27. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Flp 4,6-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 5,1-7; Flp 4,6-9; Mt 21,33-46
Datum: 4. 10. 2020
Všechny Vás zdravím. Přežil jsem, lékaři mě zachránili hrobníkovi z lopaty. A Bůh - budiž pochválen - mně  daroval další čas ke službě. 74 let je dost dlouhý věk, mnoho vzácných lidí se tolika let nedožilo. V nemocnici jsem zažil obdivuhodné věci. Mám se velice dobře …
Děkuji Vám všem, kteří jste mi přáli uzdravení. Půjde-li to dobře, budu moci o Vánocích sloužit.

Biblické přirovnání Izraele k vinici, je poklonou.[1]

Podobenství má (vždy) svou omezenou výpověď. - Opečovávaná vinice s dobrou révou nemůže nést špatné hrozny. Výše úrody může být ovlivněna zvenku (počasím, plísní, ptáky, liškami, zloději …), ale my - boží lid - můžeme odmítnout pracovat v poslání, které nám bylo svěřeno.  Proto Izaiášovo podobenství mluví o svévolnosti a zkaženosti Izraelitů.

Mt 21. kap. líčí Ježíšovy závažné počiny.  Velekněží a starší lidu na ně nepřátelsky reagovali. Ježíš jim vyprávěl podobenství „o dvou synech“ a „o zlých vinařích“. V druhém podobenství poznali, že Ježíš mluví o nich.
Ježíš k tomu dodal:
„Nikdy jste nečetli v Písmech: `Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích´?
Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.
Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“
Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka. (Mt 21,42-46)

Bylo by nebezpečné si nepřipouštět, že není řeč o nás. 

(Velice důležité podobenství „o nárožním kamenu“ jsme si už vysvětlovali.)

Nejsme dobří vinaři, naše víno není vyhlášené a vyhledávané.
V nemocnici jsem se setkal, a teď v lázních se často setkávám, s „braním jména božího nadarmo“ (to je zlozvyk, ne hřích) a několikráte jsem zaslechl pohrdlivé řeči o církvi. To nejsou nenávistné projevy, ale nezájem o Ježíšovu věc. Nenabízíme dobré víno. Ani se nemohu přímo hlásit ke svému stavu. Jak se hlásit k církvi, která se okolo svátku sv. Václava v televizi opět předváděla formou pseudobarokních slavností (ty neřeknou nic mně, řadě nekatolíků, natož „nevěrcům“). [2]
Mnohokráte při těch bohoslužbách bylo vyslovováno jméno Boží i Ježíšovo v nepromyšlených modlitbách.
Kdyby na nás lidé viděli, že máme skutečnou úctu k Ježíšovi, nevyslovovali by svatá jména jako slovní vycpávku. Jestli se úctyhodný muž jedná se svou manželkou s úctou, pak si na jeho paní nedovolí slušný člověk pokřikovat.
Slyším-li např. (nejen) od kostelových lidí nesnášenlivé řeči o utečencích, mohu se pokusit (mírným tónem) vyprávět o naší spřátelené rodině, která utíkala z Palestiny do Egypta (před vraždícím Herodem). 
Ano, ten druhý nemusí slyšet.
Biskupovi, který suverénně prohlásí, že bychom přijali jen křesťanské uprchlíky, se ale těžko říká, že Svatá Rodina nebyla pokřtěná. A že Ježíš v podobenství „O posledním soudu“ ve slovech: „byl jsem na cestě a neujali jste mě“, nemluví jen o lidech „naší víry“.
Lidé nejsou hloupí, vidí, že nekonáme podle Ježíše. 

Přečtěme si znovu Izaiášova slova:
„Obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?
Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm."

Kolikrát jsme (někdy vroucně) odříkávali Žalm 80:
„Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš, zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby, před kmeny Efrajim, Benjamín, Manases!
Vzbuď svou bohatýrskou sílu a přijď zachránit nás.
Bože, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni.
Hospodine, Bože zástupů, jak dlouho budeš dýmat hněvem při modlitbách svého lidu?
Chlebem slzí jsi je krmil, pít jsi jim dal slzy plnou měrou.
Pro sousedy jsme předmětem sváru, nepřátelům pro smích.
Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!
Vinnou révu z Egypta jsi vyňal, vypudil jsi pronárody a ji jsi zasadil.
Připravil jsi pro ni všechno, zapustila kořeny a rozrostla se v zemi.
Hory přikryla svým stínem, její ratolesti jsou jak Boží cedry,
rozložila výhonky až k moři a své úponky až k Řece.
Proč pobořils její zídky? Aby trhali z ní všichni, kdo jdou kolem?
Rozrývá ji kanec z lesa a spásá ji polní havěť.
Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebe, popatř, ujmi se té révy,
kmene, který pravice tvá zasadila, letorostu, jejž sis vypěstoval.
Spálena je ohněm, porubána, zachmuřil jsi tvář a hynou.
Nad mužem své pravice drž svoji ruku, nad synem člověka, letorostem, jejž sis vypěstoval.
Nikdy se tě nespustíme, zachovej nám život, ať můžeme vzývat tvoje jméno.
Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!“

Umíme si ty texty porovnat?
Umíme rozpoznat příčiny a následky?

Ježíš nás nabádá, jak včas rozpoznat vlky, kance z lesa, divoké smečky toulavých psů, zmije a vlky v rouchu beránčím. Ani ve škole, ale ani v náboženství a kostele nás to nikdo neučí.
Naší předkové zažili divoké kance nacistické a komunistické. Víme, že byl umučen nejen Josef Toufar … Nehledáme příčiny násilného jednání, které postihuje nevinné, neptáme se, co jsme mohli proti zlu udělat a neudělali? Jen křičíme bolestí a z mučedníků děláme pouze lobisty v nebesích. 

Podobenství jsou vážným varováním.

„Pravím vám, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce“.

V nemocnici jsem zažil veliké věci. Doktoři dělají zázraky, kterými prodlužují lidské životy o tisíciletí. (Vzpomněl jsem si: „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“) [3]
Sestřičky svou péčí a laskavostí uzdravují. Příbuzní by o nás nepečovali lépe.
Děkujeme-li lékařům a sestrám, jen skromně a s úsměvem řeknou: „Není zač. Je to naše práce“.
Odpovídám: „Je zač děkovat, my si vaší služby velice považujeme. Ani úsměv se nedá zaplatit, natož vaše úžasná péče …“
Opět jsem si pozoroval, jak se my chlapi - když přijde žena - snažíme chovat lépe. Když přišla ráno sestřička na svou směnu, jako by vyšlo sluníčko. „Obyčejný“ mužský řekl: „Sestřičko, vy tak krásně voníte …“ - A já jsem hned mohl přidat: „ „Zbožní židé, pokaždé, když ucítí pěknou vůni, poděkují Tvůrci za to, že pro nás vymyslel příjemné vůně. A vy, sestřičko, k nám každý den přicházíte s dobrou náladou, úsměvem a navíc nás obdarováváte krásnou vůni. Vidíte, že si toho všímáme, oceňujeme to a děkujeme vám.“
O Bohu toho asi mnoho zdravotníci nevědí, ale jsou božími posly - anděly. Nevedou o své práci pobožné řeči, nečekají odměnu na nebi. Je vidět, že jejich služba o nemocné, je těší. Žijí za základní porce ušlechtilosti, která je každému dána nebo nějak nasákli z křesťanské kultury, ke které přispěli naši předkové ... [4]

V našem zdravotnictví je dosud každému bez rozdílu poskytována stejná péče. Moje operace stála půl miliónu. Pán na vedlejší posteli má 4 roky pomocnou srdeční pumpu za 4.5 mil. Kč. Při odchodu z nemocnice, by měli každému říci, kolik stála péče o něj (abychom věděli, jak jsme bohatí a jakou cenu má solidarita nemocenského pojištění). Líbilo by se mi, kdyby nám lékař řekl: „Pečlivě jsem vás léčil, i vy pečlivě a poctivě pracujte pro druhé“. A kdyby nám sestra pověděla: „Snažila jsem se s laskavostí a úctou o vás pečovat, i vy se snažte jednat podobně.“

Apoštol říká, že máme s druhými jednat s velkorysou láskou, aniž očekáváme, že by nám ji druzí mohli splatit stejnou měrou (srv. Ř 13,8). Máme s tím krásné zkušenosti (které nám vynahrazují nevděk jiných).

Řekl jsem, že jsme špatní vinaři, neumíme udělat dobré víno.
Nevoníme lidem po Bohu. Nejsme přitažliví pro ty, kteří hledají Boha.
Bylo by škoda, kdyby z nás byl Ježíš zklamaný.
Bohu nejde především o naše hříchy (samozřejmě, že hřích přináší nějaké zlo), ale někomu říká: „Nejsi studený, ani horký, pobliju se z tebe“.

M. Gándhí o nás, křesťanech, řekl smutná slova: „Kdyby nebyli křesťané, stal bych se křesťanem“.
Potkával křesťany, ale ti pro něj byli příliš mdlí. Nenechal se pokřtít, ale byl velkým učedníkem Ježíše.

Volby jsou za námi.
Jak to, že řada kostelových lidí neumí rozpoznat „velké brambory od malých“?
Buď je to v kostele neučíme, nebo se jim nechce hledat, riskovat a přemýšlet.
V životě se hraje o mnoho, lidské životy mají velkou cenu. Je v našich možnostech ukazovat lidem hlubší smysl života.
Byl jsem se v Poděbradech podívat na památník Jiřího z Poděbrad. Připomněl jsem si jeho snahu o udržení míru v Evropě. Papež na jeho plány nepřistoupil, měl vlastní mocenské zájmy. Jiřího exkomunikoval …
Nechápu, jak kosteloví lidé mohou být proti Evropské unii. Co dělají pro mír a pro boží království na zemi? Židé se snaží uspíšit Meiášskou dobu. Nám nestačí se pyšnit tím, že Mesiáš už přišel. Pokud pro nás Ježíš není úhelným kamenem stavby božího království, nestavíme s Ježíšem, ale škodíme. Dokud nebudeme v životě a církvi vše poměřovat - na milimetr přesně - od Ježíše, mnoho se okolo nás a ve světě nepohne. Máme ale skvělou příležitost být užiteční nejlepší věci na světě.
[1] Už trochu rozumíme orientální poezii Izraelitů a jejich obrazům. Vinice je šlechtičnou mezi ostatními druhy polí. Známe kouzlo dobrého jídla u společného stolu. Účinek vína je ještě větší. Víno je sladké, je určené ke slavení. Svým alkoholem uvolňuje otevřenost vůči druhým, přispívá k dobré náladě a k setkání s lidmi i s Bohem (náboženští židé se nepopíjejí). Na stolu sobotním a ostatních svátků nesmělo chybět víno (Bůh nás učí pečlivě pracovat i slavit. Izraelité vědí, co slaví a proč slaví.)

[2] Ukazovat lebky světců je nesrozumitelnější než lovecké trofeje myslivců. Neumíme ani lidem srozumitelně vysvětlit, kdo je světcem.
[3] Špičkoví a obětaví lékaři žijí ve veliké řeholi. Jejich manželky, pokud vydrží jejich nasazení, jsou světice. Před týdnem v televizi vedl Daniel Stach skvělou debatu s dvěma světovými kardiology ... vyšlo také najevo, že a americký lékař je už rozvedený. Ten náš pravil, že se jeho manželství už pětkrát rozpadalo. Jejich obětavá služba je tvrdě placená i jejich nejbližšími.
[4] Ježíš jednou těmto lidem řekne: 
„Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“
Ti spravedliví odpoví: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?“
Král jim odpoví a řekne jim: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ A půjdou do věčného života.“
Bylo by škoda, kdybychom my neslyšeli něco podobného.
Ale od nás chce Ježíš víc než jen laskavou službu druhým ...