29. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sol 1,1-5b - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 45,1.4-6; 1 Sol 1,1-5b; Mt 22,20-26
Datum: 18. 10. 2020
Pořád mně nejde z mysli Ježíšovo varování v podobenství o svatbě králova syna. Ve skupině králových přátel – do které patříme – je veliký podíl odpadlíků. (Z druhé skupiny, z lidí ulice, odmítl jen jeden, tedy malé množství.) Nevzpomínám si, že o riziku, které „královým přátelům“ hrozí, by se někdy v semináři, nebo jinde, mluvilo.
Bez Ježíše bych sám toto nebezpečí neobjevil. Podobně mně nepřišlo na mysl, že by mně(!) hrozil infarkt.[1]

Bylo by zbabělé utéci od Ježíšových slov: „Nikdo z pozvaných přátel z mé hostiny neokusí“.
Jak se „přátelům krále“ přihodí, že nakonec o svého krále nestojí? - To se nestane samo, jako když zajíc vběhne pod kola našeho auta. K rozpadu přátelství se schyluje delší čas.  
Královi přátelé se časem zařídili po svém a už pro svého krále nepracovali.
Některým (kariéristům) stoupne do hlavy bohatství, které jim od krále plyne. Začnou být namyšlení na své postavení na králově dvoře, začnou zneužívat svou moc a své postavení, přestanou sloužit druhým, stanou se Mistrem sami sobě a umlčují kritiky svých jednání. [2]
„Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči“, prohlásil Ježíš o těch, kteří pronásledovali a zabíjeli proroky. [3]
Tito lidé mimochodem kazí své děti (srv. L 23,28).

Chyby druhých vidíme snadněji než na sobě (proto potřebujeme mít okolo sebe upřímné přátelé, kteří se odváží nás upozornit na naše špatné postoje). [4]

Vidíme, jak fanoušci politických vůdců slepě věří svým idolům a ideologiím. Nechtějí znovu přepočítat jejich (a své) jednání. Písmo nás varuje před slepou vírou a vede nás k ověřování toho, co nám Bůh říká. Krutosti světa, nespravedlivosti života a mučivé otázky: „Proč milosrdný Bůh nezasáhne“, cloumají s naším vztahem k Bohu jako neúprosná vichřice.
Cesta k věrnosti králi stojí na ochotě naslouchat a na pohotovosti se stále od krále učit.

Dnešní úryvek evangelia výstižně popisuje, jak vzdalování se bývalých přátel od Ježíše pokračuje. Jeho slova už je nezajímají. Jsou už na opačné straně; hned na Ježíše vymysleli další útok. (Ať na otázku ohledně daně Ježíš jakkoliv odpoví, použijí jeho slova proti němu.)

Teď si můžeme zkontrolovat svou úroveň učednictví u Ježíše.
Když Jana Pavel II. přišel s výzvou nové evangelizace, byl jsem z toho rozpačitý. Jak můžeme evangelizovat druhé, když sami evangeliu nerozumíme?
Uvedu jeden příklad za mnohé. Mnohokráte jsem od představených církve (kteří byli povolní tehdejšímu režimu) slyšel nabádání: „Musíme poslouchat světské pány, vždyť i Pán Ježíš nám říká: ,Co je císařovo, dejte císaři´“.
To je snad nejvíce zneužitá věta Písma! Ježíš přece ta slova použil jako únikový manévr. Pokušiteům (i nám) říká: „Císaři dáváte dost (často víc, než byste měli), ale Bohu dlužíte sami sebe – máte být jeho obrazem“.
(O penízu daně jsme vícekrát mluvili.)

Teď jsem byl opět překvapen, že páni biskupové opět psali věřícím, že těm, kteří nemohou na mši, udělují dispens.
Jakého Boha hlásáme? Jak v neděli nesplníš svou náboženskou povinnost, máš smrtelný hřích.
Copak by babička řekla vnukům“ „Nepřijedeš-li na moje osmdesátiny, neodkážu ti v poslední vůli ani korunu“. 
Karanténu bez bohoslužeb v kostele vydržíme, ale potřebujeme se dovzdělat v porozumění Bohu, jinak naší rozviklané a dezorientované společnosti nemáme co nabídnout. Pan kardinál nás vybídl k modlitbě růžence – myslím si, že je to málo.
Troufneme si na víc?

Potřebujeme se dovzdělat. abychom v rodině uměli mluvit o Bohu. Jako by každý uměl říci, kým jsou pro něj rodiče, tak máme být schopni druhým lidem říci, jakým bohatstvím je po nás boží přátelství. [5]
Teď- když se držíme v karanténně doma – se můžeme vzdělávat a vyprávět si s nejbližšími.
Např., jak je to s naším kmotrovstvím. Mnoho z nás je kmotrem. Co to znamená, být kmotrem? 
Někdo nás požádá, abychom byli kmotrem jejich dítěti. To je veliká služba, kmotr má pomáhat rodičům při uvádění dítěte do křesťanského způsobu života.
Měli bychom se ptát rodičů (ti jsou prvními anděly - posly od Boha - oni především jsou odpovědní za své děti před Bohem), jak chtějí vést dítě k Bohu a co čekají od nás. (Modlit se za kmotřence je málo, Bůh každému člověku přeje víc než my všichni dohromady.) Pokud rodiče nemají s Bohem osobní přátelský vztah, co mohu děcku - jako kmotr –o Bohu předat? V takovém případě si sám na náboženskou výchovu kmotřence netroufnu (zvláště pak, nebydlím-li ve stejné obci).

S některými dřívějšími přáteli jsme si přestali rozumět. Trápí mě to. Přemýšlím, proč to je a co jsem měl udělat lépe.
Při modlitbě nemáme myslet jen na sebe. Také Ježíše trápí, že mu někteří z jeho učedníci nerozumějí?
Bůh k nám má osobní důvěřující vztah. Stále na něm pracuje.

Aby si lidé spolu rozuměli, potřebují společný příběh, na kterém by si porovnávali hodnoty a měli stejné vzory a hrdiny.
Čím žije naše společnost, koho obdivujeme a komu se chceme podobat?
O čem mluvíme, když se scházíme s nejbližšími? Co nás pozvedá a co v nás živí naději, že život má smysl.
Vymyslet pokaždé dobré téma na neděli dá určitou práci.
Biblické texty na neděli nám pokaždé nabízejí lekci Ježíšova vyučování. Zážitek z jeho krásného přátelství si můžeme dopřát i doma, i když se nemůžeme účastnit bohoslužeb v kostele. Bůh nám slouží všude, kde jsme. 

P.S.    Agnieszky Hollandové, známé polské filmové režisérky, se kdosi ptal, jak se v Polsku žije její dceři, která je lesbička. „Škoda, že katolické Polsko není křesťanské“, pravila.
[1] vždy jsem byl velice pohyblivý, jedl jsem jednoduše, jak a kde bych mohl přijít k vysokému cholesterolu? Kamarádi mě nechali vyšetřit, když jsem se zadýchával a poslali na operaci. Vytáhli mě hrobníkovi z lopaty,
Podobně víme o víc jak 50% rozvodovosti v manželství. Ale kdo z mladých připouští, že se jim mohlo manželství rozpadnout?
Ten, kdo nepodcení nebezpečí a varování, má mnohem větší šanci na přežití.

[2] Pro kariéristy je charakteristické, že nejsou ochotní naslouchat poníženým a obětem. Jejich „Já“ zbytnělo, dávají přednost sobě. Lhostejnost a sobectví jim přihraje výmluvu: „Jak bych dopadl, kdybych se zastavil u zraněného na cestě?“ (srv. Lk 10,30n)

[3] Ve vedlejší vesnici je zbořenina hradu Žampach. Pověst vypráví, že Karel IV. daroval hrad Janu Pancíři, kterého za záchranu života povýšil do rytířského stavu. Ale Jan ze Žampachu začal časem loupit a nakonec ho císař nechal oběsit.

[4] Chybné jednání druhých nám mohou být nastaveným zrcadlem, mám se ptát: „Nejednal stejně nebo podobně“?

[5] Pozoruji v lázních lidi. Neříkám hned, že jsem farář. U jídelního stolu se mnou seděl starý pan ředitel hudebky. Zajímalo mě jeho vyprávění o jeho práci s dětmi, mluvili jsme o všem možném … Po třech týdnech se mě zeptal: „Copak jste vy dělal? Když něco říkáte, je vidět, že máte v hlavě věci srovnané…“  - „To byste asi neuhodl, čím jsem“, pravil jsem. „Jsem farář“. Nevím, co se pak odehrávalo v jeho hlavě, jakou představu má o církvi.
Druhý den se zeptal: „A jak se díváte na lidi, kteří v Boha nevěří?“
Třetí den: „Vy asi do lidí dost vidíte …“.
Otázky mám rád, něco se na ně dá povědět. Ale ve všem nemáme nejlepší pověst. Navíc lidé o nás mají všelijaké předsudky. K římskému biskupu Františkovi se rád hlásím. Ježíše lidé neznají, k některým prelátům se raději nehlásím. Inu, mnou se také někteří lidé nechlubí.
Jedna paní, která jezdí do Letohradu na chalupu, jednou na nějaké sešlosti překvapivě pravila: „Já do kostela nechodím, tam chodí všelijací lidé“. S úsměvem jsem pravil: „No třeba ty a ty paní“ - vyjmenoval jsem tři její skvělé kamarádky, které seděly vedle ní.
Někdo je náboženský pokrytec, ale já se na mnoho lidí na bohoslužbě pokaždé těším - venkovská farnost má velkou výhodu, že si vidíme do talíře, a u nás je mnoho krásných lidí.