25. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Flp 1,20c-24.27a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,6-9; Flp 1,20c-24.27a; Mt 20,1-16a
Datum: 20. 9. 2020
Úvodem.
Delší čas jsem se zadýchával. Dodneška jsem běhal po schodech, když ne po třech tak po dvou. Doktoři jsou skvělí, zachránili mě. Objevili, že hlavní céva do levé komory má jen 1% průtočnosti. V pondělí mně budou v Ikemu operovat - bypass. Přežiju-li a bude-li to dobré, mohl bych prý o Vánocích opět sloužit. Jsem optimistický realista.
Mám skvělé kamarády, kteří o mě pečují. Děkuji všem přátelům za jejich přízeň.
V nemocnicích se dějí zázraky, ne menší než v Lurdech. Naše kardiochirurgie je na světové špičce.

Bůh nám natolik přeje, že ho nemusíme k ničemu přemlouvat. Naše prosby za druhé (prosbu stačí vyslovit jen jednou) mají jinou hodnotu, nic nepokládáme za samozřejmost. Tvůrce je potěšen, záleží-li na druhém. 
Dobrořečím mu a svěřuji se do jeho rukou.
Žil jsem už dost dlouho - co pamatuji, pořád jsem. Věk 74 let bych mnohým přál.
Úmrtní oznámení mám léta napsané, Jana jen dopíše datum.
Svou mrtvolu odkazuji pitevně Fakultní nemocnice, aby mé tělo bylo i nadále obklopené mladými a hezkými děvčaty. (Už se těším, až uslyším: „Nesu nohu pana faráře“.)

Léta říkám, že by každému, kdo opouští nemocnici, měli sdělit částku, kolik léčení stálo (mnoho hloupých jen nadává).
Rozstřihnou mě jak kuře na pekáči. Jsem zvědav na všechnu tu zkušenost.

Nepište mi a nevolejte, prosím. Budu na čas vyřazen z pohybů. Jana Vám - podle výsledku - pošle obrázek s palcem nahoru nebo dolů.

A teď vážně. Nemusím přežít, je to jako bych psal z cely smrti. Ostatně každý z nás se máme na smrt připravovat.
Ve způsobu našeho křesťanství je mnoho zbožného pohanství a barokní parády. Boha máme oslavovat inteligentně. Stále v modlitbách používáme spoustu slov a proseb, jako by byl Bůh hluchý. Máme se zaměřit na porozumění slovu božímu, jinak se s Ježíšem míjíme jako židé. Ti také dali světu mnoho, ale s Ježíšem mohli dát mnohem více.
Mystika všedního dne spočívá v ocenění velikého bohatství, kterým nás Bůh zahrnuje. Z toho narůstá vztah a vděčnost vůči Bohu a lidem. Bůh nepotřebuje, abychom mu stavěli slavobrány, ale abychom žili tak, jak nám nabízí. Každý si to můžeme odvodit z našeho vztahu k dětem – co si od nich přejeme. Nedělejme z Boha ješitného vládce, který vyžaduje pochlebování a jásající davy na každém kroku. Bůh není Kim Ir-sen. [1]   
Koronavirus nám připomněl, že si máme všímat toho, že Bůh s námi doma není o nic méně než v kostele.
Z každé naší dobré a poctivé práce se Bůh těší. Buďme mu za to vděční, považujme si toho, že smíme být jeho spolupracovníky. Nečekejme, až zahřmí a z nebe se ozve boží hlas jako při hlášení obecného rozhlasu. Bůh nám poskytl mnoho informací o svém myšlení a přání - a nechal to zapsat.
Nehádejme nad Písmem podle vlastního uvážení. Nejprve si obstarejme solidní ucelené vzdělání. Opět připomenu „Zvěstování víry“ („Holandský katechismus“ podepsaný Pavlem VI.).
Na medicíně se neučí tak, že by profesor vyzval mediky: „Jak byste operovali slepé střevo?“ Nejdříve jim popíše osvědčené postupy - až pak od nich chce něco slyšet nebo je zkouší. Podobně je to ve všech oborech naší činnosti. Vidím-li obraz, víc mu porozumím, když budu znát malíře a jeho „řeč“. Jsme vděčni všem průvodcům umění a učitelům. Nejsme Robinsoni, kteří sami něco zkoušejí.
Náš způsob práce s Písmem, kdy si přečteme text a pak řekneme: „Co Vás oslovilo, co tomu říkáte“ - je amatérský a neuctivý. Nikoho nechci podceňovat, ale na pracovní poradu nebo k dalšímu studiu nezveme amatéry v oboru. 
Nejdřív se něčím vyuč a pak zkoumej další cesty.
Léta a léta jsem studoval a naslouchal, než jsem se odvážil něco říci nebo napsat.
Prof. Petráček vydal skvělou novou knihu: „Naděje v dějinách“. [2]
Každého snad trkne kolik tisíců hodin studia za tím stojí.   
Kdybych už neměl možnost vám něco říci – prosím Vás, nechme se uvádět do porozumění Písmu. Slušné zdroje máme. 

K prvnímu čtení.
Hned jeho první věta je základní výzvou pro všechny časy.
Dlouhodobě přiznáváme, že Ježíšovi nerozumíme. Nemáme toho mnoho, čím bychom zaujali dnešní společnost.
Netvrdím, že za námi nic není, ale kdo porozuměl Ježíšově větě: „Až uděláte vše, co jste měli učinit, řekněte, jsme učedníci neužiteční …“
Nečiníme, co máme.

„Mariánští ctitelé“ se především zaměřují na Mariánský sloup a podobná triumfalistická gesta. Dovedu si představit „nadšení“ Ježíšovy matky. Copak si nepamatujeme její zásadní výzvu: „Udělejte, co vám Ježíš řekne. Nepamatujete Ježíšova slova: „Byl jsem na cestě a ujali jste se mě /neujali jste se mne´.“
Ježíšova rodina byla vděčná každému, kdo s nimi - lidmi na útěku - jednal dobře.
My utečencům jen posíláme pomoc do Řecka, ale měli bychom naše biskupy, aby vládu důrazně žádali o dovolení, přijmout alespoň sirotky z Řecka do našich rodin. Ať jim citují Ježíšova slova z podobenství o posledním soudu. Ujímat se potřebných máme v popisu práce! A panu kardinálovi připomeneme, že Ježíš neřekl, že máme přijímat jen křesťany. [3]
Úvodem k Ježíšovu podobenství o dělnících na vinici je příběh bohatého mladíka. [4]
Ctnostný, vzorný, zbožný („od mala miloval bližní jako sebe sama“), má o své zbožnosti vysoké mínění.
Petr pak poví: Ježíši, jestli tento nevejde do božího království, tak to my nemáme šanci“.
Ale když potkal Mesiáše, posmutněl a odešel. Měl Ježíše za podivína.(Kaifáš za podvodníka, provokatéra a nebezpečného svůdce lidí.)
…Ježíši, ale ten mladík je divný, když jsi nás pozval do učení, skákali jsme radosti.

Podobenství o učednících poslední hodiny říká: „Denárem“ je Ježíšovo pozvání: „Pojď za mnou“.   
I hříšníkům se ho dostává. 
„Zbožní“ toto podobenství těžko snášejí. Zakládají si na svém náboženském výkonu a očekávají za něj vysokou odměnu a metál. Velkorysost Boha jim je cizí. 

Byli jsme vyzýváni k modlitbám za dobrou hodinku smrti – abychom se mohli před smrtí vyzpovídat a přijmout „poslední pomazání“.
Není to absurdní? Proč jsme neprosili o pomoc k následování Ježíše?
Jak pokřivený přístup a svědomí jsme měli?

„Celníci a nevěstky vás předejdou do božího království“, říká Ježíš nám, spokojeným. 
„Spíše proleze velbloud uchem jehly, než bohatý (svou zbožností a sebejistotou) do božího království.“ [5]

V nebi nebude každý stejně šťastný – srov. podobenství o hřivnách.
Kdo chce být chudý? Je přece příjemné být bohatý. Čím více mám, tím víc mohu rozdávat.
Jsem vděčný za skvělé lékaře, učitele a osobnosti. 

„Vy budete soudit dvanáct izraelských kmenů“ říká Ježíš apoštolům, „ne Kaifáš a starší z lidu!“

Odjíždím do nemocnice.
Všechny Vás zdravím. Mějte se dobře, ať se vám ve všem daří.   Václav Vacek  

[1] Podívejme se znovu, jak si diktátoři hráli na božstva. Jak davy oslavovaly Hitlera a komunistické vůdce. Na všechnu tu trapnou a parádu sloužící navíc k manipulaci davu.
Všímejme si, jak jsou židé ve svých náboženských projevech střízliví. To je tím jak vznešenou představu o Bohu mají. Jak šetří i božím jménem. 
[2] Tomáš Petráček je jedním z několika mladých vzdělaných kněží, který poctivě hledá cestu pro křesťanství dnešních dní.

[3] Máme se ujímat menšin, neprivilegovaných lidí, oběti exekucí, matek samoživitelek, ponižovaných a přehlížených.
Místo toho opovážlivě moralizujeme druhé, jak mají žít? Židé nás nemustrují. Svobodně vstoupili do (manželské) Smlouvy s Hospodinem a přijali 611 patřičných životních pokynů k soužití. Pro góje – nežidy platí jen „Sedm noachických pravidel“. Přeformulovaná znějí:   Věř v Boha.
Cti lidský život.
Cti rodinu.
Cti práva ostatních i jejich majetek.
Cti všechna stvoření.
Cti a chval Boha.
Cti zřízení soudního systému.
Až svým životem zaujmeme spoluobčany, pak možná získáme většinu v parlamentu a ovlivníme zákony. V každém případě jednejme podle Ježíšových pokynů. Ten nás nepovolal k četníkům, ale k záchranářům. 

[4] Říkali jsme si, že výzva k rozdání majetku byla zkouškou pro mladíka, který se kasal, co vše zbožného dělá (od mládí jsem navíc. Řada Ježíšových učedníků byla bohatá, ale dobře s majetkem hospodařila. Naopak absurdní jsou žebraví mniši. Mladí chlapi se bezostyšně nechají živit od druhých, tvrdíc, že se za nás modlí. Ježíš říká, kdo nechce pracovat, ať nejí.

Bohatý nabízel řeholníkovi peníze: „To já nesmím přijmout, složil jsem slib chudoby“. Pak přišel chudý s prosbou o pomoc – „Jsem chudý, nemám ti co dát!“ Oba odešli smutní.

[5] Ladislav Heryán svědčí o některých homosexuálech a lidí na pokraji společnosti, kteří hladově přijímají Boha. svědčím o nic podobně. „Zbožní“ často trápí druhé.