitů je sekulárních, v nějaké míře slaví tradiční židovské svátky. Ortodoxní židé (poznáme je podle oblečení chasidského nebo sefardského) - se zabývají především studiem Písma a dalších náboženských textů (žijí z podpor).  Náboženští židé mají svá zaměstnání (nosí na hlavě kipu), řada z nich jsou vědci. Dvakrát, třikrát do týdne se scházejí a společně studují Tóru; mnozí z nich mají vedle vzdělání svého oboru rabínské vzdělání.

[8] Psycholog Jeroným Klimeš píše: „Problém s katolíky je ten, že mizerné jsou i jejich znalosti Bible, natož pak znalosti přírodních zákonů. Není to důvod, proč je naše církev neustále v defenzivě vůči moderním vědeckým poznatkům - ať to byl heliocentrický systém ve středověku, či dnešní psychologie, nebo evoluční teorie? Nemůžeme říkat Bohu „my čteme jen Bibli“ a zároveň zcela ignorovat knihu vědy, kterou přece On také napsal.“

[9] Pan profesor MUDr. Nožička a jeho paní - docentka medicíny, až do své smrti žili medicínou. Jejich vnuci mi říkali: „Při každé návštěvě u nich nám také položili nějakou otázku“. Většina vnuků se vydala cestou lékařské služby.